KAPITOLY
(1). První Češi v Egyptě
(2). Česká egyptologie
(3). České působení v Egyptě:
*Abúsír
*núbijská pětiletka
(4). České práce:
*matka dvou králů
*záhada nedokončené pyramidy
*vezírova mastaba
*tajemství egyptské princezny
*Iufaův šachtový hrob
*Abúsír
*núbijská pětiletka
(4). České práce:
*matka dvou králů
*záhada nedokončené pyramidy
*vezírova mastaba
*tajemství egyptské princezny
*Iufaův šachtový hrob
Naši starší poutníci v 15. a 16. století měli namířeno zvláště ke svatému hrobu do Jeruzaléma, zatímco původním cílem misionářů 18. století bylo dostat se až do Etiopie. Tam se měli snažit znovu zavádět do země katolickou víru, která odtud byla vyhnána počátkem 17. století. Působení misionářů v tomto směru však nebylo úspěšné. NEJCENNĚJŠÍ NA JEJICH ČINNOSTI JE PRO NÁS TO, ŽE SI PODROBNĚ VŠÍMALI KRAJŮ, JIMIŽ PROCHÁZELI, ŽIVOTA LIDÍ, JEJICH ZVYKŮ I PAMÁTEK A VŠECHNA SVÁ POZOROVÁNÍ A PROŽITÉ UDÁLOSTI ZAZNAMENALI DO POPISŮ SVÝCH CEST. Takové spisy, pokud se zachovaly, jsou jedinečným pramenem poznání daných oblastí černého kontinentu.
PRVNÍM KRAJANEM, KTERÝ SE DOSTAL K EGYPTSKÝM PYRAMIDÁM A VSTOUPIL DO NEJVĚTŠÍ Z NICH, BYL - JE ZNÁMO - JAKUB ŘÍMAŘ Z KROMĚŘÍŽE. Jako misionář, člen františkánského řádu, působil dlouhá léta v Egyptě a o svém pobytu v latině napsal obsáhlý Itinerář apoštolských orientálních misií v Egyptě. Ve svém díle Římař více či méně přesně popisuje gízské pyramidy a sfingu.
V Egyptě a v Etiopii dlouhou dobu žil v 18. století jiný čech, který navštívil pyramidy a popsal některé staroegyptské památky, a to Václav Remedius Prutký. O působení tohoto misionáře se dovídáme z jeho latinsky psaného cestovního deníku Itinerář orientálních misií.
V kapitole o pyramidách Prutký píše hlavně o největší Chufuově pyramidě, která na něho mocně zapůsobila. Vstup do nitra této pyramidy, k němuž se odhodlal, tehdy nebyl ani snadný, ani bezpečný. Kromě Chufuovy pyramidy Prutký ještě píše o zbývajících dvou gízských pyramidách a o severní pyramidě v Dahšůru. Prutký, jenž se odvážil k nebezpečnému sestupu i do této pyramidy, se stal vůbec prvním jejím návštěvníkem, jenž ji prozkoumal a popsal.
Není divu, že Prutkého na gízském pyramidovém poli také zaujala slavná socha s lidskou hlavou a lvím tělem - sfinga, která je největším sochařským dílem na světě. Kromě vlastních pozorování o sfinze a dojmů Prutký také uvádí několik historek tradovaných mezi domorodci, jež však nemají z hlediska poznání velkou hodnotu.
V kapitole o mumiích ve svém Itineráři Prutký správně považuje egyptské mumie za nabalzamovaná mrtvá těla, která byla ukládána do rakví a pak do hrobek. Ví se také, že Prutký si v Káhiře koupil za dva zlaťáky mumii ženy i s popsanou rakví. Tvrdí, že ,,nyní jsou mumie levnější, neboť předtím se obyčejně prodávaly za 4 až 5 zlaťáků...".
PRVNÍM KRAJANEM, KTERÝ SE DOSTAL K EGYPTSKÝM PYRAMIDÁM A VSTOUPIL DO NEJVĚTŠÍ Z NICH, BYL - JE ZNÁMO - JAKUB ŘÍMAŘ Z KROMĚŘÍŽE. Jako misionář, člen františkánského řádu, působil dlouhá léta v Egyptě a o svém pobytu v latině napsal obsáhlý Itinerář apoštolských orientálních misií v Egyptě. Ve svém díle Římař více či méně přesně popisuje gízské pyramidy a sfingu.
V kapitole o pyramidách Prutký píše hlavně o největší Chufuově pyramidě, která na něho mocně zapůsobila. Vstup do nitra této pyramidy, k němuž se odhodlal, tehdy nebyl ani snadný, ani bezpečný. Kromě Chufuovy pyramidy Prutký ještě píše o zbývajících dvou gízských pyramidách a o severní pyramidě v Dahšůru. Prutký, jenž se odvážil k nebezpečnému sestupu i do této pyramidy, se stal vůbec prvním jejím návštěvníkem, jenž ji prozkoumal a popsal.
Není divu, že Prutkého na gízském pyramidovém poli také zaujala slavná socha s lidskou hlavou a lvím tělem - sfinga, která je největším sochařským dílem na světě. Kromě vlastních pozorování o sfinze a dojmů Prutký také uvádí několik historek tradovaných mezi domorodci, jež však nemají z hlediska poznání velkou hodnotu.
V kapitole o mumiích ve svém Itineráři Prutký správně považuje egyptské mumie za nabalzamovaná mrtvá těla, která byla ukládána do rakví a pak do hrobek. Ví se také, že Prutký si v Káhiře koupil za dva zlaťáky mumii ženy i s popsanou rakví. Tvrdí, že ,,nyní jsou mumie levnější, neboť předtím se obyčejně prodávaly za 4 až 5 zlaťáků...".
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)
-ČESKÁ EGYPTOLOGIE A ČEŠTÍ EGYPTOLOGOVÉ-
Za úplně prvního českého egyptologa je považován Jan (Giovanni) Kminek-Szedlo, který ale velkou část svého života prožil v Itálii, kde pracoval a také zemřel.
AVŠAK ZA PRŮKOPNÍKA A ZAKLADATELE ČESKÉ EGYPTOLOGIE JE POVAŽOVÁN TEPRVE AŽ FRANTIŠEK LEXA (viz. kapitola slavní egyptologové). Původním povolání byl středoškolský profesor.
Díky svému zaujetí Egyptem se jím začal jako samouk zabývat, nejdříve staroegyptskému jazyku.
Na popud prof. R. Dvořáka byl potom v letech 1907–08 vyslán na stipendijní pobyty na univerzitách ve Štrasburku a v Berlíně, kde své znalosti prohloubil pod vedením profesorů Spiegelberga a Ermana.
Různé okolnosti, především 1. světová válka, mu teprve v roce 1919 umožnily habilitovat se na Univerzitě Karlově jako soukromý docent egyptologie a zahájit zde přednášky z tohoto oboru. Už v roce 1922 byl jmenován mimořádným profesorem egyptologie, zprvu ještě v rámci semináře vedeného prof. B. Hrozným. Rok 1925 mu přinesl řízení samostatného Egyptologického semináře na Filozofické fakultě UK a o dva roky později se stal řádným profesorem tohoto oboru.
(Částečný zdroj: libri.cz)
-ČESKÉ PŮSOBENÍ V EGYPTĚ-
ČEŠI PŮSOBÍ V EGYPTĚ JAKO !VYSTUDOVANÍ! EGYPTOLOGOVÉ JIŽ OD ROKU 1925. A prvním z nich byl žák Františka Lexy JAROSLAV ČERNÝ, který však poprvé působil jako člen francouzské expedice v Dér el-Medíně. Ten pár let po návratu odcestoval za lepším uplatněním do Anglie, kde následně přijal občanství spojeného království, AVŠAK ČESKOU EGYPTOLOGII NADÁLE PODPOROVAL A PO SVÉ SMRTI ODKÁZAL EGYPTOLOGICKÉMU ÚSTAVU UK (univerzity Karlovy) SVOU MIMOŘÁDNĚ ROZSÁHLOU KNIHOVNU, KTERÁ JE DNES JEDNOU Z NEJVĚTŠÍCH SVÉHO DRUHU NA SVĚTĚ.
Tuto knihovnu by však ústavu nemohl odkázat nebylo by nástupce Františka Lexy ZBYŇKA ŽÁBY, který si během svého vyučování češtiny na jedné z káhirských univerzit uvědomil, ŽE JE NUTNÉ ZDE ZAHÁJIT VLASTNÍ (ČESKÉ) VÝZKUMY PRO DALŠÍ ROZVOJ OBORU, A TAK S POMOCÍ SVÉHO UČITELE FRANTIŠKA LEXY (krátce před jeho smrtí) PŘETVOŘILI PŮVODNÍ ČESKÝ EGYPTOLOGICKÝ SEMINÁŘ V ROCE !1958! NA TEHDY ČESKOSLOVENSKÝ EGYPTOLOGICKÝ ÚSTAV UK, JEHOŽ SE STAL O DVA ROKY POZDĚJI ZBYNĚK ŽÁBA ŘEDITELEM.
Ústav se měl zabývat všestranným zkoumáním celé historie Egypta, avšak především z důvodu ekonomických nebyl tento záměr plně uskutečněn.
Ihned v roce 1958 zahájil ústav svůj první výzkum zvolený dle rady Jaroslava Černého - výzkum hrobky (mastaby) hodnostáře Ptahšepsese z 5. dynastie nacházející se v Abúsíru, AVŠAK TENTO VÝZKUM BYL NA POČÁTKU ŠEDESÁTÝCH LET PŘERUŠEN, JELIKOŽ TEHDEJŠÍ ČESKOSLOVENSKO PŘIJALO VÝZVU UNESCA ZACHRÁNIT VÝZNAMNÉ PAMÁTKY STAROVĚKU V OBLASTI NŮBIE PŘED ZATOPENÍM.
MIMOTO ÚSTAV V TÉTO DOBĚ USPOŘÁDAL I PĚT VĚDECKÝCH VÝPRAV PO NŮBII BĚHEM KTERÝCH SE PODAŘILO OBJEVIT A ZAZNAMENAT TAKŘKA 300 SKALNÍCH NÁPISŮ ZNAČNÉ HISTORICKÉ HODNOTY A ZHRUBA 5 000 PREHISTORICKÝCH SKALNÍCH KRESEB. MIMO JINÉ SE PODAŘILA UPŘESNIT POLOHA TAKZVANÉHO JIŽNÍHO CHRÁMU V TÁFĚ ZTRACENÉHO POD NÁNOSY BAHNA. NADÁLE BYLA PROZKOUMÁNA ŘÍMSKÁ PEVNOST V KERTÁSÍ ČI RANĚ STŘEDOVĚKÉ POHŘEBIŠTĚ VE VÁDÍ KITNĚ.
Po skončení záchranných a vědeckých prací v Nůbii se pozornost ústavu opět zaměřila na Ptahšepsesovu hrobku A NÁSLEDNĚ BYLO ZJIŠTĚNO, ŽE SE JEDNÁ O NEJVĚTŠÍ SOUKROMOU HROBKU Z 3. TISÍCILETÍ TOHOTO TYPU V EGYPTĚ.
Po předčasné smrti Zbyňka Žáby se nakrátko stal ředitelem ústavu F. Váhala (1971 až 1975), který dokončil výzkumy v Ptahšepsesově hrobce.
Po čtyřletém období F. Váhaly přebírá ústav v roce 1975 do svých rukou známý Miroslav Verner. Ten se však ředitelem stává až o pět let později. A co je zajímavé, Miroslav Verner byl v té době jediným egyptologem na FF UK. Ovšem brzy se k němu připojí čerství absolventi egyptologie Břetislav Vachala a Ladislav Bareš, další nynější významní čeští egyptologové.
MIROSLAVOVI VERNEROVI SE PODAŘILO PRO ÚSTAV ZÍSKAT NOVÉ ROZSÁHLÉ ÚZEMÍ ABÚSIRSKÉ NEKROPOLE A TO PŘEDEVŠÍM OBLAST JIŽNĚ OD ABÚSIRSKÝCH PYRAMID, DO TÉ DOBY NEZKOUMANÉ. ZDE PROBÍHAJÍ PRÁCE ÚSTAVU DODNES.
Český egyptologický ústav poskytuje světu poměrně významné objevy A ŘADÍ SE MEZI NEJVĚHLASNĚJŠÍ NA SVĚTĚ!
Dnes je ředitelem Českého egyptologického ústavu a ředitelem koncese pro výzkum v Egyptě Prof. Mgr. Miroslav Bárta, Dr.
(Částečný zdroj: libri.cz)
*ABÚSÍR:
Československá, resp. česká egyptologie je od roku 1 960 až dosud nerozlučně spojena s pyramidovým pohřebištěm staroegyptských panovníků 5. dynastie v Abúsíru ležícím na západním břehu Nilu asi 20 km jižně od Káhiry. Právě v roce 1 960 uspořádal Čs. egyptologický ústav pod vedením svého tehdejšího ředitele Z. Žáby archeologickou výpravu do Abúsíru, jejímž cílem byl výzkum hrobky velmože Ptahšepsese. Další výpravy do Abúsíru následovaly v 60., 70., 80. a 90. letech.
Nová rozsáhlá archeologická koncese, o kterou Univerzita Karlova požádala tzv. stálý archeologický výbor při ministerstvu kultury Egyptské arabské republiky v roce 1 976, nebyla zvolena náhodně. Královské pohřebiště v Abúsíru totiž patří k nejvýznamnějším lokalitám v Egyptě, které nabízejí klíč k řešení závažných otázek vývoje staroegyptského státu. Přibližně v polovině 3. tisíciletí př. n. l. dosáhl nejstarší egyptský stát (Stará říše) vrcholu svého politického a hospodářského rozvoje a již od té doby se současně začaly objevovat příznaky budoucí hluboké společenské krize, která na konci 6. dynastie vedla k úpadku ústřední královské moci, hospodářským potížím, společenským nepokojům a úplnému rozpadu státu. Ústřední královské pohřebiště v Abúsíru nám poskytuje důležité historické prameny hmotné i písemné, které přibližují a objasňují složitý vývoj nejen období 5. dynastie, ale nejstarší egyptské společnosti vůbec.
Abúsír poměrně dlouho ležel stranou zájmu archeologů. Počátky soustavného archeologického výzkumu Abúsíru jsou spjaty se jménem významného německého egyptologa L. Borchardta, který tu až na počátku 20. století vedl několik expedic Německé orientální společnosti. Borchardtovi se tehdy podařilo prokopat velkou část abúsírského pohřebiště a prozkoumat tři rozsáhlé pyramidové komplexy panovníků 5. dynastie: Sahurea, Neferirkarea a Niuserrea. Výsledkem byly nejen vlastní hodnotné nálezy, ale také jejich příkladné vědecké zpracování. Borchardtovy knihy o Abúsírských památkách patří v dějinách egyptologie k těm nejlepším a nejdůkladnějším.
Borchardtovy výzkumy skončily ještě před první světovou válkou a Abúsír po nich upadl téměř v zapomnění. Dlouho se egyptologové domnívali, že Abúsír je prozkoumaný a že v něm už nelze nic nového ani podstatného objevit. Výsledky terénních výzkumů našich egyptologů od roku 1 960 však svědčí o pravém opaku.
V souvislosti s Abúsírem je třeba se zmínit o dvou nálezech početných zlomků popsaných papyrů, které vešly do dějin egyptologie jako abúsírské papyry. První nález učinili zcela náhodně na konci 19. století místní feláhové, zatímco druhý nález se podařil začátkem minulého století L. Borchardtovi. V případě druhého nálezu abúsírských papyrů bylo tedy okamžitě známo i přesné místo - Neferirkareův zádušní chrám. Vzhledem ke značnému poškození papyrů a obtížnému luštění jejich hieratických textů se těmito papyry dlouho žádný egyptolog důkladně nezabýval. Až v 50. letech se zpracovávání papyrů z Abúsíru ujala francouzská egyptoložka P. Posenerová-Kriégerová. Práce jí trvala 20 let a výsledkem bylo jejich obsáhlé vydání.
Abúsírské papyry, které byly součástí Neferirkareova chrámového archivu, podávají jedinečné informace o politických, hospodářských a náboženských poměrech Egypta ve druhé polovině 3. tisíciletí př. n. l. V papyrech se objevují záznamy o chrámovém hospodářství, seznamy kněží a přesné rozpisy jejich služeb s výčty jejich povinností, dále chrámové inventáře, různé účty, inspekční zprávy a úřední dopisy. Velice důležité přitom je, že záznamy v papyrech obsahují údaje o některých chrámech, pyramidách, hrobkách, dílnách, skladech a správních budovách, které v Abúsíru sice kdysi existovali, ale dosud nebyly objeveny. Vznikla tedy neopakovatelná situace, že je možno vést archeologické výkopy v Abúsíru a přitom je průběžně porovnávat s písemnými prameny pocházejícími z téže lokality. A právě na takový soustavný výzkum abúsírských hmotných a písemných pramenů se dlouhodobě soustředili naši egyptologové.
Širší oblast starověkého Abúsíru však kromě vlastního královského pohřebiště také zahrnovala tzv. sluneční chrámy, které dosud představují jednu z velkých hádanek egyptské archeologie, a královské sídelní město s paláci, správními budovami, řemeslnickými dílnami a obytnými čtvrtěmi, které ovšem ještě nebyly nalezeny.
Z písemných záznamů víme, že celkem šest panovníků 5. dynastie nechalo postavit šest slunečních chrámů. Přestože je zřejmé, že se tyto chrámy musely nalézat poblíž královského pohřebiště v Abúsíru, byly dosud objeveny pouze dva.
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)
*NÚBIJSKÁ PĚTILETKA:
Na základě projektu tehdejšího SSSR vznikla obrovská přehrada, jejímž základem je mohutná sypaná hráz vysoká hráz vysoká 112 metrů. Její síla na úpatí je téměř 1 km. Od roku 1 965 začala přehrada zadržovat záplavové vody Nilu, takže se postupně vytvořila téměř 500 km dlouhá vodní plocha - tzv. Násirovo jezero, které pokrývá velkou část egyptské a súdánské Núbie. Jeho hladina se ustálila ve výšce přibližně 80 metrů nad původní hladinou Nilu. Je to obrovská zásobárna vody, která umožnila uskutečnit velké zavlažovací projekty, jimiž Egypt získal novou zemědělskou půdu. Navíc z Asuánské hydrocentrály proudí od roku 1 968 elektrická energie do rozvodné sítě Egypta.
Stavba Vysoké přehrady si nicméně vybrala bolestnou daň, k níž patřilo i zatopení téměř poloviny Núbie - svérázného údolí afrického veletoku Nilu sevřeného pískovcovými skalami. Núbijské obyvatelstvo bylo přestěhováno a muselo změnit svůj způsob života a obživy. Co však nebylo možno beze zbytku vystěhovat a zachránit, byly četné starověké chrámy, pevnosti, sídliště, pohřebiště, skalní kresby, malby a nápisy. Území Núbie jako spojnice středomořských civilizací a afrických kultur totiž představovalo opravdovou pokladnici kulturních památek lidstva. Nastala tedy otázka, jak zajistit dokumentaci památek nalézajících se v zátopovém území budované přehrady a jak zachránit alespoň nejvýznamnější z nich.
Jako jediná reálná možnost se ukázala rychlá a dobře zorganizovaná mezinárodní záchranná akce. A právě k takové vyzval v roce 1 960 na přání egyptské vlády generální ředitel UNESCO. Byla to oficiální výzva ke všem státům světa o pomoc při záchraně kulturního dědictví starověké Núbie, ohrožované stoupajícími vodami Nilu v souvislosti se stavbou Vysoké přehrady.
Mezi prvními státy, které se přihlásily k této akci, bylo Československo. Svou pomoc nabídlo v podobě účasti právě založeného Československého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy na vědeckém výzkumu a dokumentaci ohrožených památek. Náš ústav proto vyslal v letech 1 961 - 65 pod vedením svého tehdejšího ředitele profesora Žáby celkem pět vědeckých výprav, které měly provést epigrafický (tj. zachycení všech zdejších nápisů a kreseb) a rovněž archeologický průzkum dvou svěřených koncesních oblastí mezi Kalábšou a Gerf Hussénem a mezi Vádí es-Sebúou a Girgáví. Obě oblasti zahrnovaly pravý i levý břeh Nilu a dosahovaly délky 100 km. V obtížných klimatických podmínkách na obratníku Raka to znamenalo pěšky projít neschůdný terén a provést archeologický průzkum desítek lokalit a pořídit dokumentaci stovek důležitých skalních rytin, maleb a nápisů pocházejících z různých období núbijských dějin. Československé expedice při své náročné práci využívaly plovoucí základnu v podobě lodi, tzv. katamaranu, která měla symbolický název Sadík en-Núba (přítel Núbie). Výsledky našich výprav potom předčily všechna očekávání a československá účast na vůbec největší záchranné archeologické akci všech dob patřila k nejlepším.
Jedním důležitým a zajímavým úkolem našich výprav bylo znovu nalézt tzv. Jižní chrám v Táfě - lokalitě, která se nachází na levém břehu Nilu asi 40 km jižně od Asuánu. Šlo o pískovcový chrám z Římské doby, který byl znám z kreseb, popisů, a dokonce dvou fotografií z 19. století. Tento chrám však místní obyvatelé rozebrali na stavbu svých domků asi v 80. letech 19. století a od té doby jeho poloha upadla zcela v zapomnění. Místo chrámu bylo možné označit jen jako ,,někde ve středu rozlehlé táfské pláně". Ke slovu muselo tedy přijít studium zvláště Teynardovy fotografie zmizelého chrámu z let 1 849 - 50, která zachytila také západní obzor s členitým horským hřbetem a skalními vrcholky. Na základě důmyslného srovnání obzoru na fotografii se skutečností a z toho odvozených vzdálenostních vztahů se potom podařilo určit původní fotografovo stanoviště i pravděpodobně umístění chrámu. Následné archeologické sondy a výkop skutečně potvrdily existenci mohutných kvádrů chrámu, který se skrýval ve čtyřmetrové hloubce pod nánosy nilského bahna. Do plánu núbijských památek tak mohl být díky našim egyptologům zakreslen i slavný Jižní chrám v Táfě.
Naše výpravy do Núbie rovněž prozkoumaly římskou pevnost Kertásí ležící asi 8 km na sever od Táfy. Mohutná kamenná zeď vymezovala areál této pevnosti o ploše přibližně 1,4 hektaru. Do pevnosti se vstupovalo třemi branami ze severu, jihu a východu, kromě nich tu ještě byly malé branky pro stráže. Z archeologického průzkumu vyšlo najevo, že pevnost v Kertásí představovala významnou součást opevnění namířeného proti vnějším nepřátelům římského Egypta, zvláště proti kočovným kmenům Blemmyjů, kteří podnikali výpady obvykle z pravého břehu Nilu. A právě jim zde měla čelit římská vojenská posádka.
Velice důležitý byl československý výzkum obrovských mohylových pohřebišť jižně od Kalábši a v údolí Vádí Kitna z období pozdně římského a raně byzantského, tj. ze 4. - 5. století n. l. K pohřební výbavě nalezené v mohylách patří keramika, kamenné a skleněné nádoby, korálky, náušnice a další ozdoby zemřelých, látky i kožené předměty. Rovněž se našly kostrové pozůstatky, které se staly předmětem zvláštního antropologického studia. Mnohé z nalezených předmětů získalo do svých sbírek Náprstkovo muzeum v Praze, neboť je náš stát dostal darem od Egypta jako projev díků za cennou pomoc při záchraně núbijského kulturního dědictví. Ostatní československé nálezy jsou uloženy v muzeu v Asuánu a v egyptském muzeu v Káhiře.
Bohatý materiál získaný našimi výpravami do Núbie v letech tzv. ,,núbijské pětiletky" byl vědecky vyhodnocen a zpracován a z velké části též uveřejněn na stránkách odborných knih a článků. Československá účast na mezinárodní akci na záchranu núbijských památek představuje cenný vklad naší vědy k poznání historického vývoje Núbie.
(Částečný zdroj: Staří Egypťané/Břetislav Vachala)
*ABÚSÍR:
Československá, resp. česká egyptologie je od roku 1 960 až dosud nerozlučně spojena s pyramidovým pohřebištěm staroegyptských panovníků 5. dynastie v Abúsíru ležícím na západním břehu Nilu asi 20 km jižně od Káhiry. Právě v roce 1 960 uspořádal Čs. egyptologický ústav pod vedením svého tehdejšího ředitele Z. Žáby archeologickou výpravu do Abúsíru, jejímž cílem byl výzkum hrobky velmože Ptahšepsese. Další výpravy do Abúsíru následovaly v 60., 70., 80. a 90. letech.
Nová rozsáhlá archeologická koncese, o kterou Univerzita Karlova požádala tzv. stálý archeologický výbor při ministerstvu kultury Egyptské arabské republiky v roce 1 976, nebyla zvolena náhodně. Královské pohřebiště v Abúsíru totiž patří k nejvýznamnějším lokalitám v Egyptě, které nabízejí klíč k řešení závažných otázek vývoje staroegyptského státu. Přibližně v polovině 3. tisíciletí př. n. l. dosáhl nejstarší egyptský stát (Stará říše) vrcholu svého politického a hospodářského rozvoje a již od té doby se současně začaly objevovat příznaky budoucí hluboké společenské krize, která na konci 6. dynastie vedla k úpadku ústřední královské moci, hospodářským potížím, společenským nepokojům a úplnému rozpadu státu. Ústřední královské pohřebiště v Abúsíru nám poskytuje důležité historické prameny hmotné i písemné, které přibližují a objasňují složitý vývoj nejen období 5. dynastie, ale nejstarší egyptské společnosti vůbec.
Abúsír poměrně dlouho ležel stranou zájmu archeologů. Počátky soustavného archeologického výzkumu Abúsíru jsou spjaty se jménem významného německého egyptologa L. Borchardta, který tu až na počátku 20. století vedl několik expedic Německé orientální společnosti. Borchardtovi se tehdy podařilo prokopat velkou část abúsírského pohřebiště a prozkoumat tři rozsáhlé pyramidové komplexy panovníků 5. dynastie: Sahurea, Neferirkarea a Niuserrea. Výsledkem byly nejen vlastní hodnotné nálezy, ale také jejich příkladné vědecké zpracování. Borchardtovy knihy o Abúsírských památkách patří v dějinách egyptologie k těm nejlepším a nejdůkladnějším.
Borchardtovy výzkumy skončily ještě před první světovou válkou a Abúsír po nich upadl téměř v zapomnění. Dlouho se egyptologové domnívali, že Abúsír je prozkoumaný a že v něm už nelze nic nového ani podstatného objevit. Výsledky terénních výzkumů našich egyptologů od roku 1 960 však svědčí o pravém opaku.
V souvislosti s Abúsírem je třeba se zmínit o dvou nálezech početných zlomků popsaných papyrů, které vešly do dějin egyptologie jako abúsírské papyry. První nález učinili zcela náhodně na konci 19. století místní feláhové, zatímco druhý nález se podařil začátkem minulého století L. Borchardtovi. V případě druhého nálezu abúsírských papyrů bylo tedy okamžitě známo i přesné místo - Neferirkareův zádušní chrám. Vzhledem ke značnému poškození papyrů a obtížnému luštění jejich hieratických textů se těmito papyry dlouho žádný egyptolog důkladně nezabýval. Až v 50. letech se zpracovávání papyrů z Abúsíru ujala francouzská egyptoložka P. Posenerová-Kriégerová. Práce jí trvala 20 let a výsledkem bylo jejich obsáhlé vydání.
Abúsírské papyry, které byly součástí Neferirkareova chrámového archivu, podávají jedinečné informace o politických, hospodářských a náboženských poměrech Egypta ve druhé polovině 3. tisíciletí př. n. l. V papyrech se objevují záznamy o chrámovém hospodářství, seznamy kněží a přesné rozpisy jejich služeb s výčty jejich povinností, dále chrámové inventáře, různé účty, inspekční zprávy a úřední dopisy. Velice důležité přitom je, že záznamy v papyrech obsahují údaje o některých chrámech, pyramidách, hrobkách, dílnách, skladech a správních budovách, které v Abúsíru sice kdysi existovali, ale dosud nebyly objeveny. Vznikla tedy neopakovatelná situace, že je možno vést archeologické výkopy v Abúsíru a přitom je průběžně porovnávat s písemnými prameny pocházejícími z téže lokality. A právě na takový soustavný výzkum abúsírských hmotných a písemných pramenů se dlouhodobě soustředili naši egyptologové.
Širší oblast starověkého Abúsíru však kromě vlastního královského pohřebiště také zahrnovala tzv. sluneční chrámy, které dosud představují jednu z velkých hádanek egyptské archeologie, a královské sídelní město s paláci, správními budovami, řemeslnickými dílnami a obytnými čtvrtěmi, které ovšem ještě nebyly nalezeny.
Z písemných záznamů víme, že celkem šest panovníků 5. dynastie nechalo postavit šest slunečních chrámů. Přestože je zřejmé, že se tyto chrámy musely nalézat poblíž královského pohřebiště v Abúsíru, byly dosud objeveny pouze dva.
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)
*NÚBIJSKÁ PĚTILETKA:
Na základě projektu tehdejšího SSSR vznikla obrovská přehrada, jejímž základem je mohutná sypaná hráz vysoká hráz vysoká 112 metrů. Její síla na úpatí je téměř 1 km. Od roku 1 965 začala přehrada zadržovat záplavové vody Nilu, takže se postupně vytvořila téměř 500 km dlouhá vodní plocha - tzv. Násirovo jezero, které pokrývá velkou část egyptské a súdánské Núbie. Jeho hladina se ustálila ve výšce přibližně 80 metrů nad původní hladinou Nilu. Je to obrovská zásobárna vody, která umožnila uskutečnit velké zavlažovací projekty, jimiž Egypt získal novou zemědělskou půdu. Navíc z Asuánské hydrocentrály proudí od roku 1 968 elektrická energie do rozvodné sítě Egypta.
Stavba Vysoké přehrady si nicméně vybrala bolestnou daň, k níž patřilo i zatopení téměř poloviny Núbie - svérázného údolí afrického veletoku Nilu sevřeného pískovcovými skalami. Núbijské obyvatelstvo bylo přestěhováno a muselo změnit svůj způsob života a obživy. Co však nebylo možno beze zbytku vystěhovat a zachránit, byly četné starověké chrámy, pevnosti, sídliště, pohřebiště, skalní kresby, malby a nápisy. Území Núbie jako spojnice středomořských civilizací a afrických kultur totiž představovalo opravdovou pokladnici kulturních památek lidstva. Nastala tedy otázka, jak zajistit dokumentaci památek nalézajících se v zátopovém území budované přehrady a jak zachránit alespoň nejvýznamnější z nich.
Jako jediná reálná možnost se ukázala rychlá a dobře zorganizovaná mezinárodní záchranná akce. A právě k takové vyzval v roce 1 960 na přání egyptské vlády generální ředitel UNESCO. Byla to oficiální výzva ke všem státům světa o pomoc při záchraně kulturního dědictví starověké Núbie, ohrožované stoupajícími vodami Nilu v souvislosti se stavbou Vysoké přehrady.
Mezi prvními státy, které se přihlásily k této akci, bylo Československo. Svou pomoc nabídlo v podobě účasti právě založeného Československého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy na vědeckém výzkumu a dokumentaci ohrožených památek. Náš ústav proto vyslal v letech 1 961 - 65 pod vedením svého tehdejšího ředitele profesora Žáby celkem pět vědeckých výprav, které měly provést epigrafický (tj. zachycení všech zdejších nápisů a kreseb) a rovněž archeologický průzkum dvou svěřených koncesních oblastí mezi Kalábšou a Gerf Hussénem a mezi Vádí es-Sebúou a Girgáví. Obě oblasti zahrnovaly pravý i levý břeh Nilu a dosahovaly délky 100 km. V obtížných klimatických podmínkách na obratníku Raka to znamenalo pěšky projít neschůdný terén a provést archeologický průzkum desítek lokalit a pořídit dokumentaci stovek důležitých skalních rytin, maleb a nápisů pocházejících z různých období núbijských dějin. Československé expedice při své náročné práci využívaly plovoucí základnu v podobě lodi, tzv. katamaranu, která měla symbolický název Sadík en-Núba (přítel Núbie). Výsledky našich výprav potom předčily všechna očekávání a československá účast na vůbec největší záchranné archeologické akci všech dob patřila k nejlepším.
Naše výpravy do Núbie rovněž prozkoumaly římskou pevnost Kertásí ležící asi 8 km na sever od Táfy. Mohutná kamenná zeď vymezovala areál této pevnosti o ploše přibližně 1,4 hektaru. Do pevnosti se vstupovalo třemi branami ze severu, jihu a východu, kromě nich tu ještě byly malé branky pro stráže. Z archeologického průzkumu vyšlo najevo, že pevnost v Kertásí představovala významnou součást opevnění namířeného proti vnějším nepřátelům římského Egypta, zvláště proti kočovným kmenům Blemmyjů, kteří podnikali výpady obvykle z pravého břehu Nilu. A právě jim zde měla čelit římská vojenská posádka.
Velice důležitý byl československý výzkum obrovských mohylových pohřebišť jižně od Kalábši a v údolí Vádí Kitna z období pozdně římského a raně byzantského, tj. ze 4. - 5. století n. l. K pohřební výbavě nalezené v mohylách patří keramika, kamenné a skleněné nádoby, korálky, náušnice a další ozdoby zemřelých, látky i kožené předměty. Rovněž se našly kostrové pozůstatky, které se staly předmětem zvláštního antropologického studia. Mnohé z nalezených předmětů získalo do svých sbírek Náprstkovo muzeum v Praze, neboť je náš stát dostal darem od Egypta jako projev díků za cennou pomoc při záchraně núbijského kulturního dědictví. Ostatní československé nálezy jsou uloženy v muzeu v Asuánu a v egyptském muzeu v Káhiře.
Bohatý materiál získaný našimi výpravami do Núbie v letech tzv. ,,núbijské pětiletky" byl vědecky vyhodnocen a zpracován a z velké části též uveřejněn na stránkách odborných knih a článků. Československá účast na mezinárodní akci na záchranu núbijských památek představuje cenný vklad naší vědy k poznání historického vývoje Núbie.
(Částečný zdroj: Staří Egypťané/Břetislav Vachala)
-ČESKÉ PRÁCE-
*MATKA DVOU KRÁLŮ:
V papyrech nalezených v Abúsíru se mimo jiné hovoří také o zádušním kultu významné historické osobnosti - královny Chentkaus, která byla manželkou krále Neferirkarea a matka dvou králů 5. dynastie. Údaje o tomto kultu přitom jednoznačně předpokládaly existenci pyramidy a zádušního chrámu někde na královském pohřebišti 5. dynastie v Abúsíru.
Archeologická koncese udělená v roce 1 976 Čs. egyptologickému ústavu v čele s tehdejším ředitelem M. Vernerem v jižní části Ábúsíru dávala našim egyptologům možnost vést výzkum na kterémkoli místě dávného pohřebiště, rozkládajícího se na ploše několika čtverečních kilometrů, a navíc ukrytého pod metrovými návějemi pouštního písku. Naskytla se tedy otázka: kde začít s výkopem? K jejímu zodpovězení bylo nutné použít některé moderní archeologické metody. Nejprve byl důkladně prozkoumán terén celé koncese a byly pečlivě prostudovány všechny dostupné hmotné i písemné památky vztahující se k Abúsíru. Po vyhodnocení všech poznatků byly navrženy vybrané úseky k uskutečnění geofyzikálních měření, která měla potvrdit a přesně stanovit ,,slibná místa", kde bz se bpod pískem mohly skrývat dosud neobjevené starověké stavby, jež se zmiňují v abúsirských papyrech. K tomu také došlo a po prvních orientačních sondážních pracích bylo jasné, ve kterých místech koncese je třeba vést plošný archeologický odkryv.
Již první výsledky soustavného archeologického výzkumu ústřední části čs. výkopové koncese v Abúsíru byly velice významné. Podařilo se totiž odkrýt neznámý pyramidový komplex s vlastní pyramidou, zádušním chrámem, cihlovými příbytky kněží a skladištními prostorami. Pyramida byla původně asi 17 m vysoká a délka strany dosahovala 25 m. Vchod do pyramidy byl ze severu a svažující se vstupní chodba vedla do pohřební místnosti, která byla vyloupena již ve starověku. Ze sarkofágu, který kdysi chránil mumifikované tělo, zůstaly pouze kusy červené žuly.
Před východní stěnou pyramidy se nacházel rozlehlý zádušní chrám s pilířovým dvorem. Majitelku pyramidového komplexu potom bezpečně prokázaly hieroglyfické nápisy na červeně malovaných vápencových pilířích, které obsahovaly její tituly a jméno.
Lze se o ní domnívat, že po smrti svého manžela a předčasné smrti staršího syna a nástupce Raneferera mohla skutečně vládnout nějakou dobu za mladšího, ještě nezletilého syna Niuserrea, a tak vlastně potvrdit a zajistit jeho legitimitu na trůnu faraonů. 
V sídlištních a skladištních prostorách pyramidového komplexu královny Chentkaus bylo nalezeno větší množství předmětů bežné denní a chrámové potřeby. Jednalo se o keramiku, kamenné nádoby, měděné pracovní nástroje, závaží, hračky, zdobené tabulky, fajánsové ozdoby a nápisy pocházející z dřevěných nádob a skříněk, vápencové pečetní válečky, otisky pečetí do hliněných uzávěrů zásobnic se jmény tehdejších panovníků, pazourkové nože a čepelky, rohože i košťata.
Velice cenný nález se podařil našim egyptologům v roce 1 978 v rozvalinách pilířového dvora Chentkausina zádušního chrámu. V písečné návěji totiž objevili okolo 200 různě velkých zlomků papyrů popsaných hieratickým písmem. Tyto papyry, které kdysi byly součástí Chentkausina chrámového archívu, jsou v egyptologii označovány jako třetí nález abúsirských papyrů. Obsahují cenné údaje hospodářského a kultovního charakteru a také zmiňují některé části chrámu, v němž byly nalezeny.
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)
*ZÁHADA NEDOKONČENÉ PYRAMIDY:
Jednou z velkých záhad abúsírského královského pohřebiště dlouho byla tzv. nedokončená pyramida, která v písečné pláni vyčnívala do výšky necelých šesti metrů. Nevědělo se, proč byla její stavba předčasně ukončena , ani nebyl znám její majitel. Toto se nepodařilo zjistit ani L. Borchardovi, jehož expedice tu na počátku 20. století prováděla sondážní archeologické práce.
K záhájení nového výzkumu nedokončené pyramidy v 80. letech opravňoval československé egyptology vedené M. Vernerem zlomek jednoho z abúsírských papyrů, na němž bylo uvedeno jméno zádušního chrámu málo známého panovníka 5. dynastie Raneferefa. Jmenoval se Božské jsou duše Raneferefovy a za opodstatněného předpokladu, že nedokončená pyramida patřila právě Raneferefovi, se tento chrám musel nacházet u východní stěny pyramidy. Navíc geofyzikální výzkum ukázal, že východně od pyramidy jsou pod pískem četné zbytky cihlového zdiva, jehož obrysy přesně odpovídají obrysům známých královských zádušních chrámů.
Soustavný archeologický výzkum celého areálu pyramidy byl zahájen v roce 1 980 . Již první nálezy učiněné před její východní stěnou prokázaly, že jsou tu zbytky obrovského cihlového zádušního chrámu patřícího panovníku Raneferefovi a zmíněného právě v abúsírských papyrech. Chrám, který byl obehnán masivní cihlovou zdí, tvořily desítky místností a chodeb. Každá z těchto chrámových prostor přitom měla svůj přesný účel. Jedinečná byla sloupová síň, původně zdobená dvaceti dřevěnými lotosovými sloupy, která představuje vůbec nejstarší doklad síně tohoto druhu. V sousedství této sloupové síně staré přibližně čtyři a půl tisíce let byla objevena místnost se dvěmi dřevěnými bárkami, které se používaly při chrámových obřadech.
V sloupové síni čekal naše egyptology další velký objev. Našli zde soubor devíti dřevěných plastik představujících zajaté a spoutané nepřátele Egypta, které zřejmě pocházejí z výzdoby královského trůnu. Egypťané často znázorňovali své nepřátele ze sousedních zemí, kteří měli být poraženi a zničeni, neboť znamenali pro zemi trvalou hrozbu. Kresby a sošky nepřátel Egypta byly rozbíjeny při obřadu ,,ničení nepřátel", který se běžně prováděl. Umělecká a historická hodnota soch nepřátel Egypta z Raneferefova zádušního chrámu v Abúsíru je doslova nesmírná.
Mezi obrovským množstvím zajímavých nálezů z areálu nedokončené pyramidy dále vyniká jedinečný soubor kamenných soch samotného Raneferefa. Panovník je znázorněn s odznaky vladařské moci, různými pokrývkami hlavy a v jednom případě se sokolím bohem Horem, který svými rozepjatými křídly chrání hlavu faraona. Kamenné sochy Raneferefa, právě tak jako dřevěné plastiky nepřátel egypta, byly po nálezu konzervovány a částečně restaurovány a okamžitě vystaveny na čestném místě v Egyptském muzeu v Káhiřě.
Objevené papyry byly součástí archívu Raneferefova zádušního chrámu. Mají velký význam pro pochopení historického vývoje a hospodářských poměrů v Egyptě ve 3. tisíciletí př. n. l., neboť obsahují například různé královské dekrety, popisy chrámu, seznamy chrámového vybavení a rozvrhy kněžských služeb.
Raneferefův pyramidový komplex pomohl osvětlit ještě jednu velkou egyptologickou záhadu, kterou po řadu let představovala tajemná ,,svatyně nože", rituální jatka, v nichž byla porážena obětní zvířata. Její existence byla dosud totiž známa pouze z náboženských textů a z písemných památek souvisejících se zádušním kultem. A právě našim egyptologům se poprvé podařilo v letech 1 984-86 takovou ,,svatyni nožš" v Abúsíru objevit.
Tato svatyně je dobře zachovalá a objevena byla ve východní části Raneferefova zádušního chrámu. Jedná se o jednoduchou cihlovou stavbu se zaoblenými vnějšími rohy, jež má obdélníkový půdorys. Mohutná obvodní zeď svatyně dosahovala výšky okolo 5 metrů a byla omítnuta a obílena. Úzkým vchodem v severní obvodní zdi byla do svatyně přiváděna obětní zvířata, jež byla rituálně porážena ve zvláštní otevřené místnosti.
Mezi jednotlivými stavebními částmi areálu nedokončené pyramidy v Abúsíru má značný význam také vlastní pyramida. Tím, že panovvník Raneferef předčasně zemřel, bylo třeba narychlo změnit stavební plán a z původně zamýšlené pyramidy postavit jednodušší hrobku typu mastaby. Pohled do ,,rozestavěné" Raneferefovy pyramidy nám tak umožňuje získat cenné poznatky o prvních fázích výstavby egyptských pyramid. V devastované pohřební místnosti této pyramidy vzbudil v nedávné době pozornost nález levé ruky mumie jejího majitele, jejíž antropologický rozbor prozradil, že Raneferef zemřel pravděpodobně ve věku 20 - 23 let.
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)
*VEZÍROVA MASTABA:
Plných 15 let odkrývali a zkoumali naši egyptologové největší nekrálovskou hrobku známou ze starověkého Egypta, která se nachází na abúsirském pohřebišti a patří ,,vezírovi, nejvyššímu soudci a řediteli všech královských staveb" Ptahšepsesovi. Tento muž žil v době 5. dynastie, přičemž vrcholu své kariéry dosáhl za vlády panovníka Niuserrea. A právě poblíž Niuserreovy pyramidy v Abúsíru si nechal postavit obrovskou a krásně zdobenou hrobku (mastabu), která byla opravdovým sídlem vybudovaným ,,navěky" pro ducha zemřelého nejvyššího hodnostáře země.
Mastaba vezíra Ptahšepsese je pozoruhodné architektonické dílo, které vznikalo v několika stavebních etapách. Má obdélníkový půdorys o rozměrech 56x42 m. V nadzemní části hrobky je zcela neobvyklý vstupní prostor s dvojicí sloupů, jejichž dřík tvořil v kameni napodobený svazek osmi lotosových stvolů a hlavici nerozvinutá poupata. Dále tu byla kaple se třemi výklenky, zdobená krásnými malovanými reliéfy a hieroglyfickými nápisy, které nás seznamují s každodenním životem ve starém Egyptě před 4 500 lety. Na stěnách se v dlouhých řadách střídají výjevy z prostředí dávných zemědělců, řemeslníků, písařů a hodnostářů.
Mezi celkem čtyřiceti prostorami Ptahšepsesovy hrobky zaujímá zvláštní postavení velkolepý pilířový dvůr dvůr a místnost slunečního kultu, která svým tvarem napodobuje sluneční bárku. V podzemní části mastaby je zajímavá neobvyklá konstrukce pohřební místnosti, jejíž strop tvoří obrovské vápencové bloky zaklesnuté do sebe a připomínající obrácené písmeno V. Takovým způsobem se stavěly pohřební místnosti pouze v královských pyramidách.
V pohřební místnosti mastaby byly nalezeny dva kamenné sarkofágy. Ve větším byl původně pohřben majitel hrobky Ptahšepses, zatímco v menším jeho manželka. Byla jí samotná princezna Chamerernebti, dcera panovníka Niuserrea. Ptahšepses se s ní oženil poté, co dosáhl postavení vezíra - tedy po faraonovi druhého nejvýznamnějšího muže ve státě. Ptahšepsesovi mimořádnému postavení také odpovídá jeho mastaba, jež připomíná spíše hrobku královskou než úřednickou.
Českoslovenští egyptologové zaznamenali v Ptahšepsesově hrobce okolo 16 000 nálezů, většinou zlomků reliéfů, zbytků soch, keramiky, pazourkových a měděných nástrojů. Mezi nálezy byl výjimečný soubor přes 400 tzv. stavebních graffit, což jsou stručné stavební nápisy zaznamenané na neopracovaných stěnách kamenných bloků, z nichž byla hrobka postavena. Tyto nápisy byly psány červenou, černou nebo žlutou barvou.
Stavební graffita z Ptahšepsesovy hrobky jsou cenná z toho důvodu, že odrážejí celý pracovní postup její výstavby: od lámání vápencových bloků v lomech, přes jejich dopravu na staveniště, až po položení všech kamenů. Graffita obsahují názvy pracovních jednotek, kalendářní údaje, stavební pokyny, různé konstrukční údaje, osobní jména a tituly. Je tedy přirozené, že jsou prvořadým pramenem k důkladnému poznání nejen stavebního postupu, ale také organizace kvalifikovaných dělníků a řemeslníků i nekvalifikovaného venkovského obyvatelstva zaměstnaného na stavbě. Graffita přispívají k pochopení účelu stavby i jejích jednotlivých prostor, a navíc nás informují o majetkových a vlastnických poměrech v době 5. dynastie.
Ptahšepsesova mastaba v Abúsíru je natolik významnou starověkou stavební památkou, že již řadu let probíhá její náročná rekonstrukce a připravuje se její zpřístupnění veřejnosti.
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)
*TAJEMSTVÍ EGYPTSKÉ PRINCEZNY:
V říjnu roku 1976 byla na abúsírské písečné pláni provedena archeologická sonda za účelem objevení skupiny kamenných hrobek patřících významným osobnostem královského dvora 5. dynastie. Domněnka se záhy skutečně potvrdila, když byl pod písečnými návějemi objeven vchod do jedné z nich. A nepatřila ledaskomu. Dochované hieroglyfické nápisy prozradily jako majitelku objevené mastaby princeznu Chekeretnebti, dceru předposledního panovníka 5. dynastie Džedkarea Isesiho, jenž zemřel někdy kolem roku 2330 př. n. l.
Mastaba této princezny je postavena z malých vápencových bloků a ze sušených cihel spojovaných nilským blátem. Má obdélníkový půdorys o rozměrech přibližně 19x15 metrů a je přesně orientovaná podle světových stran. V nadzemní části hrobky, která činí více než 3 metry nad úrovní okolního terénu, se nacházejí čtyři místnosti. Vchodem od východu se vstupuje do ústřední kaple, po jejíchž stranách jsou další dvě kaple a zvláštní uzavřená místnost, tzv. serdáb. Zde byly uloženy sochy zemřelé princezny, aby odtud mohly malým prostorem sledovat obětní obřady odehrávající se v přiléhajících kaplích. Každodenní obětování jídel a nápojů duchu zemřelé bylo nezbytnou podmínkou k pokračování života na onom světě. Obětiny předkládali stanovení zádušní kněží na obětní stoly umístěné před deskami - stélami ve tvaru nepravých dveří, které bývaly zasazovány do západních zdí hrobních kaplí. Takové stély byly v princeznině mastabě nalezeny dvě. Jedna patřila majitelce hrobky, zatímco druhá ,,ozdobě krále, jím milované, Tisethor".
Velice cenným nálezem, který učinili naši egyptologové v ústřední kapli, byly nástěnné malby zachycující scény zádušní hostiny a přinášení obětin. Princezna oděná do dlouhého přiléhavého šatu s ramínky a s dlouhou parukou sedí v křesle s nízkým opěradlem a sleduje přivádění obětních zvířat. Vše je přitom doprovázeno vysvětlujícími hieroglyfickými přípisky. Nejcennější na těchto malbách je však skutečnost - i když se to na první pohled bude zdát divné - že jsou nedokončené. Umožňuje nám to totiž zjistit jednotlivé fáze pracovního postupu dávných umělců.
V západní stěně ústřední kaple jsou některé malby značně poškozeny. Poškození způsobili již ve starověku lupiči, kteří - jak se ukázalo během výzkumu - vylomili v této stěně několik bloků, vytvořili si otvor a vyhloubili tunel do šachty spojující nadzemní a podzemní část hrobky. Odtud se dostali až do pohřební komory, kde však byli nemile překvapeni. Strop nad princezninou pohřební komorou se totiž krátce po pohřbu prolomil a písečný a keramický násyp, který byl navršen nad komorou, propadl dolů a zčásti zasypal princeznin obrovský vápencový sarkofág i pohřební výbavu. Lupiče tedy zaskočila nebezpečná situace, kdy při neopatrném pohybu mohli být zasypáni v pohřební komoře. Díky tomu nestačili dokončit dílo zkázy, a naopak československé egyptology čekala nečekaně bohatá žeň v podobě aspoň zčásti neporušené princezniny pohřební výbavy.
K pohřební výbavě patřily čtyři kanopy - vápencové nádoby na uložení princezniných vnitřností, miniaturní měděné pracovní nástroje a nádobky používané při obřadu ,,otvírání úst", miniaturní symbolické nádobky z mědi a alabastru, alabastrová podhlavnička, alabastrová tabulka s názvy sedmi posvátných olejů, dřevěný obětní stůl a množství keramiky. Zajímavé byly nálezy útržků plátěných obinadel, do nichž byla kdysi zabalena mumie princezny. Některé z nich jsou popsány hieratickými nápisy, takže z jednoho z nich se například dovídáme jméno úředníka, který byl odpovědný za dodání těchto obinadel. V pohřební komoře byly také nalezeny rozptýlené kosterní pozůstatky princezny, což opět měli na svědomí zloději, kteří vylomili v sarkofágu otvor, jímž vytáhli mumii a při hledání princezniných šperků ji roztrhali a rozptýlili. Na dně několikametrové šachty před pohřební komorou byla rovněž objevena hliněná mísa se zbytky zvířecí oběti, kterou sem položili kněží při pohřbu, po zazdění vchodu do této komory.
Chekeretnebtina mastaba byla dodatečně rozšířena, aby tu mohla být ve vedlejší pohřební komoře pohřbena Tisethor. Rovněž v její pohřební komoře byly nalezeny rozptýlené kosterní pozůstatky. Největší záhadou byla otázka vzájemného vztahu obou žen, princezny a dvorní dámy, které spolu sdílely tuto mastabu. O obou ženách dochované historické prameny mlčí a o jejich vztahu nic neprozradily ani archeologické nálezy, ani nápisy obsahující jejich jména a tituly.
Ke slovu však přišel antropologický výzkum kosterních pozůstatků z obou pohřebních komor. Na základě studia znaků pohlaví a stáří se dospělo k jednoznačnému závěru, že v obou případech šlo o pozůstatky žen, přičemž princezna zemřela ve věku 30 - 35 let, zatímco dvorní dáma Tisethor byla teprve 15 - 16letá dívka. Kostry obou žen se značně podobaly. Princezna dosáhla výšky 160 cm, zatímco Tisethor měřila jen 151 cm. U obou žen se podařilo zjistit tutéž krevní skupinu A. Na základě výsledků antropologického výzkumu lze tedy předpokládat blízké příbuzenství obou žen, nejspíše vztah matky a dcery. Pokud je tomu tak, máme tu společnou hrobku dcery a vnučky faraona. Nadále nevyřešeny nicméně zůstávají dvě otázky. Kdo byl manželem princezny Chekeretnebti a zároveň otcem Tisethor a proč byla dcera Džedkarea Isesiho pohřbena právě v Abúsíru a ne někde v blízkosti pyramidy svého otce v jižní části sakkárského pohřebiště.
Archeologický výzkum československých egyptologů se uskutečnil v roce 1987 v sousedství hrobky princezny Chekeretnebti, přičemž se podařilo odkrýt dvě hrobky, které mimo jiné také vydaly antropologický materiál. První hrobka patřila 19-20leté princezně Hedžetnebu, zatímco druhá bezejmenné majitelce, jež se naopak dožila na svou dobu značného stáří 50-60 let. Na základě zjištěných četných shodných znaků je potom možné předpokládat úzké příbuzenství nejen těchto dvou žen, ale i princezny Chekeretnebti. Princezny Chekeretnebti a Hedžetnebu byly dcery Džedkarea Isesiho, zatímco bezejmenná byla snad také jejich sestra. Další plánované archeologické práce v této oblasti jistě povedou k objevům hrobek, které by mohly poskytnout nová svědectví k objasnění příbuzenských svazků v královské rodině 5. dynastie.
(Částečný zdroj: Břetislav Vachala/Staří Egypťané)
*IUFAŮV ŠACHTOVÝ HROB:
Jihovýchodně od Udžahorresnetovy hrobky se nachází další šachtový hrob, který odkrývala česká expedice v letech 1995 - 1998. Jeho obrovská ústřední čtvercová šachta má rozměry 14x14 m a její hloubka dosahuje 25 m. Po pracném odstranění písečného zásypu šachty se bylo možné propracovat k jejímu dnu. Zde byla umístěna uzavřená klenutá pohřební místnost s mohutným vápencovým sarkofágem a pohřební výbavou, jejíž součástí byly čtyři popsané vápencové kanopy obsahující vnitřnosti zesnulého zalité pryskyřicí. Dále zde čeští archeologové nalezli soubor 408 modrých fajánsových sošek představujících zástupce a pomocníka zesnulého na onom světě (tzv. vešebty). Nechyběla ani dřevěná skříňka s nádobkami s posvátnými oleji a mastmi, kamenné nádoby, keramika, různé amulety, magické cihly ze sušené hlíny a papyrové svitky s náboženskými texty knihy mrtvých.
Hieroglyfické nápisy na předmětech z pohřební výbavy a na stěnách pohřební místnosti i sarkofágu prozradily tituly a jméno majitele hrobky, kterým byl ,,správce paláců a kněz předčitatel Iufaa, zrozený Anchtesou". Tento muž žil na sklonku 6. století př. n. l. a jeho hrobka je tedy jen o málo mladší než sousední Udžahorresnetova.
Největší záhadu nevyloupené hrobky přirozeně pro egyptology představoval očividně neporušený vápencový sarkofág. Přípravné práce k jeho otevření byly ovšem velice náročné a zdlouhavé. Především se musela zabezpečit celá pohřební komora, které každou chvíli hrozilo zavalení, neboť začaly působit přírodní vlivy a obnažené stěny hluboké šachty praskaly a sesouvaly se. Originální a účinné řešení představovalo vybudování obrovského železobetonového ochranného štítu nad komorou, jenž udrží tíhu písku a kamene, a zpřístupnění pohřební místnosti dřevěným schodištěm instalovaným v malé boční jižní šachtě propojené ve spodní části s hlavní šachtou.
Otevření Iufaova sarkofágu spočívalo v uvolnění sádrou důkladně zapečetěného, 24 tun těžkého víka pomocí hydraulických heverů a čtyř mohutných dřevěných trámů. Když se toto podařilo, objevil se ve velkém vápencovém sarkofágu ještě vnitřní sarkofág z tmavého bazaltu, jenž měl lidskou podobu a byl popsaný. Teprve v něm se skrývala dřevěná rakev s mumií. Iufaovu mumii, zabalenou do pruhů lněných obinadel, pokrývala síť z tisíců modrých jemných fajánsových korálků a na hrudi ji chránila klečící bohyně nebes Nut s roztaženými křídly, vytvořená ze stejného materiálu. Po těle byly navíc rozloženy krásně vypracované amulety a všechny prsty na rukou i nohou kryly zlaté návleky. Antropologický výzkum prokázal, že Iufaa byl křehké postavy, vysoký asi 163 cm a že zemřel ve věku 25 až 30 let.
Objev této nevyloupené staroegyptské hrobky vzbudil přirozeně velkou pozornost odborné i laické veřejnosti a opět připomenul výzkum abúsirské nekropole. Iufaúv šachtový hrob však zůstává nadále pro veřejnost nepřístupný, neboť v něm probíhají rekonstrukční a restaurátorské práce. V nejbližší době se počítá i s archeologickým průzkumem jeho okolí.
(Částečný zdroj: Staří Egypťané/Břetislav Vachala)