Lidé a doba

KAPITOLY

(1). Staroegyptská společnost:
*palácové tituly - vysoké civilní a náboženské funkce
*písaři a řemeslníci
*rolníci, pastevci, rybáři a drobní řemeslníci
(2). Město a život ve městech
(3). Veřejný život a kariéra
(4). Rodinný kruh
(5). Příprava hrobky

(6). Jednotlivé etapy života:

*narození

*děti v prvních rocích života

*děti a dětství

*dospívání

*manželství a rodina

*stáří

(7). Obraz člověka na veřejnosti:

*ženy

*muži
(8). Sex ve Starověkém Egyptě

-STAROEGYPTSKÉ SPOLEČENSKÉ VRSTVY-

VYSOKÁ SPOLEČENSKÁ VRSTVA: TĚŠILA SE VELMI VYSOKÉ POCTY A ÚCTY. VE SPOLEČNOSTI VÝŠE POSTAVENÝCH SE MUSELA DODRŽOVAT TA NEJPŘÍSNĚJŠÍ SPOLEČENSKÁ PRAVIDLA. Spadali jsem samozřejmě FARAON A JEHO RODINA, ŠLECHTICOVÉ (politici, guvernéři, nomarchové...), NEJVYŠŠÍ ÚŘEDNÍCI (správci, dozorci, velitelé...), KNĚŽÍ a také VEZÍR a jeho POVĚŘENCI STÁTNÍ SPRÁVY (především správci důležitých domů - úřadů). Tito lidé však tvořili během celé historické éry pouhých 10 - 20 % staroegyptské společnosti.

STŘEDNÍ SPOLEČENSKÁ VRSTVA: Tato vrstva tvořila asi 30 - 40 % staroegyptské společnosti a TĚŠILA SE TAKÉ VELIKÉ POZORNOSTI. Tvořili ji totiž zejména ŘEMESLNÍCI (zedníci, cihláři, umělci, zahradníci, tkalci, hrnčíři...). BYLI TO LIDÉ, KTEŘÍ POMÁHALI BUDOVAT EGYPT!

Dále tvořili střední vrstvu PÍSAŘI, kteří díky svým znalostem požadovali již od Staré říše postoupení po společenském žebříčku K VYSOKÉ VRSTVĚ a těšit se tak stejně velké úcty. Postupem času se však řadili pouze mezi bohatší občany střední sociální vrstvy.

Poměrně velkou podskupinu tvořili také VOJÁCI, jejichž platové ohodnocení bylo nejspíše nízké, ale byli to důležité osoby.

Poslední podskupina, která tvořila střední vrstvu, byly OBCHODNÍCI. Ti měli život v této vrstvě nejtěžší, a to proto že nespadali do kategorie státních zaměstnanců jako ti výše zmínění (Zaměstnavateli se často stávali oni samotní.).

NÍZKÁ SPOLEČENSKÁ VRSTVA: Tvořila tu NEJPOČETNĚJŠÍ SKUPINU OSOB VE STAROEGYPTSKÉ SPOLEČNOSTI, a to asi 40 - 60 %. Tito lidé někdy díky vlastnímu úsilí dokázali postoupit až do vysoké vrstvy, a to nejenom díky občasnému přiženění či přivdání, ale i díky svému talentu a ambicím.

Do podskupin této vrstvy spadali ROLNÍCI (farmáři, dělníci...), SLUŽEBNÍCI, DROBNÍ OBCHODNÍCI (pouliční kupci či stánkaři), OTROCI, ale také NEMAJETNÍ.

*PALÁCOVÉ TITULY - VYSOKÉ CIVILNÍ A NÁBOŽENSKÉ FUNKCE:

Kolem panovníka se v paláci soustředil dvůr příbuzných a vysokých hodnostářů, tvořících skutečnou královskou suitu - dvořany. Jde o vysoce postavené osobnosti, pojmenované:
iry-pat: doslovně ,,ten, kdo patří do kategorie pat", kategorie, jež označuje nejvyšší privilegovanou třídu společnosti - šlechtice,
haty-a: ,,ten, kdo je vpředu, je jeho paží", jméno, jež chce podtrhnout sílu osobnosti a jež obvykle překládáme slovem ,,princ". Toto jméno často označuje nomarchy,
ser, dvořan, úřední osoba.
K těmto označením ,,původu" se připojují palácové tituly, z nichž jsou nejčastější:
semer uaty, ,,jediný přítel", jenž z počátku zřejmě označoval panovníkova velkého oblíbence. Tento titul však byl velmi brzy udělován každému, koho chtěl monarcha vyznamenat,
tepy cher nesut, doslova ,,první u krále", znamenal nejbližšího nebo důvěrníka,
šemsu, ,,druh", ten, kdo následuje krále.
TYTO PALÁCOVÉ TITULY JSOU VÝRAZEM FARAONOVY OBZVLÁŠTNÍ PŘÍZNĚ VŮČI JEHO NEJBLIŽŠÍM A VŮČI NEJLEPŠÍM SPOLUPRACOVNÍKŮM. I ta nejmenší práce spadala pod administrativní rámec: člověk mohl být ,,správce zásob faraonova ovoce" nebo ,,strážce hus Amonova chrámu". V nápisech předchází přrd jménem osoby výčet všech jeho výsad a funkcí, doplněných pochvalnými přívlastky. Vypracovat vyčerpávající seznam všech těchto pojmenování představuje pro moderního egyptologa těžký úkol.
PŮVODNĚ BYLA SLUŽBA KRÁLI-BOHU POVINNOSTÍ A HODNOSTÁŘI ŽILI STŘÍDMĚ, STEJNĚ JAKO JEJICH RODINA. PAK SE TATO POVINNOST STALA SLUŽBOU STÁTU, KRÁLOVŠTÍ SLUHOVÉ DOSTÁVAJÍ PLAT, ČESTNÁ VYZAMENÁNÍ A KRÁLOVSKÉ DARY, ZEJMÉNA PŘÍSPĚVKY NA POHŘEB: SARKOFÁGY, STÉLY, KAMENNÉ BLOKY DOPRAVOVANÉ Z LOMU, POZEMKY, JEJICHŽ VÝNOS BYL URČEN K ZAJIŠTĚNÍ ZÁDUŠNÍHO KULTU. Za 4. a 5. dynastie je mnoho hodnostářů nazýváno ,,královskými syny". Z toho se usuzovalo, že vysoké funkce byly zprvu vyhrazeny královým synům a jejich potomkům. Tuto teorii je nutné brát s rezervou, protože někteří královi synové sice skutečně vykonávali vysoké funkce, ovšem titul ,,královský syn" se zřejmě stal běžnou výsadou osob ,,adoptovaných" monarchou a patřících mezi jeho oblíbence.
ÚSTŘEDNÍ ADMINISTRATIVU ŘÍDIL VEZÍR (TJATY), JEMUŽ NA VENKOVĚ POMÁHALI NOMARCHOVÉ.
Titul ,,kancléř krále Dolního Egypta" (sedjauty bity), udělovaný od poloviny 1. dynastie, se postupně stal čestným.
,,Kancléř boha" (sedjauty netjer - ,,bohem" je tu král) hraje důležitou roli počínaje 4. dynastií. Tento hodnostář organizoval a vedl expedice do dolů a lomů a zahraniční obchodní cesty. Má pod svým velením armádní oddíl, někdy flotilu. A může používat titul generál nebo admirál.
Pokladna, ,,dvojí bílý dům" (per hedj), soustředila všechny produkty, zejména zemědělské, vybrané v zemi. Byly uskladňovány ve ,,dvojí sýpce" (šenuty) a spravované zvláštním hodnostářem: hery šenuty (,,správce dvojí sýpky"). Organizaci zemědělských plodin vedl ,,správce polí".
Na chov dobytka dohlížel hery udjeb, který se zabýval zároveň údržbou chovu a službou královskému stolu, spočívající hlavně v zásobování masem.
Na okraji pouště byly určité oblasti, zaplavované jen zřídka nebo nedostatečně: chentiu še (,,ty, jež jsou před zaplavovanou částí"). Tato území se pronajímala hodnostářům rovněž nazývaným chentiu še. Protože to bylo často v oblasti královských pyramid, byly zproštěny daní. Díky stálému zavlažování sloužily jako pastviny nebo zeleninové zahrady. Nejvyšší hodnostář, stojící v čele těchto prací, hrál zřejmě důležitou roli počínaje 3. dynastií.
KAŽDÝ Z TĚCHTO VYSOKÝCH FUNCIONÁŘŮ BYL OBKLOPEN ÚCTYHODNÝM POČTEM POMOCNÝCH ŘEDITELŮ A JEJICH ZÁSTUPCŮ. Jejich počet se neustále zvyšoval, úměrně tomu bylo řízení stále těžkopádnější a komplikovalo chod celého administrativního systému. Existoval také jistý počet ,,zasvěcených". Každý z nich se jmenoval hery sešetau, ,,tajemník".
NÁBOŽENSKÉ FUNKCE: DUCHOVNÍ NETVOŘILI V EGYPTSKÉ SPOLEČNOSTI NEZÁVISLOU TŘÍDU. Světské tituly náboženské mohly náležet jedné osobě současné, stejně jako byla ve faraonových rukou moc duchovní i světská.
SLOUŽIT NÁBOŽENSKÝ OBŘAD MOHL TEORETICKY JEN KRÁL, TAK JE TOMU VŽDY NA VŠECH RELÉFECH. Protože však panovník nemohl být současně ve všech chrámech v říši, delegoval svou pravomoc na kněze, jež určil, a ti pak vykonávali kultovní obřady a spravovali světský majetek náležející svatému místu. Hierarchie duchovních byla velmi přísná.

V ČELE KAŽDÉHO DUCHOVENSTVA STÁL VELEKNĚZ. Tento termín je jednoduchým moderním překladem egyptského titulu ,,první služebník boha". ,,Velký mezi Reovými uctívateli" pak znamenal velekněze heliopolského, ,,pán řemeslníků" velekněze Ptahova, ,,Velký z Pěti z Thovtova domu" velekněze hermopolského. Velekněz, náboženský představený zastupující faraona, zodpovídal rovněž za plnění důležitých světských funkcí, zejména za výnos pozemků spadajících pod chrám, chov dobytka a kontrolu vybírání daní. Jeho pomocníky při plnění těchto úkolů byli laičtí úředníci. Velekněze panovník vybíral mezi velkými osobnostmi, které chtěl odměnit za loajální služby. Toto vysoké místo mohl tedy zaujmout například generál vítězné armády. Kněžské jmenovací řízení v pravém slova smyslu neexistovalo, veškeré nominace závisely na monarchově libovůli.
Duchovní, jež byli bezprostředně podřízeny určitému veleknězi, byli nazývání ,,služebníky božími" (celkem ve čtyřech kategoriích)  nebo ,,svatými otci". Mohli vstupovat do Nejsvětější svatyně a rozjímat před božskou sochou.
CHRÁM BYL MÍSTEM ČISTOTY (KAM V DŮSLEDKU TOHO VEŘEJNOST NEMĚLA PŘÍSTUP), ZÁKLADNÍ POVINNOSTÍ SLUŽEBNÍKŮ BOŽSTVA PAK BYLA ČISTOTA FYZICKÁ. Museli se umývat dvakrát denně a dvakrát v noci, mít vyholenou lebku, být všude vyholeni a depilováni, absolvovat obřízku, během své služby v chrámě se vystříhat sexuálního styku, neporušovat zvláštní náboženské zákazy vztahující se k bohu města, nesměli se oblékat do nejjemnějšího lnu, neměli dovoleno používat ani vlnu a kůži, protože oba tyto materiály pocházely od zvířete obdařeného životem.
Přísné dodržování těchto povinností platilo také pro kněze jiných stupňů. Kněží-předčitatelé byli vzdělanci, kteří znali náležité formule k určitým rituálům a jejich uspořádání. Organizovali ceremoniály, dbali na přesné dodržování rituálů a recitovali liturgické hymny.
,,Čistí kněží" nebo ,,kněží s čistýma rukama" byli zejména pověřování toaltou boha, to znamená božské sochy umístěné v Nejsvětější svatyni. Při procesích kráčeli před posvátnou bárkou nebo ji nesli, plnili také několik materiálních povinností ve svatyni.
Božský kult nebyl v průběhu roku zabezpečován stejným osazenstvem. Rituální průběh ceremoniálů byl každý měsíc úkolem jedné phyle )existovaly celkem čtyři stejného složení). Kněží každé phyle byli tedy teoreticky ve službě jen tři měsíce ročně. Ve volném čase se mohli vrátit do své vesnice s vést život jako každý egypťan. MEZI NÁBOŽENSKÝM A SVĚTSKÝM ŽIVOTEM NEEXISTOVALA ŽÁDNÁ NEPŘEKROČITELNÁ HRANICE.
Kněžím asistovali četní laikové, hodinoví kněží, zpěváci a hudebníci pro potěchu bohů.
V chrámech mohly sloužit i ženy. Přirozeně existovaly přidělené kněžky ke kultu některých bohyň.
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)
*PÍSAŘI A ŘEMESLNÍCI:
Písaři a řemeslníci byli tvůrci, kteří kreslili nebo modelovali tvary, vždy schopné oživnout díky magii rituálů a slova. Jedni kreslili rákosovým štětcem, druzí otesávali kámen dlátem. Tak vytvářeli ,,schránky" schopné přivítat život, svět obrazů v okamžiku oživení.
TYTO OSOBNOSTI, PRO ŽIVOT STÁTU NEZBYTNÉ, SE OD POČÁTKU 5. DYNASTIE SNAŽILY VYTVOŘIT ,,STŘEDNÍ" TŘÍDU, PLACENOU V NATURÁLIÍCH A HODNOCENOU MIMOŘÁDNÝMI ODMĚNAMI. TATO TŘÍDA, KLIENTELA ŠLECHTICŮ A VYSOKÝCH FUNKCIONÁŘŮ, BYLA POMĚRNĚ ZÁMOŽNÁ A TAKÉ UCTÍVANÁ, PROTOŽE SI OSVOJILA VĚDU JAZYKA A UMĚNÍ TVARŮ.
Od časů prvních pyramid se královští princové a vysocí hodnostáři rádi dávali zobrazovat v pozici písaře se zkříženýma nohama, jak píše nebo čte, v pozici vzdělance vybaveného vědomostmi - což přidávalo jejich pozemské důstojnosti na duchovnosti.
PÍSAŘSKÝ MATERIÁL BYL PROSTÝ: PAPYRUS, RÁKOS S UPRAVENÝM KONCEM KE PSANÍ, PALETA ZASAZENÁ DO DŘEVĚNÉHO PRKNA, OBSAHUJÍCÍ DVA KELÍMKY NA INKOUST, K PALETĚ BYL PŘIPEVNĚN KELÍMEK S VODOU A KOŽENÉ POUZDRO S PSACÍMI RÁKOSY.
,,POVOLÁNÍ" SE VYUČOVALO V PER ANCHU, V ,,DOMĚ ŽIVOTA", KULTURNÍM ZAŘÍZENÍ ČASTO ZÁVISLÝM NA CHRÁMU. Pojmenování vycházelo ze skutečnosti, že řeč, ať mluvená nebo psaná, propůjčuje věčnost tomu, co vyjadřuje, a zaměstnanci zařízení se zabývali rovněž medicínou. Tyto ,,školy" měly své profesory. Písařští učni tu neúnavně opisovali liturgické nebo literární texty, aby si vycvičili ruku a důvěrně se seznámili s jazykovědou. Měli proto přístup k dílům předků, k moudrosti a vědění, jež postupně vznikalo v průběhu staletí.
PÍSAŘI BYLI VELCI ,,KONZERVÁTOŘI" EGYPTSKÉHO DĚDICTVÍ. POHŘEBNÍ RITUÁLY A LITERÁRNÍ TEXTY BYLY TOTIŽ ŠKOLNÍMI PŘEDLOHAMI PRO PÍSAŘSKÉ UČNĚ A OPISOVÁNÍM PAK VZNIKALO VÍCE EXEMPLÁŘŮ TÉHOŽ RITUÁLU NEBO TÉŽE POVÍDKY. V každém byly mezery, ale tyto mezery nepoškozují pokaždé tutéž pasáž textu, stává se tedy, že díky pilným opisovačům z dávných dob nakonec můžeme sestavit celek.
Pro bohaté amatéry představovali písaři občas opravdové knihovny. Papyry s texty byly svinuty, v některých případech opatřeny etiketou, odpovídající našim ex libris, a uloženy v nádobách nebo truhlicích, které jejich vlastníci uchovávali ve svých hrobkách, aby jim během dlouhého pobytu na věčnosti nechyběla četba.
PÍSAŘI BYLI TAKÉ VEŘEJNÝMI PISATELI, MISTŘI LITERÁRNÍCH DOPISŮ. NA VYŽÁDÁNÍ ZHOTOVOVALI NEJRŮZNĚJŠÍ  ŽÁDOSTI, SDĚLENÍ A PODOBNĚ. PSALI NA ÚLOMKY VÁPENCE, HRNČÍŘSKÉ STŘEPY, DŘEVĚNÉ NEBO HLINĚNÉ TABULKY, TAKÉ NA PAPYRUS - NA ,,LISTY" ODDĚLENÉ Z OBVYKLÉHO SVITKU.
Písaři kreslili rovněž znaky na kámen, které pak sochař přesně vytesal. Tak vznikaly ony velké kamenné nápisy.
Tím však činnost písařů nekončila: představovali základní ,,soukolí" veškeré administrativy, ústřední i venkovské, armádní i justiční. Byli nezbytnými pomocníky hospodářského a historického vývoje v celém starém Egyptě.

ŘEMESLNÍCI: NEZBYTNÍ PRO ŽIVOT V EGYPTĚ BYLI TAKÉ VŠICHNI, KDO PRACOVAL S NĚJAKÝM MATERIÁLEM: KAMENEM, DŘEVEM NEBO KOVEM, PROTOŽE BYLI ROVNĚŽ TVŮRCI POTŘEBNÝCH FOREM ŽIVOTA NA TOMTO I ONOM SVĚTĚ. BYLY TO FORMY VYTVOŘENÉ SOCHAŘI, MALÍŘI A MODELÁŘI. JEJICH TRPĚLIVÁ PRÁCE UMOŽNILA BUDOVAT CHRÁMY, PALÁCE, PYRAMIDY A HROBKY, JEJICHŽ STAVBA VYŽADOVALA KOLEKTIVNÍ ÚSILÍ VŠECH ŘEMESLNÍKŮ. SVOU PRACOVNÍ ZDATNOSTÍ PŘISPÍVALI K VELIKOSTI EGYPTA FARAONŮ.
Byli všeobecně váženými osobnostmi. Umělci a řemeslníci se nijak neodlišovali, všichni napomáhali stejným dílem ke kráse a účinnosti společného díla. Egyptská encyklopedie uvádí všechny bez ladu a skladu - ,,kameník, malíř, výrobce reliéfu, sádrař, stolař, výrobce soch, kovář". Všichni jsou to stejní ,,lidé od umění".
Egyptské umění nebylo určeno k pozorování a přemítání. Mělo vždy přesný náboženský cíl a jeho základní principy byly vytvořeny už od prehistorického období a trvaly až do konce egyptské historie.
Škola učí písařské učně ustálené formě, odkázané předky, která je rituálně nejpůsobivější. NA ZNALOST SPRÁVNÝCH TECHNIK JE ŘEMESLNÍK HRDÝ A ZPRAVIDLA JI PŘEDÁVÁ NEJSTARŠÍMU SYNOVI.
Osobní vlohy řemeslníka však mohou při respektování kanonických pravidel model oživit, naznačit náladu, povahu nebo intenzitu situace. V jeho práci se plně projevuje egyptská vnímavost a láska k životu ve všech jeho formách.
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)
*ROLNÍCI, PASTEVCI, RYBÁŘI A DROBNÍ ŘEMESLNÍCI: 
ROLNÍCI: Egyptská společnost zahrnuje rovněž drobný lid z polí, pastvin a zahrad. Zemědělci byli buď drobnými nájemci, pracujícími na půdě, jež jim patřila, nebo to byli členové pracovní skupiny povinováni robotou a pracující pro pozemkového vlastníka nebo pro hospodářství chrámu. Stát ovšem řídil zavodňování a spotřebu a vybíral svůj podíl: reliéfy vytesané v zádušních kaplích ukazují písaře na polích, odměřující množství zrní odebíraného jako daň. Jestliže se výpočet neshodoval, přicházel na řadu výprask holí, který učinil vzdorovitého nebo podvádějícícho rolníka ochotnějším ke spolupráci. Práce na polích nebyli bez problémů: někdy žrali nebo drtili obilí na polích hroši, někdy se na pole snesla mračna kobylek - a největší pohromou byly příliš nízké záplavy Nilu, znamenající pro obyvatelstvo rok hladu.

Pýchou egyptského zemědělce byly také zahrady. V zemi byly velmi oblíbené květinové ozdoby a vázané kytice. Chryzantémy, chrpy, mandragora, hrachor vonný a kopretiny lemovaly paláce a vily a obrůstaly jezírka pokrytá lotosy. Rovněž práce zahradníka byla tvrdá: musel zalévat rostliny konví, připevněnou na obou koncích dřevěného prkna, které nosil přes rameno. Byla to vyčerpávající dřina, odměňovaná (snad?) radostí při pohledu na květinové kouzlo.
V zemi byly také četné vinice a sady. Vinná réva, pnoucí se na treláži, rodila hrozny, z nichž se vyráběla vína věhlasných druhů. V sadech rostly palmy dum, sykomory, akácie, fíkovníky, moringy, ricinovníky - počínaje 18. dynastií také dosti vzácně olivovníky. V zeleninových zahradách se pěstovaly okurky, boby. čočka, cizrna, cibule, římské saláty, pískavice - četné druhy zeleniny. VŠECHNY TYTO PLODINY, UŽITKOVÉ NEBO OKRASNÉ, PŘISPĚLY ZÁSADNÍM ZPŮSOBEM K HOSPODÁŘSKÉ PROSPERITĚ EGYPTA.
PASTEVCI: Polonazí pastevci, oblečení někdy jen v suknici z rákosu, hlídali stáda na vlhkých lukách lemujících Údolí. HLAVNÍM BOHATSTVÍM BYL HOVĚZÍ DOBYTEK: afričtí voli bez rohů či s krátkými rohy nebo nejčastěji vybavení nádhernými rohy ve tvaru lyry, jež učinily nesmrtelnými četné reliéfy a malby, zobrazující hlavně ozdobu hlavy bohyně Hathor. Kořist, získaná u nepřátel při vojenských výpravách, umožňovala neustále zvyšovat bohatství egyptských stád: statní núbijští iua, divočejší a hubenější nag přivezení zase z Libye.
ČETNĚ ZASTOUPEN BYL TAKÉ SKOT. Nejstarší rasa, ovis longipes paleoaegyptiacus, měla statnou postavu a byla charakterizována spirálovitě zatočenými rohy, vzdalujícími se horizontálně z jedné a druhé strany hlavy: do tohoto zvířete se vtělil bůh Chnum. Od druhého tisíciletí se rozšířila menší rasa ovcí saharských. Berani se vyznačovali rohy zahnutými kolem uší - to je obraz Amonova berana.
Kromě těchto druhů chovaných volně pod dohledem jednoho nebo dvou pastevců existovaly ještě druhy krmené ve velkých stájích. Blyi to převážně volci, ale také zvířata chycená v poušti přivázaná ke žlabu. Nemohla být ponechána volně, protože by okamžitě utekla na svobodu. Byly to gazely, buvolci, antilopy, mufloni, kozorožci a hyeny - konzumované po porážce na jatkách.
RYBÁŘI: dodávali ryby do šlechtických domů a drobnému personálu chrámů. Také ostatní obyvatelstvo často dostávalo dávky v rybách. Povolání rybáře na řece bylo nebezpečné, protože tito lidé byli často ohrožováni krokodýly.
Rybář často pracoval v nehluboké vodě uprostřed koberců lotosů a papyrového křoví a kráčel po písečném dně. V hlubších vodách se rybáři plavili v papyrových loďkách vlastní výroby nebo vsedě na jakémsi plovoucím křesle, házeli do vody dlouhou udici a chycenou kořist dobíjeli palicí. Chytání ryb na udici bylo v nejstarších dobách málo praktikované. Často se používaly velké vrše ve tvaru lahví, které se kladly do říčních zátok. Účinným prostředkem bylo tažení sítě nebo trojúhelníkového nevodu mezi dvěma bárkami, což umožňovalo jakési prohrábnutí řeky a přivlečení kořisti až ke břehu.
EXISTOVALO MNOHO RŮZNÝCH DRUHŮ RYB: ÚHOŘI, KAPŘI, LÍNI, VELCÍ NILŠTÍ OKOUNI, PARMICE A HLAVNĚ SUMEČCI. Pro krále a kněze platil přísný zákaz konzumace ryb, ovšem prostý lid i panské domy se v rybách nijak neomezovaly. Rybáři dodávali svůj úlovek zavěšený na tyčích nebo v koších správci zemědělských dělníků. Počet a druhy předávaných ryb zaznamenávali písaři. Egypt byl prostě zemí s kontrolovaným hospodářstvím.
DROBNÍ ŘEMESLNÍCI: Práce s různými produkty pěstitelství a chovatelství podnítila bezprostřední vznik jistého počtu drobných řemesel, jež vyráběla to, co nazýváme ,,spotřebními statky". MEZI TY HLAVNÍ PATŘILO PEKAŘSTVÍ, PIVOVARNICTVÍ, TKALCOVSTVÍ, ŘEZNICTVÍ, ATD.
,,CHLÉB A PIVO" NAPLŇOVALY HLAVNÍ POTŘEBY EGYPŤANŮ. Oba produkty figurovaly v čele pohřebních formulí zajišťujících dobrou stravu na onom světě, a představovaly též základní uctění hosta.
Pekárny byly velmi početné. Některé statky měly dokonce své vlastní dílny. Ať už kuželovité chleby, nebo kulaté placky, chléb (ve staroegyptštině ta) vyžadoval značnou přípravu. Byla to záležitost odborníků, mlynářů a pekařů. Zrní bylo napřed rozdrceno v hmoždíři. Potom mlynáři znovu rozdrtili takto získanou hrubou mouku pomocí jiného tvrdého kamene. Nato se připravilo těsto, složené z mouky a ochucené medem, máslem nebo vejci. Pak se na ohni, aktivovaném foukáním, zahřály hliněné formy. Teprve pak se do horkých forem dávalo těsto. Používání pečící trouby (od 18. dynastie) práci pekařů velmi usnadnilo a výroba chleba se stala obchodní záležitostí. Lze si ověřit existenci až čtyřiceti druhů chleba a koláčů.
Pivo (staroegyptsky henket) se připravovalo z ječmene. Sládci začínali mletím a hnětením, až vzniklo těsto, které pak bylo na povrchu opečeno jako chléb. Výsledný produkt se poté máčel ve vodě, často sladké přidáním datlí. Po zkvašení se těsto a tekutina přefiltrovaly do nádoby. Konzumace piva byla spojena s velkými pitkami, jimž se oddávali zejména písaři.
TKALCOVSTVÍ BYLO TAKÉ DŮLEŽITÝM NÁRODNÍM ODVĚTVÍM. ZE LNU UMĚLY OBRATNÉ TKADLENY VYRÁBĚT ODĚVY, OBINADLA, PLACHTOVÍ, ATD. Aby byla vlákna krásnější, trhaly se stonky v okamžiku, kdy ještě neodkvetly jejich modré květy. Tento úkol často také plnily ženy. Len se sklízel také v období plné zralosti, aby poskytl zároveň textilní surovinu i semena, jež sloužila jednak jako potravina a jednak v medicíně. Po vytrhání se stonky svázaly do otýpek, poté nohou šikmo podložili na zemi hřeben a oběma rukama protahovali horní část otepí skrze jeho zuby, semena se vysypala. Nato se stonky různým způsobem máčely: v příkopu, v jímce, na louce, v páře. Pak se provádělo dřevěnými paličkami potěrání, potom drcení a vochlování a nakonec spřádání. Vlákno, nacpané do nádoby postavené na zem, se natáhlo na zdviženou levou ruku přadleny, potom se táhlo dolů, zkrucovalo se a namotávalo na dlouhé vřeteno, poháněné pravou rukou se závratnou virtuozitou, jak můžeme soudit z maleb v hrobce v Bení Hassanu.
TAKÉ ŘEZNÍCI TVOŘILI VĚTŠÍ SKUPINU ŘEMESLNÍKŮ. ZNALI JAK TECHNIKU PORÁŽKY, TAK TECHNIKU ČTVRCENÍ. Zvíře bylo zavedeno do jateční stáje a tam používali metodu povalení, která se stala klasickou: svázali provazem a silně utáhli zadní nohy, potom navlékli do zataženého uzlu jednu z předních noh, na provaz se zavěsil jeden muž a volný konec přehodil přes tělo zvířete. Poté se zatáhlo za jedinou volnou nohu a současně opačným směrem za rohy. Ke zdárnému průběhu této operace, často zobrazované v zádušních kaplích mastab, byli zapotřebí tři nebo čtyři řezníci. Zvířeti ležícímu na zemi spoutali dohromady zadní nohy a přední nohu v zátažném uzlu, znehybnili halvu rohy k zemi a prořízli hrdlo. Krev byla zachycována do nádoby. Když bylo zvíře mrtvé, začalo se se čtvrcením. Nejdříve se vyňalo srdce, oddělila se kůže a řezník ji stáhl. Poté pokračovalo čtvrcení v blíže neurčeném pořádku. Kusy masa, zručně rozsekané, byly pověšeny na provazy, natažené v řeznictví. Potom bylo maso dodáváno správcům statků nebo běžným spotřebitelům.
TATO DROBNÁ ŘEMESLA BYLA PŘEDMĚTEM VELMI PŘÍSNÉHO ÚČETNICTVÍ ZE STRANY SPRÁVCŮ STATKŮ NEBO SPRÁVCŮ STÁD, CHEREPU (,,těch, kteří řídí").
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)

-MĚSTO A ŽIVOT VE MĚSTECH-

První stálá staroegyptská sídliště vznikala na úrodných březích Nilu kolem roku 6 000 př.n.l. Některá, například Hierakonpolis, se rozrostla ve velká města - kolem roku 3 500 př.n.l. zde žilo kolem 8000 obyvatel, včetně velkého množství hrnčířů, tkalců a dalších řemeslníků. 

Archeologické doklady ilustrují podobu a funkci egyptských měst a velkoměst bohužel pocházejí z netypických lokalit, jako jsou opuštěné hlavní město Achetaton panovníka Achnatona nebo podle plánu vybudovaná vesnice dělníků v Dér el-Medině. Většinu městských lokalit podél Nilu každým rokem zaplavoval Nil, proto se dochovaly ve špatném stavu, mnohé po staletí rozebírali zemědělci, kteří rozmělněnými nepálenými cihlami přihnojovali svá pole. 

Většina domů byla postavena z nepálených, na slunci sušených cihel, jež se kladly na základ tvořený nízkou kamennou zdí. Domy tvořilo čtyři až šest místností, malý sklep používaný jako skladiště a schody vedoucí na plochou střechu. Převládá domněnka, že některé domy měly horní podlaží a některé místnosti sloužily k ustájení zvířat. Domy se těsňaly jeden vedle druhého, čímž v úzkých ,,ulicích" vytvářeli stín.

Velkoměsta a větší města bývala rozdělena do čtvrtí vyhrazených vyšší, střední a nižší společenské vrstvě. Domy bohatých se honosily četnými skvostnými místnostmi vybavenými krásným dřevěným nábytkem a nejspíš i zahradou se stromy poskytujícími stín a okrasným jezírkem. Chudší dělníci si vystačili s cihlovými lavicemi, kamennými stoličkami a jednoduchými dřevěnými stoly a výklenky ve zdech. 

Čtvrti vyhrazené pracujícím byly prostorově uspořádány do značné míry stejně jako domy bohatých, ale byly podstatně menší. Za vstupem byly přijímací a obytné místnosti, za nimi se vcházelo do soukromí ložnice. Okna vedoucí ven byla malá a měla chránit před slunečními paprsky a horkem. Střecha, po níž se dalo chodit, sloužila jako venkovní dílna, místo, kde bylo možné během léta spát, nebo zahrada. 

V další části města bydleli především výše postavení úředníci a kněží. Jejich příbytky se skládaly z obytné části, skladištních prostor a provozních budov, ubytování pro služebnictvo a velké zahrady obklopené vysokou zdí.

Ve všech městech se na otevřeném prostranství nacházela tržiště s četnými rušnými stánky. Vyobrazení scén ze života na tržišti se v hrobkách objevují vzácně, ale je možné se s nimi setkat v dvojhrobce královských manikérů a kadeřníků Chnumhotepa a Nianchnuma. Nástěnné malby zachycují ovoce a zeleninu, ryby a maso, nádoby s nápoji, keramické nádoby, koše, sandály a látky, s nimiž se obchoduje a jež jsou předmětem směny. Mince jako platidlo byly zavedeny až v Ptolemaiovské době, každá položka však měla svou známou tržní hodnotu. Nádobu ryb bylo možné směnit za stejně plnou nádobu s vínem, určitý počet fíků mohl být vyměněn za velkou keramickou mísu. 

(Částečný zdroj: Ottova encyklopedie - Starověký Egypt)

-VEŘEJNÝ ŽIVOT A KARIÉRA-

Tato kapitola se dá nejlépe představit tak, když se seznámíme s několika slavnými osobnostmi. To nám umožní pochopit, jaký byl tehdy oficiální život a jak významné bylo hromadění světských a náboženských funkcí.

METEN, POZEMKOVÝ VLASTNÍK ZA KRÁLE SNOFRUA: O jeho životě se hovoří v jeho vlastní zádušní kapli, kde je text bohužel neúplný. Přesto nám však poskytuje významné poselství o jeho pozemkových statcích.

(citace z Metenovi zádušní kaple) ,,Meten, guvernér polí, guvernér nomu, vůdce země, vedoucí misí. Za odměnu mu dali 200 arur půdy (asi 56 Ha), také mu dali 50 arur půdy (asi 14 Ha) náležející jeho matce Nebsenet, jež odkázala svým dětem. Jakožto guvernér nomu Sechemit dostal 12 arur půdy (asi 3,5 Ha) pro sebe a své děti, a zároveň služebnictvo a dobytek. Dali mu rovněž majetek jeho otce, soudce a písaře Inpu-em-ancha (ať žije Anubis). Nebyla to pšenice špalda nebo nějaký majetek z domu, ale sluhové a dobytek.

Meten byl na místě jmenován vrchním písařem a správcem majetku. Byl rovněž jmenován guvernérem nomu Xoit a četných měst. Odměnou za toto dostal zmíněných 200 arur půdy, pohřební obětinu 100 chlebů, přicházejících denně z panství Ka matky, dům dlouhý 200 loktů široký, postavený a vybavený. Rovněž tam byly vysázeny krásné stromy, zřízeno jezírko, zasázeny fíkovníky a vinná réva. Bylo tak učiněno na rozkaz krále (Snofrua, jež hojně odměňoval své věrné poddané. Toho si velmi cenil), shodně s královským dekretem."

ITI, HUDEBNÍK A SLUŽEBNÍK BOHŮ: Tento člověk prožil život za panování tří faraonů a jeho pracovní funkce jsou rozličné. Jejich výčet najdeme v jeho hrobce.

(citace z jeho hrobky) ,,Intendant zpěvu ve velkém domě, jenž rozptyluje srdce svého páa zpěvem v prostorách paláce. Služebník bohů Rea a Hathor v ,místě Reova srdce' (název Neferirkareova slunečního chrámu) a služebník bohů - faraonů Neferirkarea, Sahurea a Nevoserrea. Iti - čistý kněz krále a intendant zpěvu."

Pověřen různými kněžskými úřady, mající úroveň ,,služebníka božího" nebo ,,čistého kněze", hlavní duchovní správce Rea, Hathor a králů, hlavní zpěvák paláce, takový byl Iti, osobnost obdařená mnohým talentem a četnými funkcemi.
THETI, SPRÁVCE POKLADNY ZA KRÁLŮ ANTEFA I, A II.: (citace z jeho hrobky) ,,Ať žije... král Horního a Dolního Egypta, syn Reův a Antefův (I.)...! Jeho skutečně oblíbený služebník, první v domě svého pána, vysoký hodnostář, zanjící pánovy soukromé záležitosti a provázející ho při všech jeho krocích... první z Velkých paláce, strážce pečeti, ten, v nějž má jeho pán větší důvěru než v ostatní Velké, ten kdo rozveseluje srdce Horovo (královo), když mu poskytuje, čeho si žádá, oblíbenec svého pána, jeho milovaný, správce pokladny... první po králi, Theti... Když král Horního a Dolního Egypta, syn Reův a Antefův, odešel ke svému horizontu (do své hrobky), jeho syn zaujal jeho místo... Antef (II.), doprovodím ho do všech jeho rezidencí... pro svou velkou moudrost. Dá mi funkci, kterou jsem plnil za časů jeho otce, povedu ji k úspěchu po všechen čas a nedopustím se žádné nedbalosti. Tak budu trávit všechen svůj čas na zemi a budu první vedle krále..."
I v pohnutých dobách, které tehdy Egypt prožíval, měly vysoké funkce ve státě a u thébského dvora zřejmě stálého trvání.

(Citace použité z knihy: Egypt/Claire Lalouettová)

-RODINNÝ KRUH-

RODINA BYLA ZÁKLADNÍM PRVKEM SPOLEČNOSTI, STEJNĚ JAKO JE TOMU JEŠTĚ DNES VE VŠECH STŘEDOMOŘSKÝCH ZEMÍCH. AUTORITA OTCE AŽ DO DOSPĚLOSTI DĚTÍ, PRVOROZENECKÉ PRÁVO, PRÁVNÍ NEZÁVISLOST ŽENY ATD. TVOŘILA ZÁKLADNÍ PRÁVNÍ KONTEXT.

Rodinný kruh byl stejný jako ten dnešní. Sestával z manžela/otce, manželky/matky, jež měla veškerá občanská i finanční práva uznávané státem ostatně jako muž a poslední prvek rodiny tvořily děti. Samotný manželský pár ve Starém Egyptě nebyl uznáván jako rodina.

Správný muž měl ve Starém Egyptě zajistit řádné bydlení (dle staroegyptského pohledu), a to nejlépe ještě před ,,požádáním partnerky o ruku". Ženě se posléze říkalo ,,paní domu" (nejstarší/první ženě, bydlelo-li v domě větší množství příbuzných). NÁSLEDUJÍCÍ O ČEM SE ZMÍNÍM JE, ŽE MANŽELÉ VSTUPOVALI DO MANŽELSTVÍ KAŽDÝ SE SVÝM MAJETKEM. Díky poznatkům z vesnice řemeslníků Deir el-mediny víme, že muž s nejzajímavějším majetkem měl největší šanci při žádání ruky partnerky. Ale to trochu odbočuji. Majetek, který si manželé pořídili během manželství sdíleli již společně, PŘEDEVŠÍM PAK I ,,VĚČNÝ PŘÍBYTEK NA ONOM SVĚTĚ", KDE MĚL SŇATEK VYDRŽET NA VĚKY.

Co se týče rodinného soužití pouta byla úzká a rovnoprávná, děti své rodiče ctily a milovaly a manželé kdykoli vystupovali (avšak byly tu samozřejmě vyjímky) jako věční milenci, třebaže někdy existovala jistá SLOVNÍ podřízenost ženy: např. když otěhotní, říká se, že ,,porodí pro svého manžela". 

Když si žena vzala vyvoleného muže (svatby dnešního smyslu však neexistovaly, maximálně rodinná oslava) nebzala si jeho rodové jméno, NEBOŤ JMÉNO RODOVÉ NEEXISTOVALO. Používala se pouze jména osobní.
Rodina představuje skutečný klan. PODLE STAROEGYPTSKÉHO KÁNÓNU MUSÍ BÝT SPOLEČENSTVÍM HARMONICKY SPOJENÝM LÁSKOU, POSLUŠNOSTÍ, ODDANOSTÍ A JEJÍ SOUDRŽNOST MUSELA BÝT OCHRAŇOVÁNA. Členové rodiny museli být avíc solidární. Nesměli opustit například ovdovělou babičku nebo sestru bez manžela. Tato účast mohla také rozšířit domácí rámec: příhodně postavený strýc mohl ,,postrčit" synovce ve světě, vysoce postavený kněz zařídit přijetí bratra či třeba bratrance do kněžského stavu.
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)

-PŘÍPRAVA HROBKY-

DŮLEŽITOU POVINNOSTÍ BYLO PŘIPRAVIT BĚHEM ŽIVOTA HROBKU, KDE MĚLA RODINA PO SMRTI ŽÍT DÁL. BYLA TO RADOSTNÁ PRÁCE, ZAJIŠŤUJÍCÍ VSTUP DO VĚČNOSTI. SMRT NEBYLA BOLESTNÝM OKAMŽIKEM, ALE JEN NUTNÝM PŘECHODEM K VĚČNÉMU ŽIVOTU, KDE SE ČLOVĚK SHLEDAL SE SVÝMI BLÍZKÝMI. V textech sarkofágů je toto spojení post mortem obsahem formulí, magicky spojujících vzkříšení rodiny s rodinou vesmírnou. 

Vybudovat hrob, mastabu nebo hrobku vyhloubenou ve skalách bylo velmi nákladné a mohly si to dovolit jen bohaté rodiny. Velmi vítány byly faraonovy dary. Tuto královskou přízeň využívali vysocí hodnostáři a faraonovi oblíbenci. Někdy se na pracích podílí laskavě přímo sám panovník. 

Poživatelé této královské štědrosti byli ,,imachu". Imach byl osobní majetek, který člověk vlastní, ale který nezávisí na právním podkladu. Často byl udělován souběžně se spravedlivým naplněním života. Tento titul, přidělený za života člověka z rozhodnutí božího nebo královského poskytoval věčná privilegia. 

BYLO TAKÉ ZAPOTŘEBÍ POSTARAT SE O ZÁSOBOVÁNÍ ZESNULÉHO V HROBCE, MAGICKÉM PŘÍBYTKU, V NĚMŽ MOHLY OBRAZY A NÁPISY OŽIVNOUT A UMOŽNIT ČLOVĚKU, ABY OPĚT PROŽÍVAL SE SVÝMI BLÍZKÝMI CHVÍLE, KTERÉ MILOVAL NA ZEMI. Každý den se musely provádět rituály zádušního kultu, a zejména přinášet do kaple hrobky obětiny určené k udržování posmrtného života: tento úkol museli podle práva vykonávat dědicové, přesněji nejstarší syn. Ovšem tato povinnost by byla z generace na generaci příliš těžká, neproveditelná. Zjistilo se, že pro zmírnění těchto obtíží zakládaly vysoké osobnosti od 4. dynastie malou pozemskou nadaci, pro niž ustanovily ,,kaova kněze", jehož úkolem bylo vykonávání rituálů a přinášení obětin do hrobky, a to díky výnosu z půdy, kterou obdělávali. 

Ovšem roztříštění původní nadace (v pozemcích) v důsledku následných dědictví nutně vedlo k postupnému upouštění od této služby. Od 11. dynastie přicházelo v platnost nový systém: tyto pohřební nadace musely zůstat nedělitelné a kaův kněz, který je spravoval, musel při své smrti odkázat svou službu jednomu ze svých synů. Nebožtík, zejména pokud měl hodnost imachu, mohl rovněž dostávat pro sebe část obětin, určených bohům chrámů nebo králi. 

Délka pohřebních nadací mohla být po delší době zpochybňována a zádušní služba už nebyla vykonávána. Pro upevnění stanoveného systému a zajištění věčného trvání obětin se egypťané obrátili na svého obvyklého spojence: magii. Na zdech hrobek dávali vytesat velmi podrobně působivé obětiny, jež měly kouzlem zajistit zemřelému stravovací službu, a to díky neustále se oživujícím obrazům, pojímaným jako jakási sběrná nádrž životních sil. Zemřelý mohl také prostřednictvím písemného textu požádat živé kolemjdoucí, aby dodali na jeho stůl obětiny, uctili jeho věčný příbytek a neznesvětili jeho hrobku. Příkladů je mnoho. 

TYTO A DALŠÍ SUPLIKY PŮSOBIVĚ ZNĚLY ZE STĚN HROBEK MUŽŮ A ŽEN. ZAJIŠŤOVALY MATERIÁLNÍ OBŽIVU NA ONOM SVĚTĚ. BYLA TO ABSOLUTNÍ VÍRA V TVOŘIVOU SÍLU PRONESENÉHO SLOVA. LOGOS SE STAL V EGYPTĚ PROSTŘEDKEM K ZABEZPEČENÍ VĚČNOSTI.

Takto žije věčně po smrti rodina, úzce spojená jako za časů života na zemi. 

(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)

-JEDNOTLIVÉ ETAPY ŽIVOTA-

*NAROZENÍ:

Narodit se ve staroegyptské zemi jako Egypťan znamenalo NARODIT SE V ZEMI ZASLÍBENÉ, vždyť to byla země s největším světovým věhlasem a dále jedna z nejmocnějších, nejbezpečnějších a nejvíce kulturních říší s celosvětovým vlivem.

POROD BYL VYKONÁVÁN V DOMÁCÍM PROSTŘEDÍ (a to ve většině případů) většinou s ASISTENCÍ PORODNÍCH POMOCNIC, jelikož se rodičky cítily nejlépe doma.

Jakmile nastal jakýkoliv porodní problém, který nebyly pomocnice schopny zvládnout, BYL IHNED PŘIVOLÁN LÉKAŘ.

IHNED PO NAROZENÍ MUSELO BÝT NOVOROZENĚ POJMENOVÁNO, jelikož jméno bylo v Egyptě zásadní a z každého Egypťana dělalo výjimečného člověka.

POČET NAROZENÝCH DĚTÍ NEBYL VYSOKÝ, což je na tuto dobu samozřejmé. Až polovina narozených dětí byla porozena mrtvých anebo zemřeli v prvních hodinách, dnech svého života či během svého dětství, což bylo ještě častější.

Výše uvedené bylo zapříčiněno především mnoha vadami a nemocemi, získanými při vývinu plodu či během dětství.

Jak již bylo řečeno, tyto problémy byly způsobeny spoustou vad a nemocí. Může se to zdát velmi divné, protože starý Egypt přece vynikal nejvyspělejším zdravotnictvím, je ale zřejmé, že v této době nedokázali lidé ještě ve velké míře těmto problémům předcházet.

Možná vás až překvapuje, že Egypťané tolik uchvácení životem a smrtí téměř zcela opomněli okamžik zrození a nezmiňovali se o něm mnohonásobně více než pouze matně v zapadlých textech. Egypťané rození dětí nepovažovali za velmi výjimečnou událost. Považovali ho za JEDEN Z ASPEKTŮ JEJICH ŽIVOTA, ze kterého máme pouze o píď více informací. Nepovažovali za důležité tuto událost nějak zaznamenat pro budoucí generace. Je až udivující, že víme alespoň to málo.

*DĚTI V PRVNÍCH ROCÍCH ŽIVOTA:

Počet narozených dětí v Egyptě NEBYL VELKÝ A ÚMRTNOST MATEK BYLA ROVNĚŽ VYSOKÁ. I přes na tehdejší dobu dokonalé zdravotnictví se tomu nedalo zabránit. Každý novorozenec znamenal pro manžele ten největší životní úspěch a dítě muselo být ihned pojmenováno, JELIKOŽ JMÉNO BYLO ZÁSADNÍ PRO JEHO DUŠI.

Něco jako mateřská dovolená tehdy neexistovalo, a tak ženy pracující mimo domov po krátkém volnu opět nastoupily do zaměstnání A TO ALE I S NOVOROZENCEM. DÍTĚ NOSILY ŽENY VE VAKU PŘIPOUTANÉM K TĚLU NA BŘIŠE PRO SNAZŠÍ KOJENÍ.

Dítě znamenalo samozřejmě jako dnes každodenní starost. Pleny jako takové ovšem neexistovaly, avšak něco jako pleny ano. Stejně jako ženy si kolem beder v období menstruace obvazovaly kusy látky, tak stejným způsobem byly navlékány novorozencům.

Děti byly až do svého pátého roku (kdy začínaly pomáhat s chodem domácnosti a rodinného řemesla) pod přísným dohledem, jinak však měly naprosto volný prostor. Rodiče jim pořídili či přímo vyřezali dřevěné hračky, se kterými si vyhrály celé dny, stejně tak s míči a stolními hrami, kterými rozvíjely svou inteligenci.

*DĚTI A DĚTSTVÍ:

DĚTI TVOŘILY ZÁKLAD A HARMONII KAŽDÉ RODINY. Bez nich byla rodina neúplná. Byla nazývána okolím pouze a prostě pár či manželé. RODINA ZNAMENALA DĚTI A ŽIVOT, NOVÝ ŽIVOT.

Každý nastávající otec toužil (ne však očekával) po prvorozeném synovi, protože úlohu boha Hora, svědomitého syna, který nabídne obětiny a převezme otcovo místo, až se naplní otcův čas, MOHL SEHRÁT POUZE HOCH, to neznamená, že tehdejší muži nezbožňovali své dcery!

Informace k tomuto tématu se nám dostávají zřídka, neboť přísná pravidla egyptského umění obvykle ZAPOVÍDALA ZOBRAZOVAT SCÉNY Z DOMÁCÍHO ŽIVOTA, něco přeci jen ale víme.

Asi tou nejdůležitější informací k tomuto tématu je, ŽE STAROEGYPTSKÁ RODINA DRŽELA VŽDY POHROMADĚ A MĚLA K SOBĚ BLÍZKO A JEJÍM ZÁKLADEM, JAK JSEM JIŽ UVEDL, BYLY DĚTI.

TY VEDLY BEZSTAROSTNÝ ŽIVOT. Vlastně podobně jako ty dnešní. Nejčastěji si velmi rády hrály s tím, co nalezly (klacíky, kamínky, hlína…) či se UČILY PLAVAT, ZÁPASILY, TANČILY nebo si velmi rády hrály s nějakým tím ZVÍŘECÍM MAZLÍČKEM. Avšak děti si hrály také s RUČNĚ VYROBENÝMI HRAČKAMI (obvykle ze dřeva či keramiky), které jim vyrobili rodiče, anebo byly zakoupeny na trhu. Hračky vyobrazovaly postavy - panenky (nemyslím rituální) či modely zvířat nebo staveb či dokonce zbraní, ale také to byly důmyslné mechanické hračky, které neměly zrovna levnou cenu. Děti všeho věku asi nejvíce zbožňovaly MÍČOVÉ HRY s míčem podobným dnešnímu baseballovému - ušitým z kůže a vycpaným slámou.

Znakem dětství u chlapců byla OHOLENÁ HLAVA, na které byl nechán POUZE JEDEN KADEŘ VLASŮ NA STRANĚ HLAVY. Dívky nosily převážně dlouhé vlasy.

Asi od PÁTÉHO ROKU života začaly dětem přibývat starosti a to obzvláště v chudších rodinách. Chlapci pomáhali svému otci, OD KTERÉHO SE UČILI a jestli nedocházeli do školy, ZDĚDILI POSLÉZE JEHO ŘEMESLO. Dívky byly vychovávány V ŘÍZENÍ DOMÁCNOSTI OD SVÉ MATKY. Do školy docházely pouze zřídka. Neznamená to však, že děti, například dívky, poslouchaly pouze jednoho z rodičů!

Chlapec byl považován za nezletilého asi do dvanáctého roku života, kdy mu byla PROVEDENA VEŘEJNÁ OBŘÍZKA spolu s několika dalšími chlapci stejného věku zřejmě v blízké nemocnici (podléhající chrámu). Od chlapců se očekávala odolnost vůči bolesti. O přechod dívky v ženu se POSTARALA ZJEVNĚ PRVNÍ MENSTRUACE.

(Částečný zdroj: Lid obou zemí/Barbara Mertz)

*DOSPÍVÁNÍ:

Starší děti takzvaného pubertálního věku se co nejvíce snažily ZAČLENIT DO DOSPĚLÉ SPOLEČNOSTI a v brzké době chtěli založit rodinu a zcela se osamostatnit.

Obě pohlaví se již strojila stejně jako jejich rodiče. Chlapci nosili bederní roušky, děvčata jednoduché šaty. Dívky mívaly vlasy rozpuštěné anebo zapletené do copů, chlapci nosili takzvaný sestřih ježek.

Avšak to nejdůležitější co lze výhradně zařadit do této podkapitoly je PROCES, PŘI KTERÉM SE DĚTI STÁVALY DOSPĚLÝMI OSOBAMI. U dívek se o tento přechod POSTARALA JEDNODUŠE PRVNÍ MENSTRUACE. U CHLAPCŮ TO BYLA OBŘÍZKA, jež byla standardní praktikou a prováděla se kolem desátého, ale spíše asi kolem dvanáctého roku života. Odstřižen byl zřejmě i pramen vlasů, který symbolizoval mládí.

Po těchto procesech se DÍVKY A CHLAPCI STALI MUŽI A ŽENAMI SE VŠEMI POVINNOSTMI A ZODPOVĚDNOSTÍ a to kolem desátého až dvanáctého roku života.

Dnes se nám tento věk může zdát trestuhodně nízký, ALE VE FARAONSKÉM EGYPTĚ NEBYLO ČASU NAZBYT, vždyť se lidé dožívali průměrně 35 let.

Děti musely podle tradice žít doma s rodiči pouze jen do své dospělosti, pak dosáhly všeobecné svobody. Ještě předtím bylo důležité, aby rodiče naučili své děti všemu potřebnému. Jak již můžete vědět z některých kapitol, děti musely doma pomáhat a od rodičů jim byly předávány zkušenosti. Matka předávala své dceři a otec synovi. Nejednalo se pouze o informace z oblasti řemesla či řízení domácnosti, ALE TAKÉ Z OBLASTI ŽIVOTA A CHOVÁNÍ KE SVÉMU PARTNEROVI.

Období dospívání bylo také samozřejmě obdobím prvních lásek, ale i sexuálních zkušeností. Jistě víte, že Egypťané byli velmi citlivým národem a toto období tak plně prožívali. Egypťané byli, a to nejenom během mládí, doslova opilí láskou.

(Částečný zdroj: Lid obou zemí/Barbara Mertz)

*MANŽELSTVÍ A RODINA:

Rodina byla základním prvkem společnosti, stejně jako je tomu ještě dnes ve všech středomořských zemích. AUTORITA OTCE A MATKY AŽ DO DOSPĚLOSTI, PRVOROZENECKÉ PRÁVO A PRÁVNÍ NEZÁVISLOST ŽENY TVOŘILY ZÁKLADNÍ PRÁVNÍ KONTEXT.

Po nalezení „životní lásky" opustil muž (někdy i čerstvě dospělý) rodný dům a založil svůj vlastní pro svojí vznikající rodinu.

Manželství jako takové ve Starověkém Egyptě NEEXISTOVALO. Uzavírala se pouze takzvaná PŘEDMANŽELSKÁ SMLOUVA. ŽÁDNÝ SŇATEK SE TEHDY NEUZAVÍRAL a už vůbec ne před státním představitelem. STAČILO POUZE, ABY SE MUŽ A ŽENA NAŠLI A VZÁJEMNĚ USOUDILI, ŽE SPOLU STRÁVÍ ŽIVOT. A toto rozhodnutí znamenalo velkou oslavu, kterou uspořádaly obě rodiny.

Po dostavění domu manželem se žena do něj nastěhovala i se svým majetkem, KTERÝ BĚHEM CELÉHO MANŽELSTVÍ NÁLEŽEL POUZE JÍ A ŘÍKALO SE JÍ „PANÍ DOMU". Pouta manželů byla ÚZKÁ A ROVNOPRÁVNÁ, i když někdy se vyskytla jistá SLOVNÍ PODŘÍZENOST ŽENY: například když otěhotněla, říkalo se, že „porodí pro svého manžela…“.

UZAVŘENÝ „SŇATEK" MĚL EXISTOVAT VĚČNĚ, a tak po smrti sdíleli „věčný příbytek". Manželství mělo nadevše probíhat ŠŤASTNĚ A RADOSTNĚ a nesmělo ho nic narušit a za žádnou cenu už VŮBEC NE CIZOLOŽSTVÍ!

Vytouženým snem páru bylo přivést na svět minimálně jednoho potomka, především syna. Děti měly být naprosto poslušné a chovat tu největší úctu ke svým rodičům.

RODINA PŘEDSTAVOVALA SKUTEČNÝ KLAN; musí být společenstvím HARMONICKY SPOJENÝM LÁSKOU, POSLUŠNOSTÍ A ODDANOSTÍ; její soudržnost musí být ochraňována.

(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)

*STÁŘÍ:

Staří lidé, zejména ti již nemohoucí, museli být finančně zajišťováni a měli se o ně starat jejich potomci, jelikož státní důchody či sociální instituce (domovy pro seniory) ještě neexistovaly. Právě proto si někteří novomanželé přizvali své rodiče do svého nového domu, aby je měli neustále na očích. Jejich dům byl následně prodán, a tak rodina získala nějaké finance do budoucna. Ale někdy bylo velmi obtížné své rodiče přemluvit, aby se nastěhovali k nim do domu.

Přáním každého Egypťana bylo dožít se 110 let života. Byl to převážně sen, protože málokdo se tohoto věku dožil. ŽIVOT PODÉL NILU BYL PŘÍJEMNÝ, a tak ho nechtěl nikdo opustit nebo alespoň v tolika letech.

Lidé se doslova „těšili" na onen svět, převážně kvůli VĚČNÉ SPOKOJENOSTI A DOSTATKU VŠEHO A POKRAČOVALI ZDE VE SVÝCH KAŽDODENNÍCH POVINNOSTECH. 

Předchozí odstavec nepodává informaci, že se staří Egypťané BÁLI SMRTI, TO ANO, ALE POUZE POSLEDNÍHO A NEJPŘÍSNĚJŠÍHO SOUDU NA ONOM SVĚTĚ, který soudil všechny skutky osoby a říkal, kdo může vstoupit na onen svět (do ráje, do věčného života) a kdo ne. Takovýto člověk bude navěky zatracen či sežrán požíračkou Amemait. 

Staří lidé se vždy nemohli spolehnout pouze na všeobecnou starost ze strany potomků, a tak, i když někteří z nich byli téměř nemohoucí, BYLI NUCENI SE AŽ DO SVÉ SMRTI VĚNOVAT SVÉMU CELOŽIVOTNÍMU ŘEMESLU.

Někteří lidé již ve čtyřicátém roce života a myslím tím hlavně rolníky, vypadali na padesát a jejich kosti a svaly už říkaly „dost, nemůžu"! Nikomu nebylo přikazováno stále pracovat, jenže lidé museli, ale stát za to nijak neodsuzovali, bylo to prostě běžné ve starověku a obzvláště v Egyptě.

Přesto se staří lidé snažili více odpočívat a věnovali se více svým koníčkům například zahradničení či vaření anebo si hráli se svými vnoučaty, tedy jestli se jich dožili.

Poslední a důležitou informací je, že staří lidé převážně dnešního stařeckého věku BYLI VELMI VÁŽENÍ, JELIKOŽ DOSLOVA OPLÝVALI ŽIVOTNÍMI ZKUŠENOSTMI.

-OBRAZ ČLOVĚKA NA VEŘEJNOSTI-

*ŽENY:

Egyptské ženy měly ve společnosti NESMÍRNĚ VELKÉ A DŮLEŽITÉ POSTAVENÍ. Na rozdíl od okolních národů a především Řecka a Říma, kde byly ženy pouhými rodičkami dětí a měly menší hodnotu než peníze.

Zato egyptské ženy snad jako jediné ve starověkém světě MĚLY STEJNÁ PRIVILEGIA a snad i vyšší než muži. Byly váženy nejen proto, že dávaly nový život, byly ztělesněním krásy, ale také proto, že svým cítěním OVLIVŇOVALY I KULTURU. Co je důležité, egypťanky MĚLY RELATIVNÍ SVOBODU A VEŠKERÁ PRÁVA. Nesvazovalo je ani manželství. Nikdy nebyly muži přímo podřízeny. MOHLY VLASTNIT MAJETEK a část rodinného domu náležela přímo jim. V domácnosti byla jejich slova stejně vážená jako ta manželova.

Co na to říct, je to jen další z případů, který dokazuje jak byla staroegyptská země vyspělá. Přece takovéto postavení žen známe až z dnešních dob! A ne všude i dnes ještě ženy mají práva. Ženy byly vždy v historii označovány za méněcenné, nevážené a jejich slova neznamenala skoro nic. VE STAROVĚKÉM EGYPTĚ TOMU TAK NEBYLO, kdyby se v této zemi volilo, určitě by ženy zde měly volební právo a co víc, určitě by bylo i několik jejich zástupkyň v parlamentu.

VE STARÉM EGYPTĚ BYLO KRÁSNÉ ŽÍT, A TAK SE NECÍTILY POUZE ŽENY (i když chudý život byl samozřejmě nelehký).

V DNEŠNÍM EGYPTĚ JE POSTAVENÍ ŽEN DOSLOVA OPAČNÉ. Je to něco neuvěřitelného, že dnes je situace naprosto jiná. Hlavní příčinou této situace je totiž náboženství, tedy islám, AVŠAK NEMŮŽEME HO ODSUZOVAT.

Ve Starověkém Egyptě bylo postavení žen také zřejmě ovlivněno vírou, a to jak ženskou částí pantheonu, ale také HUMANISMEM A SOUZNĚNÍM. To bylo hlavním důvodem proč ženy, ale i muži měli proti sobě rovné postavení.

Avšak i egypťanky měly menší profesionální postavení ostatně jako v okolních národech. Myslím tím, že egypťanky se věnovaly spíše řemeslům a domácím pracem, ale to zcela dobrovolně.
NEBYLO JIM ODPÍRÁNO ANI VZDĚLÁNÍ ve školních zařízeních. Přesto do nich docházeli převážně chlapci. Dívky tvořily pouze malou nebo dokonce žádnou součást ,,třídy". Avšak díky školám nebo díky člověku, který je soukromě vyučoval či doučoval (například rodinný známý, který uměl číst a psát) DOSÁHLY ŽENY I VYSOKÝCH ÚŘEDNÍCH FUNKCÍ. Ani tyto posty jim rozhodně upírány nebyly.

VELKÁ ČÁST ŽEN SE VŠAK STARALA O RODINU, DŮM NEBO RODINNÉ HOSPODÁŘSTVÍ, které i někdy vedla (například hrnčířství či obchod s látkami provozovaly výhradně ženy). Jinak výhradními živiteli rodiny byli rozhodně muži.

I ŽENY BEZ POTŘEBNÉHO VZDĚLÁNÍ MOHLY VŠAK BÝT ZAMĚSTNÁNY, a to i ve vládních institucích. Zde ovšem pouze jako hospodyně. ŽENY DOCHÁZELY TAKÉ ZA PRACÍ DO OBCHODŮ, kde vypomáhaly s jejich vedením a poskytovaly zde prodejní služby (prodavačky). ČASTO PRACOVALY TAKÉ JAKO ,,ČÍŠNICE" v blízkých krčmách nebo krčmách s ubytovacím zázemím. Nechávaly se také najímat bohatými rodinami JAKO CHŮVY NEBO KOJNÉ ČI JAKO PLAČKY NA POHŘBECH, které si sypou písek na šaty a rvou si vlasy.

*MUŽI:

Záviselo na nich v podstatě vše důležité jako například VÝSTAVBA DOMU, NALEZENÍ ZAMĚSTNÁNÍ, ZAJIŠTĚNÍ ALESPOŇ NEJBĚŽNĚJŠÍCH POHŘEBNÍCH SLUŽEB, ALE PŘEDEVŠÍM UŽIVENÍ A HÝČKÁNÍ SVÉ RODINY, což bylo jeho výhradní povinností. Staroegyptská etiketa tento úkol přímo přikazovala. Svou rodinu musel také NADEVŠE CHRÁNIT A MILOVAT. Jakékoliv nesouznění a hádky v rodině byly vždy závažné a mohly být řešeny i u místního soudu.

Muži stejně jako ženy i jejich děti měli žít v vzájemné harmonii, avšak nic jim nebylo státem diktováno, tak vzájemné souznění záviselo pouze na rodině.

MUŽÍ VELMI ČASTO DOSAHOVALI VYSOKÝCH POZIC, jelikož ve větší míře docházeli do školy. Jejich cílem bylo vždy USPOKOJENÍ SVÝCH TUŽEB A SNŮ. Ovšem ne vždy tomu tak bylo. Chlapci z chudších rodin byli většinou vyučování od svého otce a ti pak po jeho odchodu na onen svět převzali, ne však vždy převzali, otcovo řemeslo a někdy i celý dům.

Přítomnost mužů byla ve společnosti STEJNĚ DŮLEŽITÁ jako přítomnost žen. Jejich přirozenou povinností bylo totiž a bylo to i jejich největším snem, přivést na svět mužského potomka, který dále ponese věhlas rodu a převezme rodinné řemeslo. Narození dívky ovšem samozřejmě nebylo pro novopečeného tatínka zklamáním!

MUŽ BYL PŘEDMĚT MOCI, SÍLY A PLODNOSTI A SE ŽENOU SE NAVZÁJEM DOPLŇOVAL.

-SEX VE STAROVĚKÉM EGYPTĚ-

Staroegyptský panteon byl tolerantní, a to zahrnovalo i sexuální život a jelikož egyptský lid byl velmi zbožný, byl v těchto otázkách také velmi tolerantní. To přetrvalo až do koptské éry, kdy se obzvláště na toto téma uvalilo informační embargo. 

Existuje záznam bohyně noční oblohy Nut, která pozoruje svého topořícího bratra Geba, boha země. Už jen samotný fakt, že Geb byl nejen bratrem, ale i manželem, se kterým měla 4 děti, ukazuje na to, že pohled na (nejen) božský sex byl poměrně benevolentní. Zároveň se sexualita odrážela i v pohledu na posmrtný život, který byl pevnou součástí egyptské věrouky. Mužským mumiím se přidělávaly falešné penisy, aby si v záhrobí měly čím užívat. Nač ,,žít" život po životě, když by mu chyběl tak důležitý atribut.

I na ženy a jejich posmrtný život bylo pamatováno, například tím, že dostaly umělé bradavky. Děti narozené z volného vztahu mimo manželství nenesly žádné stigma a nebyly terčem narážek či posměšků.

Starý Egypt nehodnotil cudnost a neměl význam pro "panenství". Ebersův lékařský papyrus, který se datuje do poloviny druhého tisíciletí př. n. l., obsahuje recept na antikoncepční pesar. V případě, že k početí došlo, existovaly recepty vyvolávající potrat. Cizoložství však bylo na druhé straně tabu, zejména ze strany ženy. Ty, které opustily manželské lůžko, mohly být surově potrestány, a to i mrzačením, kamenováním nebo upálením.

Ale zpět k tématu samotnému, pro lidi ve Starověkém Egyptě byl sex důležitou součástí života a to od narození až do smrti a znovuzrození. Sexualita nebyla zkažena pocitem viny, že se něco nesmí. V papyrových rukopisech najdete plno příběhů o cizoložství, incestu, homosexualitě a masturbaci a dokonce i nekrofilii, kdy chtěl být blízký pozůstalí naposledy s fyzickou schránkou svého milovaného. Egypťané věděli, že ženský a mužský princip úzce souvisí se sexem a samozřejmě i početím dětí.

Ovšem nelze si myslet, že se provozovali ve velkém masové sexuální orgie. Spíše šlo o to, že pro osoby z každé společenské třídy nebyl problém užívat si s kýmkoliv či čímkoliv je napadlo. A NIKDO SE NAD TÍM NEPOZASTAVOVAL. 

Ve Starověkém Egyptě byly velmi ceněny tzv. umělkyně (nelze je hned nazvat prostitutkami), které svým umem rozveselovaly muže, ale i ženy. Tím umem bylo mimo jiné hraní na hudební nástroje, tančení pro ně, ale i nabídky prvních sexuálních zkušeností za které se tehdy neplatilo, tudíž se jednalo spíše o společnice a pokud tato žena s mužem otěhotněla, nemusela se za nic stydět. Navíc těhotné ženy ve Starověkém Egyptě byly velmi váženy.

Dalším důležitým bodem bylo sebeuspokojování, které u bohů vedlo dokonce ke stvoření lidského života, přesněji boha.

Zatímco předmanželský sex nebyl žádný hřích, tak podvádět v manželství naopak špatné bylo. Zvláště posvátné v tomto ohledu byly vdané ženy. Muži, který je "zneužil", mohly být odříznuty genitálie. Pokud se prokázalo, že nemanželský vztah udržuje žena, tak mohly být potrestány obě strany zbičováním nebo dokonce popraveny.

Incestu se tehdy oddávali zejména bohové a vládnoucí třída. U té často mezi jejich potomky docházelo ke genetickým vadám, avšak bylo nutné zachovat čistou posloupnou linii.

Zcela běžnou součástí sexuálního života starých Egypťanů byla homosexualita, neboť když se mezi sebou mohou milovat bohové, tak i běžný lidé, respektive muži. Hrátky dvou mužů nebyly žádnou vyjímkou. pro ženy to ovšem tolik neplatilo. O lesbičkách je minimum zmínek. Ovšem důležité bylo kdo hrál v tomto páru nadřízeného a kdo podřízeného. Podle toho se odvíjelo postavení ve společnosti.

Častou součástí sexuálního života byla rovněž zoofílie. Egyptští bohové měli často podobu člověka s hlavou zvířete, a proto ani pro běžné občany nebyl problém provozovat sex se vším čtyřnohým. 

Egypťané měli sex skutečně rádi, a to i co se týče samotných Egypťanek. ty pokud neměly vhodného partnera, používaly ke svému uspokojení přírodní dilda tvoření z různých materiálů. Nalezla se dokonce zmínka, Kleopatra ke svému uspokojení použila/používala tykev naplněnou rozběsněnými včelami. Vytvořila si tak jakýsi starověký vibrátor.

Je zajímavé, že při tom všem otevřeném pohledu na sex, bylo jeho zobrazení velmi málo používané. v Římských vilách byste našli jeho zobrazení na každém rohu, to v egyptských domech, chrámech a svitcích se objevuje jen velmi sporadicky.

(Částečný zdroj: Prima Zoom, kafe.cz, dokument Sex ve Starověkém Egyptě)