Staroegyptská armáda

KAPITOLY

(1). Královská funkce

(2). Staroegyptská armáda
(3). Zbraně
(4). Osobnost vojáka
(5). Vojenská kariéra a cizinecké legie
(6). Pěchota, vozba a námořnictvo
(7). Dobyvatelé za Nové říše
(8). Vojenské stavby

-KRÁLOVSKÁ FUNKCE-

KRÁLOVSKÁ FUNKCE MÁ NÁBOŽENSKÝ PŮVOD. Je totiž spojena s theogamií (božským sňatkem). Toto spojení boha a smrtelníka je popsána již v textech ze Staré říše (5. dynastie), AVŠAK OFICIÁLNĚ SE PROJEVILA AŽ ZA 18. DYNASTIE (pohřební chrám královny Hatšepsut, Dér el Bahrí).

Ovšem jistá vyobrazení týkající se tohoto tématu můžeme vidět i v pohřebním chrámu krále Sahurea. Ukazuje jeden basreliéf s bohyní Sachmet. Zobrazuje ji jako lvici s ženskou hlavou jak kojí monarchu. JE TO TRVALÉ TÉMA (AŽ DO DOBY PTOLEMAIOVCŮ), SYMBOL ŽIVOTA, MLÁDÍ A TAKÉ ČISTOTY, UVÁDĚJÍCÍ KRÁLE S KONEČNOU PLATNOSTÍ DO KRUHU NESMRTELNÝCH.

FARAON, KRÁL - BŮH, MUSÍ ROVNĚŽ ZAJISTIT PROSPERITU A BEZPEČNOST SVÉHO KRÁLOVSTVÍ. MUSÍ UDRŽET JEDNOTU OBOU ZEMÍ. Tato jednota byla symbolicky znázorňována na bočních stěnách královských trůnů, a to prostřednictvím vyobrazení tématu SEMA TAUI (,,spojení Obou zemí"), provedený jako klasický basreliéf: obě heraldické rostliny Horní ho a Dolního Egypta (lilie a papyrus) jsou spojeny do hieroglyfického znaku SEMA, představující vyváženou a harmonickou zkratku. Někdy byl tento motiv svázán se dvěma spolu se doplňujícími bohy, aby tak motiv symbolicky oživl.

TÉMA FARAONA - VÁLEČNÍKA, OCHRAŇUJÍCÍHO ZEMI PROTI NEPŘÁTELŮM, JE VELMI STARÉ. V Sahureově pohřebním chrámu je panovník zobrazen na basreliéfu jako statný lev, drtící nohama nepřátele, již leží na zemi, někteří prosí o milost, jiní tvoří dlouhou řadu zajatců s rukama svázanýma za zády nebo za hlavou.

TRADIČNÍM AKTEM VÍTĚZNÉHO PANOVNÍKA BYLO OBĚTOVAT RITUÁLNÍM GESTEM ZA POMOCI PALICE SE SLONOVINOVOU HLAVOU BOHŮM JEDNOHO NEBO VÍCE ZAJATCŮ, KLEČÍCÍCH U JEHO NOHOU: od Narmera až po poslední Césary bude toto gesto neúnavně opakováno.

(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)

-STAROEGYPTSKÁ ARMÁDA-

Je zřejmě všeobecně známo a vyplývá to ostatně z velké a slavné moci, stability a rozsahu země, jež zahrnoval i oblasti cizích zemí, že staroegyptská armáda byla ve starověku zřejmě tou nejmocnější a v hlavně v cizích oblastech a na nepřátelských územích zajišťovala řád a harmonii.

Její moc a síla byla všeobecně známa, ale této úrovně musela samozřejmě nejprve dosáhnout a vedla k ní nekrátká cesta. Někteří již jistě víte, že staří egypťané NEBYLI ZROVNA VÁLEČNÝM NÁRODEM, BYLI TO PŘECE MÍRUMILOVNÍ A HUMANISTIČTÍ LIDÉ, TUDÍŽ JE VÁLKY PŘÍMO ODPUZOVALI. K bojím a ochraně svého státu je DONUTILI TEPRVE VZNIKAJÍCÍ NEPŘÁTELSKÉ KLANY A POZDĚJI CELÉ NÁRODY ZA EGYPTSKÝMI HRANICEMI, které dychtili po vzkvétajícím a stále se zvětšujícím egyptském bohatství a blahobytu.

K cizím výbojům začalo docházet až od doby Střední říše, kdy sláva o egyptském bohatství, které egypťané usilovně pěstovali po celou dobu Staré říše, byla roznesena až do daleké Asie a některých koutů Evropy, ale i dalekých oblastí Afriky.

V této době začali vznikat první dá-li se to říci profesionální vojenské jednotky, které měli jediný úkol a to chránit svou zemi na život a na smrt. Část vojáků vstupovala do armády dobrovolně, avšak poměrně velká část mužů byla do vojenské služby povolána a to tehdy jestli faraon vydal příslušnou vyhlášku. Armáda se již ve Střední říši stala zřejmě nejpočetnější v celém známém světě, avšak její organizace byla celkem hektická. Do armády totiž vstupovali samozřejmě civilisté, ale hlavním problémem bylo, že tato armáda a JEJÍ ORGANIZACE SE TEPRVE ZAČALA VYVÍJET. Její nesmírnou výhodou byla pouze početnost armády a to vhánělo nejen potíže, ale také zřejmě strach okolním potencionálním nepřátelům, tedy zatím.

Byly zakládány (zřejmě) cvičiště a to s kasárnami, také nazývanými baráky (cihlový nebo plátěný dům s dřevěnou konstrukcí tvořený pouze jednou místností, do které se muselo vměstnat i několik mužů) a armádní stanoviště neboli stanoviště stráží jejichž příslušníky by jsme dnes nazvali policií. Egyptská armáda díky cvičištím rychle nabývala na síle, a tak se její organizace nesmírně zlepšovala. Ale více než budováním cvičišť a kasáren pro vojáky je Střední říše proslavena spíše zakládáním ochranných pevností (např. Buhen, Semna a Kumma) na egyptských hranicích (zejména na jižních, ale také na severovýchodních), které se svou velikostí a technickým provedením předčili i pevnosti středověku a v nich sídlili ti nejschopnější z vojáků.

O armádě Nové říše již můžeme mluvit jako o nejprofesionálnější a nejmocnější armádě na celém známém světě a stala se neodmyslitelnou součástí státní správy, jelikož její vojenská politika zajišťovala nová a nová území a stabilitu v zemi. Jejím hlavním představitelem nebo spíše velitelem jak byl nazýván, dnes by jsme ho nazvali generálem, BYL FARAON.

Z dnešního hlediska však na armádu Střední i Nové říše nahlížíme stále jako na celkem neorganizovanou. Ve staroegyptské armádě neexistovala žádná vojenská taktika. Egypťané jednoduše odtáhli se svým vojskem tam, kde na ně čekal nepřítel, pak tasili luky a šípy, hole a sekery a bojovali tak dlouho, až měla jedna ze stran všeho dost a utekla. Některé bitvy z pozdějších období, kdy měli panovníci stálou armádu (Nová říše) a libovali si v roli chrabrých válečníků, vypovídají o určitém stupni neschopnosti a nedostatku soudnosti. O vojenské strategii nemluvě.

Vojenské informace z doby Staré říše jsou mizivé, ale je samozřejmé, že nějaké vojenské jednotky museli existovat. Nejednalo se o armádu jako takovou, JELIKOŽ ARMÁDA V TÉTO DOBĚ NEEXISTOVALA. nebylo jí totiž ani zapotřebí. Za egyptskými hranicemi panoval klid, docházelo pouze k několika málo vpádům libyjských beduínů. Byli formovány pouze stráže, KTERÉ MĚLI ZAJIŠŤOVAT POŘÁDEK V ULICÍCH MĚST I VESNIC. Mohl ovšem existovat i určitý, tedy speciální druh stráží, které můžeme považovat za malou armádu. Patřila faraonovy a měla za úkol chránit pouze a jenom jeho osobu, tedy když se to tak vezme, hlavní představitele země, jelikož jak již můžete vědět z ostatních kapitol mého blogu faraon byl hlavním soudcem, veleknězem a správcem říše. V případě potřeby však mohla být narychlo zformována alespoň amatérská armáda, jejíchž veliteli by se stali právě faraonovy stráže.

Egyptská armáda se zapojovala i do pomoci státu a to těžbou kamene, kopáním kanálů a možná i stavbou některých pyramid (za dob Střední říše).

Elitní mužstvo sestávalo z vybraných urozených mladíků, kteří v bitvě doprovázeli krále. Nepatřili k takzvané královské stráži (nazývané od Nové říše mda y neboli medjai, kteří také zajišťovali bezpečnost v pouštních oblastech), i když někteří se z ní rekrutovali. V každém případě sloužit v takové jednotce se považovalo za čest.

V čele armády stál samozřejmě faraon a pod ním představený královských armád nebo prostě velitel. Pod ním dále sloužili generálové. Někteří pouze dohlíželi na těžbu kamene, jiní skutečně odváděli vojska do bitev, další veleli pevnostem. Velké množství armádních písařů se staralo o všechno, počínaje náborem nováčků a stavem zásob konče.

Co se týče zbraní byly v tomto období samozřejmě velmi jednoduché - luky se vyráběly z pružných holí a válečné šípy z tvrdého dřeva, dokonce neměly ani kamenné hroty. Egypťané byli pyšní na své střelecké schopnosti a s tréninkem a to obecným pravděpodobně začínali od útlého věku. Od dob Nové říše mohli být také velmi pyšní na své válečné vozy, jež se naučili používat od nenáviděných Hyksosů, se kterými v boji dělali neuvěřitelné kousky. jelikož byli velmi lehké, tak byly dobře obratné a hlavně rychlé. Na voze se nacházeli vždy dva vojáci a to jeden vozataj řídící obvykle dva koně a bojovník, obvykle lučištník. Vozatajové patřili mezi elitu. Vedli útok a připravovali půdu pěšákům.

Bitvu zahajovali pravděpodobně lučištníci  a prakovci, kteří odstřelovali nepřátele z větší dálky, avšak končila bojem muže proti muži - se sekerami a holemi v rukou.

Mezi nalezenými zbraněmi jsou praky, kopí, dýky a hole, které byly vyráběny z převážné části z bronzu. Tyto zbraně tvořili základ egyptské armády a staly se také typickými symboly Starého Egypta.

V Nové říši se stali samozřejmostí odlité měděné ostré hroty a objevila se nová zbraň, snad nejznámější z egyptských zbraní - zahnutý meč zvaný CHOPEŠ.

Od dob 18. dynastie byla armáda pro lepší organizaci rozdělena do skupin po pěti tisících mužů. Každá divize byla pojmenována po bohovi, jehož korouhev nosila. Jednalo se o zlaté nebo pozlacená zpodobnění bohů, jež byla připevněna na dlouhých dřevěných tyčích, aby je bylo vidět v prachu bojiště.

Námořnictvo jako takové zřejmě neexistovalo, avšak námořní bitvy egypťané také provozovali a to prostřednictvím pozemních pěšáků a dokazují to zejména písemné zdroje a obrázky.

-ZBRANĚ-

ZBRANĚ FYZICKÉ: Skládají se zejména z osoby, nejlépe panovníka, jehož paže jsou mocné a silné, což je dar bohů. Faraonovou zbraní je rovněž tvář, protože pohled na ni nemůže nepřítel snést.

Do dalších tělesných zbraní panovníka zařadíme ústa, neboť i jazykem lze potlačit nepřátele, A TO PŘEDEVŠÍM PROJEVY, KTERÉ UCHVATITELE ZAŽENOU NA ÚTĚK. Slova jsou totiž mnohdy silnější než kdejaká bitva, a to si moudrý národ jako egypťané uvědomovali.

Podle starých egypťanů lze za osobní zbraň faraona považovat i jeho tělesný pach, neboť podle něj protivník pozná výjimečnou bytost.

SAMOZŘEJMĚ KROMĚ TOHO MÁ PANOVNÍK PO RUCE I ZBRANĚ VYROBENÉ. KRÁL JE ZEJMÉNA PRVOTŘÍDNÍM LUČIŠTNÍKEM A PĚŠÁKEM S MEČEM PŘÍMO OD BOHŮ.

ZBRANĚ MORÁLNÍ: SPADAJÍ SEM PŘEDEVŠÍM SLÁVA, VĚHLAS A VZBUZOVANÉ OBAVY. To bohatě stačí k tomu, aby nepřítele ochromily nebo zahnaly přímo na útěk. Tyto morální zbraně tedy samozřejmě vyvolávali v nepřátelích strach, což je zbraň vysoce účinná.

MYTICKÉ ZBRANĚ: V pověrčivém starověku měli samozřejmě své místo i mytické zbraně. Panovník se učinil ohněm a vodou, aby těmito živly porazil rebely. OHEŇ Z FARAONOVA TĚLA VYCHÁZEL Z JEHO ÚST, OVŠEM ZNÁMĚJŠÍ PŘÍPAD JE, KDYŽ VYCHÁZEL Z JEHO UREA.

Všechny tyto formy, zpodobnění a zbraně musí nutně vést k vítězství egyptského panovníka, jež vede svou armádu do bitvy. 

-OSOBNOST VOJÁKA-

PĚŠÁK: EGYPŤANÉ BYLI ZASTÁNCI MÍRU A MILOVALI KLIDNÝ ŽIVOT, AVŠAK BRZY, I KDYŽ AŽ ZA DOB STŘEDNÍ ŘÍŠE, MUSELI VYRAZIT NA OBRANU VLASTI. 

Vlast chtěli ochránit nadevše, ale činili tak proti srsti. V textech je ovšem povolání vojáka pojato formou zábavné satiry, která má ale možná někdy i pravdivý základ. Spíše je to ale stylistické ironické cvičení na chvalozpěv například na povolání písaře, A HLAVNĚ ODPOR K VÁLCE, KTERÁ OVŠEM ČASEM UČINILA Z EGYPŤANŮ OBÁVANOU VOJENSKY MOCNOU ZEMI.

NÁMOŘNÍK: EGYPŤANÉ SE ŘADILI VE STAROVĚKU MEZI VĚHLASNÉ LODNÍKY A NÁMOŘNÍKY. Na tuto svou vlastnost byli egypťané nesmírně hrdí a zejména pak na jejich instinkt na Nilu a moři týkající se větru a brízy, jež je chránil před nebezpečím. Rozhodné docházelo i ke ztroskotání, a to především na moři, kde je i dokonalý instinkt nemohl uchránit před vlnami vysokými několik metrů. 

-VOJENSKÁ KARIÉRA A CIZINECKÉ LEGIE-

Armáda za Nové říše dosáhla svého vrcholu A STALA SE TAK JEDNÍM Z HLAVNÍCH NÁSTROJŮ EGYPTSKÉ POLITICKÉ MOCI - tato ,,vítězná armáda", jak ji pojmenoval Thutmose III., představovala oddíly veteránů, které se zúčastnily všech vítězných bitev.

Od druhého tisíciletí bylo nutné ustavit armádu vojáků z povolání, která by zajistila hranice u ústí delty a v núbijských pevnostech. Několik posádek se muselo umístit ve strategicky důležitých asijských městech.

Král vybíral své důstojníky mezi muži, kteří projevili odvahu, dával jim pozemky (často převedené z korunních statků), penzi a část dobyté kořisti (zejména ,,živé zajatce"). Tak se postupně vytvářela nová společenská třída, která byla bohatá, požívala milosti u krále a později se podílela na ohrožování ústřední moci. 

Dosavadní systém rekrutů, odváděných místně na základě určitého procenta na rodinu, se udržoval i nadále. Vojenské vedení stanovilo velikost nezbytného kontingentu pro každé tažení a na tomto základě určilo, kolik rekrutů musí každá rodina dodat. U početných rodin se parvděpodobně počítalo s výjimkami.

Kromě vojáků z povolání a jejich nováčků měla egyptská armáda k dispozici početné útvary žoldnéřů, cizinecké legie, do nich byli zařazováni ,,nejlepší ze zajatců, které Jeho Veličenstvo ukořistilo na bitevním poli". Tento způsob se pravděpodobně praktikoval už od Thutmose III. S přibývajícím počtem vítězství množství těchto legií narůstalo. Nejvýznamnější žoldnéři pocházeli z kmene Šardan ze Sard v Malé Asii. Na účasti v legiích se ale podílela všechna území říše, a to jak v Africe, tak v Asii.

(Částečný zdroj: Ramessova říše/Claire Lalouettová)

-PĚCHOTA, VOZBA A NÁMOŘNICTVO-

Do Horemheba měla pozemní armáda dva velké útvary, jeden byl z Horního Egypta, druhý z Dolního Egypta. Ramesse I. nebo Sethi I., kteří zřídili pod patronací velkých bohů nilského údolí útvary tři: Amonův, Reův, Ptahův. Ramesse II. pak postavil ještě čtvrtý armádní útvar, jehož patronem byl Sutech, bůh jeho rodného města, ale též božstvo poloasijské.

Pěchotu tvořily roty o dvou stech mužích, vedené praporečníkem. Každá rota se dále dělila na čtyři oddíly s pyšnými jmény o padesáti mužích. Do lehké pěchoty se řadili lučištníci, elitní vojáci, často núbijského původu. Afričané byli vyhlášení svou zručností ve střelbě z luku. Egypťané ostatně označovali Núbii jménem Ta-Seti: ,,země šípu".

Během dlouhé doby - jedno a půl tisíciletí - představovala suchozemská armáda pouze pěchotu, ale od invaze Hyksósů se objevila druhá zbraň: bojové vozy.

Když vnikli v 18. století př. n. l. do delty Hyksósi, byli pravděpodobně dosud jen obyčejnými pěšáky. Používání koně a válečného vozu zřejmě rozšířili Indoevropané od 17. století př. n. l. Teprve okolo roku 1 600 př. n. l., na konci hyksóského panství, je začali používat i egypťané.

Kůň v Egyptě nesloužil k jízdě, ale pouze jako zápřah do vozu, byl velmi obdivován a oceňován. Vůz měl tvar lastury (koše) na dvou kolech, často byl potažený kůží nebo kovem. Táhli jej dva váleční oři a na voze byli dva muži: vozataj a těžce ozbrojený bojovník. Faraon byl na svém voze často sám. Otěže měl připevněné okolo beder a koně řídil obratnými pohyby boků.

Vozatajstvo bylo elitní zbraní. Dělilo se na eskadrony o dvaceti pěti vozech, z nich každý řídil vozataj. ,,První důstojník vozby" pak velel celému útvaru, jenž byl kromě toho spravován ,,velitelem koní" nebo ,,velitelem královských stájí". Vozatajové, považovaní za vojenskou elitu, dostávali stejné vzdělání jako písaři.

Používání bojových vozů, nové úderné zbraně, pozměnilo taktiku bitvy. Při střetu se nyní napřed vyslaly proti nepříteli bojové vozy, tažené tryskem uhánějícími koňmi, následovali lučištníci, kteří zasypaly nepřítele šípy. Nakonec přišly na řadu pěšáci, a to buď aby obsadili dobyté území nebo aby zastavili protivníka, pokud se mu podařilo první útok odrazit. Mezitím se vozba připravila ke druhé zteči. Když se dal nepřítel na útěk, vozatajstvo jej pronásledovalo.
Otočné zbraně prodělávaly vývoj. Luk a šípy zůstávaly hlavní zbraní, ale egyptští vojáci byli též dobře vybaveni oštěpy, píkami, meči, dýkami, sekerami a dokonce palicemi. K tomu se pojila výkonnost cizích legií, v nichž si každá národnost uchovávala své vlastní zbraně. Různorodost a četnost útočných zbraní nepřítele překvapovala a zřejmě činila útok úspěšnější a obranu těžší.
Obranné zbraně se rovněž změnily. Trojúhelníkový kožený kryt před suknicí byl postupně nahrazen tkanou nebo koženou košilí posázenou kovovými plíšky. Ale v době před prvním tisíciletím pr. n. l. byli válečníci prostovlasí, s výjimkou žoldnéřů z kmene Šardan.

Nejvyšším válečným velitelem byl faraon, který stanovil plán bitvy a někdy jej prodiskutoval s důstojníky z generálního štábu. Vezír byl velitelem vojenské administrativy, rozdělené na vojenské správní oblasti. Velitelé posádek mu pravidelně podávali hlášení.
Co se týče námořníků, museli se rekrutovat hlavně mezi obyvatelstvem delty, zvyklým na moře - pojmenovaném ,,Velká zelená". Velmi významnou námořní základnou se stala Memfis.
,,Koráby krále" byly velké plachetnice s jednou nebo někdy dvěma řadami veslařů, zpívajících a opírajících se do vesel na pravoboku a levoboku. Tato plavidla, vyrobená většinou z libanonských jehličnanů, mohla být dlouhá až šedesát metrů. Po Nilu nebo Velké zelené lehce klouzala, rychle plula nebo objížděla pobřeží od přístavu k přístavu podle větru, nadouvajícího širokou plachtu lichoběžníkového tvaru, upevněnou ke dvěma ráhnům a vztyčenou na jednoduchém nebo dvojitém stěžni. Plachtu ovládala ze zádi dvě zdvižná lana. Řízení bylo zajištěno buď jedním koncovým veslem nebo dvěma velkými a širokými vesly, umístěnými z jedné a druhé strany zádi, opatřenými vidlicí a fungujícími jako páky. Lodivod nadzvedával jedno nebo druhé pomocí provazu.
O vnitřním vybavení lodí se mnoho neví. Jsou známi jen vyobrazení nebo modely. Tyto modely byly však jen zmenšeniny, u nichž máme možnost vidět jen jejich celkový vzhled.
Egypťané byli odvážnými námořníky křižujícími moře už od dávných dob, mnohem dříve než Féničané, které naučili zejména opatřovat lodě palubou.
Od bran Levantu do Somálska, ze Súdánu do Egejského moře zajišťovaly velké nákladní lodě přepravu všemožného materiálu, zboží a vzácných produktů. Tyto obchodní cesty využil Thutmose III. jako první i pro transport vojska. Vznikla tak opravdová imperiální dráha mezi Memfidou a přístavy na fénickém pobřeží. Válečné lodě, lodě-stáje a lodě-chlévy převážely udatné vojáky říše, jejich vybavení a jejich intendanci.

(Částečný zdroj: Ramessova říše/Claire Lalouettová)

-DOBYVATELÉ ZA NOVÉ ŘÍŠE-

Od dob Amenhotepa I. a Thutmose I., kteří hromadili jedno vítězství za druhým, se od srdce Afriky až po marky v Malé Asii, mezi třetím nilským kataraktem a Eufratem, zrodilo egyptské impérium. Na břehu veletoku vztyčil Thutmose I. pohraniční stélu, označující severní hranici jeho dobyvatelských tažení.

ZÁROVEŇ S IMPÉRIEM SE RODÍ NOVÁ VÁLEČNICKÁ IDEOLOGIE, JEŽ SE ZNAČNĚ ROZVINULA ZA RAMESSOVCŮ. CÍL TÉTO IDEOLOGIE SPADAL DO OBLASTI MAGIE, SNAHY O PRONESENÍ SLOVA, JEŽ ZPŮSOBILY REALIZACI TOHO, CO VYJADŘUJE. FARAONSKÁ VÍTĚZSTVÍ TAK DÍKY SÍLE SLOVA DOSÁHLA ROZMĚRU SVĚTOVÉ ÚROVNĚ. Nejednalo se o hrubou propagandu či slovní přehnanost, ale projev duchovní víry, společné v oblasti africké i semitské.

Prvním králem, který si byl skutečně vědom významu říše, je Thutmose III.

Po smrti Thutmose II., který pevně udržel egyptskou vládu v Súdánu a v Asii, se vlády zmocnila na dvacet tři let jeho manželka královna Hatšepsut. Teprve po ní mohl konečně nastoupit na trůn Thutmose III., a to v roce 1 480 př. n. l. Situace v této době byla vážná: na domácí scéně Hatšepsut dovolila thébskému duchovenstvu, aby nabylo příliš velkého významu, a zvenku hrozilo asijské nebezpečí.

Zdá se, že se do čela protiegyptské koalice postavil princ z Kadeše. Tato koalice byla ve skutečnosti vytvořena a podporována Mitannci a představovala tři sta dvacet velitelů s příslušnými armádami. Dlouhá válka, trvající téměř dvacet let, postavila proti sobě Egypt a Mitanni. JEJÍ UDÁLOSTI LÍČÍ NEJDELŠÍ DOSUD ZNÁMÝ HISTORICKÝ NÁPIS, JEŽ NAZÝVÁME ANÁLY THUTMOSE III.: 225 ŘÁDKŮ TEXTU, KAŽDÝ PĚTADVACET METRŮ DLOUHÝ, VYTESANÝ NA SEVERNÍ A ZÁPADNÍ ZDI KORIDORU KOLEM NEJSVĚTĚJŠÍ SVATYNĚ CHRÁMU AMONA-REA V KARNAKU.

Thutmose III. rozbil nepřátelskou koalici v sedmnácti následných vojenských taženích, jež vedl každým rokem. Výsledkem bylo pevné egyptské ovládnutí Eufratu. 

VŠECHNY KAMPANĚ BYLY VEDENY S VYJÍMEČNÝM SMYSLEM PRO STRATEGII A S VELKOU ODVAHOU. Taktika Thutmose III., s jakou si podmiňoval země na severu, bude z velké části převzata i ramessovskými panovníky. Od prvního do čtvrtého tažení dobývá Kanaán a Retenu, čímž zajistí egyptskou základnu v sousedních zemích a ve fénickém vnitrozemí. Od pátého do osmého tažení si nadvakrát zabezpečil pevné opěrné body podél fénického pobřeží, teprve poté se zmocnil ,,zrádné Kadeše". Nato postoupil dále na sever a dobil Naharinu. Devátým až sedmnáctým tažením byla revolta prakticky zlikvidována obyčejnými inspekčními cestami, jež provedl sám faraon. A konečně po sedmnáctém tažení byly Kadeš a Mitanni nadobro poraženy. 

THUTMOSE III. JAKO VELKÝ KAPITÁN A OBRATNÝ STRATÉG VYBOJOVAL EGYPTU V ORIENTÁLNÍM SVĚTĚ ZNAČNOU PRESTIŽ. Všechny asijské státy mu (Babylonie, Asýrie nebo Chatti) mu posílají své tributy, často důkazy podřízenosti, občas pocty jeho velikosti. Nůbie a Súdán zůstávají klidné.

PROZÍRAVÝ A OBEZŘETNÝ PANOVNÍK THUTMOSE III. UMĚL ROVNĚŽ SPRAVOVAT DOBYTÁ ÚZEMÍ PODLE SYSTÉMU, KTERÝ PROZRAZUJE JEHO VELKOU POLITICKOU JASNOZŘIVOST: VŠECHNO EGYPTSKÉ VLASTNICTVÍ V ZAHRANIČÍ PŘEDSTAVUJE DVĚ JASNĚ ODLIŠNÉ SKUPINY TERITORIÍ: NA STRANĚ DRUHÉ ASIE AŽ K ŘECE EUFRAT. 

(Částečný zdroj: Lid obou zemí/Barbara Mertz a Ramessova říše/Claire Lalouettová)

-VOJENSKÉ STAVBY-

Staroegyptské vojenské stavby jsou dnes řazeny mezi významnou součást staroegyptského dědictví. První stavby tohoto typu se objevily již v průběhu Staré říše, a to i přes to, že Egypt s nikým nevedl žádné bitvy a nebyl k tomu ani nucen, avšak opravdové a velkolepé vojenské stavby pochází až z dob Střední říše A NĚKTERÉ SE ROVNALI PEVNOSTEM STŘEDOVĚKU.

Bylo jich zapotřebí, neboť byl Egypt velmi ohrožován jak z východu asijskými národy, tak i z jihu lstivými kušity toužícím po zlatě. Střední říši lze zařadit za vrchol staroegyptské vojenské architektury. Do armády byly v této době vkládány nemalé finanční zdroje státu. BYL VYSTAVĚN JEDEN Z NEJDOKONALEJŠÍCH PEVNOSTNÍCH SYSTÉMU DOBY, JEŽ PŘETRVAL DLOUHO PO STŘEDNÍ ŘÍŠI - ,,VLÁDCOVY ZDI", A TO NA VÝCHODNÍ HRANICI DELTY.
Další známé staroegyptské pevnosti jako SEMNA, KUMMA A BUHÉN, byly vystavěny na jížní hranici za druhým nilským kataraktem. Jejich úkol byl samozřejmě vojenská ochrana obou zemí, ale rovněž měly usnadnit obchodování s jižními zeměmi.

Nejdůležitější z těchto jižních pevností byl zřejmě Buhén přibližně s pěti metry širokých zdí z nepálených cihel a výškou asi jedenáct metrů. Tato stavba byla objevena zrovna v době plánovaného zatopení jistých oblastí v Nůbii při stavbě archeology nechtěné vodní přehrady.
ZJISTILO SE, ŽE Z TĚCHTO MOHUTNÝCH ZDÍ VYSTUPOVALY I VĚŽE ČTVERCOVÉHO PŮDORYSU NAHOŘE ZAKONČENÉ CIMBUŘÍM. PODÉL JEJICH ÚPATÍ SE TÁHLA NÍZKÁ CIHLOVÁ HRADEBNÍ ZEĎ, CHRÁNĚNÁ OCHRANNOU ZÍDKOU, POD NÍŽ BYL VYHLOUBEN OSM METRŮ ŠIROKÝ A ŠEST METRŮ HLUBOKÝ PŘÍKOP.
Za dob Nové říše vybudovali egyptští panovníci spoustu pevností především kanaánu na Blízkém východě, kde přispěli ke značnému uklidnění zdejších výbušných poměrů.
I křižáci, kteří zde později objevily tyto stavby uznali, že jsou vybudovány mnohem důmyslněji než jejich mocné hrady vybudované několik století později. Tyto pevnosti dokonce začali následně ve své vlasti a posléze i v cizích zemích napodobovat.    

(Částečný zdroj: Nesmrtelný odkaz Starého Egypta/Ch. D. Noblecourt)