(1). Obecný úvod do studia umění Starověkého Egypta
(2). Architektura:
*kamenná architektura
*královská a občanská architektura
(3). Chrámy:
*primitivní svatyně -> první svatostánky
*sluneční chrámy -> chrámy za Staré říše
*chrámy za Střední říše
*chrámy za Nové říše
*zádušní chrámy
(4). Hrobky:
*první královské hrobky
*pyramidy
*soukromé hrobky - mastaby
*skalní soukromé hrobky
*zvířecí nekropole
(5). Sochařství:
*techniky
*archaické sochy
*memfiské období
*sochy králů
*sochy soukromníků
(6). Grafický výraz - reliéfy a malba:
*basreliéf
*malba
*vývoj a témata
(7). Keramika
(8). Města a vesnice
(9). Hudba a hudební nástroje
(10). Tradice a svátky - náboženské rituály
-OBECNÝ ÚVOD DO STUDIA UMĚNÍ STAROVĚKÉHO EGYPTA-
Proč taková zásadní stálost způsobů vyjadřování? Proč byly monumenty tak často koncipovány v obřích rozměrech? Proč je v hrobkách a chrámech tak mnoho soch? Proč reliéfy a malby zobrazují všechny pohyby a scény každodenního života s tak překvapivou starostlivostí o detail? Proč taková nesmírná, s ničím nesrovnatelná výroba obrázků? Je tomu tak proto, že staroegyptské umění NEBYLO V ŽÁDNÉM OHLEDU UMĚNÍM ESTÉTŮ, ALE UMĚNÍM KOUZELNÍKŮ; DÍLA UMĚLCŮ NEJSOU BYTOSTI, PŘEDMĚTY NEBO SCÉNY K POZOROVÁNÍ, ALE NEZBYTNÍ ZPROSTŘEDKOVATELÉ PRO VĚČNÉ VZKŘÍŠENÍ. A jak? TO VYPLÝVÁ Z PŘEDSTAVY, JAKOU JSME SI UDĚLALI O ČLOVĚKU A UMĚNÍ STAROVĚKÉHO EGYPTA.
Umění staroegyptské civilizace ZAPOČALO SVŮJ VÝVIN OKOLO ROKU 5 000 PŘ. N. L. A SAMOSTATNĚ BEZ VLIVU OKOLNÍCH NÁRODŮ SE VYVÍJELO AŽ DO ROKU 343 PŘ. N. L. (do Řeckého období, kteří vnesli do Egypta řecký vliv); JE TO NEJDELŠÍ ,,HISTORIE UMĚNÍ" NA SVĚTĚ. Tato kultura se stala naprosto jedinečnou, vyjímečnou, VELMI OVLIVNĚNOU PŘÍRODOU A HUMANISTICKOU, A TAK SE STALA JEDNOU Z NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH, ALE TAKÉ NEJODVÁŽNĚJŠÍCH, NEJMONUMENTÁLNĚJŠÍCH A VE STAROVĚKU I JEDNOU Z NEJSILNĚJŠÍCH A NEJVLIVNĚJŠÍCH KULTUR, NEJVĚTŠÍCH KULTUR V DĚJINÁCH LIDSTVA.
Co je na staroegyptském umění pozoruhodné, jedinečné a typické pro egyptskou kulturu je, že během této dlouhé éry ZŮSTÁVAJÍ PODSTATNÉ UMĚLECKÉ PRINCIPY (zejména v oblasti grafického výrazu) NEMĚNNÉ. Jde o příkladnou zásadní stálost. Ovšem podle místa nebo času se občas objevují určité stylistické variace.
Nesmím opomenout, že tato kultura samozřejmě byla ovlivněna VÍROU V BOHY A JEŠTĚ VÍCE VÍROU V POSMRTNÝ ŽIVOT.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
-ARCHITEKTURA-
Staroegyptská architektura se zrodila z pouhého kusu rákosu a trochy mazaniny A TO JIŽ V DOBÁCH PŘEDDYNASTICKÉHO EGYPTA. Tyto materiály vytvořili první staroegyptskou stavbu, tedy přesněji byla to velmi primitivní stavba, nejspíše chatrč vesničana, typická hnědá stavba, která přesto odstartovala velký staroegyptský um.
Postupem času a to v poměrně brzké budoucnosti začali lidé ke stavbám využívat I DŘEVO A NEPÁLENÉ CIHLY, TUDÍŽ BĚŽNÉ A TYPICKÉ MATERIÁLY, ze kterých se stavěli první primitivní stavby - PŘEVÁŽNĚ SVATYNĚ A ,,ÚŘEDNÍ BUDOVY", ale bohužel žádná stavba z těchto uvedených materiálů nedokázala odolat času. Je to velmi velká škoda, protože kdyby se dodnes dochovali alespoň nějaké zlomky, věděli by jsme o Předdynastickém a samozřejmě také Archaickém období velmi více. O tom, že egypťané tyto materiály využívali víme pouze z nástěnných maleb, palet a několika málo soch.
První stavby - MASTABY A PYRAMIDY, které překonaly předchozí čtyři tisíciletí pochází až z dob třetí dynastie, tedy z dob Staré říše a jsou z velmi odolného materiálu, JÍMŽ JE KÁMEN.
Starověký Egypt byl PRVNÍ ZEMÍ NA SVĚTĚ S KAMENNOU ARCHITEKTUROU, KTERÁ SE ZACHOVALA V POMĚRNĚ VELKÉM ROZSAHU. Většina kamenných staveb se nám dochovala na západním břehu Nilu v zemi mrtvých. BYLY TO PYRAMIDY, OSTATNÍ HROBKY A ZÁDUŠNÍ HROBKY, ZE KTERÝCH ZNÁME NEJVÍCE INFORMACÍ O ŽIVOTĚ VE STAROVĚKÉM EGYPTĚ.
KÁMEN SE STAL HLAVNÍM STAVEBNÍM MATERIÁLEM I ZNAKEM STAROEGYPTSKÉ ARCHITEKTURY OSTATNĚ JAKO NEPÁLENÉ CIHLY ČI BARVY TVOŘÍCÍ NÁSTĚNNÉ MOTIVY (barvy byly vyráběny z květin, heny, černidla…), které činily ze staroegyptské architektury něco úžasného.
INSPIRACI K JAKÝMKOLIV STAVBÁM A SAMOTNÝ MATERIÁL HLEDALI EGYPŤANÉ VŽDY V PŘÍRODĚ! Díky tomu vznikl ve Starém Egyptě takzvaný ARCHITRÁVOVÝ STAVEBNÍ SYSTÉM -> především v chrámových stavbách můžeme vidět prvky z tohoto stavebního slohu. Zeď byla zpravidla na své vnější straně směrem vzhůru zúžena. Pilíř měl zpočátku tvar čtyřbokého hranolu. Někdy byla před pilíř umístěna socha boha či panovníka. Kromě pilířů se hojně používaly také sloupy (papyrusové, lotosové...), které jsou asi nejlepším příkladem toho, ŽE EGYPŤANÉ KOPÍROVALI NA SVÉ STAVBY PŘÍRODNÍ PRVKY. Na pilíři tvořila hlavici pouze deska, na sloupu se hlavice vyvíjela.
Staroegyptská architektura byla zaměřena především NA NÁBOŽENSKÉ STAVBY A TAKÉ HROBKY - ideje jako zmrtvýchvstání a obnovení sil, byly pevně zakotveny v egyptské architektuře. PROTO SE VE STAVBÁCH VYUŽÍVALO KOSMOLOGICKÝCH PLÁNŮ VÍCE NEŽ POUZE MATERIALIZACE STAVITELSKÉHO ZÁMĚRU. To se projevovalo při obřadech doprovázející zahájení a koncepci stavby (orientace, výzdoba).
*KAMENNÁ ARCHITEKTURA:
Díky mnoha zdrojům, ať už t jsou různé dokumenty nebo stavby, jsme v dostatečné míře informováni o vyspělé kulturní úrovni a vzdělanosti starých egypťanů v mnoha oborech. Přesto však s jistotou nemůžeme říci jaké technické a stavební postupy staří egypťané měli.
Avšak přesto musíme mít nehorázný obdiv a úctu k vyspělosti staroegyptských architektů. Neznáme a přesto by jsme však obdivovali postup, jímž se řídili dělníci při vylamování obrovských žulových bloků určeným na stavbu či výrobu sochy. VEŠKERÝ KÁMEN I KAMENOLOMY PATŘILI FARAONOVI A VŠECHEN STAVEBNÍ MATERIÁL POCHÁZEJÍCÍ Z NICH BYL PŘEDEVŠÍM URČEN NA STAVBU A VÝZDOBU CHRÁMŮ JINÝCH SVATOSTÁNKŮ A HROBEK, AVŠAK VĚRNÝM HODNOSTÁŘŮM, KTERÉ CHTĚL ODMĚNIT, DAROVAL FARAON OBČAS KAMENNÝ BLOK, ABY Z NĚJ UMĚLCI VYTESALI SOCHU OBDAROVANÉHO NEBO STÉLU NA JEHO POČEST.
Chrámy nejenom díky kamenům, ale především díky svým rozměrům působí tak, že je civilizace žijící ve starověku byla schopna vystavět. Úžas vzbuzují rovněž také nedostižnou souměrností jednotlivých částí, která svědčí o tom, že staroegyptští architekti dbali přísně na to, aby zdejší stavby dokonale zapadaly do rázu místní krajiny.
Egyptská říše rozkládající se na březích Nilu a v oblasti delty byla obklopována pouštěmi o nezměrné rozloze, a to egypťany nejspíše inspirovalo k takovýmto velkým stavbám, KTERÝMI SE SNAŽILI POUŠTI KONKUROVAT, NEBOŤ SE VELKÉHO NEZNÁMA VELMI BÁLI, JELIKOŽ TO BYL DOMOV SUTECHA, BOHA CHAOSU A BOUŘÍ. Snažili se tedy tak ukázat, že jsou stejně mocní a velcí jako poušť, nadále byl tak samozřejmě posilován kult faraonů. Těmto rozměrům odpovídaly samozřejmě pyramidy, ale nejenom ty, také zejména pylony všech chrámů.
VEŠKERÉ TYTO STAVBY DOKONALE LADILY SVÝMI ČISTÝMI LINIEMI S EGYPTSKOU KRAJINOU I HORIZONTEM.
*KRÁLOVSKÁ A OBČANSKÁ ARCHITEKTURA:
Chrámy, přístřešky bohů, MĚLY BÝT BUDOVÁNY POUZE Z VĚČNÉHO MATERIÁLU - KAMENE, vylomeného z původního podloží a dopraveného přímo na staveniště. AVŠAK PALÁCE A DOMY VŠECH VRSTEV BYLY BUDOVÁNY ZE SUŠENÝCH CIHEL, ČILI VEPŘOVIC, proto se do dnešních dob téměř nedochovaly.
PŘESTO SE TYTO CIHLY V TOMTO NEPÁLENÉM STAVU POUŽÍVALY PO CELOU HISTORII STAROVĚKÉHO EGYPTA, I PŘESTO, ŽE JEJICH ŽIVOTNOST BYLA POMĚRNĚ KRÁTKÁ.
(Částečný zdroj: masch.blog.cz a Ch. D. Noblecourt/Nesmrtelný odkaz Starého Egypta)
*DĚDICTVÍ STAROEGYPTSKÉ ARCHITEKTURY*
-CHRÁMY-
První svatyně, svědčící o náboženské víře, už neexistují; byly vystavěny ze dřeva nebo z cihel, a nemohly tedy odolat poškození času. Musíme počkat až do doby 3. dynastie a používání odolnějšího materiálu - otesaného kamene, abychom našli ruiny starých chrámů.
(Zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*PRIMITIVNÍ SVATYNĚ -> PRVNÍ SVATOSTÁNKY:
Představu o tom, jak vypadaly první svatostánky nám dodávají, sice nepočetné, PALETY A TABULKY, OBZVLÁŠTĚ Z ARCHAICKÉ DOBY A TAKÉ PEČETĚ NEBO KRESBY Z NĚKTERÝCH POZDĚJŠÍCH EPOCH, protože dodnes se nedochovala ani jedna stavba z této doby a to z důvodu použitých materiálů.
Již v této době užívali egypťané ESTETICKÉ ČI POSVÁTNÉ STOŽÁRY NA PRAPOREC, KTERÉ BYLY SOUČÁSTÍ VCHODU DO SVATOSTÁNKU, AVŠAK VCHOD NEVYPADAL JAKO POZDĚJŠÍ TYPICKÉ CHRÁMOVÉ STAVBY, POSTRÁDAL TOTIŽ PYLON NEBOLI VSTUPNÍ BRÁNU. TVOŘIL JEJ POUZE NÍZKÝ PLŮTEK S BRANKOU. PLŮTEK BYL NADÁLE OBEHNÁN KOLEM CELÉHO CHRÁMOVÉHO NÁDVOŘÍ, KTERÉ SE NALÉZALO HNED ZA BRANKOU.
JEHO ROZMĚRY BYLY RŮZNÉ A NEJČASTĚJI SESTÁVALO Z OBDÉLNÍKOVÉHO TVARU. NA KONCI NÁDVOŘÍ SE NALÉZALA JIŽ SAMOTNÁ SVATYNĚ ZVANÁ V HORNÍM EGYPTĚ PER-UR. TA ZDE V HORNÍM EGYPTĚ MĚLA DŘEVĚNOU KOSTRU, NA NÍŽ SE PŘIPEVŇOVALY RÁKOSOVÉ ROHOŽE. V DOLNÍM EGYPTĚ SE TĚMTO SVATOSTÁNKŮM ŘÍKALO PER-NU A BYLY STAVĚNY JIŽ Z PEVNĚJŠÍHO MATERIÁLU - CIHEL A POKRYTY BYLY KLENUTOU STŘECHOU ZŘEJMĚ Z MAZANINY; takto je zobrazen chrám bohyně Neit v Saisu a chrám krokodýlího boha Sobeka ve Fajjůmu. Ve druhém případě je nad klenutou střechou BUKRANION, motiv býčí lebky.
Stavba totiž jak v Dolním tak v Horním Egyptě PŘIPOMÍNALA SVÝM ROZVRŽENÍM ZVÍŘE (zřejmě hrocha a býka). Z dveřních trámů totiž vyčnívaly zasazené VÝSTUPKY, KTERÉ MĚLY ZNÁZORŇOVAT ROHY (?) A V ZADNÍ ČÁSTI SVATYNĚ VISEL Z OBVODNÍ ZDI ZVÍŘECÍ OCAS. TYTO ZVÍŘECÍ PRVKY HRÁLY S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ OCHRANNOU ROLI. Úplnou představu o tom, jak tyto svatyně vypadaly, si můžete udělat podle obrázku v kapitole architektura.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*SLUNEČNÍ CHRÁMY -> CHRÁMY ZA STARÉ ŘÍŠE:
První svatyně pro slunečního boha - Rea, byla vystavěna téměř na počátku Staré říše, přesněji během 3. dynastie v jeho svatém městě Heliopoli za faraona Džosera a to z nádherného bílého vápence. Nadále byla zasvěcena místní městské eneádě. AVŠAK VĚTŠINA STAVEB Z TOHOTO OBDOBÍ NEDOKÁZALA ODOLAT ČASU.
Do dnešní doby se dochovaly pouze ruiny a to dokonce ze zlomku vystavěných chrámů. JEDEN ZE ZBYLÝCH SE NACHÁZÍ V GÍZE VEDLE SFINGY A NECHAL JEJ VYBUDOVAT KRÁL RACHEF. CHRÁM JE ORIENTOVÁN JEDNOU STRANOU K VÝCHODU A DRUHOU K ZÁPADU. TO SYMBOLIZUJE HLAVNÍ STRANY BOŽSKÉHO BĚHU SLUNCE I HVĚZD.
Ten vůbec nejznámější sluneční chrám se nachází, tedy jeho miniaturní ruiny, NĚKOLIK KILOMETRŮ SEVEROZÁPADNĚ OD ZANIKLÉHO MENNEFERU A NESE JMÉNO ABÚ GURÁB A SESTÁVÁ Z LEŠTĚNÉHO VÁPENCE.
POCHÁZÍ Z 5. DYNASTIE Z OBDOBÍ VLÁDY FARAONA NEVOSEREA (asi 2 450 př. n. l.), TEDY Z DRUHÉ POLOVINY STARÉ ŘÍŠE, KDY JIŽ BYL SYSTÉM STAVBY A JEJÍ ROZVRŽENÍ DÁ SE ŘÍCI DOKONALÝ A JE ZÁROVEŇ PRVNÍM VELKÝM POSVÁTNÝM KOMPLEXEM.
Co je pozoruhodné, CHRÁM NEMÁ VNITŘNÍ PROSTORY, ABY BYL CELÝ ZALIT VE SLUNEČNÍM SVĚTLEM A JEHO DOMINANTOU JE ŠIROKÝ A 35 METRŮ VYSOKÝ OBELISK, A TAK JE ZCELA ODLIŠNÝ ODE VŠECH OSTATNÍCH STAROEGYPTSKÝCH CHRÁMŮ.
Tento obelisk navíc stojí na základně ve tvaru komolé pyramidy, vysoké 20 metrů, takže celá stavba působí opravdu dominantně. HLAVNÍ SOUČÁSTÍ CHRÁMU JE VELIKÝ OBĚTNÍ STŮL, KTERÝ SE NACHÁZÍ PŘÍMO U PATY KOMOLÉ PYRAMIDY.
DO CHRÁMU SE VCHÁZELO VZESTUPNOU RAMPOU NA ŠIKMO, KTERÁ ZAČÍNALA V ÚDOLÍ SLOUPOVÝM PORTIKEM A KONČILA VE DRUHÉM PORTIKU ZAČLENĚNÉM DO VÝCHODNÍ ČÁSTI HRADEBNÍ ZDI CHRÁMU, JEJÍŽ ROZMĚRY BYLY 100X80 METRŮ.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*CHRÁMY ZA STŘEDNÍ ŘÍŠE:
Za dob Střední říše vzniká velké množství chrámových staveb, avšak dodnes se jich mnoho nedochovalo nebo alespoň tedy v žalostném stavu.
Stavební boom odstartoval již panovník Mentuhotep II. z 11. dynastie a jeho chrám je zároveň tím nejslavnějším a nejzachovalejším svatostánkem ze Střední říše a je jím jeho zádušní chrám/hrobka v Deir el-Bahrí přímo vedle věhlasnějšího svatostánku královny Hatšepsovet z 18. dynastie. Jeho doba a následujících panovníků Střední říše se stala jedním z přelomových bodů ve vývoji egyptské královské zádušní i chrámové architektury.
Stavba zádušního chrámu Mentuhotepa II. byla zcela nově architektonicky pojata - K CHRÁMOVÉMU OKRSKU VEDLA ŠIROKÁ OTEVŘENÁ PROCESNÍ CESTA A NA JEJÍM KONCI SE VYPÍNAL CHRÁM S POZVOLNA SE ZVEDAJÍCÍMI TERASAMI, KTERÉ VHODNĚ DOPLŇOVALI CELÉ OKOLÍ. A TOTO TERASOVITÉ POJETÍ STAVBY ZÁDUŠNÍHO CHRÁMU POSLÉZE KRÁLOVSKÉ ZÁDUŠNÍ STAVITELSTVÍ 12. DYNASTIE ,,ZDĚDÍ". Jak již bylo řečeno chrám se skládal z teras, tedy poschodí. K druhé (prostřední) terase vedla vzestupná cesta. Zde byla umístěna hlavní partie chrámu. Tato terasa má tři základní části: ve středu tohoto poschodí se rozkládala kompaktní (pevná/soudržná) struktura kolem níž byla vystavěna pilířová síň a na severní, východní a jižní straně byly dodatečně představěny další pilířové portiky (tzv. horní pilířové síně). Zde stálo 140 pilířů a při jejich západní stěně bylo umístěno šest jednoduchých kaplí s vyhloubenými šachtami, v nichž byly pohřbeny méně významné členky Mentuhotepovy královské rodiny. A dále na západ se na tomto poschodí otevírá otevřený pilířový dvůr, který dále přechází do hypostylu a konečně do zčásti ve skále vytesané svatyně, kde byl uctíván králův kult.
Chrámy tohoto období VYCHÁZELY SAMOZŘEJMĚ Z JIŽ ZAKOŘENĚNÝCH TRADIC A JE JASNÉ, ŽE NEDOSAHOVALY AŽ TAK OHROMUJÍCÍCH ROZMĚRŮ JAKO CHRÁMY NOVÉ ŘÍŠE. JEJICH PŮDORYS NEPŘESAHOVAL 15 X 20 METRŮ. Budovány byly jako většinu chrámů rovněž z nepálených cihel, jejichž vnitřní stěny byly obloženy jemným vápencem a na něj nanesena reliéfní výzdoba.
Toto období bylo dá se říci takzvaným ustalujícím obdobím a ani architektura nebyla vyjímkou - ustálilo se základní prostorové rozčlenění malých chrámů, a to do tří paralelních kaplí do nichž se vcházelo přes společný obětní prostor, kterému byl představěn malý portik s postranními vybíhajícími zdmi (antae). SPOLEČNÝM ZNAKEM TĚCHTO SVATOSTÁNKŮ SE STAL JEJICH TÉMĚŘ DOKONALÝ ČTVERCOVÝ PŮDORYS.
(Částečný zdroj: pes.ff.cuni.cz/pdf/pes4_vlckova.pdf)
*CHRÁMY ZA NOVÉ ŘÍŠE:
Chrámy Nové říše lze dnes charakterizovat jako typické představitele staroegyptských náboženských staveb. Na většině fotografiích či v dokumentech můžeme vidět většinou slavné pylony novoříšských chrámů, kterými každý z chrámu vlastně začínal A STAL SE HLAVNÍM Z PRVKŮ. SESTÁVAL VLASTNĚ ZE DVOU VELKÝCH (průměrně 20 metrů vysokých) ,,VĚŽÍ", JEŽ BYLY OBDÉLNÍKOVÉHO TVARU A JEJICH ČELA ZNÁZORŇOVALA SLAVNÁ POČÍNÁNÍ STAVITELE - FARAONA. KAŽDÁ Z TĚCHTO VĚŽÍ MĚLA NA SOBĚ OBVYKLE PŘIPEVNĚNA DVA AŽ ČTYŘI STOŽÁRY S BAREVNÝMI PRAPORCI. UPROSTŘED MEZI TĚMITO VĚŽEMI SE NALÉZALA VELIKOSTÍ O NĚCO MENŠÍ (10 - 15 metrů) VSTUPNÍ BRÁNA NESOUCÍ NA SVÉM ČELE VĚTŠINOU HIEROGLYFICKÉ TEXTY A VYOBRAZENÍ BOHŮ.
BRÁNOU SE VSTOUPILO PRO BĚŽNOU VEŘEJNOST NA JEDINÉ PŘÍSTUPNÉ NÁDVOŘÍ (zřejmě bylo přístupno dokonce pouze o svátcích), KTERÉ BYLO VŽDY LEMOVÁNO ŘADOU SLOUPŮ. Právě zde by jsme měli možnost jako první spatřit sochu boha, jež chrám obýval A TO O VŠECH NÁBOŽENSKÝCH SVÁTCÍCH, KDY BYL BŮH Z TEMNÝCH ÚTROB CHRÁMU VYNÁŠEN NA NOSÍTKÁCH ČI V POSVÁTNÉ BÁRCE, BYL-LI BŮH V NÍ PŘENÁŠEN DO JINÉHO CHRÁMU, KDE SE MĚLO POD JEHO DOZOREM JINÉMU BOHU, KTERÉHO NAVŠTĚVOVAL V CHRÁMĚ, OBĚTOVAT.
Dále do útrob chrámu se již dostali z běžné veřejnosti POUZE VYSOCE POSTAVENÍ ÚŘEDNÍCI A SPATŘILI (nejméně jednu) VELKOLEPOU SLOUPOVOU SÍŇ ZVANOU HYPOSTYL, KTERÁ BYLA ZASTŘEŠENA. Někdy se za hypostylem nalézalo další nádvoří.
DO DALŠÍ ČÁSTI CHRÁMU SE VŠAK JIŽ DOSTALI POUZE JMENOVANÍ KNĚŽÍ A FARAON. NAZÝVALA SE MÍSTNOST S POSVÁTNOU BÁRKOU, KTERÁ BYLA POSTAVENA NA VYSOKÉM PODSTAVCI.
V NĚKTERÝCH CHRÁMECH Z DŮVODU NÁVŠTĚV BOHŮ BYLA MEZI HYPOSTYLEM A SÁLEM S BÁRKOU VYBUDOVÁNA JEŠTĚ MÍSTNOST S OBĚTNÍM STOLEM.
TEPRVE POTÉ NÁSLEDOVALA JIŽ KONEČNĚ SAMOTNÁ SVATYNĚ S NAOSEM, VE KTERÉM SE NACHÁZELA SOCHA BOHA. TATO MÍSTNOST BYLA PLNĚ USCHOVÁNA DENNÍMU SVĚTLU. BYL-LI CHRÁM ZASVĚCEN VÍCERO BOHŮM (většinou božský pár + potomek), NACHÁZELO SE V CHRÁMĚ VÍCE SVATYNÍ.
V případě zádušních chrámů byl místo sálu s bárkou a svatyně PROSTOR PRO KULTOVNÍ OBĚTI ZEMŘELÉMU PANOVNÍKOVI.
(Částečný zdroj: cs.wikipedia.org)
*ZÁDUŠNÍ CHRÁMY:
Tyto stavby, ,,centrální panovníkovo chrámy", byly svatostánky vyššího postavení, NEBOŤ V NICH BYL UDRŽOVÁN FARAONŮV OSOBNÍ KULT, A TO ZA JEHO ŽIVOTA I PO JEHO SMRTI.
Budovány byly již za dob Staré říše, a to zejména na východním úpatí panovníkovy pyramidy.
Sloužily se v nich všemožné náboženské oslavy jakkoliv spojené s panovníkem, zejména pak SVÁTEK, SED, KTERÝ SLOUŽIL K OBNOVENÍ PANOVNICKÉ MOCI A SÍLY, avšak v zádušním chrámu byl vykonáván jednou za třicet let panovníkovy vlády, tedy pouze za jeho života.
Účel zádušních chrámů byl stejný i za Nové říše, avšak nyní byly budovány na západním břehu Nilu jako rozsáhlé komplexy a byly součástí zdejších hrobek panovníků, které se však nacházeli v Údolí králů.
Těmto chrámům nechyběly rozhodně obětní síně, jež za Staré říše bývaly zahrnuty také v pyramidovém komplexu. To co měly všechny tyto chrámy společného, byla jejich složitá struktura. Mohou se zdát jako velké bludiště s místnostmi pouze pro sochy, několika sklady a otevřenými dvory.
-HROBKY-
Egypťan, ať už král nebo kdokoliv jiný, přikládal vždy velkou důležitost vybavení svého příbytku věčnosti. Jeho tvary a uspořádání se mohou lišit, ale hluboká ideologie věnovaná ochraně těla a dalšího života na onom světě zůstává stejná.
(Zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*PRVNÍ KRÁLOVSKÉ HROBKY:
Jedny z prvních královských hrobek z nepálených cihel BYLY NALEZENY V SAKKÁŘE, jež jsou podél celého obvodu OBEHNÁNY OCHRANOU ZDÍ, která zřejmě měla symbolizovat kopii vnější zdi královského paláce. V této stěně je zbudován jediný vchod, jež je, ostatně jako vchod do hrobky, U KTERÉHO JSOU DVĚ STÉLY SE JMÉNEM PANOVNÍKA, OBRÁCEN K VÝCHODU. Ohradní ochranná zeď byla zbudována s typickou egyptskou pečlivostí, jež vdechla i této zdi jedinečnou krásu. Sestává z kosené stříšky, kde se vyčnívající panely pravidelně střídají s ustupujícími výklenky. Tato nástavba ve svém celku nabývá tvaru mastaby.
Zřejmě typické pro tyto hrobky bylo vstupovat dovnitř VÝCHODNÍ STĚNOU HROBKY PO SCHODIŠTI ŠACHTOU ÚSTÍCÍ VE ČTVERCOVÉ KOMOŘE, JEŽ JE OBLOŽENA TLUSTOU VRSTVOU CIHEL, OSTATNĚ JAKO STĚNY SCHODIŠTĚ.
Podlaha a sloupky dveří hrobky jsou obloženy žulou, která se tak v této době prvních cihlových královských hrobek STALA PRVNÍM PŘÍPADEM POUŽITÍ KAMENE V HROBCE. Střechu z nosných trámů, jež se zvedala 3 až 4 metry nad podlahu, podpíraly sloupky a příčně pokryté těsně k sobě přiléhající prkna, na nichž spočívaly cihlové vrstvy.
V některých těchto hrobkách se vyskytují i další místnosti sloužící zřejmě jako potravinové sklady, které měly výklenky nazvané ,,dvěře ka" a byly jakýmsi předobrazem nepravých dveří u klasických mastab.
Vnitřní uspořádání hrobek se postupně upravovalo VE SNAZE O CO NEJSNADNĚJŠÍHO ZNOVUZROZENÍ a nalezení co nejvhodnějších materiálních a magických prostředků k jeho naplnění. ZÁROVEŇ SE ZVIŠUJE POUŽÍVÁNÍ KAMENE, jež hrobce zajišťuje jistější trvanlivost.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*PYRAMIDY:
PRVNÍ VYSTAVĚNÁ PYRAMIDA A PRVNÍ HROBKA NA SVĚTĚ ZCELA Z KAMENE PATŘÍ FARAONOVY ZE 3. DYNASTIE, DŽOSEROVI. TA MU MĚLA I S CELÝM VELKÝM KOMPLEXEM ZAJISTIT JEHO DOKONALÉ ZNOVUZROZENÍ. ZÁROVEŇ SE STALA PRVNÍM ODRAZEM TECHNIKY A IDEOLOGIE.
Iniciátorem této první ,,revoluce" v architektuře, JEŽ PROBĚHLA V NÁSLEDUJÍCÍCH ETAPÁCH, JE KRÁLŮV PORADCE IMHOTEP, KTERÝ PYRAMIDU VYSTAVĚL VE STUPŇOVITÉ FORMĚ.
Ve 4. dynastii započala teprve opravdová posedlost ve hledání dokonalejšího tvaru pyramidy. O tom svědčí především tři pokusy krále Snofrua.
PRVNÍ DOKONALÁ a ve vývojovém stupni zároveň poslední pyramida PATŘÍ KRÁLI CHUFUOVI A ROZKLÁDÁ SE NA PLOŠINĚ V GÍZE. JE TYPICKÁ SVÝMI HLADKÝMI STĚNAMI ORIENTOVANÝMI NA VŠECHNY SVĚTOVÉ STRANY Z PEČLIVĚ OPRACOVANÉHO LESKLÉHO BÍLÉHO VÁPENCE A SVOU VÝŠKOU (VE STAROVĚKU) 146 METRŮ. K pyramidě přiléhá i ZÁDUŠNÍ CHRÁM NUTNĚ OBRÁCENÝ K ZÁPADU, doméně mrtvých, a představoval tak pojítko se zesnulým.
Takovéto vnější i vnitřní uspořádání bylo završeno teprve až touto pyramidou a to v dobách 4. dynastie a udrželo se, i když s menšími změnami, až do doby konce výstavby pyramid na konci 12. dynastie.
OD DOB 5. DYNASTIE SE V PYRAMIDÁCH VYSKYTOVALY SLAVNÉ TEXTY PYRAMID, které měly pomocí magie usnadnit znovuzrození krále na onom světě.
Jak jsem se zmínil, ve 12. dynastii byly budovány poslední pyramidy, které však SVOU VELIKOSTÍ NIKDY ANI ZDALEKA NEPŘEDČILY SVÉ PŘEDCHŮDCE ZE STARÉ ŘÍŠE A TO Z HOSPODÁŘSKÉHO DŮVODU, KTERÝ STŘEDNÍ ŘÍŠI PŘEDCHÁZEL. Jednotlivé prvky, jež je tvořili již dnes NENÍ MOŽNÉ PŘESNĚ ROZLIŠIT NEBO ZCELA ZMIZELY.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*SOUKROMÉ HROBKY - MASTABY:
TYTO STAVBY ZVANÉ MASTABY JSOU PRVNÍM TYPICKÝM PŘÍKLADEM SOUKROMÝCH HROBEK V HISTORICKÉ EPOŠE A JEJICH TVAR BYL ZACHOVÁN PŘINEJMENŠÍM PO CELOU DOBU STARÉ ŘÍŠE.
Typická mastaba sestávala ZE DVOU HLAVNÍCH ČÁSTÍ, JEŽ SE NAZÝVAJÍ NADZEMNÍ A PODZEMNÍ. Do nadzemní části neboli nástavby S POHŘEBNÍ KAPLÍ A DALŠÍMI MÍSTNOSTMI DOCHÁZELA RODINA ZEMŘELÉHO OBĚTOVAT POKRMY. Pohřební kaple původně stávala u východní stěny mastaby. Z venčí nástavba připomíná tvar lavice, jež je vlastně v pravém slova smyslu MOHYLOU Z HRUBĚ OTESANÝCH VÁPENCOVÝCH KAMENŮ, POKRYTÝCH JEMNĚ VYHLAZENÝM VÁPENCEM.
POKRMY A VYKUŘOVADLO S KADIDLEM SE PŘINÁŠELI DO DLOUHÉ MÍSTNOSTI (pohřební kaple), JEŽ BYLA KOLMÁ KE KORIDORU, DO KTERÉ SE VCHÁZELO ŠIROKOU CHODBOU KONČÍCÍ PŘÍMO U VCHODU DO HROBKY. Místnost byla zdobena pestrými barevnými reliéfy z každodenního života, ale také kamennými obrazy mrtvého, JEŽ SLOUŽILY JAKO PROSTŘEDEK PRO VNUKNUTÍ JEHO NEHMOTNÝCH PRVKŮ Z PODZEMNÍ ČÁSTI HROBKY A TO POMOCÍ MAGIE. Toto spojení měly zajišťovat jakési nepravé dveře (nebyl za nimi žádný dutý prostor) v západní stěně pohřební kaple. Před těmito dveřmi často stával obětní stůl.
Některé sochy mrtvého, což je zajímavé, jsou zbudovány v SERDABU (nástavba západně za kaplí), KAM BYLO MOŽNO NAHLÉDNOUT VÝKLENKY VE ZDI VE VÝŠI OČÍ. Sochy mrtvého byly v reálné velikosti, a tak mohl i mrtvý svýma očima z křemene a křišťálu zasazených v mědi také nahlížet těmito výklenky a to do veřejné části hrobky, na ceremoniály, jež se konaly na jeho počest.
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ SOUČÁSTÍ HROBKY BYLA JEJÍ PODZEMNÍ ČÁST, KDE BYL UKRYT A ZAPEČETĚN SARKOFÁG S POHŘEBNÍ VÝBAVOU. Před zapečetěním se sarkofág spouštěl vertikální šachtou, teprve poté, po náležitých obřadech, byla šachta zasypána a to pískem.
Mastaby se postupem času s růstem bohatství občanů zvětšovaly a jejich pohřební kaple začaly obsahovat místnosti (zřejmě sklady), jež byly tak velké, že byly dokonce podpírány sloupy či pilíři.
MASTABY BYLY VĚTŠINOU SITUOVÁNY DO PRAVIDELNÝCH ULIC PODÉL PYRAMID PANOVNÍKŮ. Různé rekonstrukce mastab je možno navštívit v řadě světových muzeí (například v pařížském Louvru).
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*SKALNÍ SOUKROMÉ HROBKY:
Od druhé poloviny 6. dynastie, kdy započali problémy mezi centrální mocí a místními pravomocemi nomarchů, JIŽ NEJSOU SOUKROMÉ HROBKY BUDOVÁNY OKOLO KRÁLOVSKÉ PYRAMIDY, NÝBRŽ VE SKALNÍCH ÚTESECH POBLÍŽ HLAVNÍCH MĚST NOMŮ A NAZÝVAJÍ SE SKALNÍ HROBKY ČI SKALNÍ HROBKY VELKÝCH KNÍŽECÍCH RODIN.
Přesto se rozvržení hrobky nezměnilo, pouze se přizpůsobilo nové horské poloze. VCHODU ZDE VETŠINOU DOMINOVAL PORTIKUS. UVNITŘ JSOU VYHLOUBENY MÍSTNOSTI VE VĚTŠÍM ČI MENŠÍM POČTU TÉMĚŘ HORIZONTÁLNĚ POD ÚTESEM, KDE PŘEDSTAVUJÍ ÚCHVATNOU UMĚLOU JESKYNI. Tyto místnosti ostatně jako v mastabě jsou veřejné a určené k obětním rituálům a opět je vyplňují magické sochy, reliéfy a mnohoúhelníkové a palmetové sloupy. I zde se nachází šachta, jež vede do pohřební komory.
V KAŽDÉ HROBCE NALEZNEME OPĚT VELKOU MÍSTNOST ZVANOU POHŘEBNÍ KAPLE, KDE PŘÍMO UPROSTŘED MEZI SLOUPY STOJÍ OBĚTNÍ STŮL A NA ZÁPADNÍ STĚNĚ I ZDE NALEZNEME FALEŠNÉ DVEŘE I SERDABY (NA SEVERNÍ A JIŽNÍ STĚNĚ). Toto rozvržení není však všude stejné.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
-SOCHAŘSTVÍ-
Egypťané uměli už od pravěku dobře opracovávat kámen. Používali ještě primitivní nástroje, ale pracovali s nesmírnou trpělivostí a citlivostí. Vytvořili nespočetné sochy, jež byly umisťovány v chrámech a hrobkách, ÚLOŽIŠTÍCH ŽIVOTA V OČEKÁVÁNÍ VZKŘÍŠENÍ.
(Zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*TECHNIKY:
Dodnes se dochovalo několik reliéfů a i nedokončených soch nalezených v sochařských dílnách a to v různém stadiu rozpracování. Jsou to ty nejcennější zdroje, které nám odpovídají na otázku ,,Jak se dělala socha?"
Sochy, tedy získání kamenného bloku, ze kterého se vyráběly, obstarávali najatí dělníci či kameníci, kteří v blízkých lomech získali kamenný blok či byl najat pouze jeden nebo více kameníků, kteří již obdrželi vytěžený blok. Nejprve na monolitickém kamenném bloku ČERVENĚ NAKRESLILI HRUBÉ CELKOVÉ OBRYSY SOCHY. Dále byl pomocí tvrdšího kamene (nejčastěji dolerit, jež byl tvrdší například než vápenec, pískovec i žula, ze kterých se nejčastěji vytvářely sochy), který SLOUŽIL JAKO ÚDERNÍK se vytvořil první nástin: KLEPALO SE DLOUHO, ALE PŘESTO VELMI TRPĚLIVĚ A PEČLIVĚ, až se postupně oddělila nakreslená obrysová postava. Tento krok byl nejtěžší částí při výrobě sochy.
Nyní měl kameník/kameníci přepravenou sochu čekající na zdokonalení. To byl třetí krok. Větším kamenem a brusnou pastou (na bázi rozdrceného křemene) se provedlo první vyleštění.
Následovala další a opět těžší část. Kámen byl nyní odsekán dlátem (se zoubkovou měděnou čepelí a dřevěnou rukojetí), aby celý blok odpadl mimo červené linie, poté byl výsek znovu vyleštěn.
Poslední prací kameníků bylo obstarání hrubých detailů: pomocí duté měděné trubky, kterou otáčeli mezi rukama, ODDĚLILI NOHY. PAZOURKOVÝM VRTÁČKEM PRORAZILI UŠI, OČI A NOSNÍ DÍRKY. Poté následovalo poslední vyleštění, vyžadující NEJVĚTŠÍ UMĚLCOVU CITLIVOST, která by konečnou modelací obličeje a těla DODALA DÍLU CHARAKTER.
Zde končila práce běžných kameníků. Ti sochu nyní předali písařům, tedy v případě jednalo se-li o budoucí sochu nějaké vysoké osoby, která si to mohla dovolit a chtěla mít nápis svého jména a případné další osobní náležitosti na své soše. Písaři ji pak předali profesionálním sochařům (určitému sochařskému obchodu), kteří sochu po náležitém opracování předali konečnému zákazníkovi, jež si ji obědnal. Ti pak z části obdrženého zisku zaplatili za odvedenou práci kameníkům i písařům. Sochu předávali také kameníci již přímo sochařům (určitému sochařskému obchodu), kteří sochu teprve dávali k prodeji.
Obdrženou sochu sochaři zdokonalili do konečné podoby: vytesali důležité detaily, vyleštili měděnými dláty a případně nanesli barvy či sochu ještě předali malířům, kteří toto řemeslo ovládali rozhodně o něco lépe. Ti ji pak vrátili na zpět z požadavkem na zaplacení za odvedenou práci samozřejmě.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*ARCHAICKÉ SOCHY:
Z této doby tedy z konce pravěku a začátku historické éry se nám dochovaly pouze JEŠTĚ DOSTI PRIMITIVNÍ SOŠKY MUŽŮ A ŽEN, jež jsou nejčastěji vytesány ze SLONOVINY NEBO BAZALTU. Vysoké jsou pouze několik centimetrů a jejich časové zařazení je obtížné. Mnohé z nich totiž nebyly součástí pohřební výbavy, ale byly často součástí chrámu.
Celkový vzhled těchto primitivních sošek je často stejný: muž má nohy u sebe a ruce podél těla. Stojí ve strnulé pozici; na hlavě má čepičku. Jsou však také zobrazeny krátké vlasy. Obličejové rysy jsou málo osobní, oči jsou značně velké a vous sahá až k břichu, ale někdy není vůbec žádný.
Sošky žen zdůrazňují zejména aspekt plodnosti a jejich poslání: jsou zobrazeny jako stojící, nohy odděleny, občas bez dolních částí, paže mají spojeny nad hlavou (ponechávajíce celé tělo volné). Sochař naopak detailně zobrazil, ne-li zdůraznil, křivky boků a břicha a hruď s nalitými prsy. Ženská stvoření jsou určena výhradně k ZAJIŠTĚNÍ TRVALOSTI RASY.
Později ke konci Archaické doby zaznamenalo sochařství značný pokrok. Nyní se klade větší, i když stále ne dokonalý DŮRAZ NA PORTRÉT S PRVNÍMI VYVÁŽENÝMI LINIEMI A PROSTORU V RÁMCI KAMENNÉHO BLOKU.
Těchto soch se nám dochovalo jen málo, byly to zejména královské. Dvě nejznámější patří poslednímu králi 2. dynastie Chasechemuovi. Jsou však značně poškozené a to hlavně proto, že jsou z křehkého materiálu, pískovce. Jsou vysoké pouze 56 cm. Ostatně většina soch z tohoto období měří pouze jen několik centimetrů.
Panovník sedí na kubickém trůnu, na hlavě má bílou korunu a na sobě přiléhající oděv s výstřihem do v. Obličej je vytesán pečlivě, je lehce vysunut kupředu, aby vyvážil vysokou masu vertikální koruny, nakloněné dozadu. Pod přiléhavým pláštěm se rýsuje modelace těla (hruď a svaly). JE TO PRVNÍ DÍLO KRÁLOVSKÉHO SOCHAŘSTVÍ. I sošky mužů a žen z tohoto období kopírují panovníkův postoj (jsou to sošky služebných osob).
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*MEMFISKÉ OBDOBÍ:
V této době je již sochařství PLNĚ INSPIROVÁNO NÁBOŽENSTVÍM A JE SPOJENO S VELKOU KAMENNOU ARCHITEKTUROU.
Od této doby se kladl velký důraz na to, aby byl ze soch CO NEJVÍCE CÍTIT ŽIVOT.
Z ideologických důvodů stála každá socha lidské postavy vždy samostatně. Tyto sochy by nesnesly žádnou architekturu, jež by je odsoudily k věčné nehybnosti. Je-li spojena s monumentem, umisťuje se do výklenku nebo se opírá o pilíř. TO JE DALŠÍ ZPŮSOB, JAK ZDŮRAZNIT ŽIVOT.
U soch stojících osob je LEVÁ NOHA VŽDYCKY POSUNUTA KUPŘEDU (v náznaku chůze), možná aby obě oddělené končetiny mohly snadno ZABEZPEČIT POHYB. Těla jsou často ZOBRAZOVÁNA MLADÁ A STATNÁ, aby byla lépe zaručena věčná vitalita; to ovšem nevylučuje některá realistická hledání (například obézní osoby), aby nehmotné prvky bytosti, hledající po smrti tělesnou schránku, našly skutečný obraz pozemského těla, od nějž byly přechodně odloučeny.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*SOCHY KRÁLŮ:
Byly zhotovovány buď v sedě a to na trůně či ve stoje. Každá z nich nesla důležité prvky barev.
Jelikož znázorňovaly krále, musely být vytvářeny z těch NEJTRVANLIVĚJŠÍCH MATERIÁLŮ (vápenec, žula, čedič...) A CO S NEJVĚTŠÍ DOKONALOSTÍ, aby duše zemřelého panovníka sochu poznala. Každá z královských soch byla budována do nadživotní velikosti.
Sochy musely vlastnit (ne však vždy) královskou ROUŠKU NEMES. Na hlavě se dále musel nacházet DLOUHÝ FALEŠNÝ VOUS. Převládal co největší realismus tváře, avšak musel odpovídat umělecké etice. Byly vyobrazovány výrazné lícní kosti, silné čelisti, široká ústa s masitými rty atd. TO VŠE PŘISPÍVÁ K VYTVOŘENÍ MIMOŘÁDNÉHO ÚČINKU INDIVIDUALITY.
PANOVNÍKOVA SOCHA MĚLA BÝT NEJDOKONALEJŠÍM OBRAZEM PANOVNÍKA - BOHA, VLADAŘE A OCHRÁNCE. Obličeje jsou portréty, možná trochu idealizované, ale přesto umožňují rozeznat mocné a těžké rysy panovníků.
Sochy tohoto druhu byly budovány většinou jako samotné osoby, ovšem ale existuje pár zobrazení panovnických dvojic. Logicky to byl panovník a jeho žena, kteří jsou vyobrazeni jako zamilovaný pár, jež se objímá jednou z rukou či se drží za ruce.
KRÁLOVSKÉ SOCHY JSOU TAKÉ ODRAZEM URČITÉ POLITICKÉ A SPOLEČENSKÉ SITUACE. Takovéto sochy byly budovány zejména za dob Střední říše. Na panovníkovy jsou zobrazeny dokonce i vrásky, ale i stres a sochy z tohoto období se takřka neusmívají. UKAZUJÍ PANOVNÍKOVU STAROST O NÁROD.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*SOCHY SOUKROMNÍKŮ:
Tyto sochy jsou většinou k vidění v soukromých hrobkách (mastabách). Jsou to kamenná těla a obličeje, PŘIPRAVENÉ KE ZNOVUZROZENÍ, do kterých se duše zemřelých vlastníků vtělila.
Stejně jako královské sochy i tyto musely být zcela dokonalé a nanejvýš realistické, aby znovuzrození mohlo proběhnout bez problémů. Určité postoje jsou PŘÍMO ODVOZENY OD KRÁLOVSKÝCH SOCH.
Sochy jsou často zobrazovány se statickým postojem, jež vlastnili jejich majitelé. Mají hladkou tvář s povýšeným výrazem, jež vyjadřuje jejich hrdost. Sochy jsou idealizované, aby lépe vystihovaly vznešenost jejich majitelů. SAMOTNÉ OPRACOVÁNÍ KAMENE JE UŽ SOCHAŘEM DOKONALE ZVLÁDNUTO.
Sochy soukromníků byly často vytvářeny na rozdíl od panovníků v párech a to se skupinou příbuzných. Ze soch samotných i skupinových lze vyčíst POCIŤOVANOU EMOCI NEBO NÁLADU. JE TO SNAHA SOCHAŘE O INDIVIDUÁLNÍ VÝRAZ.
Tyto portréty, ať už idealizované nebo realistické, dojímavé a někdy i legrační (například skupinové sousoší jež představuje rodinu trpaslíka Seneba), SVĚDČÍ O MISTRNÉM ZVLÁDNUTÍ MATERIÁLU A VĚTŠÍ SVOBODĚ NEŽ U KRÁLOVSKÝCH OBRAZŮ.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
-GRAFICKÝ VÝRAZ - RELIÉFY A MALBA-
Basreliéf i malba měly za základ kresbu, to znamená, že scéna, která se měla zobrazit na zeď, se napřed nakreslila štětcem. Pozdější techniky jsou pochopitelně jiné.
(Zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*BASRELIÉF:
Ještě než se začalo s pracemi na basreliéfu, bylo nutné, aby si umělec nejdříve své budoucí dílo rozvrhl na papyr. NÁSLEDUJÍCÍ PRACE VYŽADOVALI NESMÍRNOU CITLIVOST A SMYSL PRO DETAIL. Práce to nebyla nijak složitá, přesto však namáhavá a zdlouhavá.
Na vyčištěné a vyhlazené stěně budovy započal ze všeho nejdříve s nanesením červených linií pomocí štětce, TY SLOUŽILI JAKO ŠABLONA PODLE KTERÉ UMĚLEC POMOCÍ DLÁTA ODSEKÁVAL ZEĎ A TO DVĚMA ZPŮSOBY, BUĎ ODSEKAL OKOLNÍ ZEĎ TAK, ABY VYSTOUPILY TAKZVANÉ SKUTEČNÉ BASRELIÉFY ANEBO VYUŽIL JEDNODUŠŠÍHO, ZATO ALE MÉNĚ OKÁZALEJŠÍHO POSTUPU, JEŽ SPOČÍVAL PRAKTICKY POUZE VE VYDLABÁNÍ TAKZVANÉHO DUTÉHO RELIÉFU DO STĚNY. Poté už následovaly očistné a detailní práce a malba basreliéfu/reliéfu.
AVŠAK UMĚLEC SI NEMOHL VYBÍRAT PODLE SVÉHO VKUSU. Vytvoření basreliéfu a reliéfu mělo totiž svá pravidla. Vnější strana stěn budov náležela především dutým reliéfům, jelikož lépe vynikaly na slunečním světle a skutečné basreliéfy náležely naopak vnitřní straně stěn.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*MALBA:
Prudce se začala rozvíjet a její využití se začalo více využívat teprve od dob 11. dynastie.
Prvním krokem ještě předtím než byla nanesena barva, BYLA VYTVOŘENA JAKÁSI MALTA ZE SMĚSI BAHNA, HLÍNY A POMLETÉ SLÁMY. Vše se nakonec přikrylo štukovým nebo sádrovým potěrem dokud nebyl povrch dokonale hladký.
Barvy byly smíchávány s vodou a akáciovou gumou, JEŽ POSLOUŽILA JAKO PŘILNAVÁ LÁTKA a poté se uchovávaly v drolivých hrudkách.
BAREV NEBYLO MNOHO A VYUŽÍVALA SE OBZVLÁŠTĚ BĚLOBA (na bázi vápna), MODŘ (z azuritu), ZELEŇ (na bázi malachitu), ČERNÁ (na bázi sazí/černidla) A ČERVENÁ (okr přírodní oxid železa) A ŽLUTÁ (okr hydratovaný), KTERÉ SE STALY ZÁKLADNÍMI BARVAMI LIDSKÉHO TĚLA. Další méně používané barvy vznikaly smícháváním. Od 18. dynastie se stala velmi oblíbenou růžová, jež vznikala smícháním bílé a červené.
Namalované prvotní linie postav byly oddělovány různě barevným pozadím podle historických epoch, v té nejstarší bílým až po ten nejmladší žlutý. Teprve poté bývaly postavy dokončovány a předním úkolem bylo, ABY VYNIKLY TAK, JAKO BY BYLY ŽIVÉ A JEJICH VYOBRAZENÍ MUSELO BÝT CO NEJLÉPE DETAILNĚ PROVEDENO. Zejména se umělec snažil o vyniknutí účinku průhlednosti neboť šaty z lnu bývaly lehce průhledné.
Některé malby bývaly dokonce chráněny speciálním staroegyptským lakem na bázi pryskyřice.
Přesto, že malíři dosahovali nevídaných výtvorů na někdy velkých plochách, BYLO JEJICH NÁŘADÍ VELMI PROSTÉ. Sestávalo samozřejmě ze štětce z rákosu s rozžvýkaným koncem. Ty sloužily pouze k nanášení základních linií a obrysů postav a věcí. K nanášení barev se používaly totiž kartáče z žeber palmových listů, jež byly na konci rozdrcené, aby se vlákna dobře oddělila. Na každou barvu posloužil vždy jiný kartáč.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
*VÝVOJ A TÉMATA:
Staroegyptský grafický výraz má své kořeny již v paleolitu na skalách a útesech na západ od údolí Nilu, kde fresky zachycují okolní krajinu, krajinu ještě plnou zeleně i druhů zvířat, které dnes na Sahaře nežijí.
Kresby, které lze považovat za první s typickými egyptskými prvky pochází z konce neolitu zřejmě z Hierakonpole. Zde byl také použit poprvé basreliéf pro kterého se během Předdynastického období staly podkladem slonovinové hřebeny a rukojeti s vyrytými jmény zvířat a vytesané obrazy událostí pro stát příznivých na břidlicových paletách.
Od Archaického období až do 3. dynastie se umění basreliéfu omezuje na několik pohřebních stél, zejména těch královských, na nichž jsou vytesána jména panovníků a na několik obdélníkových desek - tabulí obětin.
Teprve od slavné Staré říše, KDY SE ROZMOHLA KAMENNÁ ARCHITEKTURA, JEJÍŽ NÁSTUP ODSTARTOVAL NOVÁTORSKÝ PŘÍSTUP K UMĚNÍ SLAVNÉHO IMHOTEPA, zaznamenáváme rozvoj grafického umění.
Především pohřební a sluneční stavby zaznamenaly největší rozmach grafického umění, basreliéfy, reliéfy a barvy je pokrývaly takřka celé. TO SVĚDČÍ O MISTROVSTVÍ STAROEGYPTSKÉHO UMĚNÍ, KTERÉ SE BĚHEM PÁR LET ROZVINULO TAK MOHUTNĚ.
Malby v této době však ještě zastávaly malou a poměrně nedůležitou součást, avšak když už byly použity, byly to mistrovské kousky, jež promyšleně a harmonicky doplnily tvar.
Ve Střední říši se malby přizpůsobovaly drolivé povaze vápence a zaujaly v architektuře významné postavení.
Od Druhého přechodného období JSOU BARVAMI NEBO SKULPTURAMI POKRÝVÁNY VEŠKERÁ DÍLA, CHRÁMOVÉ, POHŘEBNÍ A DŮLEŽITÉ A BOHATÉ I CHUDÉ BUDOVI A DOKONCE I NÁBYTEK. Barvy se staly součástí staroegyptských měst, dominovaly krajině A PŘEDEVŠÍM SYMBOLIZOVALY ŽIVOT.
TOTO UMĚNÍ PŘEDEVŠÍM BASRELIÉFY PŘEDSTAVOVALY POCTU BOHŮM.
Grafické umění se vztahuje hlavně ke královské funkci, k životu lidí, každodennímu životu atd. JSOU TO ZEJMÉNA ZACHYCENÉ CHVÍLE ŽIVOTA NA ZEMI, JEŽ MOHOU BÝT ZNOVU PROŽÍVÁNA POMOCÍ KOUZEL NA ONOM SVĚTĚ.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
-KERAMIKA-
Střepy keramiky přežívají po tisíciletí a představují archeologický pramen zásadního významu, třebaže celé nádoby bývají křehké.
Hliněné nádoby jsou pro archeology zvláště zajímavé, protože jim přinášejí základní informace o starověkých lokalitách, které zkoumají. Podle nádob určitého tvaru je například možné určit, zda stavba byla sýpkou či chrámem. Vyvíjející se styl a způsoby výroby znamenají, že podle kusů rozbité nádoby - střepů - se dají přesně datovat hroby nebo příbytky, kde byly střepy nalezeny.
Egyptští hrnčíři vyráběli zejména nádoby - malé nádobí jako šálky a pohárky, stejně jako velké zásobnice a amfory. Rukou poháněný hrnčířský kruh se objevil v 5. dynastii, ale plně funkční byl až od 2. přechodné doby, kdy byl přidán pomocný kruh. Jím se kruh poháněl a stabilizoval a hrnčíř mohl pracovat oběma rukama. Rychlejší rotace vnesla do tvarování nádob vliv odstředivé síly. Nádoby z Nové říše proto byly tenčí a elegantnější, s lépe tvarovanými okraji. Tato doba také znamenala vrchol zdobené keramiky. Třebaže staří Egypťané nepoužívali glazury v současném slova smyslu, ke konci 18. dynastie zdobili své nádoby geometrickými nebo figurálními motivy, které malovali na střep barvou nebo je vyrývali do hlíny.
Výzdoba hrobek ukazuje, jak egyptští hrnčíři pracovali. Vyčištěný jíl se smíchal s vodou a hnětl nohama, až dosáhl vhodné konzistence. Nasekaná sláma ho dělala pevnější a méně lepivý. Vytvarované kusy se odložily stranou, aby uschly. Po zatvrdnutí je hrnčíř mohl zdobit třeba tak, že je vyhladil oblázkem nebo do nich vyryl vzor, jejž pak vyplnil kontrastující barvou. Nakonec se nádoby vypálily - zprvu na otevřeném ohništi a později v pecích při teplotě 500 - 600 stupňů.
EGYPTSKÁ FAJÁNS: Vděčí za své jméno podobnosti se středověkým italským keramickým zbožím s tenkou modro-bílou glazurou. Název je však zavádějící, protože egyptská fajáns vlastně není keramika. Vyráběla se vypalováním směsi rozdrceného křemene nebo křemitého písku, s trochou vápence a natronu, vody a někdy i arabské gumy. Přidáním solí kovů získala barevný lesklý povrch a staří Egypťané jí říkali cehenet, doslova zářivá nebo oslnivá. Používala se zejména na šperky, ozdoby a malé nádoby.
Egyptská fajáns získávala barvy od oxidů mědi, které se přidávaly do základní směsi, než byl předmět vytvarován. V žáru pece pronikaly oxidy mědi a alkalické soli z natronu k povrchu a vytvořily modrozelený povlak. Jiné ,,glazury" se vytvářely v Nové říši, kdy se měď nahrazovala dalšími kovy. Olovo a antimon dávají žlutou a kobalt sytou tmavě modrou barvu.
NÚBIJSKÁ KERAMIKA: V Núbii, severně od nynějšího Chartúmu, se velmi kvalitní keramika vyráběla od konce 6. tisíciletí př. n. l. Zdobily ji ryté motivy vlnovek a geometrických tvarů vyznačené tečkováním.
Podobnost núbijských forem s egyptskými naznačuje kontakty s núbijskou kulturou tzv. skupiny A. Oblíbené byly červenohnědé nádoby s černým okrajem, podobné badárským. Egyptská keramika té doby mívala kulaté dno nebo malou rovnou plošku, ale núbijské nádoby měly dno většinou špičaté. Núbijská kultura skupiny C zhotovovala nádoby s ploššími dny. Dekor je vytvořen tak, že vzor vyrytý do vyleštěného povrchu se vyplnil kontrastní barvou.
Nejjemnější keramika starověké Núbie pochází z kermského království. Tenké stěny a leštěný povrch zvoncovitých pohárů s černými okraji oddělenými od červeného těla zářivě zeleným pruhem svědčí o mistrovství jejich tvůrců.
Keramika pozdějších období vykazuje rostoucí vliv Egypta, Řecka a Říma. Nádoby z Merojského období se například často zdobily malbami v nesporně středomořském stylu.
-MĚSTA A VESNICE-
Během celé historické éry byla vystavěna asi stovka měst a nejméně tisícovka vesnic. Z těchto sídel se dochovalo pouze několik málo soch, kamenných kvádrů, pár zachovalých půdorysů domů a chrámů.
Je to velmi velká škoda a to proto, že egypťané stavěli svá sídla z velké části Z NEPÁLENÝCH CIHEL A POUHÉ LEPENICE, jež samozřejmě nemohli odolat času a to obzvláště ve vlhké nilské deltě.
Zde v Dolním Egyptě (deltě) velká část měst NEBYLA DOKONCE JEŠTĚ PEVNĚ LOKALIZOVÁNA neboť ani třeba pouhopouhý kamenný kvádr se nedochoval. Přesto i zde jsou postupně nakonec objevovány slavná města a sídla. Před pár lety a není to tak dávno bylo ve východní části delty nalezeno slavné město Ramesse II. - Pi Ramesse, jež bylo lokalizováno pod nánosy bahna díky moderní počítačové technice. Objeveny byly půdorysy domů a ulic a díky nim se dokonce lokalizovali i samotné městské čtvrtě.
Mezi nejslavnější objevená sídla v Horním Egyptě, jež mají očím alespoň něco málo co nabídnout patří hlavně NĚKOLIK TROSEK DOMŮ NA OKRAJI POUŠTĚ POBLÍŽ PYRAMIDOVÉHO POLE GÍZY SAKKÁRY, jež tedy pocházejí z období 2. - 4. dynastie a sloužily jako obydlí dělníků pracujících na výstavbě blízkých hrobek. Městečka v sobě zahrnovala vše důležité pro život - pekárny, obchody, taverny, svatyně, lékárny atd. Lidé žijící v nich byly za své služby panovníkům velkoryse ODMĚŇOVÁNY POMĚRNĚ VYSOKÝMI MZDAMI.
Tyto domky se velmi podobaly těm na březích Nilu, avšak s tím rozdílem, že tato obydlí BYLA VĚTŠÍ A TO DÍKY PŘÍTOMNOSTI POUŠTI, jejíž půda nebyla životně cenná. Skládaly se ze čtyř až z pěti místností a samotný půdorys domu byl vetšinou OBDÉLNÍKOVÝ a okna byla orientována na sever, jako v domech na březích Nilu, aby jimi pronikal čerství mořský vzduch. Kuchyně se již výhradně nacházela mimo dům na dvorku převážně s rákosovou střechou.
Podobné město pro řemeslníky, dělníky a úředníky, avšak menší než v Gíze a v Sakkáře bylo postaveno v Láhúnu u vstupu do Fajjůmské oázy během 12. dynastie opět na výstavbu pyramidových komplexů. Domy tvořily dlouhé úzké uličky a na to, že město bylo poměrně malé, zahrnovaly některé domy v sobě až dvanáct místností.
Nejlepší představu o staroegyptském městě si uděláme ve městě tehdy zvaném Achetaton (dnes El-Amarna), ikdyž se lišilo v uměleckém směru a rozvržení od ostatních staroegyptských měst, přesto se samozřejmě velmi podobalo svým současníkům. MĚSTO NÁM UKAZUJE, ŽE POKUD JDE O PŘEPYCH A RAFINOVANÉ POHODLÍ, NEMUSELI NÁM V TĚCHTO DOBÁCH NIC ZÁVIDĚT. A V JEJICH ZAHRADNÍ ARCHITEKTUŘE DOKONALE ZJIŠŤUJEME JEJICH CITLIVOST K PŘÍRODĚ.
Avšak ještě více slavnější a také zachovalejší je vesnice řemeslníků a dělníků, kteří pracovali na výstavbě hrobek v Údolí Králů zvaná Der El Medína na západním břehu Nilu naproti Thébám schovaná mezi skalami a ve starověku utajovaná.
Zde mají obydlí stále obvodní i vnitřní stěny nad zemí a je dokonce k rozeznání některé vybavení či pozůstatky po něm. Vesnice z poloviny přečkala do naší doby díky přítomnosti pouště a také proto, ŽE JAKO JEDNA Z MÁLA BYLA VYSTAVĚNA Z KAMENE.
(Částečný zdroj: Claire Lalouettová/Egypt)
-HUDBA A HUDEBNÍ NÁSTROJE-
Staří egypťané nám zanechali doslova nulové poznatky o jejich hudbě, jelikož nevynalezli žádný způsob hudebního projevu (například noty), tak nejsme absolutně schopni si představit jaká hudba, melodie a zvuky doprovázeli každodenní život. O tom jaké zvuky vydávaly jejich nástroje, můžeme přemýšlet pouze prostřednictvím nástěnných maleb nástrojů, které nám staří egypťané zanechali. PODLE TOHO JAKÉ NÁSTROJE POUŽÍVALI SE DÁ SOUDIT, ŽE STAROEGYPTSKÁ HUDBA BYLA SMĚSICÍ HUDBY ORIENTÁLNÍ A AFRICKÉ S RYTMICKÝM PODTEXTEM.
Zpěváci se nechávali většinou doprovázet jediným nástrojem. Od Nové říše se byl již orchestr širší, i když zpěváci se často doprovázeli sami. V tanci i zpěvu panovala přesnost. Tanečník, zpěvák či dirigent řídil a usměrňoval melodii,hlasitost a rytmus podle navyklých posunků a znamení.
Nejoblíbenější i jedni z nejrozšířenějších nástrojů byly ty strunné. JIŽ OD STARÉ ŘÍŠE BYLA V EGYPTĚ ZNÁMA HARFA O 11 AŽ 13 STRUNÁCH OPÍRAJÍCÍ SE O ZEM DÍKY SVÉ MOHUTNOSTI, KTERÁ BYLA VELMI PODOBNÁ TÉ SUMERSKÉ. Od Nové říše se v Egyptě vyskytovali tři nové typy harfy s původem v Přední Asii.
Velmi oblíbení na oslavách byli slepí harfeníci a lze i soudit, že na harfu ve Starém Egyptě hráli spíše muži.
MIMO HARFU EGYPŤANÉ OVLÁDALI I HRANÍ NA LOUTNU s typickým dlouhým krčkem a oválným tělem A TAKÉ HRANÍ NA LYRU zřejmě o sedmi strunách.
MEZI NEJSTARŠÍ DECHOVÉ NÁSTROJE PATŘILA FLÉTNA Z RÁKOSU, DŘEVA I KOVU, jejíž délka mohla být i jeden metr, ale samozřejmě existovala i kratší forma. Od dob Nové říše flétny ale ustupovaly před novými dechovými nástroji, avšak nikdy nezanikly ostatně jako spirální píšťala, jež byla v nejstarších dobách využívána během lovu.
K posledním dechovým nástrojům SE ŘADÍ KLARINET, KTERÝ MÁ SVÉ ZÁKLADY VE 4. DYNASTII STEJNĚ JAKO TRUBKA, jež se stala důležitou výbavou vojáků.
Opět z přední Asie se do Starého Egypta rozšířil HOBOJ, který ale posléze přijal staroegyptské pojetí samozřejmě.
Ke staroegyptské hudbě neodmyslitelně patří i rytmické nástroje, jež byly někdy velmi prosté a často i z prostých materiálů jako například KAMENNÉ KLAPAČKY NĚKDY S NÁBOŽENSKÝMI NÁPISY. PRO STARÝ EGYPT TYPICKÁ ŘEHTAČKA SISTRUM BYLA POSVÁTNÝM SYMBOLEM BOHYNĚ HATHORY.
Teprve ke konci Pozdního období pronikly do Egypta cimbály.
(Částečný zdroj: starovekyegypt.net)
-TRADICE A SVÁTKY - NÁBOŽENSKÉ RITUÁLY-
Staří Egypťané byli VELKÝMI STRÁŽCI TRADIC A MILOVNÍCI ZÁBAVY. Většina tradic a státních svátků byla NÁBOŽENSKÉHO PŮVODU ČI VZNIKLA POZOROVÁNÍM PŘÍRODY A OBLOHY (HVĚZD). Když Egypťané začali pěstovat plodiny, tak poměrně brzy započali také sledovat střídání ročních období mezi jednotlivými záplavami - to znamená mezi okamžikem, kdy se vody Nilu rozlily po orné půdě, jejich opadnutím a novým vzedmutím ve chvíli, kdy vyprahlá půda dychtivě očekávala jejich spásný návrat. Vynikající pozorovací schopnosti umožňovaly obyvatelům nilských břehů rozpoznat jevy, které periodickému vzedmutí nilské hladiny pravidelně předcházely.
Egypťané pozorovali hvězdy, ale také i tvary souhvězdí (včetně Malého a Velkého vozu). Za nejdůležitější pokládali souhvězdí, v němž konfigurace hvězd připomínala profil malé fenky. Nejzářivější hvězdu v této konstelaci pojmenovali SOPDET. Řekové jí později dali jméno Sothis, dnes ji známe jako Sírius.
Sedmdesát dnů zůstávala tato pozoruhodná hvězda neviditelná. Po této době se za úsvitu znovu objevila a téměř současně s ní vyšlo slunce. Ke konjukci slunce a Síria docházelo těsně před vzedmutím hladiny Nilu, v den, KTERÝ SE SLAVIL JAKO NOVÝ ROK, první den období mezi dvěma cyklicky opakovanými záplavami.
SVÁTEK NOVÝ ROK: Ve slunečním i lunárním kalendáři byl nový rok NEJVÝZNAMNĚJŠÍM A NEJDŮLEŽITĚJŠÍM NÁBOŽENSKÝM A ROLNICKÝM SVÁTKEM, který horlivě slavili všichni Egypťané. V ten den se do Egypta vracel Hapi, dárce záplav, rozlévající životodárnou nilskou vodu po egyptské půdě. Po vybudování chrámů vynášeli v tento výjimečný den kněží s velkou pompou sochu svého boha v posvátné schráně s otevřenými dvířky na střešní terasy, aby ji na úsvitu nové doby pozlatil první sluneční paprsek.
Oznámení o příchodu nového roku se šířilo od chrámu ke chrámu, z terasy na terasu. Obyvatelé rozbořili hráze u ústí zavlažovacích kanálů, aby čerstvá, nový život přinášející voda mohla bez překážky zaplavit všechna pole. Na rozlité hladině se za doprovodu hudby objevily loďky se svátečně oděnými rodinami, lidé se veselili na hostinách, doprovázených zpěvem a tancem.
V dobách Nové říše v Thébách vynášeli kněží ve slavnostním procesí na nosítkách velkou vázu boha Amona (skrytého). Po sejmutí víka ve tvaru beraní hlavy byla nádoba naplněna čerstvou vodou, kterou kněží, pověření tímto úkolem, nabrali na břehu řeky nebo v kanále, vedoucím ke chrámu. Zbytky sestupné cesty, po níž kněží scházeli k velkému kanálu, aby v něm načerpali posvátnou vodu, objevili archeologové nedávno před hlavní svatyní v Karnaku.
Skupiny vysokých hodnostářů, v čele s vyslanci spřátelených zemí, zamířily v tento slavný den ve skupinách k paláci faraona, ale především k zádušnímu chrámu vládnoucího panovníka, aby Jejich Veličenstvům, králi a jeho manželce, předali skvostné dary. DROBNÝMI DÁRKY SE VZÁJEMNĚ OBDAROVÁVALI TAKÉ ČLENOVÉ RODIN A PŘÁTELÉ.
Po celém Egyptě kolovaly malé nádobky se „zázračnou" vodou a LIDÉ SI VZÁJEMNĚ PŘÁLI OTEVÍRÁNÍ KRÁSNÉHO ROKU (wepet renpet nefret). Džbány s posvátnou tekutinou obdarovával faraon také vládce cizích zemí, neboť ženám údajně zaručovaly plodnost. Z ciziny pak přicházeli poutníci, aby si životodárnou vodu nabrali přímo v Nilu.
K nejčastějším novoročním darům PATŘILA SOŠKA MALÉ FENKY, kterou Římané po svém příchodu do Egypta nazvali CANICULA. V dobách Střední říše se začaly objevovat figurky z pálené hlíny, znázorňující malou fenku, symbol Síria, na podstavci s nahatým chlapečkem, Horem, slunečním dítětem, zosobněním vycházejícího slunce.
SVÁTEK OPET: Základy ke slavení tohoto svátku byly položeny teprve v průběhu Druhého přechodného období v Thébách, KDE SÍDLIL OD DOB STŘEDNÍ ŘÍŠE KULT BOHA AMONA A JEMUŽ I FARAONOVU BOŽSKÉMU ZNOVUZROZENÍ BYL TENTO SVÁTEK ZASVĚCEN.
SVÁTEK SE STAL V NOVÉ ŘÍŠI NEJVĚTŠÍM, JEDNÍM Z NEJDELŠÍCH, NEJNÁKLADNĚJŠÍCH A NÁM NEJVÍCE ZNÁMÝM STAROEGYPTSKÝM SVÁTKEM. Slavil se po celé zemi, avšak centrum oslav se nacházelo právě v Thébách, kde se lidé, místní i cizinci, během oslav mačkali jak sardinky.
V jinak poklidných Egypťanech vyvolával skutečné jásání, jídlo i pití teklo proudem a to jak na soukromých večírcích, tak i na veřejných prostranstvích, především v blízkosti karnackého i luxorského chrámu CELÝCH 24 DNÍ V DRUHÉM MĚSÍCI ZÁPLAV, KDY JE HLADINA NILU NEJVÝŠE.
CELÝ SVÁTEK BYL RYZE NÁBOŽENSKÉHO TYPU A SPOČÍVAL V PŘEMÍSTĚNÍ SKRYTÝCH SOCH BOHA AMONA, JEHO MANŽELKY MUT A JEJICH SYNA CHONSUA V PRVNÍ DEN OSLAV Z KARNAKU PO NILU NA POSVÁTNÝCH LODÍCH (60 metrů dlouhých lodích, jež byly taženy starověkou obdobou remorkérů od chrámového přístaviště, poté již pluly sami. Amonova loď se nazývala Veser-Hat - ,,mocná příď") DO TŘI KILOMETRY VZDÁLENÉHO LUXORSKÉHO CHRÁMU, KDE CELÝCH 24 DNÍ SPOČÍVALY JAKO RODINA. Odjezd i návrat bohů byl doprovázen velkou pompou. Lidé se na obou březích Nilu a před oběma chrámy tísnili s očekáváním, že spatří své nejvýznamnější bohy, celé procesí někteří doprovázeli hraním na chřestidla, sistra a trumpety.
PŘED NALODĚNÍM A PO VYLODĚNÍ KRÁČEL VŽDY V ČELE PRŮVODU FARAON. TEN BYL NÁSLEDOVÁN HUDEBNÍKEM HRAJÍCÍM NA TAMBURÍNU, KNĚŽÍMI, JIŽ V KADIDELNICI PÁLILI PRYSKYŘICI Z PISTÁCIE TEREBINTOVÉ A ROZHAZOVALI PŘED SEBOU PÍSEK. TEPRVE POTÉ NÁSLEDOVALY POSVÁTNÉ PŘENOSNÉ BÁRKY SE ZAHALENÝMI SOCHAMI BOHŮ. Amonova bárka byla ze všech největší a byla zdobena beraními hlavami na přídi i na zádi. Bohyně Mut měla bárku zdobenou ženskými hlavami se supicemi. Na Chonsuově bárce byly dvě sokolí hlavy.
Když byly posvátné bárky na řece, DOPROVÁZELI JE NA BŘEHU POCHODUJÍCÍ VOJÁCI V UNIFORMÁCH.
Než procesí doputovalo z jednoho chrámu do druhého, uběhlo několik hodin a jeho cesta pokračovala ještě několik minut i v útrobách Luxorského chrámu, avšak již bez přítomnosti davů.
V zadní čísti nádvoří Amenhotepa III. BYLY SLOŽENY BÁRKY MUT A CHONSUA. AMONOVA BÁRKA POKRAČOVALA AŽ DO MALÉ PŘILEHLÉ KAPLE. SAMOTNÝ KONEC OBŘADU BYL ZAKONČEN V SÍNI BOŽSKÉHO ZROZENÍ, KDE KRÁLOVNA MATKA SYMBOLICKY POJMULA ZA MUŽE AMONA, ABY SE TAK MOHL ZNOVUZRODIT JEHO SYN FARAON. ZÁROVEŇ DOŠLO K UPEVNĚNÍ JEHO DUCHOVNÍ A POZEMSKÉ SÍLY.
SAMOTNÝ SVÁTEK OPET BYL ZŘEJMĚ UPEVNĚN ZA VLÁDY AMENHOTEPA III. A JEHO NÁSLEDOVNÍCI POKRAČOVALI V JEHO KAŽDOROČNÍM PROVOZOVÁNÍ. HLAVNÍM VÝSLEDKEM OSLAV MĚLO BÝT OD JEHO DOB POTVRZENÍ BOŽSKÉ MOCI. TENTO SVÁTEK ZJEVNĚ ZANIKL ZA DOB 21. DYNASTIE, KDY BYLO HLAVNÍ MĚSTO PŘEMÍSTĚNO DO TANIDY V DELTĚ NILU.
SVÁTEK SED: JEDNÁ SE O NEJVÝZNAMNĚJŠÍ SVÁTEK CHARAKTERIZUJÍCÍ POMYSLNÉ ZNOVUZROZENÍ PANOVNÍKA, PŘESTO VŠAK BYL OSLAVOVÁN VŽDY PO UPLYNUTÍ TŘICETI A DEJME TOMU I PO ŠEDESÁTI LETECH USEDNUTÍ PANOVNÍKA NA TRŮN, AVŠAK NENÍ JISTÉ JAK PŘESNĚ DLOUHO TRVAL. ZAČÍNAL PRVNÍ DEN ROČNÍHO OBDOBÍ PERET (OBDOBÍ VÝSADBY), KDY BYL PANOVNÍK ZTOTOŽNĚN S USIREM PŘI VZTYČOVÁNÍ SLOUPU DŽED.
Svátek má kořeny již v Předdynastické době, a tak je tudíž zřejmě nejstarším staroegyptským svátkem. JEHO HLAVNÍM ÚČELEM KROM OSLAV FARAONOVY MOCI BYLY JISTÉ OBŘADY, PŘI KTERÝCH PANOVNÍK MUSEL DOKÁZAT, ŽE JE STÁLE SCHOPEN VÉST SVŮJ LID. JESTLI PANOVNÍK TOUTO ZKOUŠKOU NEPROŠEL, PŘEDPOKLÁDÁ SE, ŽE BYL RITUÁLNĚ USMRCEN.
DALŠÍM Z PŘEDNÍCH CÍLŮ OBŘADŮ BYLO ZAJISTIT PANOVNÍKOVI URČITOU PŘÍZEŇ BOHŮ DÍKY JEHO OBĚTINÁM, ZÍSKÁNÍ JEJICH SIL A PŘEDEVŠÍM ZNOVU PLNĚ OVLÁDNOUT MOC NAD CELOU ZEMÍ. NADÁLE BYL PANOVNÍKOVI NAVRÁCEN MLADISTVÝ ELÁN A SÍLA, VĚŘILO SE, ŽE AŽ NA DALŠÍCH MILION LET a to pomocí symbolického nakojení od bohyně Sechathor.
Oslavy byly vždy pořádány v Mennoferu, neboť se zde nechávala korunovat většina panovníků. Zde sám panovník provedl dva podobné obřady - OSOBNĚ OBĚHL NEJSTARŠÍ ČÁST MĚSTA INEB HEDŽ, JEŽ BYLA OHRANIČENA BÍLÝMI HRADBAMI. POTÉ PROVEDL TO SAMÉ, AVŠAK TENTOKRÁT OBĚHL POLE, TAK OBHÁJIL SVÉ VLASTNICTVÍ (staroegyptsky imi per) CELÉHO EGYPTA.
Od dob Staré říše začal provádět nový rituál - VYSTŘELOVÁNÍ ŠÍPŮ DO VŠECH SVĚTOVÝCH STRAN. MĚL TAK ZABRÁNIT SILÁM CHAOSU A ODRAZIT POTENCIONÁLNÍ NEPŘÁTELE.
SVÁTEK KRÁSNÉHO ÚDOLÍ: Tento svátek lze přirovnat jeho podobou ke svátku Opet, avšak má rozdílný průběh. Vznikl nejspíše během 11. dynastie v Thébách A JEHO ÚČELEM BYLO PŘIPOMENUTÍ TAKZVANÉHO PRVNÍHO DOMU MILIONŮ LET - CHRÁM V DÉR EL-BAHRÍ. AVŠAK BĚHEM NÁSLEDUJÍCÍCH LET SE JEHO PODSTATA DOSLOVA OD ZÁKLADŮ ZMĚNILA. OD DOB NOVÉ ŘÍŠE BYL ZNÁM JAKO OBROZUJÍCÍ SVÁTEK BOHA AMONA A PANOVNÍKA, JEŽ OBA PUTUJÍ NA ZÁPADNÍ BŘEH NA TAKZVANÝ KRÁSNÝ ZÁPAD - ZEMI MRTVÝCH.
Svátek se stal společně s oslavami Nového roku nejočekávanějším státním svátkem v roce. Byl však také jedním z nejkratších NEBOŤ TRVAL POUHÝCH DVANÁCT DNÍ A TO PROTO, ABY TYTO DNY ODPOVÍDALY DVANÁCTI NOČNÍM HODINÁM, PO KTERÝCH SE AMON-RE V PODOBĚ SLUNCE ZJEVÍ NA VÝCHODĚ. OSLAVY SVÁTKU BYLY KONÁNY V DRUHÉM MĚSÍCI OBDOBÍ ŠEMU (období sklizně).
JEDNALO SE O SVÁTEK, KTERÝ SE ODEHRÁVAL NA ZÁPADNÍM BŘEHU, KAM PUTOVAL PO VYZVÁNÍ PANOVNÍKA BŮH AMON V PODOBĚ SOCHY, ABY ZDE OBRODIL SVÉ PŘEDKY A OBNOVIL SPOJENÍ MEZI KRÁLEM A JEHO BOŽSKOU SILOU. OVŠEM PUTOVAL SEM SAMOZŘEJMĚ I SAMOTNÝ PANOVNÍK, KTERÝ SE PO OPUŠTĚNÍ PALÁCE ODEBRAL DO KARNAKU, ABY ODTUD DOPROVODIL BOHA AMONA NA ZÁPADNÍ BŘEH A UCTIL ZDE SVÉ PŘEDKY A ZÁROVEŇ TAK ALESPOŇ JEDNOU ROČNĚ VYKONAL „V TERÉNU" KRÁLOVSKOU MOC. AMON A JEHO RODINA ZDE ZŮSTALI PO CELOU DOBU OSLAV a navštívili všechny zdejší velechrámy a v jejich přítomnosti zde byly vykonány následné obřady. Někdy uprostřed Nové říše zde byla pro potřeby svátku vystavěna samotná kaple.
Faraon a Amon vyráželi první den oslav na západní břeh společně. Panovník plul se svou rodinou a doprovodem jako první, měl tak otvírat bohovi cestu. Za ním plul zahalený Amon na nosítkách na své bárce zvané Veserhat. Ta byla na obou koncích zdobená beraními hlavami. Jeho bárka byla samozřejmě doprovázena bárkou jeho manželky Mut a bárkou syna Chonsua.
Celý průvod zamířil z Karnaku na jih k luxorskému chrámu, aby ho mohl obdivovat početný dav na břehu. Od luxorského chrámu zamířil na západ k největšímu umělému kanálu a poté doplul až na jeho konec. Zde na blízkém břehu vykonal svůj obřad k uctění předků, poté opustil Amona a odplul zpět do svého paláce, aby zde mohl Amon pokračovat příštích jedenáct dnů ve svých obřadech.
JEDENÁCTÝ DEN PO ZÁPADU SLUNCE SE KONAL DRUHÝ VÝZNAMNÝ OBŘAD CELÉHO SVÁTKU, TOHO SE ÚČASTNILI JIŽ I BĚŽNÍ OBČANÉ. NAZÝVAL SE RITUÁL POCHODNĚ A ZAHÁJEN BYL KNĚŽÍMI V DÉR EL-BAHRÍ NA ZÁPADNÍM BŘEHU V OKAMŽIK, KDY AMON A JEHO RODINA NA SVÝCH NOSÍTKÁCH VYRAZILI ZPĚT DO KARNAKU. JEDNALO SE O TAKZVANÝ NOVÝ OHEŇ PRVNÍHO DNE (dvanáctý den), JENŽ ODSTARTOVAL NOVĚ NABITOU FARAONOVU BOŽSKOU MOC, KTERÁ PŘETRVALA CELÝCH 365 DNÍ DO PŘÍŠTÍHO SVÁTKU KRÁSNÉHO ÚDOLÍ.
TENTO OHEŇ ZAŽEHNUTÝ V DÉR EL-BAHRÍ BYL SIGNÁLEM PRO BĚŽNÉ OBČANY, ŽE JIŽ MOHOU JÍT, OSTATNĚ JAKO FARAON, UCTÍT SVÉ PŘEDKY NA DRUHÝ BŘEH. Zde na druhém břehu po uctění svých předků započali s největší oslavou celého svátku, která přetrvala až do rána. Popíjeli zde pivo a víno na zdraví faraona a Amona.
SVÁTEK BOHA MINA: Velmi důležitým národním náboženským svátkem byl tento. Konal se vždy v březnu, tedy na počátku nového ročního období Šemu (sklizeň). MIN BYL BOHEM ÚRODNOSTI, ŽNÍ A MUŽNOSTI. Zosobňoval ho bílý býk, kterému faraon na počátku žní daroval první pokosený obilný klas. Tento obřad byl pro faraona další příležitostí, jak stvrdit svou moc nad Horním a Dolním Egyptem a poděkovat bohu za to, že mu vdechl svou plodivou sílu. Panovník, "zářící jako vycházející slunce", opouští ve slavnostním oděvu a s modrou korunou chepreš palác. Je usazen na nádherném křesle v nosítkách, která nese dvanáct mužů, vybraných mezi faraonovými syny a význačnými dvorskými hodnostáři.
V čele průvodu kráčí hudebníci a kněží, za nimi ostatní královští synové a hodnostáři nesoucí faraonské atributy – berlu, žezlo, důtky, sekeru. Za nimi přichází kněz, který má na starost řádný průběh obřadu. V rukou drží dlouhý papyrový svitek, na němž jsou dopodrobna rozepsány všechny fáze slavností. Kněz hlasitě předčítá magické formule, které jsou při podobných příležitostech věnovány faraonovi. Před faraonem kráčí ještě jeden kněz, oděný jen do půl těla, který před panovníkem pomalu a slavnostně pálí kadidlo. Za nosítky následují další hodnostáři a vyšší důstojníci. Průvod uzavírají vojáci vyzbrojení kyji a oštěpy.
Dlouhý královský průvod majestátním krokem směřuje ke kaplí boha Mina, kde bude faraon moci obdivovat jeho krásu. Po příchodu na kultovní místo sestoupí z nosítek a postaví se čelem k chrámu, aby mohl zahájit rituální nakuřování, úlitby a předávání obětin „svému otci Minoví". Tím je obřad zahájen a brány svatyně se otevírají.
V kapli je umístěna socha boha. Po každé její straně stojí svatostánek tvaru kuželovitého úlu, který symbolizuje Minovu původní svatyní v poušti. Jsou tu i stylizované záhonky salátu považovaného za afrodisiakum. Božská socha zobrazuje Mina s kulatou čapkou, z níž vystupují dvě pera. Tělo a nohy má zahaleny do přiléhavého pláště. Na bradě má rituální vous. Tzv. čistí kněží vztyčují sochu na palankin zdobený draperií, který posléze dvacet dva z nich zdvihne na ramena. Zde začíná druhé procesí, které zobrazení boha odnese až na zvláštní podstavec. Je obklopen kněžími, kteří jej ovívají. Faraon si již modrou korunu vyměnil za korunu Dolního Egypta. Nyní je po jeho boku i královna.
Průvod se dává do pohybu. V jeho čele kráčejí dva zástupy kněží. První z nich tvoří nosiči obrazů (sokol, ibis, šakal, důtky nebo kyj), které představují bohy, kteří doprovázeli Mina na jeho dlouhé cestě. Kněží v druhém zástupu nesou na pravém rameni pozlacené dřevěné sošky faraonových královských předků. Hned za nimi je nesen podstavec se soškou boha, za nímž následují král a královna a za nimi fantastický bílý býk, jenž má mezi rohy sluneční kotouč. Býk ztělesňuje sexuální potenci boha Mina a nazývá se Min-Kamutef, "Min, býk své matky". Tou není myšlena faraonova matka, nýbrž bohyně Eset. Podle jedné legendy právě Min oplodnil matku Hora, jehož je faraon pozemským zástupcem. Jeden kněz pálí před býkem, králem a sochou kadidlo.
Průvod se cestou několikrát zastavuje, aby mohl kněz předčitatel zapět hymnus na oslavu boha a faraona. Během jedné z těchto etap se odehrává i "zpěv černocha ze země Punt", o kterém toho moc nevíme. Snad jen to, že při tomto obřadu bohové, kteří tančili pro Mina, uvolnili místo tanci a zpěvu černocha ze země Punt. Min byl někdy považován za stvořitele černochů, a proto býval označován jako jejich otec. V této souvislosti býval zobrazován s černým obličejem na důkaz, že jeho původním poddaným kolovala v žilách africká krev.
Konečně průvod přichází k podstavci a umístí na něj sochu boha. Faraon bohovi znovu nabídne obětiny a kněží poté vypustí čtyři stěhovavé ptáky (mandelíky) do čtyř světových stran, aby oznámili ostatním božstvům, že faraon právě zopakoval svůj nástup na trůn. Tito ptáci navíc symbolizovali Horovy syny, které jejich otec také kdysi vyslal, aby ostatním božstvům zvěstovali jeho nástup na trůn. Amset vyletěl na jih, Hapi na sever, Duamutef na východ a Kebehsenuf na západ. Faraon, který se takto ztotožnil s Horem, si posléze na hlavu konečně nasadí dvojitou korunu Horního a Dolního Egypta
(Částečné zdroje: valda.wz.cz, masch.blog.cz, starovekyegypt.net a Christiane Desroches Noblecourt/nesmrtelný odkaz Starého Egypta)
