KAPITOLY
(2). Liturgie
(3). Božské zrození
(4). Spojení boha a královny
(5). Faraon - syn bohyně
(6). Usirovský mýtus
(7). Sluneční mýty
(8). Hermopolský mýtus o stvoření světa
(9). Maat neboli rovnováha světa
(10). Chrámové nápisy
-NÁBOŽENSTVÍ VS. MAGIE A VĚDA-
Kromě svých každodenních záležitostí a starostí se samozřejmě staroegyptský lid ZABÝVAL NADÁLE SVÝMI POSTOJI A IDEAMI. Těmito pojmy nám byli egypťané podobní, avšak přesto se jejich pohled na svět s tím naším neshodoval. Jednotlivé rozdíly lze rozdělit do tří skupin:
MAGIE - ZAHRNUJE POUŽÍVÁNÍ PROSTŘEDKŮ, KTERÉ MAJÍ PODLE NAŠEHO NÁZORU NADPŘIROZENOU MOC, ABYCHOM DOSÁHLI VÝSLEDKŮ ANEBO NAOPAK ZABRÁNILI NÁSLEDKŮM, O NICHŽ JSME PŘESVĚDČENI, ŽE K NIM NEMŮŽEME DOSPĚT PŘIROZENOU CESTOU.
VĚDA - NEPŘETRŽITÝ SPOLEČENSKY PODMÍNĚNÝ PROCES POZNÁVÁNÍ, PŘI NĚMŽ DOCHÁZÍ KE STÁLE PRAVDĚPODOBNĚJŠÍMU VNÍMÁNÍ JEVŮ A JEJICH VNITŘNÍ PODSTATY.
NÁBOŽENSTVÍ - VÍRA V EXISTENCI ČLOVĚKU NADŘAZENÉ VYŠŠÍ BYTOSTI NEBO NADPŘIROZENÝCH SIL, KTERÉ OVLIVŇUJÍ LIDSKÝ OSUD.
Přesto, že jsem zde uvedl tyto tři termíny, které egypťany ovlivňovali, JEJICH PŘESNOU DEFINICI A NÁZEV NEZNALI! Bylo by velmi těžké vysvětli starému egypťanovi rozdíl mezi přirozeným, nadpřirozeným či vědou. My lidé dneška jsme zvyklí UVAŽOVAT V KATEGORIÍCH, KTERÉ SE Z POHLEDU EGYPŤANA NEVYLUČOVALY A TO MY DNES NEDOKÁŽEME SPRÁVNĚ POCHOPIT, JELIKOŽ TYTO KATEGORIE NEJSOU JASNĚ VYMEZENÉ, ALE TO I V NAŠÍ DOBĚ.
VĚDA, MAGIE A NÁBOŽENSTVÍ PATŘILY NEROZLUČNĚ K SOBĚ A TO ROZHODNĚ V LÉKAŘSTVÍ, KDY BYLO ZCELA BĚŽNÉ POUŽÍT LÉČEBNÉ ZÁKROKY ČI BYLINY, ALE SAMOZŘEJMĚ I KOUZELNÁ ZAKLÍNADLA A OCHRANNÉ AMULETY ROZLIČNÝCH BOŽSTEV.
KAŽDÝ EGYPŤAN SE V ROZLIČNÝCH SITUACÍCH NA VŠECHNY TŘI ZMÍNĚNÉ TERMÍNY SPOLÉHAL A ZE VŠEHO NEJVÍCE NA MAGII, JEŽ BYLA MOCNÝM NÁSTROJEM!
(Částečný zdroj: Barbara Mertz/Lid obou zemí)
-LITURGIE-
Každé ráno, v poledne a za soumraku, v hlavních okamžicích života lidí, probíhaly v egyptských chrámech ceremoniály s přesně stanoveným rituálem. Tento rituál, určený k udržování života boha v jeho příbytku, reprodukoval lidské skutky, často zušlechtěné mytickými interpretacemi, převzatými ponejvíce ze sluneční teologie a z teologie usirovské - obě symbolizují věčně platným způsobem znovuzrozený život.
Když se při východu slunce obnovuje život, kněží, oblečení do bílého lnu, vycházejí ze svých obydlí nedaleko chrámu. V dlouhých zástupech pak míří k posvátnému jezírku a v jeho prvopočáteční vodě provedou své první očistné omývání. Potom, stále ještě za rudého úsvitu prvního slunce, se odeberou do chrámu, do ,,Ranního příbytku", a tam své omytí dokončí.
V sále před svatyní pak bylo na stůl položeno hodně potravin.
Nyní se umyje král (na basreliéfech je vždy obraz krále, ale ve skutečnosti jej zastupoval velekněz). Dva kněží v rolích Hora a Thovta na něho vylijí obsah dvou konviček: jejich tekutina představovala dlouhé vlákno života a prosperity. S kadidelnicí v ruce pak zvolna vystupoval ke svatyni (například v Abydu má dvě dále zmiňované části), jejichž fiktivní přepážka je vyznačena obrazem pilastru: z jedné strany je úložiště posvátné bárky, z druhé strany je monolitický naos, v němž v polostínu spočívala socha boha.
Král rozsvítí pomocí křemene olejové lampy a postaví je tak, aby vrhaly světlo na dvířka a vnější stěny naosu: tak nastalo jitro i pro boha, uzavřeného v jeho žulovém příbytku, a vyzval ho, aby se probudil. Obrodné světlo života zahnalo také zlé duchy.
Vzhůru stoupal očistný a voňavý kouř ze zapálených kadidlových františků a následně začali recitace a zpěv posvátných formulí.
A nyní by jsme byli svědky základní dualistické koncepce Starověkého Egypta: naos byl otevřen dvakrát, postupně králem Horního a pak Dolního Egypta. Král rozlomil hliněnou pečeť uzavírající svaté místo, posunul závoru - ta byla někdy připodobněna Sutechovu zlovolnému prstu. Faraon otevřel dveře naosu (,,oboje dveře nebes jsou takto otevřeny a oboje dveře země zavřeny") a bůh se objevil ve světle. Král se hluboce uklonil a zazněl zpěv hymnů jako dlouhá litanie vroucí vděčnosti.
Dále král vešel do naosu a políbil božskou sochu, potom jí obětoval.
TENTO RITUÁL SE OPAKOVAL DVAKRÁT, POKAŽDÉ S JINOU OBĚTINOU. POPRVÉ TO BYLO OKO HOROVO, SYMBOL SYNOVSKÉ ÚCTY BOHA SYNA VŮČI USIROVI (stále mluvím o chrámu v Abydu) A SYMBOL NÁVRATU KE SPRAVEDLIVÉ SITUACI, COŽ MÁ NEPOCHYBNĚ VYJÁDŘIT NORMÁLNÍ ROVNOVÁHU SVĚTA, NAD NÍMŽ BDÍ BOHOVÉ A KRÁLOVÉ. DRUHOU, DOPLŇUJÍCÍ OBĚTINOU BYLA MAAT: FARAON POZVEDL K BOŽÍMU OBLIČEJI MALOU SOŠKU BOHYNĚ PRAVDY A SPRAVEDLNOSTI, A V DŮSLEDKU TOHO I SOUDRŽNOSTI VESMÍRU. VZHLEDEM KE SVÉ PODSTATĚ MUSÍ MAAT ZCELA SPLYNOUT S BOŽSTVEM.
TAKTO JE BŮH JIŽ OD SVÉHO PROBUZENÍ UJIŠTĚN O SPRAVEDLIVÉ A ŠŤASTNÉ HARMONII SVĚTA, JENŽ HO OBKLOPUJE. NYNÍ BYL SPOKOJEN A SYTIL SE V DÝMU KADIDELNIC - DODÁVAJE SVÉMU KAOVI MAGICKÉ ZÁSOBY ENERGIE, OBSAŽENÉ V POTRAVINÁCH.
Potom bylo nutné přistoupit k boží toaletě. Král (nebo ve skutečnosti ,,čistý kněz"), znovu očištěný vodou a kadidlem, vzal sochu, vytáhl ji z naosu a postavil na písek, to znamená na půdu Egypta. Nato přinesl čtyři truhlice, obsahující látky a masti, a kadidlem je zasvětil božstvu, jehož tělo bylo dvakrát omyto vodou, jednou očištěno kadidlem, nato kněz sochu čtyřikrát obešel. Bůh byl oblečen do bílých, zelených a červených tkanin (samozřejmě opět symbolických). Bílá byla barva slunečního světla, zelená vegetace a Usira, červená byla barva krve. Tak bylo božstvo v kontaktu se všemi plodivými prvky vesmíru. Poté se ještě pomazalo jemnými oleji, mastmi a parfémy, ozdobilo šperky. Nato se socha znovu vložila do naosu a po zemi se rozetřel písek. Poslední očista se provedla natronem, vodou a kadidlem. Naos se zavřel, závora zatáhla, přiložila se nová pečeť a sloužící kněz se vzdaloval a metličkou po sobě zahladil stopy, aby čistotu svatého místa, kde bůh bdí nad světem, nic nerušilo.
Obětiny, jimiž se božstvo živilo, mohou poté být uloženy buď před oltáře méně významných bohů, nebo před sochy králů a lidí, jimž se dostalo výsady být umístěny v chrámu. Nakonec byly obětiny odneseny a rozdány členům duchovenstva a laického personálu svatého místa.
V poledne se rituály omezují jen na kropení a vykuřování, ale jídlo už jejich součástí není.
Večerní služba je zčásti opakováním ranních ceremoniálů, jen naos zůstává zavřený. Dokonce i liturgické scény se pravděpodobně odehrávaly v kapli, sousedící s naosem.
Nato jde bůh, stejně jako lidé, spát.
Svaté místo bylo ještě jednou vykuřováno kadidlem. Když se setmělo, odebrali se kněží v dlouhém zástupu zpět do svých obydlí nedaleko chrámu. Spící bůh a lidé posléze očekávali návrat slunce, aby se život znovu obrodil.
V královských zádušních chrámech se odehrával velmi podobný rituál. Tuto službu teoreticky zajišťoval králův nejstarší syn, který svou pravomoc delegoval na kněze.
(Částečný zdroj: Ramessova říše/Claire Lalouettová)
Egypťané nesmírně milovali své mýty, zejména ten, KTERÝ SE TÝKÁ POSVÁTNÉHO SVAZKU S KRÁSNOU SMRTELNICÍ a jež se stal přísně střeženým chrámovým tajemstvím. Tento příběh sem nám ale zachoval v lidové podobě a to na papyru zvaném Westcarův. Ten nám líčí zázračným způsobem narození prvních pěti panovníků 5. dynastie. Bůh Re totiž pětkrát zatoužil po manželce svého velekněze... .
S takovýmto námětem se již od této doby můžeme občas setkat. JEDNA Z NEJZNÁMĚJŠÍCH LEGEND SE TÝČE K SPOJENÍ BOHA AMONA S KRÁLOVNOU AHMOSOU, HATŠEPSUTINOU MATKOU. ,,Početí" a svůj ,,příchod" na svět Hatšepsut líčí na stěnách svého chrámu.
STAROEGYPTŠTÍ BOHOVÉ SE TEDY BĚŽNĚ SPOJOVALI S POZEMSKÝMI OBYVATELI - ŽENAMI A TO JE ČINILO VELMI LIDSKÝMI.
(Částečný zdroj: Nesmrtelný odkaz Starého Egypta/Ch. D. Noblecourt)
-SPOJENÍ BOHA A KRÁLOVNY-
Vyobrazením sňatku Ahmosi a Amona na chrámové stěny Hatšepsut oživila tuto upadající náboženskou sféru a běžným smrtelníkům umožnila přečíst si tuto utajenou činnost mezi bohem a královnou.
Příběh nám vypráví, že Amon přikázala bohu Thovtovi, aby na zemi vyhledal nejkrásnější a nejvznešenější ženu, která je vhodná přízně krále bohů. Thovt splnil nelehký úkol, a tak Amon mohl sestoupit na zem. Poté se další dějství odehraje v ložnici královny. Tato milostná scéna se odehrává pouze s mimořádnou střízlivostí a cudností a samotné spojení je vyobrazeno přesně tak jak můžete vidět zde na obrázku. Je pouze symbolické. Aby došlo k vyvrcholení celého aktu a jeho magický účinek se zdvojnásobil, podává Amon královně kříž života.
Po úspěšném dokončení aktu se Amon navrátil opět do říše bohů, kde vydává pokyn božskému hrnčíři Chnumovi, aby z nilského bahna, vody a slámy vymodeloval dítě včetně jeho Ka, jež Amon stvořil. Život oběma vdechne žabí bohyně Heket. Poté Thovt oznámí královně, že přivede na svět dceru boha Amona, JEŽ JE PŘEDURČENA K VLÁDĚ NAD CELOU EGYPTSKOU ZEMÍ.
Příběh nám vypráví, že Amon přikázala bohu Thovtovi, aby na zemi vyhledal nejkrásnější a nejvznešenější ženu, která je vhodná přízně krále bohů. Thovt splnil nelehký úkol, a tak Amon mohl sestoupit na zem. Poté se další dějství odehraje v ložnici královny. Tato milostná scéna se odehrává pouze s mimořádnou střízlivostí a cudností a samotné spojení je vyobrazeno přesně tak jak můžete vidět zde na obrázku. Je pouze symbolické. Aby došlo k vyvrcholení celého aktu a jeho magický účinek se zdvojnásobil, podává Amon královně kříž života.
Po úspěšném dokončení aktu se Amon navrátil opět do říše bohů, kde vydává pokyn božskému hrnčíři Chnumovi, aby z nilského bahna, vody a slámy vymodeloval dítě včetně jeho Ka, jež Amon stvořil. Život oběma vdechne žabí bohyně Heket. Poté Thovt oznámí královně, že přivede na svět dceru boha Amona, JEŽ JE PŘEDURČENA K VLÁDĚ NAD CELOU EGYPTSKOU ZEMÍ.
(Částečný zdroj: Nesmrtelný odkaz Starého Egypta/Ch. D. Noblecourt)
Tato představa získávala na větším věhlasu od Nové říše, kdy vzrůstala obliba Eset ještě více. V TÉ DOBĚ ESET ZLIDOVĚLA A NABYLA CHARAKTERU UNIVERZÁLNÍ BOHYNĚ.
Od této doby je často zobrazována jak sedí na patách a na klíně chová božské dítě, jehož účelem je vládnout smrtelníkům.
(Částečný zdroj: Nesmrtelný odkaz Starého Egypta/Ch. D. Noblecourt)
V hermopolském mýtu o stvoření světa Osmero samo svět nestvořilo, ale připravilo stvoření cestu tím, že z oceánu vydalo boha-stvořitele, který ještě musel nabýt vědomí. Podle jedné verze mýtu se sluneční bůh-stvořitel vylíhl z prvotního vejce. Staroegyptské prameny se neshodují v tom, jak toto vejce vzniklo. Podle jedné tradice bylo vymodelováno bohy a bohyněmi Osmera a oplodněno dechem Amona. V jiném podání je snesl pták, jenž byl v Hermopoli ztotožňován s posvátným ibisem, vtělením Thovta. Nicméně ve všech verzích bylo vejce umístěno na suchou zem prapahorku, kde se vylíhlo slunce, skutečný stvořitel světa.
-FARAON, SYN BOHYNĚ-
Toto pojetí pochází z mýtu o osiridově legendě. Dokládají tak reliéfy na zdech několika mamisi (nevelké chrámky, v nichž byli uctíváni rodiče bohem počatého dítěte, který s nimi tvořil božskou trojici), ZNÁZORŇUJÍ ZÁZRAČNÉ ZROZENÉ VLÁDCE EGYPTA, ZTOTOŽNĚNÉHO SE SLUNEČNÍM DÍTĚTEM. Farao je Horus, ,,jehož na svět nepřivedla egyptská královna", ALE MOCNÁ ESET, která byla manželem oplodněna teprve po jeho smrti.Tato představa získávala na větším věhlasu od Nové říše, kdy vzrůstala obliba Eset ještě více. V TÉ DOBĚ ESET ZLIDOVĚLA A NABYLA CHARAKTERU UNIVERZÁLNÍ BOHYNĚ.
Od této doby je často zobrazována jak sedí na patách a na klíně chová božské dítě, jehož účelem je vládnout smrtelníkům.
(Částečný zdroj: Nesmrtelný odkaz Starého Egypta/Ch. D. Noblecourt)
-USIROVSKÝ MÝTUS-
Usire, agrární bůh, jenž řídí vegetaci a rostliny, byl původním božstvem města Busiris v západní části delty, jehož jméno znamená ,,Usirovo sídlo". V těch místech se zpodobnil se starším bohem jménem Andžti, jenž se tu objevoval jako bůh-král s panovnickými atributy a který tuto královskou roli Usirovi zřejmě předal. Usirova osobnost byla dostatečně silná, aby okolo sebe shromáždila v rámci rodiny sousední božstva: na sever od města Busiris ve 12. nomu Dolního Egypta uctívali v Perhebitu bohyni Eset, jež se stala Usirovou manželkou. Ještě severněji, v místě Chemmis u Buta (19. nom Dolního Egypta), byl oslavován Hor, jenž se stal bohem-synem usirovské triády. Počet Usirových kultovních míst dosti rychle narůstal: tím, že řídil oplozující síly země, bylo jeho věřících mnoho. Postupně ,,sbírá" atributy dalších božstev, jež nahrazuje a s nimiž se spojuje. Takto obohacuje a obměňuje svou osobnost, stejně jako v případě boha Andžtiho. V Memfidě se vedle Ptaha přidružuje k Sokarovi. pohřebnímu božstvu nekropole. V Heliopoli jej přijímá velká Devítka. V Horním Egyptě se usídluje v Abydu (metropoli 8. nomu), který se stane hlavním místem jeho kultu a počínaje 11. dynastií velkým náboženským střediskem. Město, kde byla velmi stará královská nekropole, mělo až do té doby jako patrona boha-šakala Chenti-Imentiua (,,prvního ze Západních"). Usire se s ním zpodobní do té míry, že Chenti Imentiu se stane usirovským přívlastkem, a doplní tak jeho pohřební roli.
Usire je zobrazován jako muž těsně ovinutý obinadly, vyčnívají jen paže, třímající královské atributy. Žezlo a bičík na odhánění much, na hlavě má vysokou bílou mitru, někdy ozdobenou dvěma dlouhými pery. Jeho kůže má občas barvu černou, častěji však zelenou - barvu znovuzrození.
Postupně se rysy posbírané z různých pramenů sjednocují a okolo Usirovy postavy se vytváří legenda, vzešlá pravděpodobně zčásti z lidové mytologie - legenda hluboce lidská, jejíž nejstarší verze (egyptská) ukazuje v Textech pyramid fakta stručněji než ve vyprávěních pozdějších. Zejména se jedná o ty, jež byly naspány v řeckém období, jako například v Plutarchově vyprávění O Eset a Usirovi napsaném přibližně o tři tisíce let později než texty vytesané v královských pyramidách. Toto období tak svědčí o nepomíjivosti legendy a jejím vývoji v kontaktu s novými duchovními vlivy.
Stará verze: Usire, syn Geba a Nut, byl králem země, dobrým králem, který učil lidi zemědělství, vinařství a umění. Byl předmětem silné žárlivosti svého bratra Sutecha, který proti němu spřádal úklady. Sutech Usira ,,svázal", ,,zabil ho" a hodil jeho mrtvolu do Nilu. Potom Eset, jeho sestra-manželka, a Nefthys, jeho další sestra (Sutechova žena) naříkají a bohové pociťují zármutek. Eset a Nefthys začnou hledat Usirovo mrtvé tělo. To je uchráněno před hnilobou jeho matkou Nut, jež ,,sváže znovu jeho kosti, vloží jeho srdce zpět do těla a nakonec mu nasadí hlavu" (jde o symbolické úkony nového zrození). Pak jej Re oživí a s konečnou platností mu zajistí jeho život. Se vzkříšeným bohem počne Eset Hora a tajně ho vychovává v bažinách u Chemmis, aby dítě uchránila před pomstou jeho strýce Sutecha. Když chlapec Hor dospěje v muže, touží pomstít svého otce a vyprovokuje Sutecha k souboji. Sutech vytrhne Horovi oko a ten ho na oplátku vyklestí (tak zůstanou zrada a zloba sterilní). Hor najde své oko a daruje je svému otci Usirovi, který tak znovu nabude zrak. Obětina oka vedžat (,,zdravé oko") hraje důležitou roli v pohřebním kultu. Toto oko zobrazují četné amulety jako symbol svázanosti syna s otcem. Shromáždění bohů však vyvolí Hora, aby usedl na Usirirův trůn, zatímco ten musí napříště spravovat království v podzemním zásvětí.
Pozdější verze: Mýtus se postupně rozvíjí. Usire-unennefer (,,Ten, který vždy zůstává dokonalý"), dědic Geba a král země, učiní z lidu civilizaci. Jeho bratr Sutech je sžírán žárlivostí, když vidí, jak je Usire milován. Za pomoci dvaasedmdesáti kompliců zorganizuje spiknutí. Tajně zjistí déli Usirova těla a dá vyrobit podle této míry obzvláště krásnou truhlici. Toto umělecké dílo přinesou do sálu, kde se koná hostina. Před užaslými spolustolovníky (Usirem a dvaasedmdesáti spiklenci) Sutech slíbí, že tuto truhlici darujeme tomu, kdo se do ní může položit. Usire je přirozeně jediný, kdo to dokáže, pak se k truhle vrhnou všichni komplici, zatlučou víko a utěsní je roztaveným olovem. Truhlici pak vhodí do řeky, a ta dopluje až k moři. Uplakané Eset a Nefthys se pustí do dlouhého hledání. Konečně najde Eset manželovo tělo v přístavu Byblos a odveze je do Egypta. Sutech však objeví místo, kam je Eset ukryla, rozseká je na čtrnáct kusů, které potom rozhází po celém území Egypta. Eset a Nefthys se vydají hledat roztroušené části posvátného těla. Na pomoc jim Re pošle Thovta, pána kouzel, a Anubise, jenž Usira znovu dá dohromady a ,,vyrobí" tak první mumii. Obě usoužené ženy v dlouhém rýmovaném zpěvu naříkají a prosí ,,mrtvého" boha, aby se k nim vrátil.
Později obě sestry proměněné v ptáky, mávají nad Usirovým tělem velkými křídly, aby mu vrátily životní dech. Bůh se znovu rodí. Eset se přenese na Usirovo tělo a počně z něj syna Hora, jejž pak vychová tajně v místě Chemmis. Horovo narození je kosmická událost vesmírných rozměrů.
TATO LEGENDA NENÍ JEN POKRAČOVÁNÍM IMAGINÁRNÍCH DOBRODRUŽSTVÍ. JDE O VYPRÁVĚNÍ, JEHOŽ EPIZODY MAJÍ ČASTO MYTICKOU HODNOTU.
SKUTEČNOST, ŽE USIROVO TĚLO VHOZENÉ DO VODY ,,ZEZELENÁ NEBO ZČERNÁ" (což jsou barvy egyptského jara, když obilí v trávě klíčí z naplaveného bahna) NEBO ŽE ČTRNÁCT KUSŮ ROZSEKANÉHO BOHA JE ROZHÁZENO PO ZEMI, UKAZUJE, ŽE JE USIRE AGRÁRNÍ BŮH, SYMBOL ÚRODNOSTI A VĚČNĚ OBNOVOVANÉHO KOLOBĚHU. Je ,,velkým zrnem", které se zdá být mrtvým, když je zahrabou do země, a jež se znovu křísí na jaře k novému životu. Jako ,,mocný ve své mladé šťávě" je rovněž pravidelnou zúrodňující záplavou. Tak připomíná svou smrtí a svým vzkříšením jednotlivé fáze života přírody a její každoroční obnovu, neměnnou stejně jako bůh slunce.
A KONEČNĚ USIROVA DOBRODRUŽSTVÍ UDÁVAJÍ ROVNĚŽ DŮLEŽITOU ,,LEKCI", JEŽ UKÁŽE LIDEM CESTY NESMRTELNOSTI, AŽ DOSUD VYHRAZENÉ JEDINĚ FARAONOVI - A TO ZEJMÉNA POČÍNAJE 11. DYNASTIÍ, OBDOBÍM ROZVOJE USIROVSKÉHO KULTU. LIDSKÁ BYTOST BUDE MOCI NAPŘÍŠTĚ VSTÁT Z MRTVÝCH ZA POMOCI MAGIE GEST A SLOV. Usirova utrpení, praktiky, používané napřed balzamovačem Anubisem, dokážou zachovat tělo zesnulého, zatímco formule kouzelnice Eset neživou mumii vzkřísí. Pohřební rituály vyjeví všem spásonosná kouzla, táž kouzla, jež oživila boha. Taková je lidská legenda, která rovněž přispívá k ochraně lidstva.
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)
Usire je zobrazován jako muž těsně ovinutý obinadly, vyčnívají jen paže, třímající královské atributy. Žezlo a bičík na odhánění much, na hlavě má vysokou bílou mitru, někdy ozdobenou dvěma dlouhými pery. Jeho kůže má občas barvu černou, častěji však zelenou - barvu znovuzrození.
Postupně se rysy posbírané z různých pramenů sjednocují a okolo Usirovy postavy se vytváří legenda, vzešlá pravděpodobně zčásti z lidové mytologie - legenda hluboce lidská, jejíž nejstarší verze (egyptská) ukazuje v Textech pyramid fakta stručněji než ve vyprávěních pozdějších. Zejména se jedná o ty, jež byly naspány v řeckém období, jako například v Plutarchově vyprávění O Eset a Usirovi napsaném přibližně o tři tisíce let později než texty vytesané v královských pyramidách. Toto období tak svědčí o nepomíjivosti legendy a jejím vývoji v kontaktu s novými duchovními vlivy.
Stará verze: Usire, syn Geba a Nut, byl králem země, dobrým králem, který učil lidi zemědělství, vinařství a umění. Byl předmětem silné žárlivosti svého bratra Sutecha, který proti němu spřádal úklady. Sutech Usira ,,svázal", ,,zabil ho" a hodil jeho mrtvolu do Nilu. Potom Eset, jeho sestra-manželka, a Nefthys, jeho další sestra (Sutechova žena) naříkají a bohové pociťují zármutek. Eset a Nefthys začnou hledat Usirovo mrtvé tělo. To je uchráněno před hnilobou jeho matkou Nut, jež ,,sváže znovu jeho kosti, vloží jeho srdce zpět do těla a nakonec mu nasadí hlavu" (jde o symbolické úkony nového zrození). Pak jej Re oživí a s konečnou platností mu zajistí jeho život. Se vzkříšeným bohem počne Eset Hora a tajně ho vychovává v bažinách u Chemmis, aby dítě uchránila před pomstou jeho strýce Sutecha. Když chlapec Hor dospěje v muže, touží pomstít svého otce a vyprovokuje Sutecha k souboji. Sutech vytrhne Horovi oko a ten ho na oplátku vyklestí (tak zůstanou zrada a zloba sterilní). Hor najde své oko a daruje je svému otci Usirovi, který tak znovu nabude zrak. Obětina oka vedžat (,,zdravé oko") hraje důležitou roli v pohřebním kultu. Toto oko zobrazují četné amulety jako symbol svázanosti syna s otcem. Shromáždění bohů však vyvolí Hora, aby usedl na Usirirův trůn, zatímco ten musí napříště spravovat království v podzemním zásvětí.
Později obě sestry proměněné v ptáky, mávají nad Usirovým tělem velkými křídly, aby mu vrátily životní dech. Bůh se znovu rodí. Eset se přenese na Usirovo tělo a počně z něj syna Hora, jejž pak vychová tajně v místě Chemmis. Horovo narození je kosmická událost vesmírných rozměrů.
TATO LEGENDA NENÍ JEN POKRAČOVÁNÍM IMAGINÁRNÍCH DOBRODRUŽSTVÍ. JDE O VYPRÁVĚNÍ, JEHOŽ EPIZODY MAJÍ ČASTO MYTICKOU HODNOTU.
SKUTEČNOST, ŽE USIROVO TĚLO VHOZENÉ DO VODY ,,ZEZELENÁ NEBO ZČERNÁ" (což jsou barvy egyptského jara, když obilí v trávě klíčí z naplaveného bahna) NEBO ŽE ČTRNÁCT KUSŮ ROZSEKANÉHO BOHA JE ROZHÁZENO PO ZEMI, UKAZUJE, ŽE JE USIRE AGRÁRNÍ BŮH, SYMBOL ÚRODNOSTI A VĚČNĚ OBNOVOVANÉHO KOLOBĚHU. Je ,,velkým zrnem", které se zdá být mrtvým, když je zahrabou do země, a jež se znovu křísí na jaře k novému životu. Jako ,,mocný ve své mladé šťávě" je rovněž pravidelnou zúrodňující záplavou. Tak připomíná svou smrtí a svým vzkříšením jednotlivé fáze života přírody a její každoroční obnovu, neměnnou stejně jako bůh slunce.
A KONEČNĚ USIROVA DOBRODRUŽSTVÍ UDÁVAJÍ ROVNĚŽ DŮLEŽITOU ,,LEKCI", JEŽ UKÁŽE LIDEM CESTY NESMRTELNOSTI, AŽ DOSUD VYHRAZENÉ JEDINĚ FARAONOVI - A TO ZEJMÉNA POČÍNAJE 11. DYNASTIÍ, OBDOBÍM ROZVOJE USIROVSKÉHO KULTU. LIDSKÁ BYTOST BUDE MOCI NAPŘÍŠTĚ VSTÁT Z MRTVÝCH ZA POMOCI MAGIE GEST A SLOV. Usirova utrpení, praktiky, používané napřed balzamovačem Anubisem, dokážou zachovat tělo zesnulého, zatímco formule kouzelnice Eset neživou mumii vzkřísí. Pohřební rituály vyjeví všem spásonosná kouzla, táž kouzla, jež oživila boha. Taková je lidská legenda, která rovněž přispívá k ochraně lidstva.
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)
-SLUNEČNÍ MÝTY-
Podle vnímavosti věřících jsou denní hvězdě přisuzovány nejrůznější formy. Existovaly přírodní formy: slunce samotně bylo nazýváno Re. To bylo jeho nejjednodušší, běžné jméno. Nazývali je také Aton, jménem, jež přesněji označovalo sluneční kotouč. V textech pyramid kotouč Aton vysílá světelné paprsky, zakončené rukama, k lidem a snaží se o blahodárný účinek. Později byl tento obraz převzat Amenhotepem IV. v krátkém, 14 let trvajícím období netolerance, jež známe v historii Egypta, jeho koncepce však byla velmi stará. Slunce je tradičně nazýváno ,,Re, který je ve svém disku (Aton)".
Existovaly rovněž formy vzniklé analogií se skutečností nebo slunečním životem: sokol (Hor, Harachtej, Horemachet), lotos (Nefertum). Jde o analogie ,,prostředí" nebo ,,pohybu". Byl tu též skarab Chepri, hmyz, který odpovídá našemu chrobákovi, jenž měl za úkol valit před sebou po obloze sluneční kotouč, jak to činil na zemi se svou kuličkou mrvy. Egypťan byl pozorným sledovatelem přírody a rád přenášel do imaginárního světa prosté skutečnosti.
Čistě mytické obrazy přisuzují vitální sílu slunce i býkovi (Kamutef).
Prastaré sluneční božstvo Atum mělo lidskou podobu. V dávném starověku bylo uctíváno zejména ve městě Heliopoli (Iunu), jež se posléze stalo velkým duchovním střediskem slunečních náboženských představ a jehož duchovenstvo sehrálo v náboženské i politické historii důležitou roli.
Egypťan ctil řád a v teologických systémech miloval krásné syntézy, víceméně komplexní. Snažil se tedy spojit všechny rozptýlené kulty. Některá z těchto uskupení jsou prostá, možná lidového původu. Na úsvitu se slunce-dítě rodí v lotosu, jehož květ se rozevírá, aby mohlo zazářit světlo nového dne. Mohlo být rovněž zlatým teletem, jež porodila nebeská kráva. Ale na východě je nejpopulárnější formou slunce Chepri-skarab. Hvězda rostla z hodiny na hodinu, dosáhla zenitu, mohla být býkem nebo nabyla podoby člověka v celé jeho síle, korunovaného královským pšentem: Re v polední slávě. Večer se jeho postava nachyluje, až dosáhne shrbené podoby starce, opřeného o hůl: slábnoucí hvězda je Atum. Kořen item znamená ,,dosahovat svého konce", a jméno Atum tak slovně popisuje konec denního cyklu slunce. Takto byl napůl konkrétní a napůl duchovní úvahou vytvořen bůh Chepri-Re-Atum, jenž ve své osobě trojjediného boha shrnuje všechny tři základní momenty života denní hvězdy. Byl předmětem zvláštního uctívání a jeho trojobraz často nacházíme v chrámech.
Dvojice Šu - Tefnut představuje dvě ,,dimenze". Jedna s konkrétní hodnotou: Šu značí vzduch, Tefnut zas vlhkost nezbytnou k životu - druhá je spojena s pojmem času: ,,Šu je věčný čas a Tefnut je čas nekonečný."
Tato první dvojice na zemi pak přirozenými způsoby plození přivádí k životu velké kosmické prvky: zemi (bůh Geb) a oblohu (bohyně Nut). V egyptském myšlení je země prvek mužský, obloha prvek ženský, protože je symbolem plodnosti, uchovávajíc světlo, dárce života.
Hranice vesmíru, čas a prostor, jsou stvořené a demiurg dokončuje své dílo nastolením kosmologického řádu a odtud pak řádu pozemského. Geb a Nut dají život dvěma párům: jsou to Usire a Eset, Sutech a Nefthys, dvě doplňující se dvojice, třebaže částečně antagonistické: první symbolizuje plodivé síly země a rovnováhu života, druhý ztělesňuje sterilitu a neblahé zvraty. Nalézáme přirozenou, konkrétní opozici mezi údolím řeky a pouští a morální protiklad mezi Dobrem a Zlem. Tyto čtyři páry spojují bratra a sestru: božská disciplína, jež existovala také u králů, bohů na zemi. Tak je heliopolské Devatero (,,Eneáda") dokonalé.
Přítomnost Usira a jeho ,,rodiny" v tomto systému, vytvořeném okolo slunečního boha, vyplývá z růstu popularity jeho kultu, neboť řídí rostlinné síly a znovuzrození: duchovenstvo v Heliopoli nepochybně usoudilo za politicky vhodné zahrnout jej do svých úvah o vzniku vesmíru.
Utváření vesmíru se snaží vysvětlit dalsí mytické obrazy. Vzduch (Šu) vklouzává mezi Nut a Geba, primitivně položené jeden na druhém, nadzvedává Nut (oblohu) nad Geba (zemi). Tak proběhlo oddělení prvků. Jestliže obloha obklopuje zemi ze všech stran, je to proto, že ruce a nohy bohyně se ještě dotýkají země. Šu podpírá rukama její břicho a hvězdnou hruď ve stejné pozici jako později nesl Atlas oblohu. Jestliže má země bouřlivé vlnivé pohyby, je to proto, že se Geb snaží dosáhnout na Nut, svou sestru-manželku: nadzvedává se na jednom lokti, ohýbá koleno a setrvává v této pozici, která vysvětluje to, co Egypťané nazývají ,,Gebovo vzdouvání", to znamená kopce a hory.
Tvoření pak pokračuje vznikem lidstva a potřebných elementů, přesněji člověka.
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)
-HERMOPOLSKÝ MÝTUS O STVOŘENÍ SVĚTA-
Hlavní staroegyptské nauky o stvoření světa - tzv. kosmogonie - vypracovali kněží ve třech významných náboženských střediscích: v Heliopoli, městě Rea, v Memfidě, městě boha Ptaha, a v Hermopoli Magně, městě boha Thovta a osmera.
Významné egyptské kultovní středisko boha Thovta bylo v řecko-římském období pojmenováno na Hermopolis Magna. Mýtus o stvoření světa s tímto městem spojovaný je však ve skutečnosti velmi starý. Někteří z bohů a představ jsou zmiňovány již v Textech pyramid ze Staré říše. Podobně jako v ostatních egyptských mýtech o stvoření světa je i na počátku tohoto temný svět, který překrývá Nun. Beztvarý oceán neznámého stáří, hloubky a rozsahu, symbolizující chaos a nestvořené. Není těžké vidět původ tohoto obrazu v každoroční nilské záplavě a stejně jako vody na zaplavená pole tiše ukládaly zúrodňující bahno, tak počáteční temná masa Nunu v sobě skrývala a chovala tvořivé síly, jež daly vzniknout světu.
V hermopolské nauce byla tato tvořivá síla ztělesněna čtyřmi páry bohů a bohyň, jež představovaly čtyři vlastnosti nebo principy v počátečním oceánu. Prosluly společně jako osmero, což je název odvozený z řeckého slova pro skupinu osmi: Nun a Naunet, představující pravodstvo, Kek a Kauket, ztělesňující temnotu, Heh a Hauhet, zosobňující nekonečnost nebo beztvarost, a Amon a Amaunet, zastupující vzduch nebo skrytou sílu.
O tom, jak Osmero dalo vzniknout světu, existuje několik verzí. Jedna vypráví, že jejich společná vůle stvořila v praoceánu první suchou zem - ,,ostrov plamenů". Na ní prvotní bohové stvořili svého ,,syna", vejce, jež bylo zmíněno výše.
Jiná verze uvádí, že Osmero vytlačilo z vody lotosový květ, z toho se vynořil stvořitel v podobě brouka (materializace vycházejícího slunce) a ten nakonec přijal podobu dítěte s prstem na ústech - nové vyšlé slunce-dítě.
Po vykonání svého díla bohové Osmera zemřeli a byli pohřbeni v Thébách na západním břehu na místě chrámu Medinit Habu. Zánikem se však osm bohů Osmera nestalo netečnými. Ze svých hrobů i nadále dohlíželi na nilské záplavy.
(Částečný zdroj: Ottova encyklopedie - Starověký Egypt)
Jiná verze uvádí, že Osmero vytlačilo z vody lotosový květ, z toho se vynořil stvořitel v podobě brouka (materializace vycházejícího slunce) a ten nakonec přijal podobu dítěte s prstem na ústech - nové vyšlé slunce-dítě.
Po vykonání svého díla bohové Osmera zemřeli a byli pohřbeni v Thébách na západním břehu na místě chrámu Medinit Habu. Zánikem se však osm bohů Osmera nestalo netečnými. Ze svých hrobů i nadále dohlíželi na nilské záplavy.
(Částečný zdroj: Ottova encyklopedie - Starověký Egypt)
-MAAT NEBOLI ROVNOVÁHA SVĚTA-
BOHYNĚ MAAT JE ZOBRAZOVÁNA JAKO MLADÁ ŽENA MAJÍCÍ NA HLAVĚ PŠTROSÍ PERO, HIEROGLYFICKÝ ZNAK, SLOUŽÍCÍ K NAPSÁNÍ JEJÍHO JMÉNA. MAAT SYMBOLIZUJE PRAVDU A SPRAVEDLNOST, DVĚ NEODLUČITELNÉ A NEZBYTNÉ VLASTNOSTI PRO DOBRÝ ŘÁD SPOLEČNOSTI A SVĚTA, JEJŽ STAŘÍ EGYPŤANÉ ZBOŽNILI.
Společnost by nemohla žít bez Maat. Vyžadovaly ji a opíraly se o ni veškeré aktivity každodenního života.
JEJÍMU ZÁKONU PODLÉHÁ I ADMINISTRATIVA. VEZÍR, NEJVYŠŠÍ SOUDCE, JE VELEKNĚZEM TÉTO BOHYNĚ. VÝZNAMNOU ROLI JÍ PŘISUZUJÍ POHŘEBNÍ RITUÁLY. OD 18. DYNASTIE JE SKUTEČNOU SOUDKYNÍ PŘI PŘÍJÍMÁNÍ ZESNULÉHO DO USIROVA KRÁLOVSTVÍ.
Symbolika bohyně je však ještě širší. OZNAČUJE ŘÁD, PŘESNOU MÍRU, SPRÁVNOST, VŠECHNY NEZBYTNÉ VLASTNOSTI PRO DOBRÝ CHOD SVĚTA, KTERÝ ,,ŽIJE Z MAAT". Král nebo v jeho zastoupení kněží vykonávají každodenní rituál: předkládají rozličným bohům Egypta sošku bohyně: pozvednou ji k jejich nozdrám, aby byl život bohů spravedlivě zabezpečen.
V rozlehlém vesmíru, neustále ohrožovaném chaosem a zlými silami, je Maat ochránkyní řádu: bdí nad správným během ročních období a dnů, stejně jako nad nebeskými pohyby. Je univerzální etikou respektovanou a uctívanou, bdělou strážkyní stvořeného světa.
V lidovém myšlení vycházelo všechno z božství. Od ptáků na nebesích po hmyz na zemi, od pouštních šelem po stáda zajišťující obživu, všechny prvky stvoření, lidé, zvířata a rostliny, byly rovněž částí božství, rozšířeného ve světě. Odtud potom ta mozaika božstev, to propojení různých kultů, velká a vroucí víra. Avšak tato božstva, ať už to byl Chnum v Elefantině, Usire v Abydu, Thovt v Hermopoli, nebo Ptah v Memfidě, všichni byli místními projevy božství, chápaného jako jedna velká entita s četnými tvářemi. V písmu je slovo netjer, ,,bůh", všechny obsahuje.
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)
-CHRÁMOVÉ NÁPISY-
Egyptologové si považují hieroglyfických textů doprovázejících reliéfy na chrámových stěnách, neboť tyto texty popisují to, co se na nich odehrává. Jejich původní účel - stejně jako účel zobrazení, která doprovázejí - však byl v podstatě spíše magický než informativní.
Egyptské chrámy nebyly místem shromažďování a modlitby jako kostely nebo mešity. Přístup do chrámů byl obyčejným Egypťanům zakázán. Hieroglyfy nesloužily k tomu, aby povznášely běžné návštěvníky. Ve Staré a Střední říši se nápisy obvykle omezovaly na pouhý komentář toho, co bylo zobrazeno na reliéfech. Teprve v Nové říši se na stěny dostávají posvátné nápisy, magické formule a jiné, nenáboženské texty. Od té doby se textem vyplňoval každý kousek místa mezi reliéfy.
Reliéfy znázorňovaly každodenní činnost související s kultem v chrámu, například doplňování obětních oltářů i příležitostnější rituály vykonávané panovníkem, nebo s větší pravděpodobností knězem, který panovníka zastupoval. Tyto tajné obřady měly navěky obnovovat stvoření světa a udržovat řád stvořený bohy.
Zaznamenání textu rituálu na chrámovou zeď zvyšovalo jeho moc. Hieroglyfy měly moc navěky zachovat provádění rituálu, jejž popisovaly. Kdyby kult uhasl, vlivem moci textů by vesmír i nadále fungoval.
Zdaleka nejběžnějším námětem chrámových reliéfů byl panovník a bůh stojící naproti sobě, s krátkým vysvětlujícím textem identifikujícím příležitost. Faraon, jehož jména a tituly byly obsaženy v kartuši, obětuje bohu, a tím jej posiluje a zajišťuje jeho blahobyt. Oběť může být hmotná nebo duchovní a často je určena v nadpisu scény, například ,,Obětování bílého chleba" nebo ,,Uctívání boha".
Výměnou za oběť bůh panovníkovi daruje život, stabilitu, moc, zdraví a především štěstí, a tím mu napomáhá v jeho roli vládce Egypta. Na výměně, která často končí obětováním Maaty neboli přirozeného řádu a rovnováhy jako potravy pro boha, závisí udržení řádu stvořeného bohy. Kromě chrámového rituálu poskytují reliéfy a texty značné množství informací o dalších náboženských událostech, například svátcích i královských slavnostech, včetně korunovace a svátku sed neboli jubilea, při němž král znovu potvrzoval legitimnost své vlády.
Mezi světské náměty chrámových reliéfů patří vojenské výboje panovníka. Každé vítězství představuje symbolický triumf nad silami chaosu, které pro svět představovaly neustálou hrozbu. Texty doprovázející reliéfy jsou přirozeně vypracovány s větší pečlivostí než texty doplňující obětní scény. Panovníci Nové říše, jako byli například Thutmose III., Sethi I., a jeho syn Ramesse II., a dokonce i Ramesse III. využili zdi chrámů k podrobnému vylíčení průběhu svých vojenských tažení.
Někdy měly nápisy literárnější charakter. Dobrým příkladem je epická báseň zaznamenávající průběh bitvy u Kadeše přibližně v roce 1274 př. n. l. a údajné skvělé vítězství Ramesse II. Vyprávění o činech jednotlivých panovníků měla obvykle stejnou strukturu: Tato forma se v současnosti označuje jako ,,královská novela".
(Částečný zdroj: Ottova encyklopedie/Starověký Egypt)