KAPITOLY
(1). Afrika a blízký východ počátkem 3. tisíciletí př. n. l.
(2). Staroegyptská říše a okolní svět:
(2). Staroegyptská říše a okolní svět:
*mocná chetitská monarchie
*vzestup asyrské moci a silný vliv na Babylon
*Achájské národy a osud Tróje
*cesty Úrodného půlměsíce a velké světové trhy (z Mezopotámie do Fénicie)
(3). Diplomacie, mezinárodní smlouvy a intriky
(4). Pronikání do Afriky
(5). Cesty do Asie
(6). První imperiální ideologie a imperiální myšlení:
*za světovou duchovnost
(7). Thutmosova světová říše
(8). Pozvolný úpadek a neslavné vlády
(9). Obrazy míru
*za světovou duchovnost
(7). Thutmosova světová říše
(8). Pozvolný úpadek a neslavné vlády
(9). Obrazy míru
-AFRIKA A BLÍZKÝ VÝCHOD POČÁTKEM 3. TISÍCILETÍ PŘ. N. L.-
Prostřednictvím dlouhého nilského koridoru a příbřežních písečných cest je Egypt ve snadném spojení s blízkou Afrikou, představující jeho přirozené pokračování. Když překročí proti proudu řeky první katarakt, pronikne do Núbie, země velkých bohatství. V pouštní a stepní krajině s málo vyvinutým obyvatelstvem brzy přikročí k pěstování obilí, chovu dobytka, hledání pštrosích per (velmi vyhledávaných jako ozdoba) a kadidla. Ve Vádí Allakí, vyschlém korytě v arabské poušti severně od Aniby mezi prvním a druhým nilským kataraktem, vábí pozornost Egypťanů ložiska zlatonosného křemene. Dále do centra lze v Núbii nalézt rovněž vzácné produkty jako slonovinu nebo vzácné černé dřevo eben. Od konce prehistorického období se Núbie velmi brzy stala a zůstala i nadále velkým dodavatelem zlata a zemědělských produktů.
Dále proti proudu řeky leží za druhým kataraktem velmi známý Súdán, který se rovněž stal pro Egypt od druhého tisíciletí zemí stálého využívání.
Hledání nových cest do srdce tajemné Afriky velmi brzy přivábí mnoho dobrodruhů a průzkumníků.
Země Punt, jihovýchodně od Egypta, byla egyptology dlouho považována za dnešní Somálsko. Zdá se, že jde o rozsáhlé území východně od Súdánu, směrem k Rudému moři, rozkládající se na sever a na západ od dnešní Etiopie. Pobřežní část bylo velmi snadné dosáhnout na velkých lodích, plavících se po Rudém moři. Do západní části země bylo možno dorazit po Nilu a přítocích, zejména po Atbaře. Velké bohatství Puntu spočívalo v kadidlovnicích. Kadidlo bylo nezbytné pro potřeby kultu a jeho vůně je často přirovnána k vůni bohů. Proto se této zemi také říkalo ,,božská země".
Obyvatelstvo hámovské rasy žilo v kmenových společenstvích ve vesnicích, jejíchž chýše často stály na pilotech. Brzy začali provozovat s Egypťany výměnný obchod: kromě kadidla produkovala země zlato, slonovinu, eben, elektrum a drahokamy, panteří kůže, odváželi odsud žirafy a paviány a také ta zvláštní stvoření, která byla i v Núbii: pygmeje.
Na západ do delty, na území dnešní Libye, žily tenkrát na hubených pastvinách a řídce porostlých stepích kmeny živící se chovem a sadařením: tito lidé byli po fyzické stránce velmi podobní neolitickým kmenům, které se usadily v údolí Nilu, a s velkou pravděpodobností byli společnou rasou.
V poušti se od severu k jihu rozkládala řada oáz: oáza Siwa (jedna z největších) a blíže k údolí pak Vádí Natrún, směrem k jihu postupně pak Baharíja, Faráfra, Dáchla a Chárga. Poskytovaly karavanám, putujícím od středozemního moře k srdci Afriky, potřebné přestávky na obnovu sil. Na levých egyptských úbočích byly rovněž velmi důležitými strategickými body. Jejich význam dosvědčuje historie: tyto ostrůvky zeleně a obdělané půdy uprostřed rozlehlé pouště rovněž dodávaly Egyptu zejména víno a chov malých zrzavých oslů.
Egypt je velkou křižovatkou otevřenou do Afriky, ale též k Blízkému východu - tato rozlehlá část západní asijské oblasti je na východě ohraničená současným Íránem, na západě Středozemním mořem, na severu Kavkazem a na jihu Perským zálivem.
Pustý a hornatý poloostrov Sinaj na východ od Egypta a Rudého moře, křižovaný nomádskými kmeny, podléhal od samého začátku Egyptu. Jeho obyvatelstvo nebylo etnicky, a ještě méně politicky jednotné. Egypťané se tu usadili už od prvních vlád ve své historii a pravidelně sem vysílali expedice. Důkaz o tom nalezneme v textech i v zobrazeních. Země totiž skrývala velká nerostná bohatství: měď, zlatonosný křemen, tyrkysy, malachity, smaragdy a drahokamy. Velmi brzy byla osídlena dvě těžební místa na zpracování křemene: Maghara na jihozápadě poloostrova, položená na vysokých kopcích, na jejichž svazích byla velká naleziště tyrkysů, a o něco severněji Serábít el Chádim.
Když na severovýchodě Egypta mineme po středozemním pobřeží Pelusium a El Kantaru, dojdeme do pouště Negeb, za níž následuje etnicky a politicky dosud nedefinované území Kanaán, pouštní oblast, protkaná četnými trasami, po nichž cestovaly karavany z Arábie a Mezopotámie, pronásledované lapky náležejícími k semitským nomádským kmenům. Na písčitém pobřeží bylo vybudováno několik přístavů: Gaza, Askalón, Jaffa. Egypt musel od samých historických počátků udržovat pouštní policii, která chránila karavany obchodníků a vojensky zabezpečovala přístup do bohatého Údolí, po němž vždy prahlo obyvatelstvo bez pevného místa pobytu.
O dva tisíce let později, okolo roku 1180 př. n. l. se podél pobřeží země Kanaán usadili Filištínové, indoevropský národ původem z Malé Asie, a dali zemi své jméno: Palestina. V rané epoše však byla tato oblast pod egyptskou kontrolou.
Na sever od Kanaánu (od současné hory Karmel) leží mezi mořem a libanonskými horami malá rovinatá zóna, jen zřídka překračující 25 km šířky. Oblasti dali Řekové jméno Fénície. Ta nebyla jednotným státem, ale společenstvím bohatých městských států ležících podél pobřeží: Byblos (tehdy nejdůležitější), Tyr, Sidon, Arvad a Ugarit. Těmto rozdílným politickým jednotkám vládly městské rady nebo knížecí dynastie.
Geografie určovala ekonomiku: na rovinách se provozovalo zemědělství. Prosperitu regionu zajišťovaly dva prameny bohatství: jednak rozsáhlé lesy, pokrývající úbočí libanonských hor (duby, pinie, cypřiše a hlavně cedry). Egypťané dováželi tyto vzácné stromy, potřebné na stavbu lodí a také chrámových dvěří, od začátku třetího tisíciletí př. n. l.
Fénicie, ať po moři, nebo po souši, byla velkou obchodní křižovatkou starověku, kde se setkávaly cesty obchodníků přicházejících ze všech koutů blízkého i vzdáleného světa. Na jeho živých hlučných tržištích a ve velkých karavanserailech se setkávalo veškeré bohatství orientu. Po celou dobu své historie Egypt udržoval s těmito městy politiku přátelství, oproštěnou od politických zájmů a zaměřenou hlavně na ekonomickou prosperitu.
Území východně od pobřeží fénické stuhy, na němž žily roztroušené semitské kmeny, bylo pro nás málo prozkoumanou oblastí. Odpovídá zhruba syrské poušti. Egyptské texty je označují jménem Retenu.
Několik velkých karavanních stanic je v oázách. Damašek, Kadeš, Palmyr, Alep. V jedné z nich strávil velkou část svého života Egypťan Sinuhet.
Dále na východ se nacházela rovněž velmi stará země s rozvinutou civilizací, Mezopotámie. Toto jméno označuje přírodní oblast vyplňující kotlinu mezi dvěma velkými řekami: Eufratem a Tigridem, jejichž prameny leží v dnešní Arménii a jejichž vody se vlévají do Perského zálivu. Jejich údolí představují rozsáhlou kotlinu ohraničenou na východě horami Elamu, kde přitékající řeky směřují k íránským plošinám a oblastem Indu. Na severovýchodě si v horách Zagros hloubí přítoky cesty do Kaspického moře. Tento ,,paprskovitý" říční systém učinil z Mezopotámie rozsáhlou průjezdní oblast, velkou migrační cestu, po níž se ubíraly národy hledající nová území.
Mezopotámie je zeměpisné označení: ,,země mezi řekami". Politické uspořádání zahrnuje několik států, založených v nejranějších dobách.
Horní Mezopotámie byla nepochybně osídlena už v nejstarších dobách. Svědectví o dávných lidských obydlích z paleolitu jsme získali z Asýrie. Na severu a na východě, v horách Zagrosu a na náhorní plošině Tigridu, se usadily podél řeky až k Akkadu kmeny pravděpodobně kavkazského původu, jež představují základ asyrského národa.
Nejrychleji však civilizace dosáhla vysoké úrovně na jihu, v zemích Akkadu a Sumeru. Zdá se, že jako první sem přišli semitští nomádi, kteří na plošinách centrální Arábie pásli svá stáda, a usadili se v bažinatých středozemních oblastech u Perského zálivu - pravděpodobně to bylo v období egyptské prehistorie. Pak se objevili Sumerové, o jejichž původu se diskutuje. Nejstarší civilizace se pravděpodobně vyvinula u Uru na Eufratu. Archeologické vykopávky umožnily rekonstruovat první vesnici: na pahorku jsou seskupeny malé chatrče, postavené z otepí rákosu slepovaných uschlým blátem a pokryté plochou nebo kupolovitou střechou. Ohniště byla z nepálených cihel. V bažinatých oblastech mezi suchou zemí a mořem chovali krávy, ovce a vepře. Na těchto územích říčního hospodářství, zúrodňovaných od března do září záplavami, rolníci společně hloubili zavodňovací kanály na řízené hospodaření s vodou. Dařilo se hlavně pěstování ječmene. Nářadí se vyrábělo z křemene dováženého z pouště nebo z obsidiánu z Kavkazu, což dokazuje dlouho před historickým obdobím existenci pravidelných vztahů obyvatel podél řek se vzdálenými končinami.
Vývoj Sumeru favorizoval zřejmě přímý kontakt s mořem. V Eridu na západním břehu Perského zálivu se nalezly stopy nejstaršího sumerského města - a takových měst bude brzy přibývat. Významná městská seskupení se objevují na mořském pobřeží: Ur, Uruk - nebo v místech, kde se karavany přiblížily k řekám: na Eufratu Babylon v Akkadu, severněji pak Mari. Tigris, vzdálenější od středozemních oblastí, neměl takovou důležitost jako Eufrat, představoval však říční cestu spojující Kavkaz s Kaspickým mořem. Tuto situaci bude využívat Aššúr, jenž se stane hlavním městem Asýrie, a později Ninive. Mezi oběma řekami vznikla v dávných dobách ještě arkadská města Kiš a Nipur.
Vztahy mezi Egyptem a Mezopotámií sahají až do prehistorie, aniž dosud víme, jak přesně toto spojení probíhalo. Jistá velmi stará svědectví jsou však přesvědčivá. V pařížském Louvru je uložen nůž, nalezený v Gebel el Araku z predynastického období. Na jeho slonovinové rukojeti je vyřezán reliéf s Gilgamešovým motivem. Na paletě z protohistorického mezidobí je vytesána scéna, jejíž krutý realismus má málo společného s egyptským duchem: supi se vrhají na raněné na bitevním poli, trhají je a klovou jim oči. Stejnou scénu lze nalézt na stéle objevené v sumerském Lagaši. Téma bájných zvířat s propletenými krky, zdobících svými postavami jiné egyptské palety, je rovněž tématem sumerským. Také lvi, vytesaní na těchto egyptských paletách pocházejících z prehistorie, mají stejně mohutnou kudrnatou hřívu jako lvi asyrští a liší se od šelem se skromnější hřívou z faraonské epochy. Zjišťujeme též, že první králové neboli sjednotitelé Egypta opatřují svá akta pečetěmi tvaru kužele jako Sumerové. Tato korespondence a jednotlivé pasáže dovolují předpokládat silný a velice dávný vliv Asie na Egypt.
Na severu se Egypt rozkládal podél východní části Středozemního moře. To mu umožňovalo snadné spojení s Asií a Egejským mořem. Velké lodě bez potíží dopluly z delty k fénickým břehům, odkud se mohly plavit dále na Kypr, Krétu a Kyklady.
Kypr (egyptsky Alasia) byl od 4. tisíciletí př. n. l. zemí rybářů. Velká migrace Karijců okolo roku 3000 př. n. l. zajistila ostrovu velký hospodářský rozkvět: zemědělství, významná těžba mědi v pohoří Troodos na jihu ostrova. Je možné, že Kypr jako velká obchodní křižovatka blízko Fénicie navázal v dávných dobách přímé vztahy s Egyptem.
Kréta je rovněž zemí s vysoce rozvinutou civilizací. V egyptských textech označuje její obyvatele termín Keftiu. Stopy lidských sídlišť sahající do konce období paleolitu byly nalezeny na úrodných pláních Knósos a Faistos. Na počátku egyptské historie Kréta už dospěla k velkému městskému rozkvětu. Vztahy s Egyptem se potvrdily velmi brzy: už v dávnověku nalezneme na Krétě jako dekorativní motivy egyptské hieroglyfické znaky.
Severněji v Egejském moři nabízejí Egypťanům vzácný materiál (mramor a obsidián) Kyklady.
Pokud jde o Řecko, to bylo dosud velmi nevyhraněnou oblastí. Obyvatelstvo bylo směsí domorodých ras, k nimž přibyli kolem roku 3000 př. n. l. Karijci. Poměrně značná hustota obyvatelstva na Peloponesu byla zejména v Argolidu a Korintu. Je však nutné počkat až do druhé poloviny třetího tisíciletí, abychom zaznamenali významnější námořní aktivitu. Řecko proniká do historie středozemní oblasti poměrně pozdě.
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)
-STAROEGYPTSKÁ ŘÍŠE A OKOLNÍ SVĚT-
OKOLNÍM SVĚTEM BYL STARÝ EGYPT VNÍMÁN JAKO MOCNÁ A VYSPĚLÁ ZEMĚ S DOBRÝM PŘÍSTUPEM KE VŠEM SLUŽBÁM A STATKŮM. Jedni tedy toužili po životě zde v této zemi a ti druzí toužili po hmotném bohatství této země a v některých dobách i po jejím celkovém ovládnutí. To se některým národům párkrát zdařilo, AVŠAK TAK PEVNÁ A SILNÁ STAROEGYPTSKÁ KULTURA A ZAVEDENÉ OBYČEJE A SYMBOLY ŘÍŠE NYKDY NEDOVOLILY CIZÍM NÁRODŮM, ABY EGYPTSKOU ZEMI OVLÁDLI JINAK NEŽ POUZE PO POLITICKÉ STRÁNCE.
STAROEGYPTSKÁ ŘÍŠE PŘÍMO OVLIVŇOVALA SVÉ SOUSEDY, JEJICH KULTURNÍ I OBČAS DUCHOVNÍ VNÍMÁNÍ. Byla to mocná země, jež přímo vyžadovala, aby se okolní říše něco od Egypta naučily a v některých případech si je přímo podmanil, KDYŽ EGYPT ROZŠIŘOVAL SVÁ ÚZEMÍ PŘEDEVŠÍM ZA ÚČELEM DOSAŽENÍ NOVÝCH OBCHODNÍCH CEST.
Byly tak obávanou říší, jelikož od dob Střední říše BUDOVALI OHROMNOU ARMÁDU, nejlépe cvičenou v tehdy známém světě, a to zejména z obavy před vpádem bojechtivých a po egyptské prosperitě, území a zlatu toužících některých národů.
EGYPT A OKOLNÍ ZEMĚ MEZI SEBOU UDRŽOVALI ZEJMÉNA OBCHODNÍ PARTNERSTVÍ. Především s Fénicií, Babylonem a Mezopotámií, odkud do Egypta proudili drahé kovy, ale především cedrové dřevo. Samozřejmě do Egypta neproudilo zboží jen z důvodu, aby si ho okolní národy nerozhněvaly. I Egypt prodával okolním zemím své produkty, a to ve velkém množství.
OKOLNÍ ZEMĚ V PRŮBĚHU STAROEGYPTSKÝCH DĚJIN:
*Mezopotámie:
Sumer (4 000 - 2 000 př. n. l.)
Elam (6 000 - 331 př. n. l.)
Akkádská říše (2 330 - 2 150 př. n. l.)
Amorité (2 000 - 1 600 př. n. l.)
Babylonie (Starobabylonská říše 1 900 - 1 600 př. n. l. a Novobabylonská říše 626 - 331 př. n. l.)
Asýrie (900 - 700 př. n. l.)
*Mitanni (15. - 14. st. př. n. l.)
*Fénície (1 200 - 332 př. n. l.)
*Chetitská říše (1 800 - 1 200 př. n. l.)
*Lýdie (7. - 6. st. př. n. l.)
*Mykény (2 000 - 1 200 př. n. l.)
*Kanaán (od 1 500 př. n. l. - dnes jistě zaniklá)
*Persie (550 - 330 př. n. l.)
*Libyjci (Tjehenuové a Timhiuové)
*Království Kuš - Nůbie (1 800 př. n. l. - 350 n. l.)
*Makedonská říše (1 200 - 140 př. n. l.)
*Římská říše (27 př. n. l. - 395 n. l. - rozdělení říše)
*MOCNÁ CHETITSKÁ MONARCHIE:
Nečinný Egypt za doby vlády Amenhotepa III., Amenhotepa IV. a jejich slabých nástupců sledoval pasivně vymazání Mitanni z politické scény. Dovolil chetitským panovníkům, aby se pevně usadili na severu dnešní Sýrie. Šuppiluliuma si dvěma vojenskými taženími podrobí Nuhase, Aleppo, Qatnu, ovládne Damašek a Kadeš. V jeho rukou je celé území od Libanonu po Eufrat. Azirru, král Amurru, zůstane jeho věrným spojencem.
Volání fénických a syrských princů o pomoc zůstalo bez odpovědi a nezměnilo nic na faraonově vyhýbavém postoji. Egyptský panovník dovolil Šuppiluliumovi, aby se zmocnil severních marek, které kdysi tvořili velkou říši Thutmosovců. Chetitský král dává svým synům věnem království a knížectví, jež byla pod egyptskou nadvládou, zejména město Aleppo a Karkemiš (na Eufratu), významná jako strategické body karavanní křižovatky.
Chetitský král buduje svou říši s pozoruhodnou inteligencí a diplomacií. Uzavře s Mitanni smlouvu, kterou toto království, zesláblé vnitřními rozpory, přiměje, aby uznalo chetitskou nadvládu. S Kizzuwatnou (ležící mezi pohořím Anti-Taurus a Středozemním mořem) na východ od Chatti podepisuje jinou smlouvu. Má šedesát čtyři odstavců , podle nichž mu musí král Kizzuwatny dodat v případě konfliktu potřebný kontingent oddílů výměnou za některé výhody. Chetitská hegemonie se plynulým způsobem rozpíná i na východ až k hornímu údolí Eufratu. Není rovněž vyloučeno, že Šuppiluliuma podepsal dohodu i s Amenhotepem IV.. Tato domněnka spočívá jen na jedné zmínce (poněkud nejasné) v textu smlouvy podepsané později mezi Chattušilišem III. a Ramessem II.
V mezinárodní politice teď Chatti zaujímá prvořadé místo.
Okolo roku 1 346 př. n. l. (za vlády Aje) Šuppiluliuma umírá během epidemie moru, který řádil v Malé Asii. Jeho nejstarší syn Arnuwanda vládne jen velmi krátký čas a umírá pravděpodobně na stejnou chorobu.
Mursil II., nejmladší syn, pak musí válčit deset let, aby novou říši Chatti upevnil. Na jihu bojuje proti Arzawě a jejím spojencům, kteří proti Mursilovi vytvořili koalici. Zvítězí a ovládne největší část Malé Asie. Arzawa se stává vazalem dvora v chetitském hlavním městě Chattušaš. Na severu, v zemi Pont, se znovu bouří obyvatelstvo Gasgů (primitivní obyvatelstvo žijící ještě v kmenovém systému, velmi často bojují proti chetitskému státu). V devátém roce vlády se vzbouří v Sýrii království Nuhase (v oblasti Aleppa) a Kadeš. Asyřané obléhají Karkemiš. Mursil čelí těmto nepokojům na všech stranách. Asyřané se stáhnou, a když je vzpoura zlomena, chetitský král reorganizuje své syrské provincie.
Když v roce 1 315 př. n. l. nastoupí po něm na trůn jeho syn Muwatalli, nabude na rozsahu revolta Gasgů. Povstalci zničí dokonce oblast Chattuše (Muwatalli musí své hlavní město přemístit na jih) a překročí řeku Halys. Po deseti letech, během nichž ničení pokračuje, se bratru Muwatalliho Chattušilišovi konečně podaří povstalce rozdrtit. V téže době potlačil Muwatalli další revoltu v Arzawě.
Chetitská říše, konfederace států, ovládaná hrou mezinárodních intrik, je zdánlivě mocná, ale udržuje se jen za cenu neustálých vojenských tažení a obratné diplomacie. Naráží rovněž na hegemonistické ambice Asýrie na východě, achájských národů na západě (v Egejském moři a rovněž na pobřeží Malé Asie).
*VZESTUP ASYRSKÉ MOCI A SILNÝ VLIV NA BABYLON:
Aššur-Uballit I. (který vládl v letech 1 366 - 1 330 př. n. l.) byl jedním z velkých zakladatelů asyrské mocnosti. Bohužel existuje o jeho vládě jen málo textů (hlavně nápisy připomínající založení chrámů).
V prvním období vymanil své království ze závislosti na vztahu k babylonské říši, a dokonce nepřímo rozšířil svou moc na tuto velkou metropoli na Eufratu: jeho vnuk, syn jeho dcery a Kadašmana-Charby, syna Burnaburiaše, totiž této velké mezopotámské říši nějaký čas vládl.
Kadašman-Charbe byl však svými kasitskými poddanými zavražděn. Tato skutečnost posloužila Aššuru-Uballitovi jako záminka k přímé intervenci a dosazení na trůn Kurigalzua II., syna zavražděného, a tedy svého vlastního pravnuka, v té době ještě malého dítěte. To asyrskému králi přirozeně umožnilo získat nad Babylonem určitou moc.
Kurigalzu II. vládl dvacet dva let. Národní cítění se však snášelo špatně s asyrskou hegemonií. Když se Enlil, syn Aššura-Uballita, posadil na trůn po svém otci, musel vést proti Babylonu vojenské tažení, z nějž vyšel vítězně.
Za vlády jeho syna Arika-den-ili vypukla válka na hranici království znovu: nejprve v horách Zagros proti Cutejcům, horskému národu, jehož tvrdost a bojovnost přispěly k rozbití první mezopotámské říše vybudované Sargonem Akkadským, potom na západě v horním údolí Tigridu, kde šlo o podrobení spojenců aramejských nomádů. Vítězství teď bylo úplné.
Asýrie utvrzuje v prvním období svou moc, dobytou výboji. Zdá se, že na poli kulturním a náboženském měla Babylonie na Asyřany určitý vliv: tak například v Ninive přejali kult boha Marduka, národního babylonského boha. Za několik desetiletí bude Asýrie dostatečně silná, aby nebezpečně ohrozila jak Chatti, tak rovnováhu v celém východním světě.
*ACHÁJSKÉ NÁRODY A OSUD TRÓJE:
Ve třetím tisíciletí př. n. l. prosperovala ve východním Středomoří achájská civilizace, silně ovlivňující okolí Kréty, ale též Kyklady a Kypr, jehož zdroje byly různorodější. V egyptských textech je Kypr nazýván Alasia.
Tato civilizace, vytvořená ,,lidmi z ostrovů" náležejících k rase, nazývané obecně ,,středozemní", je okolo roku 2 000 pr. n. l. v plném rozkvětu. Na Krétě se tenkrát postavily paláce v lokalitách Knóssos, Faistos a Mallia. Po jejich zničení okolo roku 1 700 př. n. l. byly postaveny znovu a následující období představuje vrchol ostrovní historie. Je to doba, kdy král Minos zakládá ,,egejskou thalassokracii", pravděpodobně nad těmito ostrovy ustanovuje svou politickou moc a do čela těchto kykladských kolonií staví své syny. Na bohatství Kréty se podílí zemědělství, chov dobytka, rybolov a metalurgie. Také obchodní aktivita ostrova, ležícího na křižovatce afrických, asijských a evropských cest, je obrovská.
Krétská civilizace se šíří do celého východního Středozemí a na Peloponés. Pro Řecko, do té doby chudou a zaostalou oblast, poznamenanou indoevropskými migracemi, jež se zde postupně usazovali, je to šťastný, civilizátorský vliv.
Od 16. století se některé z těchto národů usazují v oblasti Argos v severovýchodní části Poloponésu. Později se stanou stavebním prvkem řeckého národa. Achájové zprvu podléhají duchovní a kulturní převaze Kréty, jež je v té době na vrcholu prosperity.
Achájové jsou však také chrabří válečníci a roku 1400 př. n. l. provedou překvapivý útok na Krétu, zničí věhlasnou metropoli Knóssu, zboří paláce ve Faistu a Hagii Triadě. Zrodí se nová civilizace, jejíž hlavní centra jsou v Tirynthé, a hlavně v Mykénách, ale šíří se též do Sparty, Pylu, Beotie a na ostrov Rhodos.
Tato mykénská civilizace přirozeně vděčí za mnohé Krétě, jejíž umělecké, kulturní a náboženské dědictví Achájové plně využili. Jisté charakteristické znaky, vlastní tomuto novému národu, však také poznamenávají nově vznikající společnost: bojovnější a vojenský aspekt, jenž proměňuje mínojské paláce na pevnosti připravené k obraně, a skutečnost, že v hrobkách jsou zbraně a válečnická výbava. Neexistovala centrální vláda ani jednotné království, ale nezávislí princové, často vzájemní rivalové, prudcí a násilní, utrácejí svou energii v lovu nebo loupení. V krétském duchu pokračují Achájové ve velkých obchodech, budují silnice a přístavy. Z toho plynoucí prosperita má kořeny ve válce, loupežích, ale též úspěšných obchodech. Žádné archeologické naleziště nevydalo tolik zlata jako Mykény.
Jako podnikaví obchodníci jsou Achájové zřejmě obzvláště vábeni bohatstvím Helespontu, jeho přístavy a obchodníky. Není vyloučeno, že nedlouho po roce 1 400 př. n. l., kdy Theseus sjednotil Atény, bylo vyslání expedice Argonautů prvním pokusem Mykénských o prodloužení jejich plaveb až do Pont Euxinu (Černé moře) a získání přístupu ke zlatu v Kolchidě (mýtická země na jeho pobřeží). Trója však bděla a achájští dobrodruzi se museli vrátit domů.
Každopádně je možné, že když naši obyvatelé Mykén navázali styky s lidmi z pobřeží Malé Asie, založili v Efezu, Milétu a Kolofónu svá obchodní zastupitelství. Chetité si uvědomili nevé nebezpečí představované Acháji a ve snaze zastavit jejich pronikání na pobřeží postavili proti nim pomocí smluv a dohod obyvatele Tróje, Dardanel, Lýdie a Mýsie, kteří pak poskytli potřebné vojenské kontingenty. Chetitští králové byli inteligentní a prozíraví vůdci. Uvědomovali si význam jejich rozsáhlého impéria a chránili je nárazníkovými státy: Mitanni ze strany Asýrie, pobřežní státečky ze strany Achájů.
Přístav Trója na severozápadě Malé Asie, umožňující přístup do Úžin a průchod z Černého moře do moře egejského, měl vždycky obrovský obchodní význam.
Trója, původně malá rybářská osada a kolem roku 3 000 př. n. l. už poprvé zničená, se stává v letech 2 400 př. n. l. velkým městem, které rychle bohatne díky mýtnému, jež vybírá, a mezipřistání, jež poskytuje obchodním lodím.
V době indoevropských migrací kolem roku 2 000 př. n. l. bylo město zřejmě znovu zničeno a opět rekonstruováno. Zdá se, že potom začalo přitahovat hamižnost některých panovníků. V době Ramesse II. se o štěstí pokusí Agamemnom, jeho princové a jeho flotila. Začíná trójská válka. Avšak opět zničená Trója se po válce znovu povznese, protože její zeměpisná poloha je pro obchod víc než příhodná.
*CESTY ÚRODNÉHO PŮLMĚSÍCE A VELKÉ SVĚTOVÉ TRHY (Z MEZOPOTÁMIE DO FÉNICIE):
Jestliže v obchodním světě hrají přístavy důležitou úlohu, lze říci totéž o pouštních městech.
Dlouhé pochody karavan napříč pouštěmi dopravovaly jen pomalu - na zádech oslů - bohatství Mezopotámie ke Středozemnímu moři, poklady zemí Arábie k fénickým břehům, vzácný lazurit z dalekého Afghánistánu do Egypta.
Velká dopravní trasa se tedy vytvořila už velmi dávno: proti proudu řeky Eufrat přes Babylon a Mari, napříč pouští v Horní Sýrii (důležitou stanicí bylo Aleppo). Karavany s sebou nesly potřebnou zásobu vody a potravin a každou noc bivakovaly. Dny plynuly v pomalém klusu zvířat naložených vzácným zbožím. Když dorazily do zálivu u města Alexandria ad Issum, otevíraly se před nimi dvě cesty: buď mohly pokračovat k severu, Cilícijskými branami překročit Taurus a dojít do Chatti - nebo se dát dolů na jih a podél fénického pobřeží Středozemního moře dojít do Egypta. Obloukovitý tvar této starověké cesty jí dal jméno Úrodný Půlměsíc. Zeměmi Kanaán a Retenu probíhaly ještě stezky druhotného významu.
Dnes se dobře chápe nejen důležitost fénických přístavů, ale též důležitost pouštních měst, malých knížectví, často velkých karavanserajlů a strategických bodů, o něž se neustále přely tehdejší mocnosti a na jejichž vlastnictví postavila dynastie Thutmosovců sílu a bohatství své říše: Megiddo (sem vedly karavanní cesty z Arábie a navazovaly stezky vedoucí k Eufratu), Damašek (na cestě, která spojovala fénické přístavy a Babylon), Tunip, Kadeš, Palmyr, Aleppo, Karkemiš na Eufratu (dopravní křižovatky cest vedoucích ze Středozemního moře a Malé Asie a směřující do mezopotámských měst).
Většina pouštních cest končila ve Fénicii, jež byla pochopitelně tehdejším světovým tržištěm: v jejích přístavních městech se hromadily nejrůznější produkty z Orientu, Afriky a Středozemí, zde se uskutečňovaly výhodné obchody, při nichž převažoval výměnný způsob. Smlouvání a řečnění na těchto orientálních tržištích musela být dlouhá a vášnivá, život tu byl rušný a pestrý.
Zejména Ugarit na severu (současný Ras Šamra, byly zde prováděny rozsáhlé vykopávky) byl bohatým kosmopolitním městem. Měl totiž čtyři přístavy: samotný Ugarit vynikající zátoku schopnou přijmout vysokotonážní plachetnice a čtyři menší zátoky na jihu. Ugarit přijímal lodě plavící se z Kréty, Kypru nebo Cilície, a byl tak pojítkem mezi Egejským mořem a Levantem. Město bylo výchozím bodem karavanní cesty do Aleppa a Karkemiše. Byl zde i průmysl - vyvážely se zbraně a bronzové nádobí, lněné a vlněné oděvy, amfory na víno a olivový olej, parfémy a vzácné masti ve slonovinových nebo alabastrových nádobkách, vytvarovaných po egyptském způsobu. Ugarit, to byl také úrodný kraj lemovaný kopci porostlými olivovníky a vinicemi. Dále pokračovaly hory s hustými lesy, kde se pásla velká stáda ovcí a koz. Podobná krajina i činnost byla zřejmě též v Byblu (kam připlouvaly plachetnice z Egypta) a v Tyru. Ugarit byl spravován princem-obchodníkem, princem-bankéřem (půjčovatelem a možná lichvářem), velitelem armády a hlavně velkého námořnictva, zároveň ovšem také vzdělaným člověkem, který kolem sebe soustředil četné spisovatele a vlastnil knihovnu o tisících hliněných tabulkách s texty v různých jazycích. Vykopávky zachránily několik tisíc těchto tabulek z veřejných i soukromých budov. Některé obsahují memoranda (záznamy, objednávky) obchodníků nebo občanů (zejména o vedení domácností), také záznamy měst, která platila Ugaritu tribut. Jiné představovaly diplomatické archivy psané v akkadštině (v této době mezinárodní jazyk). A konečně velké tabulky psané ugaritským dialektem a obsahující mytologické a liturgické texty.
Kdo měl moc nad Fénicií, měl v rukou bohatství a moc nad Asií. Usilovaly o to dvě země: Egypt, jenž chtěl nad těmito oblastmi uchovat svou tradiční hegemonii, a Chatti, jež dobyla sever současné Sýrie a nyní se rozkládala až k severním hranicím fénického území.
Rivalita mezi Egyptem a Chatti musela na konci 14. století př. n. l. nutně vést k válce.
(Částečný zdroj: Ramessova říše/Claire Lalouettová)
Ramesse II. zůstává pro všechny své potomky, i ty nejvzdálenější, vzorem panovníka. Přesto se zdá, žě korunovace Ramesse IV. byla po letech vnitřních nepokojů přijata dobře a že nový král dokázal vybudovat v zemi soudržnost a zároveň určitou důvěru ke královské moci. Text hymnu na panovníka, napsaný na jednom ostraku (v současné době uloženém v Egyptském muzeu v Turíně), popisuje lidový jásot, tance a výkřiky radosti, jež zněly v den korunovace, při slavnosti, jež byla pravděpodobně doprovázena královskou štědrostí (rozdávání potravin, nápojů, oděvů) a všeobecnou amnestií.
Sumer (4 000 - 2 000 př. n. l.)
Elam (6 000 - 331 př. n. l.)
Akkádská říše (2 330 - 2 150 př. n. l.)
Amorité (2 000 - 1 600 př. n. l.)
Babylonie (Starobabylonská říše 1 900 - 1 600 př. n. l. a Novobabylonská říše 626 - 331 př. n. l.)
Asýrie (900 - 700 př. n. l.)
*Mitanni (15. - 14. st. př. n. l.)
*Fénície (1 200 - 332 př. n. l.)
*Chetitská říše (1 800 - 1 200 př. n. l.)
*Lýdie (7. - 6. st. př. n. l.)
*Mykény (2 000 - 1 200 př. n. l.)
*Kanaán (od 1 500 př. n. l. - dnes jistě zaniklá)
*Persie (550 - 330 př. n. l.)
*Libyjci (Tjehenuové a Timhiuové)
*Království Kuš - Nůbie (1 800 př. n. l. - 350 n. l.)
*Makedonská říše (1 200 - 140 př. n. l.)
*Římská říše (27 př. n. l. - 395 n. l. - rozdělení říše)
*MOCNÁ CHETITSKÁ MONARCHIE:
Nečinný Egypt za doby vlády Amenhotepa III., Amenhotepa IV. a jejich slabých nástupců sledoval pasivně vymazání Mitanni z politické scény. Dovolil chetitským panovníkům, aby se pevně usadili na severu dnešní Sýrie. Šuppiluliuma si dvěma vojenskými taženími podrobí Nuhase, Aleppo, Qatnu, ovládne Damašek a Kadeš. V jeho rukou je celé území od Libanonu po Eufrat. Azirru, král Amurru, zůstane jeho věrným spojencem.
Volání fénických a syrských princů o pomoc zůstalo bez odpovědi a nezměnilo nic na faraonově vyhýbavém postoji. Egyptský panovník dovolil Šuppiluliumovi, aby se zmocnil severních marek, které kdysi tvořili velkou říši Thutmosovců. Chetitský král dává svým synům věnem království a knížectví, jež byla pod egyptskou nadvládou, zejména město Aleppo a Karkemiš (na Eufratu), významná jako strategické body karavanní křižovatky.
Chetitský král buduje svou říši s pozoruhodnou inteligencí a diplomacií. Uzavře s Mitanni smlouvu, kterou toto království, zesláblé vnitřními rozpory, přiměje, aby uznalo chetitskou nadvládu. S Kizzuwatnou (ležící mezi pohořím Anti-Taurus a Středozemním mořem) na východ od Chatti podepisuje jinou smlouvu. Má šedesát čtyři odstavců , podle nichž mu musí král Kizzuwatny dodat v případě konfliktu potřebný kontingent oddílů výměnou za některé výhody. Chetitská hegemonie se plynulým způsobem rozpíná i na východ až k hornímu údolí Eufratu. Není rovněž vyloučeno, že Šuppiluliuma podepsal dohodu i s Amenhotepem IV.. Tato domněnka spočívá jen na jedné zmínce (poněkud nejasné) v textu smlouvy podepsané později mezi Chattušilišem III. a Ramessem II.
V mezinárodní politice teď Chatti zaujímá prvořadé místo.
Okolo roku 1 346 př. n. l. (za vlády Aje) Šuppiluliuma umírá během epidemie moru, který řádil v Malé Asii. Jeho nejstarší syn Arnuwanda vládne jen velmi krátký čas a umírá pravděpodobně na stejnou chorobu.
Mursil II., nejmladší syn, pak musí válčit deset let, aby novou říši Chatti upevnil. Na jihu bojuje proti Arzawě a jejím spojencům, kteří proti Mursilovi vytvořili koalici. Zvítězí a ovládne největší část Malé Asie. Arzawa se stává vazalem dvora v chetitském hlavním městě Chattušaš. Na severu, v zemi Pont, se znovu bouří obyvatelstvo Gasgů (primitivní obyvatelstvo žijící ještě v kmenovém systému, velmi často bojují proti chetitskému státu). V devátém roce vlády se vzbouří v Sýrii království Nuhase (v oblasti Aleppa) a Kadeš. Asyřané obléhají Karkemiš. Mursil čelí těmto nepokojům na všech stranách. Asyřané se stáhnou, a když je vzpoura zlomena, chetitský král reorganizuje své syrské provincie.
Když v roce 1 315 př. n. l. nastoupí po něm na trůn jeho syn Muwatalli, nabude na rozsahu revolta Gasgů. Povstalci zničí dokonce oblast Chattuše (Muwatalli musí své hlavní město přemístit na jih) a překročí řeku Halys. Po deseti letech, během nichž ničení pokračuje, se bratru Muwatalliho Chattušilišovi konečně podaří povstalce rozdrtit. V téže době potlačil Muwatalli další revoltu v Arzawě.
Chetitská říše, konfederace států, ovládaná hrou mezinárodních intrik, je zdánlivě mocná, ale udržuje se jen za cenu neustálých vojenských tažení a obratné diplomacie. Naráží rovněž na hegemonistické ambice Asýrie na východě, achájských národů na západě (v Egejském moři a rovněž na pobřeží Malé Asie).
*VZESTUP ASYRSKÉ MOCI A SILNÝ VLIV NA BABYLON:
Aššur-Uballit I. (který vládl v letech 1 366 - 1 330 př. n. l.) byl jedním z velkých zakladatelů asyrské mocnosti. Bohužel existuje o jeho vládě jen málo textů (hlavně nápisy připomínající založení chrámů).
Kadašman-Charbe byl však svými kasitskými poddanými zavražděn. Tato skutečnost posloužila Aššuru-Uballitovi jako záminka k přímé intervenci a dosazení na trůn Kurigalzua II., syna zavražděného, a tedy svého vlastního pravnuka, v té době ještě malého dítěte. To asyrskému králi přirozeně umožnilo získat nad Babylonem určitou moc.
Kurigalzu II. vládl dvacet dva let. Národní cítění se však snášelo špatně s asyrskou hegemonií. Když se Enlil, syn Aššura-Uballita, posadil na trůn po svém otci, musel vést proti Babylonu vojenské tažení, z nějž vyšel vítězně.
Za vlády jeho syna Arika-den-ili vypukla válka na hranici království znovu: nejprve v horách Zagros proti Cutejcům, horskému národu, jehož tvrdost a bojovnost přispěly k rozbití první mezopotámské říše vybudované Sargonem Akkadským, potom na západě v horním údolí Tigridu, kde šlo o podrobení spojenců aramejských nomádů. Vítězství teď bylo úplné.
Asýrie utvrzuje v prvním období svou moc, dobytou výboji. Zdá se, že na poli kulturním a náboženském měla Babylonie na Asyřany určitý vliv: tak například v Ninive přejali kult boha Marduka, národního babylonského boha. Za několik desetiletí bude Asýrie dostatečně silná, aby nebezpečně ohrozila jak Chatti, tak rovnováhu v celém východním světě.
*ACHÁJSKÉ NÁRODY A OSUD TRÓJE:
Ve třetím tisíciletí př. n. l. prosperovala ve východním Středomoří achájská civilizace, silně ovlivňující okolí Kréty, ale též Kyklady a Kypr, jehož zdroje byly různorodější. V egyptských textech je Kypr nazýván Alasia.
Tato civilizace, vytvořená ,,lidmi z ostrovů" náležejících k rase, nazývané obecně ,,středozemní", je okolo roku 2 000 pr. n. l. v plném rozkvětu. Na Krétě se tenkrát postavily paláce v lokalitách Knóssos, Faistos a Mallia. Po jejich zničení okolo roku 1 700 př. n. l. byly postaveny znovu a následující období představuje vrchol ostrovní historie. Je to doba, kdy král Minos zakládá ,,egejskou thalassokracii", pravděpodobně nad těmito ostrovy ustanovuje svou politickou moc a do čela těchto kykladských kolonií staví své syny. Na bohatství Kréty se podílí zemědělství, chov dobytka, rybolov a metalurgie. Také obchodní aktivita ostrova, ležícího na křižovatce afrických, asijských a evropských cest, je obrovská.
Krétská civilizace se šíří do celého východního Středozemí a na Peloponés. Pro Řecko, do té doby chudou a zaostalou oblast, poznamenanou indoevropskými migracemi, jež se zde postupně usazovali, je to šťastný, civilizátorský vliv.
Od 16. století se některé z těchto národů usazují v oblasti Argos v severovýchodní části Poloponésu. Později se stanou stavebním prvkem řeckého národa. Achájové zprvu podléhají duchovní a kulturní převaze Kréty, jež je v té době na vrcholu prosperity.
Achájové jsou však také chrabří válečníci a roku 1400 př. n. l. provedou překvapivý útok na Krétu, zničí věhlasnou metropoli Knóssu, zboří paláce ve Faistu a Hagii Triadě. Zrodí se nová civilizace, jejíž hlavní centra jsou v Tirynthé, a hlavně v Mykénách, ale šíří se též do Sparty, Pylu, Beotie a na ostrov Rhodos.
Tato mykénská civilizace přirozeně vděčí za mnohé Krétě, jejíž umělecké, kulturní a náboženské dědictví Achájové plně využili. Jisté charakteristické znaky, vlastní tomuto novému národu, však také poznamenávají nově vznikající společnost: bojovnější a vojenský aspekt, jenž proměňuje mínojské paláce na pevnosti připravené k obraně, a skutečnost, že v hrobkách jsou zbraně a válečnická výbava. Neexistovala centrální vláda ani jednotné království, ale nezávislí princové, často vzájemní rivalové, prudcí a násilní, utrácejí svou energii v lovu nebo loupení. V krétském duchu pokračují Achájové ve velkých obchodech, budují silnice a přístavy. Z toho plynoucí prosperita má kořeny ve válce, loupežích, ale též úspěšných obchodech. Žádné archeologické naleziště nevydalo tolik zlata jako Mykény.
Jako podnikaví obchodníci jsou Achájové zřejmě obzvláště vábeni bohatstvím Helespontu, jeho přístavy a obchodníky. Není vyloučeno, že nedlouho po roce 1 400 př. n. l., kdy Theseus sjednotil Atény, bylo vyslání expedice Argonautů prvním pokusem Mykénských o prodloužení jejich plaveb až do Pont Euxinu (Černé moře) a získání přístupu ke zlatu v Kolchidě (mýtická země na jeho pobřeží). Trója však bděla a achájští dobrodruzi se museli vrátit domů.
Každopádně je možné, že když naši obyvatelé Mykén navázali styky s lidmi z pobřeží Malé Asie, založili v Efezu, Milétu a Kolofónu svá obchodní zastupitelství. Chetité si uvědomili nevé nebezpečí představované Acháji a ve snaze zastavit jejich pronikání na pobřeží postavili proti nim pomocí smluv a dohod obyvatele Tróje, Dardanel, Lýdie a Mýsie, kteří pak poskytli potřebné vojenské kontingenty. Chetitští králové byli inteligentní a prozíraví vůdci. Uvědomovali si význam jejich rozsáhlého impéria a chránili je nárazníkovými státy: Mitanni ze strany Asýrie, pobřežní státečky ze strany Achájů.
Přístav Trója na severozápadě Malé Asie, umožňující přístup do Úžin a průchod z Černého moře do moře egejského, měl vždycky obrovský obchodní význam.
Trója, původně malá rybářská osada a kolem roku 3 000 př. n. l. už poprvé zničená, se stává v letech 2 400 př. n. l. velkým městem, které rychle bohatne díky mýtnému, jež vybírá, a mezipřistání, jež poskytuje obchodním lodím.
V době indoevropských migrací kolem roku 2 000 př. n. l. bylo město zřejmě znovu zničeno a opět rekonstruováno. Zdá se, že potom začalo přitahovat hamižnost některých panovníků. V době Ramesse II. se o štěstí pokusí Agamemnom, jeho princové a jeho flotila. Začíná trójská válka. Avšak opět zničená Trója se po válce znovu povznese, protože její zeměpisná poloha je pro obchod víc než příhodná.
*CESTY ÚRODNÉHO PŮLMĚSÍCE A VELKÉ SVĚTOVÉ TRHY (Z MEZOPOTÁMIE DO FÉNICIE):
Jestliže v obchodním světě hrají přístavy důležitou úlohu, lze říci totéž o pouštních městech.
Dlouhé pochody karavan napříč pouštěmi dopravovaly jen pomalu - na zádech oslů - bohatství Mezopotámie ke Středozemnímu moři, poklady zemí Arábie k fénickým břehům, vzácný lazurit z dalekého Afghánistánu do Egypta.
Velká dopravní trasa se tedy vytvořila už velmi dávno: proti proudu řeky Eufrat přes Babylon a Mari, napříč pouští v Horní Sýrii (důležitou stanicí bylo Aleppo). Karavany s sebou nesly potřebnou zásobu vody a potravin a každou noc bivakovaly. Dny plynuly v pomalém klusu zvířat naložených vzácným zbožím. Když dorazily do zálivu u města Alexandria ad Issum, otevíraly se před nimi dvě cesty: buď mohly pokračovat k severu, Cilícijskými branami překročit Taurus a dojít do Chatti - nebo se dát dolů na jih a podél fénického pobřeží Středozemního moře dojít do Egypta. Obloukovitý tvar této starověké cesty jí dal jméno Úrodný Půlměsíc. Zeměmi Kanaán a Retenu probíhaly ještě stezky druhotného významu.
Dnes se dobře chápe nejen důležitost fénických přístavů, ale též důležitost pouštních měst, malých knížectví, často velkých karavanserajlů a strategických bodů, o něž se neustále přely tehdejší mocnosti a na jejichž vlastnictví postavila dynastie Thutmosovců sílu a bohatství své říše: Megiddo (sem vedly karavanní cesty z Arábie a navazovaly stezky vedoucí k Eufratu), Damašek (na cestě, která spojovala fénické přístavy a Babylon), Tunip, Kadeš, Palmyr, Aleppo, Karkemiš na Eufratu (dopravní křižovatky cest vedoucích ze Středozemního moře a Malé Asie a směřující do mezopotámských měst).
Většina pouštních cest končila ve Fénicii, jež byla pochopitelně tehdejším světovým tržištěm: v jejích přístavních městech se hromadily nejrůznější produkty z Orientu, Afriky a Středozemí, zde se uskutečňovaly výhodné obchody, při nichž převažoval výměnný způsob. Smlouvání a řečnění na těchto orientálních tržištích musela být dlouhá a vášnivá, život tu byl rušný a pestrý.
Kdo měl moc nad Fénicií, měl v rukou bohatství a moc nad Asií. Usilovaly o to dvě země: Egypt, jenž chtěl nad těmito oblastmi uchovat svou tradiční hegemonii, a Chatti, jež dobyla sever současné Sýrie a nyní se rozkládala až k severním hranicím fénického území.
Rivalita mezi Egyptem a Chatti musela na konci 14. století př. n. l. nutně vést k válce.
(Částečný zdroj: Ramessova říše/Claire Lalouettová)
-DIPLOMACIE, MEZINÁRODNÍ SMLOUVY A INTRIKY-
Co se týče tématu této kapitoly, plně se projevil za dob Nové říše. Koncem vlády Thutmose III. prestiž egyptské říše v orientálním světě již nikdo nezpochybňoval, momentálně téměř po celé jedno století žila v absolutním klidu a míru (asi do roku 1 380 př. n. l. Ovšem i poté ještě přetrvávalo období Nové říše, takže se o temnou dobu po uplynutí zmíněných sta let nejednalo.). K udržení všeho, co bylo doposud dobyto válkou, bude zapotřebí diplomacie.
Další následující faraon Amenhotep II. pravděpodobně podepisuje mírovou smlouvu (první) s králem Mittani Šauštatarem, jehož země je stále více ohrožována chetitskými panovníky. Tto smlouva musela být jakožto osobní úmluva mezi dvěma monarchy obnovena Thutmosem IV. a Artatamem I. Tuto obrannou alianci, uzavřenou ve skutečnosti k zadržení chetitské expanze, podepřel politický sňatek (rovněž první) mezi Thutmosem IV. a jednou z dcer mitannského krále. V egyptské tradici jde o malou revoluci. Bylo totiž zvykem, aby se faraon oženil se svou sestrou nebo nevlastní sestrou a byla tak zachována čistota krve. Mitannská princezna, pokřtěná Mutemuia, se stala ,,velkou královskou manželkou" a matkou Amenhotepa III. Politická nezbytnost zvítězila nad tradicemi.
Amonovo duchovenstvo tento skutek ospravedlnilo. Byli to totiž právě thébští kněží, kdo legitimizoval Hatšepsutino uchvácení trůnu zavedením oficiální teogamie a prohlášením královny dcerou boha Amona-Re, jenž vzal na sebe podobu krále Thutmose I., jejího otce, a počal ji s ,,velkou královskou manželkou" (podle basreliéfů v Dér el Bahrí). Podle téhož postupu byl Amenhotep III. považován thébským duchovenstvem jako pozemský syn Amona-Rea a na zdech chrámu v Luxoru vytesali umělci úplně stejné obrazy a nápisy jako v Dér el Bahrí. Prvky takové teogamie převzali také Ramessovci.
Sňatky s cizinkami, jež byly důležitým prvkem ramessovské politiky, představovaly jednu z velkých starostí diplomacie a naplnila harém v Luxoru konkubínami: Amenhotep III. se ve snaze udržet dobré obchodní vztahy s Babylonií oženil nejprve s dcerou a později sestrou Kadašmana-Charby I. Po nastoupení Tušratty v Mitanni potvrdí Amenhotep III. alianci mezi oběma dvory tím, že mitannského panovníka požádá o ruku jeho sestry a o něco později jeho dcery. Tehdejší velká královská manželka Teje je možná fénického původu.
Prospívající Egypt, jehož bohatství ještě zvětšila vítězná tažení, byla tehdy první finanční velmocí světa. Zlato má cenu vzácných přátelství.
Tato finanční politika přirozeně vysloužila egyptskému panovníkovi značnou prestiž. Mezi východními dvory (zeměmi) neustále obíhali vyslanci, jejichž jmenování nebylo pevné, ale vždy jen na jednu misi. Byli osobními panovníkovými pověřenci, plnícími politické nebo jen čistě zdvořilostní mise: předat upomínkového skaraba z ametystu, zhotoveného u různých významných příležitostí na thébském dvoře, například narození, faraonova korunovace nebo sňatek, vyjádření starostlivosti o zdraví nemocného ,,bratra", atd. Bylo vytvořeno ,,kancléřství cizích zemí": byla tu uchovávána korespondence s asijskými králi. Pro tuto mezinárodní příležitost se používala akkadština. Část dopisů byla nalezena v Tell el Amarně v Egyptě a v Bogaz-Khoy v Turecku (staré chetitské hlavní město Chattušaš).
Dodržoval se velmi přísný protokol a formulace. Vznikaly první pravidla mezinárodního práva pod garancí božstev.
V té době se objevila druhá forma imperiálního zpěvu (První představuje projev Amona-Rea k jeho ,,milovanému synu" Thutmosovi. Dává mu sílu a vítězství nad všemi zeměmi...), ketrou později rovněž převzali Ramessovci: Amonova promluva zvýrazňuje ,,divy", jimiž obdařuje faraona, a dále hovoří o všeobecném podmanění národů říše. Byl to zpěv znovu nastoleného míru v období prosperity.
Amon, bůh čtyř tváří, je základní posvátný princip říše a jeho jediný pohled přivádí k faraonovi dlouhou řadu poplatných národů z Afriky a Asie, přinášejících mu svá bohatství výměnou za dech života a svěřujících mu své potomstvo.
Bohatství říše přináší s sebou i bohatství hlavního duchovenstva, to znamená duchovenstva Amona-Rea. Královské dary na počest boha vítězství v jeho chrámech jsou značné.
(Částečný zdroj: Ramessova říše/Claire Lalouettová)
V té době se objevila druhá forma imperiálního zpěvu (První představuje projev Amona-Rea k jeho ,,milovanému synu" Thutmosovi. Dává mu sílu a vítězství nad všemi zeměmi...), ketrou později rovněž převzali Ramessovci: Amonova promluva zvýrazňuje ,,divy", jimiž obdařuje faraona, a dále hovoří o všeobecném podmanění národů říše. Byl to zpěv znovu nastoleného míru v období prosperity.
Amon, bůh čtyř tváří, je základní posvátný princip říše a jeho jediný pohled přivádí k faraonovi dlouhou řadu poplatných národů z Afriky a Asie, přinášejících mu svá bohatství výměnou za dech života a svěřujících mu své potomstvo.
Bohatství říše přináší s sebou i bohatství hlavního duchovenstva, to znamená duchovenstva Amona-Rea. Královské dary na počest boha vítězství v jeho chrámech jsou značné.
(Částečný zdroj: Ramessova říše/Claire Lalouettová)
-PRONIKÁNÍ DO AFRIKY-
Již v průběhu Staré říše podnikali egypťané výpravy za své hranice. V Nůbii faraon Džoser dobyl oblast mezi Asuánem a Takompsem, městem ležícím na sever od druhého kataraktu, při vyústění Vádí Allákí, důležitého obchodního místa, vedoucího ke zlatým dolům. Tento kraj mnohem později nazvou řekové Dodekasšen (,,země dvanácti tisíc").
Do Nůbie se vypravil také Snofru. Podle Palermského kamene odtud přivezl značnou kořist a sedm tisíc zajatců. Ti byli zřejmě zaměstnáni jako sluhové na velkých královských nebo panských statcích. Konala se tato výprava po rebelii v nedávno dobytém Dodekasšenu, nebo ve snaze proniknout ještě hlouběji do Afriky? Na tuto otázku ještě nikdo nemůže odpovědět.
Poznat nové kraje v Nůbii a Súdánu však bylo v 6. dynastii touhou mnoha průzkumníků, většinou princů z Asuánu, brány na jih. Princ Hirchuf, guvernér jihu, vypravil do Afriky čtyři expedice na příkaz králů Merenrea a Pepiho II. (okolo roku 2 200 př. n. l.). Zřídil nové průnikové cesty podél neznámých stezek daleko za Nůbií, pravděpodobně směrem na Darfur, mezi obyvatelstvem žijícím v různých kmenech. Pokaždé přivezl velké bohatství a podmanil si Afričany, na které velmi zapůsobila síla egyptské armády, již doprovázeli domorodí průvodci. Informaci o těchto skutečnostech jsme získali díky nápisu, který dal Hirchuf vytesat na svou hrobku v Asuánu, aby ospravedlnil význam a znamenitost svého života.
Po přísné potlačovací politice nepokojů následuje důsledná pacifikace nůbijských kmenů, zbavených jejich vůdců - kmenových náčelníků a jejich synů, stejně jako obzvláště schopných armádních velitelů. Králové 6. dynastie vedli vůči jihu energickou intervenční politiku, jež přinášela metropoli obrovská bohatství, dosud však ještě nedocházelo ke skutečnému poegyptštění těchto končin: šlo o svévolnou přítomnost, obchodní pronikání, ale nikoliv ještě o kolonizaci.
První, kdo pravděpodobně vyslal na východ do Puntu výpravy, byl Sahure - usuzuje se tak z Palermského kamene. Tuto zemi egypťané znali nepochybně prostřednictvím karavan, které přivážely přes Sinaj nebo Rudé moře do Egypta vzácné výrobky. Vydat se do Puntu byla významná a nákladná záležitost: čtyři dny pochodu ve Vádí Hammámát, kde nebylo jediné studny, bylo tedy nutné nést s sebou jak vodu, tak potraviny, dřevo na zhotovení lodí a zboží, které mělo představovat protihodnotu při nákupech. Obchody byly ovšem objemné: Palermský kámen prozrazuje, že první Sahureova výprava přivezla ,,80000 měr kadidla, 6000 elektra". Tento výsledek byl zřejmě uspokojivý. Máme pro to dva nepřímé důkazy: příště bylo pověřeno organizací výpravy vedení královských prací spolu s vedením financí. Kromě toho takévé výpravy byly podnikány pravidelně. Máme informace o jedné z nich, kterou vedl pokladník Baurded za vlády krále Isesiho. 6. dynastie v obchodech s Puntem pokračovala.
Pouštní cesty skrývaly nebezpečí v podobě nomádských kmenů, které olupovaly karavany, a někdy dokonce útočily i na královské výpravy. Když se jednoho dne Pepi II. dozvěděl o smrti velitele Anancheta a masakru jeho druhů u Rudého moře pouštními nomády, vyslal pod Pepinachtovým vedením trestnou výpravu.
Posléze byla zjištěna výhodnost přímé plavby mezi Středozemním a Rudým mořem sítí kanálů a nilských ramen. Stávající kanály vyčistili a prohloubili, a expedice pak mohly vyplout z Memfidy, kde postavily lodě, a pokračovat říční a námořní cestou až do země Punt. V době 6. dynastie a možná ještě dříve se vyplouvalo dokonce z Byblu, takže se nemuselo napřed vozit dřevo z Memfidy. Konstrukce lodí se pak prováděla přímo v tomto velkém fénickém přístavu. Pierre Montet zaznamenal jména námořníků, kteří vykonali jedenáckrát přímou plavbu peluským ramenem Nilu přes Bubastidu, Vádí Tumilát a Hořká jezera do Rudého moře.
Směrem na západ, do dnešní Libye, poslal expedici král Snofru, pravděpodobně aby potlačila vření mezi tamními obyvateli, neustále přitahovanými bohatstvím nilského údolí. Podle Palermského kamene přivedla egyptská armáda z těch končin 11000 zajatců a 13100 hlav dobytka. Armádní písaři byli lidé přesní a puntičkářští, přesný počet zajatců a velikost kořisti byla vždycky pečlivě zaznamenána. Tak tomu bylo ještě za velkých výprav Ramessů o jeden a půl tisíciletí později. Reliéfy na zdech zádušních chrámů Sahurea a Nevoserrea jsou svědectvím o vojenských výpravách proti západním kmenům - výpravách vítězných, můžeme-li soudit podle počtu přivedených zajatců a velikosti kořisti. Jeden krásný reliéf, mistrovské dílo v Nevoserreově chrámu, zobrazuje umírání libyjského náčelníka, jehož dozadu prohnuté tělo podtrhuje porážku sugestivními liniemi přirozeného pohybu. O vítězství nad libyjci je zmínka také u Pepiho II.
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)
-PRVNÍ IMPERIÁLNÍ IDEOLOGIE A IMPERIÁLNÍ MYŠLENÍ-
Za dob Thutmose III. vzniká jisté vědomí impéria, odpovídající zřejmě federalizační ideji. Dobyté asijské země představují jakési seskupení států, z nichž si každý uchovává převážnou část své autonomie. Pojítkem mezi provinciemi říše je náboženství, a hlavně faraon, jehož božská osoba splývá s osobnostmi všech bohů.
PRVNÍ ŘÍŠSKÝ ZPĚV PŘEDSTAVUJE (V LYRICKÝCH VÝRAZECH) PROJEV AMONA-REA K ,,JEHO MILOVANÉMU SYNU" THUTMOSOVI. Dává mu sílu a vítězství nad všemi zeměmi, a hlavně mu umožňuje přijímat postupně v očích podrobených národů podobu jejich vlastních božstev, tak se stává jejich legitimním pánem. VOJENSKÉ PRÁVO JE ZMÍNĚNO JEN V SOUVISLOSTI S NÚBIÍ A SÚDÁNEM, JEŽ EGYPT POVAŽUJE ZA SVOU PŘIROZENOU SOUČÁST, A JEJICHŽ PODROBENÍ TEDY NEMUSÍ BÝT OSPRAVEDLŇOVÁNO.
Tento první imperiální zpěv převezmou Ramessovci a upraví jej na jinou formu vědomí říše: bude to vítězná válka.
ŘÍŠE THUTMOSOVCŮ NENÍ JEN POLITICKÝ ÚTVAR, ALE VELKÉ DUCHOVNÍ SESKUPENÍ OKOLO OSOBY FARAONA, KTERÝ SE ZPODOBŇUJE SE VŠEMI VELKÝMI BOHY ORIENTU I STŘEDOZEMÍ. TAK VLÁDCE EGYPTA A VŮLE AMONA-REA VÍTĚZÍ NAD SVĚTEM.
POZDĚJŠÍ RAMESSOVCI CHÁPALI SVOU ŘÍŠI JAKO JEDNOTNOU ZEMI, VELKOU POLITICKOU, DUCHOVNÍ A NÁBOŽENSKOU JEDNOTKU, DO NÍŽ SE VŠECHNY JEDNOTLIVÉ NÁRODY A NÁBOŽENSTVÍ MUSÍ PEVNĚ ZAČLENIT. To byla nová, pyšná koncepce, jež činila z Egypta centrum světa. RAMESSOVCI BYLI AMBICIÓZNÍ VÁLEČNÍCI, UVĚDOMUJÍCÍ SI VELIKOST SVÉ VLASTI, OBRATNÍ DIPLOMATÉ, PROZÍRAVÍ STÁTNÍCI, KTEŘÍ SE OVŠEM V SOUVISLOSTI S EGYPTSKÝM ŘÍZENÍM NEVYHNULI JISTÝM VNITŘNÍM POTÍŽÍM.
PO VELKÝCH VÝBOJÍCH SETHIHO I. A RAMESSE II., PO ASIJSKÝCH A AFRICKÝCH VÁLKÁCH DOSÁHLA RAMESSOVSKÁ ŘÍŠE SVÉHO ZLATÉHO VĚKU -půl století míru a velkého bohatství. Během této doby se panovníci snažili svá různorodá území politicky a duchovně sjednotit. Moc egyptských monarchů už nebyla zpochybňována, jejich prestiž byla obrovská a strach z jejich armád velký.
*ZA SVĚTOVOU DUCHOVNOST:
V těchto starých dobách, kdy měla duchovní moc stejný význam jako moc světská, muselo být začleňování národů doprovázeno i harmonickým začleňováním náboženství, při němž hrála podstatnou roli tolerance a respektování všech ideologií. Snaha prosadit jednotné myšlení, byť ušlechtilé, bylo pociťováno teprve později - vyjma krátkého kacířského období Amenhotepa IV., kacířského proto, že bylo násilné a netolerantní.
Jsou-li národy podmaněny silou, musí myšlení zůstat svobodné. Poté se dokážou lehce a šťastně spojit v jediné snaze: zachovat víru každého z nich. V ramessovské říši představovali rozsáhlou pohanskou duchovnost, v jejímž rámci byly bohové silami světa, jejichž pojmenování jsou různá.
Rovněž ideologické dílo ramessovců bylo významné. S cílem sjednotit náboženské víry začali nejprve s oficiálním zjednodušením egyptského panteonu. Mezi božstvy byl nastolen úzký synkretismus.
Text hymnu věnovaného Amonu-Reovi, v současné době uchovaný v muzeu v Leydenu a napsaný na papyru v době Ramesse II., jasně tuto snahu ukazuje: ,,Všichni bohové jsou tři: Amon, Re a Ptah. Nikdo jim není roven. Jeho jméno je skryté jakožto Amon, jeho obličej je Reův, jeho tělo je Ptahovo."
Trojjediný bůh v sobě spojoval tři velké božské osobnosti v egyptské historii. Moc jména, to znamená tvůrčího Slova, náležel Amonovi, zář jeho obličeje byl Reův, jeho tělo bylo Ptahovo, tělo opouzdřeného boha, symbolicky sevřené v kůře stromu a čerpající tak veškerou sílu k obrození. Tato svatá trojice tedy představovala existující a stále se obrozující velké síly vesmíru a tvorby.
Text pokračuje: ,,Jejich města na zemi byla založena na věčné časy: Théby, Heliopolis, Memfis. Jestliže se z nebes vyslalo poselství, uslyší jej v Heliopoli, zopakují v Memfidě, městě boha s krásnou tváří, napíší jej Thovtovými znaky pro město Amonovo, které záležitost zpracuje. Vyšle se zpráva do Théb... - Amon, Re, Ptah: společně, ve třech."
Heliopolis, město Reovo, mělo přímé spojení s nebesy. Poselství bylo zaznamenáno v Memfidě, ovšem příkaz k provedení přišel do Théb.
V dalších částech tohoto textu byly bohové hermopolské ogdoády považováni za původní formu Amona a ostatní bohové byly jeho zvěcnění nebo vtělení.
Tento pokus o synkretismus Amonovi přirozeně poskytoval výsadní postavení. Není však Amon bohem vítězství, zárukou královské moci? V tomto pokusu o seskupení egyptského panteonu byla Ptahova přítomnost důkazem královské vůle. Ramessovci byli totiž horliví stoupenci memfiského boha, jak o tom svědčí královská vlastní jména: tak například Ramessův třináctý syn a jeho následník se jmenoval Merenptah, ,,milovaný Ptahem". Je v tom politická touha po vytvoření protiváhy příliš mocnému Amonovu duchovenstvu? Možná to byla potřeba silněji se připoutat ke starým tradicím egyptského myšlení v prvních dobách království, kdy byla hlavním městem Memfis a které zůstaly v myslích egypťanů jakýmsi zlatým věkem - a egypťané byli ti největší konzervativci.
Stane se Ptah Amonovým soupeřem v oblasti až dosud vyhrazené thébskému bohu? Půjde o válku a nadvládu nad cizími silami? Je pravděpodobné, že bohové nové svaté trojice, jež měli oficiálně společnou sílu, měli rovněž obdobné, téměř zaměnitelné pravomoci. Splynutí, jež si Ramesse II. nepochybně přál, bylo tak úplné a pro ochranu Egypta účinnější.
Tento oficiální synkretismus, který nepůsobil žádné potíže, pochopitelně nebránil poskytování kultovních služeb různým místním bohům: zejména Montuovi v Hermontidě, Minovi v Koptu, bohyni Hathor v Dndeře, Horovi v Edfú, Chnumovi v Elefantině. Tito bohové byli prostě místními ztělesněními oficiální svaté trojice. Tento pokus o organizaci panteonu nebyl, po pravdě řečeno, první: už před osmi stoletími se Amenemhet I. pokusil (ovšem v menším měřítku) zbudovat systém, který podřazoval lokální božstva bohu v Thébách.
Jen Usire zůstal vyňat z těchto hnutí a pokusů. Byl bez politické moci a byl bohem, který pokračoval v učení lidstva o cestách znovuzrození.
Avšak nejvýznamnějším působením Ramessovců v duchovní oblasti byla jejich neustálá péče o vřazování cizích božstev do egyptského panteonu. V cizích zemích zas nalézali nová kultovní místa egyptští bohové. Tak bylo vytvořeno skutečné velké náboženství říše.
V těchto starých dobách, kdy měla duchovní moc stejný význam jako moc světská, muselo být začleňování národů doprovázeno i harmonickým začleňováním náboženství, při němž hrála podstatnou roli tolerance a respektování všech ideologií. Snaha prosadit jednotné myšlení, byť ušlechtilé, bylo pociťováno teprve později - vyjma krátkého kacířského období Amenhotepa IV., kacířského proto, že bylo násilné a netolerantní.
Jsou-li národy podmaněny silou, musí myšlení zůstat svobodné. Poté se dokážou lehce a šťastně spojit v jediné snaze: zachovat víru každého z nich. V ramessovské říši představovali rozsáhlou pohanskou duchovnost, v jejímž rámci byly bohové silami světa, jejichž pojmenování jsou různá.
Rovněž ideologické dílo ramessovců bylo významné. S cílem sjednotit náboženské víry začali nejprve s oficiálním zjednodušením egyptského panteonu. Mezi božstvy byl nastolen úzký synkretismus.
Text hymnu věnovaného Amonu-Reovi, v současné době uchovaný v muzeu v Leydenu a napsaný na papyru v době Ramesse II., jasně tuto snahu ukazuje: ,,Všichni bohové jsou tři: Amon, Re a Ptah. Nikdo jim není roven. Jeho jméno je skryté jakožto Amon, jeho obličej je Reův, jeho tělo je Ptahovo."
Trojjediný bůh v sobě spojoval tři velké božské osobnosti v egyptské historii. Moc jména, to znamená tvůrčího Slova, náležel Amonovi, zář jeho obličeje byl Reův, jeho tělo bylo Ptahovo, tělo opouzdřeného boha, symbolicky sevřené v kůře stromu a čerpající tak veškerou sílu k obrození. Tato svatá trojice tedy představovala existující a stále se obrozující velké síly vesmíru a tvorby.
Text pokračuje: ,,Jejich města na zemi byla založena na věčné časy: Théby, Heliopolis, Memfis. Jestliže se z nebes vyslalo poselství, uslyší jej v Heliopoli, zopakují v Memfidě, městě boha s krásnou tváří, napíší jej Thovtovými znaky pro město Amonovo, které záležitost zpracuje. Vyšle se zpráva do Théb... - Amon, Re, Ptah: společně, ve třech."
Heliopolis, město Reovo, mělo přímé spojení s nebesy. Poselství bylo zaznamenáno v Memfidě, ovšem příkaz k provedení přišel do Théb.
V dalších částech tohoto textu byly bohové hermopolské ogdoády považováni za původní formu Amona a ostatní bohové byly jeho zvěcnění nebo vtělení.
Stane se Ptah Amonovým soupeřem v oblasti až dosud vyhrazené thébskému bohu? Půjde o válku a nadvládu nad cizími silami? Je pravděpodobné, že bohové nové svaté trojice, jež měli oficiálně společnou sílu, měli rovněž obdobné, téměř zaměnitelné pravomoci. Splynutí, jež si Ramesse II. nepochybně přál, bylo tak úplné a pro ochranu Egypta účinnější.
Tento oficiální synkretismus, který nepůsobil žádné potíže, pochopitelně nebránil poskytování kultovních služeb různým místním bohům: zejména Montuovi v Hermontidě, Minovi v Koptu, bohyni Hathor v Dndeře, Horovi v Edfú, Chnumovi v Elefantině. Tito bohové byli prostě místními ztělesněními oficiální svaté trojice. Tento pokus o organizaci panteonu nebyl, po pravdě řečeno, první: už před osmi stoletími se Amenemhet I. pokusil (ovšem v menším měřítku) zbudovat systém, který podřazoval lokální božstva bohu v Thébách.
Jen Usire zůstal vyňat z těchto hnutí a pokusů. Byl bez politické moci a byl bohem, který pokračoval v učení lidstva o cestách znovuzrození.
Avšak nejvýznamnějším působením Ramessovců v duchovní oblasti byla jejich neustálá péče o vřazování cizích božstev do egyptského panteonu. V cizích zemích zas nalézali nová kultovní místa egyptští bohové. Tak bylo vytvořeno skutečné velké náboženství říše.
(Částečný zdroj: Ramessova říše/Claire Lalouettová)
-THUTMOSOVA SVĚTOVÁ ŘÍŠE-
K nástupu na egyptský trůn bránila Thutmosovi III. přítomnost slavné Hatšepsut, jež se nevzdávala vlády nad Egyptem ani poté, co zmíněný Thutmose dosáhl věku k dosažení trůnu. Z toho také jistě pramenila Thutmosova celoživotní nenávist k ní: po Hatšepsutině smrti nechával ve všech chrámech stesávat její jméno a důsledně odstraňovat všechny památky na její vládu. Při odůvodňování svého práva na královský úřad přitom ani Thutmose III. nezapomněl ,,na vůli" nejvyššího boha Amona, a to když na stěně karnackého chrámu vylíčil, jak se při velké slavnosti socha boha, nesená kněžími, před ním sama zastavila, pokynula mu, aby se postavil na místo vyhraněné panovníkovi, a prohlásila ho králem Horního a Dolního Egypta...
Na rozdíl od své nevlastní matky a bývalé spoluvládkyně Hatšepsuty však Thutmose III. neskrýval své válečnické ambice. Považoval ji za slabou vládkyni, když ztratila Sýrii a část Palestiny. To rozhodl rázně změnit, a tak již v prvním roce své samostatné vlády zorganizoval úspěšné vojenské tažení do Palestiny. Při něm porazil vojska protiegyptské koalice syrských knížat s mitannskou říší a po sedmiměsíčním obléhání se zmocnil důležité pevnosti Megidda. Její velkolepé zbytky je ostatně možné navštívit i dnes (jde o Tell el-Mutesellim u Haify). V každém případě tím zahájil největší egyptskou dobyvatelskou éru celých tři tisíce let trvajících dějin.
Skutečné vojenské ovládnutí celého syropalestinského území si však vyžádalo dalších šestnácti tažení. Thutmose III. si přitom počínal po strategické stránce velice chytře. Nejprve vybudoval v dané oblasti celý řetěz pevností podél středomořského pobřeží, které v syrských přístavech ještě podporovaly zde kotvící egyptské válečné lodi. Při osmém tažení se mu podařilo dobýt Kadeš a překročit i řeku Eufrat, což silně zapůsobilo jak na Chetity, sousedící se Sýrií na severu, tak mocné národy Mezopotámie - Babyloňany i Asyřany. O těchto událostech zpravují tzv. anály Thutmose III., zaznamenané na stěnách karnackého chrámu. Jedná se vlastně o výpisky z autentického válečného deníku, v němž jsou zapsány průběhy jednotlivých tažení, popisy bitev, ztráty nepřátel a počty zajatců. Všechny události jsou navíc řazeny chronologicky a překvapivě jsou poměrně objektivně zmíněny i dílčí neúspěchy a prohry.
Na podmaněném asijském území zavedl Thutmose III. přísnou správu v čele s ,,velitelem vojska a správcem severních zemí" Džehutim. Veřejný pořádek zajišťovaly egyptské vojenské posádky a administrativu vedly egyptské kanceláře s pomocí místních loajálních knížat. Džehutiho osobnost přitom známe z jedné staroegyptské povídky, která byla zaznamenána hieratickým písmem na papyru uloženém v Britském muzeu v Londýně. Jsou na něm dále milostné písně, povídka o dobytí Joppy a o princi s předurčeným osudem.
Když již v roce 1 874 vydal první překlad povídky o dobytí Joppy britský egyptolog a znalec hieratického písma Ch. W. Goodwin, egyptologové žasli. Náhle měli před sebou poutavý příběh o tom, jak se generálovi Džehutimu postavil na odpor vládce města Joppy (dnešní Tel Aviv - Jaffa), jenž se nehodlal smířit s egyptskou nadvládou. Džehuti tehdy rozhodl, že jeho město dobude lstí. Nejprve zneužil setkání s vládcem Joppy ve svém vojenském táboře, kde ho zabil. Pak se mu podařilo oklamat vozataje joppského vládce a dopravit do obleženého města 200 velkých košů. Místo údajných darů však v koších bylo ukryto 200 ozbrojených egyptských vojáků. Koše neslo do opevněné Joppy dalších 300 mužů, takže když se poselstvu otevřely brány a všech 500 vojáků vniklo dovnitř, nebyl již problém udržet otevřený přístup do Joppy pro další egyptské posily, město dobýt a jeho obyvatele zajmout.
Je zajímavé, že Joppa se objevuje v topografických seznamech pouze z Thutmosovy doby, nikoli později. Můžeme proto usuzovat, že tato skutečnost odráží právní statut města po odporu zlomeném Džehutim. Joppa se dostala do vlastnictví faraona a nepožívala již výhod politické ,,autonomie" jako jiná města ve zdejší oblasti, která se bez boje podřídila egyptské nadvládě. V takovém případě by povídka, jež se později stala podkladem k arabské pohádce Alí Baba a čtyřicet loupežníků, měla své historické opodstatnění. Samotného Džehutiho připomínají dva předměty s jeho jménem a uvedenými tituly: zlatá mísa zdobená rybami a rostlinnými motivy v egyptském oddělení Louvru a zlatá dýka v muzeu v Darmstadtu.
Ovládnutím celé syropalestinské oblasti (až k Eufratu) a Núbie (až po čtvrtý katarakt) vytvořil Thutmose III. skutečnou světovou říši, jejíž zeměpisnou rozlohu se už žádnému z jeho nástupců na faraonském trůnu nepodařilo rozšířit, ba dokonce ani udržet. Thutmosovým ambicím odpovídala rozsáhlá stavební činnost nejen v jeho oblíbeném Karnaku, ale po celém impériu od Eufratu až po Gebel Barkal v Horní Núbii.
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)
-POZVOLNÝ ÚPADEK A NESLAVNÉ VLÁDY-
Ke konci Nové říše kolem roku 1 160 př. n. l. vystřídá Ramesse III. na trůnu jeho syn Ramesse IV. Jeho matkou byla ,,velká královská manželka" Eset. Na papyru Harris, napsaném Ramessem IV. na otcovu počest, vkládá král do úst Ramesse III. dojímavé modlitby a označení syna jako následníka trůnu. Ramesse IV. tedy získává legitimitu jen na otcovu přímluvu.
Ramesse IV. dal ještě ve stínu otcovy slávy vytesat v Medinet Habú na obou křídlech prvního pylonu jednu z rituálních scén své korunovace: scénu stromu išed, posvátného stromu v Heliopoli, na němž byla tradičně zapsána jména králů.
Ramesse II. je jedním z velkých vzorů dob minulých, stále živým svědectvím šťastné vlády, k níž se chce připodobnit nový faraon, žádající bohy zejména o délku života slavného předchůdce.
Například na jedné stéle, kterou Ramesse IV. věnoval Usirovy v Abydu ve 4. roce své vlády, se píše obdobné téma. To ovšem není nic jiného než formální jazyk dynastie, která slábne a hledá příklady slávy v předcházejících vládách.
Den korunovace byl dnem oslav a nadějí, ale velcí Ramessovci tu již nejsou.
Ramesse IV., král stavitel, toužící pozvednout blahobyt země, zorganizoval několik výprav do Vádí Hammámat a na Sinaj.
Je to panovník, který nejvíce přispěl k využití údolí Rohanu ve Vádí Hammámat. V roce 1 své vlády posílá v jarním období první misi, o níž víme díky skalní stéle, vytesané pro Vesermaatrea-Nechta (,,Ramesse II. je mocný" - zase ta nostalgie po velkém faraonovi).
Z doby Ramesse IV. byly na Sinaji rovněž nalezeny různé fragmenty, části pilířů, náramky. Zdá se, že potom expedice ustaly. Prosperita země se totiž postupně snižuje, protože tributy z imperiálního území už nejsou dodávány vůbec nebo velmi nepravidelně. Na daleké expedice do Núbie nebo Sýrie už nejsou prostředky. ,,Kruh" chudoby se uzavírá. Dolní Egypt a Memfis jsou přehlíženy, velké stavby jsou zrušeny.
Svazky s africkým a asijským světem, tak pevně vybudované Thutmosovci a Ramessovci, se pomalu rozvolňují. Říše, kterou už neudržuje pevná pěst faraona-vojáka ani vysoká duchovnost, se postupně rozpadá.
Poslední Ramessovci byli slabými panovníky, ovládanými vysokými hodnostáři v zemi, zejména duchovními. Nedokážou už odvrátit stále silnější infiltraci cizinců do Egypta. Tato epocha už není slavná svými dobyvačnými výpravami a ani prosperitou. Dlouhá končící linie zvolna hyne v nečinnosti a bezmocnosti.
(Částečný zdroj: Ramessova říše/Claire Lalouettová)
-OBRAZY MÍRU-
Nostalgická vzpomínka na mír přetrvává v samotném průběhu vítězných tažení. Sethi I. by si přál věnovat se obdobím polních prací v milované zemi, zatímco loupí u Libanonců, ničí jejich monumenty a pustoší jejich města. ,,Jeho koně mají dostatek ovsa, jeho armáda je zpitá vínem díky vítězství jeho meče".
V této výrazové oblasti se nesetkáváme s vytvářením mýtů ani s kouzly forem a vnějšího zdání. Vychutnáváme mírnost slov a blahé pocity. Mír je vyjádřen v prostých a dojímavých obrazech.
Je jako hebkost dokonale hladkého prkna - Egypt je zemí řemeslníků: ,,Egypt a jeho území jsou po dobu vlády (Ramesse III.) v míru, země je jako uhlazené prkno, už nejsou závistivci."
Mír, to je rovněž svěží vánek, požitkářsky vychutnávaný v rozpálené zemi.
Ramesse III., ,,mocný býk s ostrými rohy, jenž šíří velkou hrůzu v srdcích Asijců. Přicházejí k němu a zdraví ho, na zádech nesou všemožné tributy pro slávu Jeho Veličenstva, úpěnlivě prosí, aby z jeho dostali dar. Tvůj otec Amon ti je přidělil, aby tvé srdce bylo mezi nimi svěží a celá země jako vyhlazené prkno od chvíle tvého panování na zemi... ó Princi radosti:"
A ještě k Ramessovi III.: ,,Území říše, cizí země a Egypt jsou ve svěžím vánku." - ,,Země je z jednoho konce na druhý svěží." - ,,Jsem král a lid se raduje, protože moje vládnutí je osvěžující, naplněné mírem."
Mír, to je pro lidi také odpočinek a potěšení.
Výraz označující mír znamená rovněž ,,uspokojení" a ,,zadostiučinění".
Ramesse III. k egypťanům: ,,Zahnal jsem zármutek z vašich srdcí a umožním vám, abyste se posadili a odpočali si."
Tyto výrazy jsou nejčastější a nejobraznější právě za pohnuté a ohrožené vlády Ramesse III. Jsou jako poslední připomenutí egyptského povědomí, připomínka šťastných a klidných dní z prvních dob, poslední výraz vděku vůči Ramessovcům, faraonům-hrdinům, kteří navzdory nemalým nebezpečím dokázali díky své odvaze a prozíravosti uchránit integritu a nezávislost vlasti.
Vítězství - následný mír:
Po dosaženém vítězství jsou nejsilnějšími dvěma pocity hrdiny pýcha a radost.
Merenptah ,,opovrhuje Asijci. Nařídí, aby ti, kdou jsou ze země Chatti, chodili po kolenou jako psi, kteří neznají Egypt." Ramesse III. ,,se objeví ve slávě na bitevním poli jako Baal, když žár jaho plamene sežehl Devět luků".
Radost je všeobecná: Sethi I. ,,se vrací ve slávě, poté co zvítězil."
Merenptah ,,omyl srdce Memfidy, když vyhnal nepřátele" - výraz znamenající niterný jásot.
Při návratu Ramesse III. v roce 11 vlády ,,lidé nadšeně vykřikovali radostí z jeho vítězství".
Bohové a bohyně se k radosti Egypta připojují: ,,Radují se, když vidí zmasakrované nepřátele."
Ti, kdo přežili, přicházejí poražení a vystrašení, aby se podrobili a uznali nadvládu Egypta, hledajíce u hrdinného faraona světlo a životní dech. K Ramessovi III. přicházejí Libyjci, Amorrité i Mořské národy. Mytické hranice ramessovské říše se napříště dotýkají nebes a dosáhnou až k samým okrajům slunečního okruhu.
(Částečný zdroj: Ramessova říše/Claire Lalouettová)