Více z lidé a doba

KAPITOLY

(1). První láska
(2). Volný čas
(3). Nakupování a obchod
(4). Jídelníček a stravování
(5). Oblékání a zdobení těla
(6). Kosmetika a parfémy
(7). Hygiena a péče o tělo
(8). Paní domu

(9). Domácí mazlíčci

(10). Domy a bydlení:

*domy nízké sociální vrstvy

*domy střední sociální vrstvy

*domy vysoké sociální vrstvy

*královský palác

-PRVNÍ LÁSKA-

Ze starého Egypta, přesněji řečeno z doby konce 2. tisíciletí př. n. l., se dochoval nejstarší známý soubor milostných písní. Jsou to písně, v nichž se mluví o nejkrásnějším vztahu dvou mladých lidí - o jejich upřímné vroucí lásce.

Tyto písně jsou psány hieratickým písmem na papyrech a vápencových úlomcích a čtou se zprava doleva. Jejich jazykem je novoegyptština, v pořadí třetí vývojový stupeň egyptštiny. Egyptské milostné písně jsou velice živé a svěží a hluboký lidský cit z nich vyzařuje natolik, že i po třech tisíciletích nám jsou dobře srozumitelné a o lásce mladého chlapce a dívky nám řeknou více než jakékoli jiné dochované písemné památky nebo znázornění. 

V mnoha písních chlapec okouzlený dívkou obdivuje její krásu a chválí její půvaby: 

,,Mé milé se žádná nevyrovná,

nad všechno na světě je krásnější.

Září jak novoroční hvězda 

před krásným rokem.

Vyniká jemnou pletí, 

dívá se rozjasněnýma očima,

a když mluví, mluví sladce

bez zbytečných slov."

Motivy egyptských milostných písní jsou velice rozmanité. Vyskytuje se v nich nemoc z lásky, s níž si lékaři nevědí rady, ačkoli k vyléčení stačí pohled na milovanou osobu. Jsou v nich poslové lásky, mezi něž patří zvířata, stromy i rostliny. Naopak velkými překážkami zamilovaných mohou být pletichy sokyně nebo řeka hemžící se krokodýly. Kouzlo milostných písní ještě umocňuje jejich prostředí - louky na březích Nilu, papyrové houštiny a ovocné sady.

Dívka, která loví na lučině ptáky, není schopna se soustředit na práci, neboť láska je silnější:
,,Divoká husa křičí,

když se chytí do mé nástrahy.

Tvoji lásku, která mne přemáhá,

však propustit neumím.

Smotám sít:

Ale co řeknu matce,

k níž se každý den vracím ověšena ptáky?

Dnes jsem nelíčila žádnou past.

Sama jsem se chytila do sítě lásky!"

Pomocnící zamilovaného chlapce či dívky byla ve starém Egyptě nesmírně oblíbená a hojně uctívaná Zlatá bohyně lásky Hathora. Právě jí se oba svěřují se svým jediným přáním a největší touhou. Avšak někdy se dívka dovolává přímo krále bohů Amona:

,,Odešla jsem od milého

a vzdálila se od své lásky.

Srdce se mi zastavilo.

Když pohlédnu na sladký koláč,

jako bych uviděla sůl.

Také lahodné víno chutná jako žluč. 

Jenom tvůj dech může oživit mé srdce. 

Kéž mi tě Amon dopřeje navěky věků!"

Při četbě egyptských milostných písní nás často napadne, že radosti a trampoty zamilovaných jsou po celá tisíciletí v podstatě stejné. Upřímné vyznání - Oč je lepší jeden den ve tvém objetí, než sto tisíc dnů kdekoli jinde na zemi! - může pramenit jen z jediného, neměnného lidského citu.

(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)

-VOLNÝ ČAS-

VOLNÉHO ČASU SE VE STARÉM EGYPTĚ MOC NEDOSTÁVALO, A TO OBZVLÁŠTĚ U CHUDÝCH OBČANŮ (farmářů, služebníků a dělníků). TI MĚLI VĚTŠINOU VOLNO AŽ VEČER PO PRÁCI A ASI JEDEN VOLNÝ DEN V DESETIDENNÍM TÝDNU ČI BĚHEM STÁTNÍCH NEBOLI NÁBOŽENSKÝCH SVÁTKŮ, kterých byla široká škála. V obchodech, řemeslnických dílnách, krčmách i úřadech ROZHODOVALI O VOLNU VEDOUCÍ. Jakmile ale měli egypťané volnou chvilku, nehodlali ji promarnit. Všichni egypťané nejraději trávili volný čas SPOLEČNĚ S RODINOU A PŘÁTELI.

Staří egypťané byli velmi OPTIMISTICKÝ A RADOSTNÝ národ a proto měli velmi v oblibě PÍSEŇ NAZÝVANOU HARFENÍKOVA, která vyjadřuje pomíjivost života na tomto světě a přímo vyzývá člověka, aby celý svůj život trávil v radosti a naplňoval své touhy:

,,Proto se raduj a žij,

žij z každého krásného dne.

Člověku není dáno vzít si své věci s sebou.

Kdo jednou odešel, ten se už nevrátí."

A SKUTEČNĚ, EGYPŤANÉ SE PODLE TÉTO ZÁSADY SNAŽILI ŽÍT. Soudě tak podle mnoha dokladů, a to z nesčetných reliéfů, nástěnných maleb i písemných svědectví. DOSLOVA Z NICH VYZAŘUJE NESMÍRNÁ LÁSKA K ŽIVOTU, RADOST Z NĚHO A TOUHA PLNĚ HO PROŽÍT. Není proto divu, že starověcí egypťané připisovali velkou úlohu právě RŮZNÝM ZÁBAVÁM, HRÁM, ODPOČINKU, TANCI, POSEZENÍ S PŘÁTELI A OVŠEM TAKÉ SMYSLU PRO HUMOR. Život plný radostí a zábav se měl dále rozvinout zvláště po smrti.

I když egypťané trávili velký čas pracovními povinnostmi nebránilo jim to veselit se dokonce i v práci. Běžně popíjeli pivo a klábosili.

Trávení volného času SE LIŠILO PODLE STÁŘÍ, POHLAVÍ A TAKÉ SPOLEČENSKÉHO POSTAVENÍ OBYVATEL. Malé děti měly život v říši faraonů nejlehčí, a to asi do desátého roku, kdy se staly dospělými. Měly zcela volný průběh života, i když samozřejmě byly zaučovány do různých řemesel a musely pomáhat v rodině, to asi od pátého roku života. Jinak se stále bavily s kamarády převážně plaváním v zavodňovacích kanálech, míčovými hrami či různými závody, tanci atd. Chlapci se dále bavili zápasením, souboji na loďkách, kdy se sráželi dlouhými dřevěnými tyčemi do vody. Často provozovali  akrobatické hry. NAPROTI TOMU SE POMĚRNĚ MÁLO VYSKYTOVALY KOLEKTIVNÍ HRY NEBO SPORTY.

Dívky se ve volných chvílích nejraději věnovali stolním hrám, tanci, akrobatickému tanci, zpěvu, hudebním nástrojům, taneční pantomimě a svému zevnějšku.

Samotný tanec, hudba a hraní na hudební nástroje nebylo samozřejmě výsadou pouze mladých lidí. Tyto činnosti měli velký význam při různých slavnostech a hostinách, jak u vznešených, tak u prostých občanů, při náboženských svátcích i pohřebních obřadech. Lidé, kteří se věnovali tanci, zpěvu a hudbě měli ve Starém Egyptě vážené postavení ve společnosti.

K oblíbeným zábavám vznešených obyvatel, kteří měli velmi volného času, patřili PROJÍŽĎKY LODÍ, RYBOLOV A LOV VODNÍHO PTACTVA. Dále to byl LOV V BLÍZKÉ POUŠTI, LUKOSTŘELBA A V DOBĚ NOVÉ ŘÍŠE PROJÍŽĎKY NA KONÍCH ČI VE VOZECH KOŇMI TAŽENÝMI.

Jestliže egypťané všech společenských vrstev chtěli strávit volný čas o něco klidněji, zahráli si VELMI OBLÍBENÉ DESKOVÉ STOLNÍ HRY, a to doma či v blízkém hostinci někdy také nazývaném DŮM SENETU. Dnes víme, že existovali přinejmenším čtyři takovéto hry: od počátků 3. tisíciletí př. n. l. se hrála tzv. HUSÍ/HADÍ HRA egyptsky mehen (deska hry spojená s podnožkou představuje dlouhé stočené tělo dobrého hada Mehena. Na vnějším konci stočeného hadího těla se objevuje hlava husy, připravené ,,vyvrhnout" ze sebe slunce. Střed desky tvoří hadí hlava s vyplazeným, barevně zvýrazněným jazykem, namířeným proti všem nepřátelům denní hvězdy.), další hra byla nazvána PES A ŠAKAL, která přibližně odpovídá naší hře vlk a ovce, třetí nejznámější hra se nazývala SENET a hrála se na ,,šachovnici" o 30 políčkách (hra odpovídá dnešní dámě) a čtvrtá se hrála na desce o 20 políčkách a hrací kameny k této deskové hře mívaly různou podobu. Bohužel název této hry je poněkud nejasný.

Nejraději však egypťané trávili volný čas SE SVÝMI NEJBLIŽŠÍMI NEBO S PŘÁTELI. Ve velmi velké oblibě bylo POŘÁDÁNÍ VEČÍRKŮ, kde se nešetřilo jídlem, pitím ani zábavou, a to obzvláště v bohatých rodinách. Počínaje Novou říší přibil další skvělý důvod proč pořádat hostiny - lidé začali slavit své narozeniny.

Chudší občané, kteří neměli dostatečné finance na pořádání častých a honosných večírků, pozvali své přátele alespoň na běžný kus řeči. Mimo jiné při těchto chvílích často hráli zmíněné deskové hry. S přáteli se vydávali i na blízký trh, jelikož nakupování egypťané zbožňovali.

Egypťané samozřejmě ve volných chvílích pečovali o svůj dům a pozemek. Nejraději zahradničili, ale také bylo potřeba čas od času uklidit.

CESTOVÁNÍ ZA DOB FARAONŮ: Egypťané, rozhodně ti chudší, cestovali převážně po své vlastní zemi. Ne že by nechtěli vycestovat do zahraničí, ale většinou neměli prostředky. Také se však báli, že by je zde mohla náhle zastihnout smrt a zemřít v cizí zemi znamenalo ZAVRŽENOU MOŽNOST DOSTAT SE NA ONEN SVĚT, jelikož na toto místo jste se mohli dostat pouze z egyptské země. Cestování bylo dostupné pouze PO VODĚ NA LODI ANEBO NA NEPOHODLNÉM OSLÍKOVI ČI PĚŠKY, ale to spíše do sousedního města.

-NAKUPOVÁNÍ A OBCHOD-

Staroegyptská země byla téměř přesycena širokou škálou různých obchodů, pouličních stánků a tržišť. Občané měli tedy VELKÝ VÝBĚR ZBOŽÍ, A TO I TOHO EXOTICKÉHO. Ceny v obchodech byly dá se říci přijatelné, AVŠAK NIKDY NEBYLY PEVNĚ STANOVENY. Když si zákazník vybral zboží byla mu prodejcem nabídnuta cena, ten ji buď přijal anebo o ní ZAČAL S PRODEJCEM SMLOUVAT, ten ihned začal s cenou klesat, ovšem ne však příliš.

Z dnešního pohledu se může někomu zdát, že Starověký Egypt byl stejně jako dnešní zaostalý a chudý. Ovšem není tomu tak zcela pravda, ikdyž ano VĚTŠINU EGYPŤANŮ TVOŘILI LIDÉ S MALÝMI PŘÍJMI, přesto egypťané ve velké oblibě utráceli téměř denně V OBCHODECH S BĚŽNÝMI POTRAVINAMI A ZBOŽÍM. Do obchodů a na tržiště docházeli velmi rádi. Chodili jsem totiž jak s rodinnými příslušníky, tak i s přáteli a trávili zde i velkou část volného času.

VELKÁ MĚSTA MĚLA OBŘÍ KUPECKÁ CENTRA kam docházeli místní (měli nadále většinou ve městě i vlastní kamennou prodejnu) i cizí obchodníci. Tržiště se stávaly velkým obchodním centrem se vším na co jste si vzpomněli, a tak museli mít pevný dozor. Přímo na tržišti bylo zřízeno úřední zázemí, kde se vyřizovali všechny důležité záležitosti: zapsání čili zaregistrování nových prodejců a informacích o jejich majetku, následné vyměření poplatku z jejich zisku a určení místa k obchodování a naopak odregistrování kupců. MĚSTA NA TOMTO ZPŮSOBU OBCHODU VELMI BOHATLA.

Ve městech se nacházeli dále samotné velké obchodní čtvrtě, které vznikly převážně na ,,nejživějších" městských místech.
Každý majitel a jeho obchod se specializoval na URČITÝ DRUH SORTIMENTU. Nejvíce bylo obchodů S POTRAVINAMI, především se zeleninou a ovocem (cibule, česnek, ředkve, hlávkový salát, tuřín, tykve, moruše, fíky, datle, granátová jablka, fazole, okurky, mrkve, zelí, pórek, kukuřici, meloun a popřípadě semena zeleniny či stonky vinné révy).

Poté jste mohli naleznout PEKÁRNY, JEŽ NĚKTERÉ BYLY STÁTNÍ (státní zaměstnanci si jsem docházeli pro výplaty v podobě potravin). V pekárnách jste nalezli samozřejmě chléb, a to buď obyčejný PŠENIČNÝ, dále JEČMENNÝ a také PLNĚNÝ, převážně zeleninou a rozhodně zde bylo k nalezení i PIVO, které se z pečiva vyrábělo. Také by jste zde objevili ovšem i chutnější pečivo, a to SLANÉ A SLADKÉ ROHLÍKY NEBO KOLÁČE (makové, medové, ovocné...) či různé PLNĚNÉ ROLKY apod, ale i ZRNÍ, MOUKU, CIZRNU A ČOČKU.

Egypťané NEZNALI CUKR a tak bylo vše dochucováno drahým medem (rohlíky, koláče, pivo atd.) nebo solí (rohlíky, maso...) či šťávou z ovoce.

Dalším běžným potravinovým obchodem byly MLÉKÁRNY, kde rozhodně nechybělo MLÉKO, a to buď ve větších či meších hliněných nádobách, dále SÝR vyráběný převážně z kozího mléka a také ZTUŽENÝ ROSTLINNÝ ČI ŽIVOČIŠNÝ TUK - MÁSLO.

Běžné bylo také ŘEZNICTVÍ S MASEM HUS A KACHEN, jež bylo k dostání nejlevněji, VEPŘOVÉ A VNITŘNOSTI, KŘEPELČÍ, HOVĚZÍ, JEHNĚČÍ, KOZÍ, GAZELÍ A ZAJEČÍ MASO spadalo do dražší skupiny. Ovšem jste zde mohli sehnat i ČERSTVOU A SUŠENOU RYBU ČI RYBU V SOLNÉM NÁLEVU ANEBO TAKÉ SŮL SAMOTNOU.

Převážně ve městech, kde byli lidé bohatší jste mohli naleznou i OBCHODY S MEDEM, který byl poměrně drahý pro běžné občany, dále se zde nacházela ZAHRADNICTVÍ, kde byl k nalezení mimo STROMKŮ, SEMEN, KOŘENÍ, KVĚTIN, ZAHRADNÍHO NÁŘADÍ apod. také i JEDLÝ OLEJ získávaný z různých olejových stromů, který se často používal NA SMAŽENÍ ČI DO OLEJOVÝCH LAMP, dále také VEJCE ANEBO SAMOTNOU DRŮBEŽ a ojediněle I DOBYTEK.

To by byly potraviny, teď vám představím obchody s ostatním denním zbožím:

Do nejlevnější skupiny patřili obchody S ROHOŽEMI A KOŠÍKY, dále HRNČÍŘSTVÍ A TKALCOVNY, kde jste mohli sehnat převážně pouze LÁTKY, ŠATY BYLY TOTIŽ ČASTO ŠITY ČI AŽ DOMA. Do této skupiny obchodů zřejmě spadali I CIHELNY.

Dražší obchody s luxusnějším zbožím jsou následující: OBCHOD S PARFÉMY (Voňavky byly většinou plněny do menší či větší keramické nádoby s uzávěrem a byly tekuté nebo olejovité formy. Vyráběny byly převážně z velkého množství květin, myrhy a oleje.), dalším běžným obchodem s kosmetikou byl OBCHOD S LÍČIDLY, které byly vyráběny z heny, černidla atd. Následně jsem spadal i OBCHOD S LEVNÝM I LUXUSNÍM NÁBYTKEM, OBCHOD SE SANDÁLY, které byly v nejlevnějším případě vyráběny z papyru a v nejdražším z kůže. Také OBCHOD S KLENOTY, a to s měděnými (zřejmě nejlevnější), se stříbrnými a nakonec samozřejmě se zlatými. Nalézali se zde i klenoty vykládané drahokami. A jako poslední jsem spadalo ještě SOCHAŘSTVÍ, PRODEJNA PAPYRU, LODĚNICE A OBCHODY SPECIALIZOVANÉ POUZE NA VÍNO. Největší předpoklad k nalezení tohoto obchodu byl v bohatší či šlechtické čtvrti.

To jsou asi všechny nejběžnější typy obchodů. Nyní jsem pro vás vytvořil ceník vybraných artiklů s přibližnými cenami. Ceny níže uvedené jsou pouze orientační a zveřejněné dle uváženého odhadu. Každý obchodník měl ceny za zboží různé, avšak cenové rozpětí bylo podobné. Každý obchodník přijímal různé platby za své zboží prostřednictvím čehokoliv směnitelného.

-JÍDELNÍČEK A STRAVOVÁNÍ-

Základní surovinou k výrobě nejběžnějších pokrmů i nápojů BYLO OBILÍ, jež se pěstovalo podél Nilu v druhém ročním období zvané Peret a každoročně HOJNĚ SKLÍZELO ve třetím a zároveň posledním období egyptského roku zvaném Šému. Egypt se tak postupně stal věhlasným po celém tehdy známém světě touto svou hojností, JEŽ PŘEDSTAVOVALA JEHO BOHATSTVÍ, ZARUČOVALA EKONOMICKOU STABILITU A SPOKOJENOST OBČANŮ A MIMO JINÉ OBILÍ A VÝROBKY Z NĚHO PŘEDSTAVOVALY NEJPOUŽÍVANĚJŠÍ PLATEBNÍ JEDNOTKU.

PĚSTOVALA SE PŠENICE A JEČMEN, TY BYLY PĚSTOVÁNY JEŠTĚ VE VĚTŠÍ MÍŘE NEŽ ZELENINA. OBILOVINY SE UKLÁDALY NA ZEM POBLÍŽ BÝVALÝCH POLÍ NA MLAT, NA KTERÝ LIDÉ VPUSTILI DOBYTEK, ABY VYMLÁTIL ČI VYDUPAL ZRNÍ, TO POTÉ BYLO ZEMĚDĚLCI VYHAZOVÁNO DO VZDUCHU, ABY SE JEŠTĚ ODDĚLILO OD PLEV. Až v tomto stavu se obiloviny ukládaly do sýpek a pekáren, ještě před tím byl však u jednotlivých farmářů šlechtou pověřených polí proveden výběr daní prostřednictvím státních úředníků. Výměr byl následně určen do těchto státních skladů.

Uložené obiloviny byly určeny pro běžný chod státu a na výplaty státních zaměstnanců, jimž byly každému podle výměry vydávány týdně či měsíčně. Nestátní zaměstnanci museli zde (v sýpkách a pekárnách bylo také pro ně uložené zboží dostupné) za zboží zaplatit.

Ze zrní se posléze (po výplatě či zakoupení) vyráběla mouka a z ní těsto k výrobě chleba, rohlíků, koláčů a piva. Z PŠENIČNÉ MOUKY SE PŘEVÁŽNĚ VYRÁBĚL CHLEBA, ROHLÍKY SLANÉ A SLADKÉ FORMY A KOLÁČE, JENŽ SE PO VYTVAROVÁNÍ A VYKYNUTÍ TĚSTA DALY UŽ JEN POUZE PÉCT. PIVO SE VYRÁBĚLO ZEJMÉNA Z JEČMENNÉ MOUKY, A TO PODOBNĚ JAKO PEČIVO. ROVNĚŽ SE VYTVAROVALO A NECHALO VYKYNOUT TĚSTO, KTERÉ SE POSLÉZE NATRHALO NA MENŠÍ KOUSKY A VLOŽILO DO VODY. VZNIKLA TAK KAŠE A TA SE NECHALA NĚKOLIK DNÍ FERMENTOVAT A POTÉ SE VZNIKLÝ MOK PŘECEDIL DO JINÝCH NÁDOB A AMFOR.

Zrní a mouku vykupovaly i obchodníci a trhovci s potravinami a toto zboží se tak stalo mnohem dostupnější.

Hojně se spolu s obilovinami na polích pěstovala i zelenina, jejíž sklizeň a následné odvedení do sýpek bylo mnohem snazší a rychlejší a státním zaměstnancům byla vydávána přednostně, aby nepodlehla rychlejší zkáze. PĚSTOVÁN BYL HLÁVKOVÝ SALÁT, ZELÍ, CIBULE, PÓREK, ŘEDKVIČKY, TYKVE, TUŘÍN, OKURKY, ČESNEK, MRKEV, MELOUNY, ČOČKA A HRÁŠEK. Výsadbě těchto zeleninových odrůd se věnovali i soukromé osoby, obzvláště obchodníci - zelináři.

Velký dostatek v Egyptě byl také u RYB, JEŽ BYLY DÍKY TOMU CELKEM LEVNÉ A STALY SE TAK VÝHRADNÍM POKRMEM CHUDÝCH, A TO SPOLU S LUŠTĚNINAMI, OBILOVINAMI A ZELENINOU. Ryby byly loveny jak v nebezpečných pobřežních oblastech (krokodýlové, hroši, bažiny a vysoké mokřiny) tak i uprostřed Nilu. Tuto činnost prováděli výhradně rybáři, jež své úlovky ihned prodávali. Ryby se prodávaly přímo ČERSTVÉ, ale ještě více SUŠENÉ, a to v celku a nevykostěné. Další úpravy provedl teprve až kupující doma. Ryby byly také nabízeny NAKLÁDANÉ V SOLNÉM NÁLEVU, takto byly velmi oblíbené.

SUŠENÉ RYBY SE JEDLY NĚKDY I BEZ DALŠÍHO VAŘENÍ, ALE VE VĚTŠÍ OBLIBĚ BYLY RYBY SMAŽENÉ A KOŘENĚNÉ, OSTATNĚ JAKO DALŠÍ MASO.

CHUDŠÍ SI MOHLI DOVOLIT POUZE MÁLO MASA MAXIMÁLNĚ JEDENKRÁT TÝDNĚ, A TO PŘEVÁŽNĚ PTACTVO - KŘEPELKY, HUSY A KACHNY NEJČASTĚJI A DÁLE ZMÍNĚNÉ RYBY. Rovněž se ulovené ptactvo běžně prodávalo. Maso se prvotně upravovalo (porcovalo). Dalším jedlým masem bylo ANTILOPÍ, KOZÍ, GAZELÍ A ZAJEČÍ MASO, VEPŘOVÉ ZŘEJMĚ TAKÉ, IKDYŽ NĚKTEŘÍ ŘEČTÍ UČENCI TO VYVRACELY. ZÁSADNĚ SE NEJEDLO POUZE MASO POSVÁTNÝCH ZVÍŘAT.

Bohatí lidé se stravovali i několikrát denně. I TEHDY VŠAK BYLY DENNÍ POKRMY PEVNĚ STANOVENÉ A U BOHATÝCH JICH ALE BYLO PODSTATNĚ VÍCE - SNÍDANĚ, SVAČINA, OBĚD, SVAČINA, VEČEŘE A SVAČINA. CHUDÍ LIDÉ SI DOPŘÁVALI POUZE MALOU SNÍDANI, SVAČINU MÍSTO OBĚDA, JELIKOŽ NA OBĚD A UŽ VŮBEC SPOLEČNÝ NEBYL VĚTŠINOU ČAS A V PODSTATĚ ANI FINANCE. JEDINÉ VYDATNĚJŠÍ JÍDLO, KTERÉ SI DOPŘÁVALI BYLA AŽ VEČEŘE, A TO S CELOU RODINOU A VĚTŠINOU TAKÉ S PŘÁTELI, JELIKOŽ SPOLEČNÉ HODOVÁNÍ PATŘILO K OBLÍBENÝM KRATOCHVÍLÍM.

Na takovém staroegyptském talíři se nacházelo na oleji smažené a kořeněné maso či ryba A PŘÍLOHA TEHDY SESTÁVALA ZE ZELENINY ANEBO LUŠTĚNIN A POPŘÍPADĚ SÝRA. JEDLO SE RUKAMA, příbor tehdy ještě neexistoval, posloužil maximálně nůž a nádobka s vodou na umytí rukou. Velmi oblíbený byl také svatojánský chléb.

Pokrmy se tehdy výhradně SUŠILY, PEKLY, VAŘILY, SMAŽILY (NA OLEJI), OPÉKALY, DUSILY A RESTOVALY, TO VŠE BYLO DOCHUCOVÁNO NEJRŮZNĚJŠÍM KOŘENÍM A KAMENNOU SOLÍ, JEŽ SE DOVÁŽELA ZE ZÁPADNÍ POUŠTĚ.

Nadále nesmím opomenout OVOCE, které zbožňovali lidé všech vrstev a bylo i celkem dostupné, některé všudypřítomné i zadarmo. Byly to ovocné stromy, které vždy rostly v blízkém sousedství - GRANÁTOVNÍK, DATLOVNÍK, MORUŠOVNÍK ČI FÍKOVNÍK A POPŘÍPADĚ BYLA K DOSTÁNÍ I VINNÁ RÉVA či bylo levně k dostání v obchodech (se zeleninou) a na trhu.

Důležitou součástí denního jídelníčku byly samozřejmě i nápoje, obzvláště ty alkoholické, jelikož starověcí egypťané na rozdíl od svých dnešních potomků alkoholické nápoje přímo zbožňovali a dopřávaly si je běžně i v zaměstnání či dokonce při náboženských slavnostech.

NEJOBLÍBENĚJŠÍM ALKOHOLICKÝM MOKEM BYLO SAMOZŘEJMĚ JIŽ NĚKOLIKRÁT ZMIŇOVANÉ PIVO, JEŽ SI DOPŘÁVALI VŠICHNI BEZ OHLEDU NA POSTAVENÍ. V každém domě či úřadě sestávala v hlavní společenské místnosti či kanceláři poměrně hluboká nádoba podepřená třemi nohami a její obsah nemohl být vyplněn ničím jiným než pivem. EXISTOVALO NĚKOLIK DRUHŮ PIV, A TO OD NEJBĚŽNĚJŠÍHO A NEJLEVNĚJŠÍHO JEČMENNÉHO PŘES OVOCNÉ DRUHY AŽ PO OBLÍBENÉ MEDOVÉ PIVO.

AVŠAK K ZAHNÁNÍ ŽÍZNĚ SI LIDÉ JEŠTĚ ČASTĚJI DOPŘÁVALI BĚŽNOU VODU, OSVĚŽILA NEJLÉPE A UDRŽOVALA MYSL ČISTOU.

VELMI OBLÍBENÝM, I KDYŽ DRAHÝM NÁPOJEM BYLO I VÍNO, jehož výroba započala již v rané historické době. Nejhojněji bylo pěstováno V SEVEROVÝCHODNÍ DELTĚ KOLEM MĚSTA INET A BRZY SE EGYPTSKÉ VÍNO HLAVNĚ Z TÉTO OBLASTI PROSLAVILO I V DALEKÝCH ZEMÍCH.

VYRÁBĚLO SE JAK BÍLÉ, ČERVENÉ TAK I OVOCNÉ (DATLOVÉ) VÍNO, KTERÉ SE VYRÁBĚLO TAK, ŽE SE DO NÁDOBY VLOŽILY DATLE, KTERÉ SE POSLÉZE ZALILY POUZE VODOU A NECHALO SE AŽ DVA TÝDNY ODSTÁT.

Veškeré víno se vkládalo do amfor s uzávěrem z přírodního asfaltu a bylo označeno ROKEM SKLIZNĚ A BĚŽNĚ SE POSLÉZE NECHÁVALO ODSTÁT I 200 LET. Sklizeň révy započala vždy ručním otrháním a skončila sešlapáním bosou nohou v sudech.

Posledním běžným nápojem bylo MLÉKO, které se však v egyptském horkém podnebí nepilo tak často a navíc rovněž nebylo nejlevnější stejně jako ostatní mléčné výrobky.

-OBLÉKÁNÍ A ZDOBENÍ TĚLA-

Móda se stala ve Starém Egyptě předním předmětem kultury. LIDÉ SI NA MÓDĚ VELICE ZAKLÁDALI A CHTĚLI SE CO NEJVÍCE OKOLÍ LÍBIT, JAK BOHATÍ TAK I CHUDÍ. Jejich šaty byly vyráběny ze lnu. Nejdříve se však ve tkalcovských dílnách vyrobila z této rostliny látka (většinou bílá až béžová) a teprve poté po zakoupení v domácnosti z ní byly zhotoveny šaty. Vyprodukované šaty byly ÚTLEJŠÍHO A LEHCE PRŮSVITNÉHO typu a tak zvyšovaly přitažlivost dané osoby. Plátno vyrobené ze lnu bylo velmi ceněno ZEJMÉNA JEHO PRŮSVITNOSTI.

Ve Starověkém Egyptě bylo ZAKÁZÁNO POUŽÍVAT ŽIVOČIŠNÁ VLÁKNA, nicméně kněží si při chrámových nebo pohřebních rituálech přehazovali přes ramena LEVHARTÍ KŮŽI, JEŽ BYLA SYMBOLEM EGYPTSKÉHO KNĚZE. Dnes běžně používaná bavlna ještě ani NEEXISTOVALA.

Šperky byly zhotovovány ve velké míře z MĚDI, jež byly běžně dostupné I PRO CHUDŠÍ OBČANY, avšak kousky vykládané drahokamy již tak ne. Ve větší míře však byly vykládány zlaté šperky, obzvláště opracovanými SMARAGDY A TYRKYSY, dovážených hlavně z oblastí Sinaje. Mezi nejčastější šperky se řadily NÁRAMKY, PRSTÝNKY, NÁKOTNÍČKY, SPONY, NAUŠNICE A LÍMCE Z KORÁLKŮ A DRAHOKAMŮ, jež si lidé kupovali podle své movitosti.

ŽENY: V tehdejší době byl ideál ženské krásy naprosto odlišný než dnes. JAKÉKOLIV ŽENY BYLY POVAŽOVÁNY SICE ZA PŘEDMĚT LIDSKÉ KRÁSY, ALE LÍBILA SE SPÍŠE POSTAVA ŠTÍHLÉ TMAVOVLÁSKY S PLOCHOU HRUDÍ.

Každá typická žena se oblékala DO NA TĚLO PŘILÉHAVÝCH LEHCE PRŮSVITNÝCH ŠATŮ SE ŠIROKÝMI RAMÍNKY - KALARIS., PŘES KTERÉ NĚKDY NOSILA I KABÁTEK S NAZNAČENÝMI RUKÁVY - MESSESET. Movitější ženy si dopřávaly ještě vyzývavější a samozřejmě luxusnější, barevné šaty ze skládaného plátna, které sahaly většinou až ke kotníkům, ale odhalovaly všechny ženské křivky, ostatně jako všechny ženské šaty. ŽENY SI SVŮJ ODĚV SAMOZŘEJMĚ DOPLŇOVALY ŠPERKY, OSTATNĚ STEJNĚ TAK I MUŽI.

Na slavnosti kam docházely ženy jako tanečnice si oblékaly pouze BEDERNÍ PÁS, AVŠAK PRÁDLO JAKO TAKOVÉ SE JEŠTĚ NENOSILO.

MUŽI: Mužská móda snad více než ženská prodělávala velké změny a to až do dob Nové říše. OBLEČENÍ ZŮSTÁVALO VŠAK VŽDY PRAKTICKÉ A PLNĚ PODŘÍZENO ZDEJŠÍMU KLIMATU. V počátečních dobách, tedy v Předdynastické době chodili muži téměř nazí až na chránič, do kterého si muži nasazovali přirození.

teprve až ve staré říši se poprvé objevil typický mužský oděv - KRÁTKÁ A ÚZKÁ SUKNICE, jednoduchý kus látky obdelníkového tvaru, jež se ovazoval kolem beder a sahal nad kolena. V pase pak tuto suknici přidržoval látkový nebo kožený pásek.

Muži nadále nosili PŘEDCHŮDKYNI DNEŠNÍ KOŠILE, jež si uži oblékali převážně na slavnost. A stejně jako ženy tak i muži NOSILI ŠATY, AVŠAK VOLNĚJŠÍ A S NAZNAČENÝMI RUKÁVY. BYLY NAŠKROBENÉ, SAHALY AŽ KE KOTNÍKŮM A NA ZÁDECH SE ZAVAZOVALY. Tento oděv oznamoval vyšší postavení muže ve společnosti.

ŠPERKY: Z DŮVODU, ŽE ČLOVĚK MUSEL PODLE PŘÍSNÉHO POSMRTNÉHO KULTU OPUSTIT SVĚT ŽIVÝCH ,,NEPORUŠENÝ", TAK SI NESMĚL NAPŘÍKLAD ANI PROPÍCHNOUT UŠI KVŮLI NAUŠNICI. Přesto však naušnice běžně nosili, avšak pouhé klipsny.

EGYPŤANÉ VYRÁBĚLI PŘÍMO ÚŽASNÉ ŠPERKY. Často používanými motivy ve šperkařství byly především SKARABEUS A HOROVO OKO, jež se používaly u výroby amuletů.

OBUV: V egyptském horku a suchu nebylo zapotřebí pevných bot, a tak se zde VYRÁBĚLI POUZE SANDÁLY. MIMOCHODEM EGYPŤANÉ BYLI PRVNÍ, KDO ZAČAL VYRÁBĚT OBUV.

Sandály byly vyráběny ve velké míře z RÁKOSU A PAPYRU (sandály z těchto materiálů nosili zejména chudší lidé) A KRAVSKÉ KŮŽE. Kůže se vyčiňovala tukem a máčela se v tříslivech.

Poté koželuh z olejnaté tekutiny kůže vyjmul a nechal je vyschnout. Když byly kůže suché rozložily se na stůl a začaly se vytahovat na všechny strany, aby byly pružné a lehké. Bušilo se do nich paličkou, aby se olej do kůží snadněji vsákl. Tím byly kůže poddajné, nepropustné a hlavně nepodléhaly hnilobě.

Na stojanu se pak podle kopyta vyřezávala kůže. Pomocí razníku se prorazilo na sandálu očko, kterým se pak provlékl řemínek. Ten připevnil sandál k noze. Podrážky se šily pomocí šidla z hroší kosti. Rzník a šidlo se občas ponořil do nádoby s tukem, aby se podrážka lépe prošívala. Na  silné podrážce z kravské kůže byla druhá, která byla tenčí.

Podrážky se prošívaly nití namočenou v pryskyřici - tím byla nit odolná proti vodě. Podrážky nejjednodušších sandálů byly ploché, u prstů se hodně rozšiřovaly a na konci byl otvor, kterým byl protažený řemínek. Ten vedl mezi palcem a druhým prstem na noze a kolmo na něj vedl široký pásek, který se protahoval štěrbinou ve spodní části podrážky přibližně pod patou.

Sandály obzvláště ty z kůže NEBYLY NIJAK LEVNÉ A BYLY ZNAKEM PŘEPYCHU A MOCI, AVŠAK ALE I CHUDÍ OBČANÉ SI JE DOPŘÁVALI.

ÚČESY: První zmínky o tvorbě účesů pocházejí teprve až z období Staré říše. Je jasné, že účesy z tohoto období BYLY PROSTÉ A JEDNODUCHÉ a to jak pánské tak i dámské. MUŽI NOSILI KRÁTCE OSTŘÍHANÉ VLASY, MIKÁDO PO RAMENA ČI KRÁTKÉ PEVNÉ KUDRNY VYROVNANÉ V PRAVIDELNÝCH ŘADÁCH. ŽENY VĚTŠINOU NOSILY DLOUHÉ VLASY SPLÝVAJÍCÍ PŘES RAMENA ČI MIKÁDO.

Střední říše byla charakteristická ,,šálou přehozenou přes hlavu" - PÁNSKÝ ÚČES NA ČELE S HUSTOU OFINOU A PRAMENY DOPŘEDU SČESANÝCH VLASŮ ZASTŘIŽENÝCH DO ŠPIČKY. ŽENY UPŘEDNOSTŇOVALY DVA PRAMENY VLASŮ SPADAJÍCÍCH PŘES RAMENA A TŘETÍ SPLÝVAJÍCÍ PO ZÁDECH.

Teprve Nová říše nám představuje ty nejzdařilejší účesy, ikdyž o většinu vlasových kreací se POSTARALY PARUKY. NĚKTERÉ ZEJMÉNA DÁMSKÉ BYLY VELMI OBJEMNÉ A JINÉ ZASE NAPŘÍKLAD BYLY TVOŘENY DLOUHÝMI PRAMENY, ALE PŘEDEVŠÍM BYLY POMĚRNĚ SLOŽITÉ A ČASTO I S PŘÍČESKEM ANEBO SI JE BOHATÉ DÁMY PO OMRZENÍ BĚŽNÉ ČERNÉ ČI HNĚDÉ BARVY DOKONCE OBARVOVALY HENOU.

Mezi muži z vyšších vrstev Nové říše se ujal neotřelý účes, KTERÝ SESTÁVAL Z HORNÍ VRSTVY TVOŘENÉ DLOUHÝMI TENKÝMI LOKÝNKAMI A Z DOLNÍ VRSTVY TVOŘENÉ ŘADOU KRATŠÍCH KUDRLINEK NEBO VLNEK SPADAJÍCÍCH K RAMENŮM.

Chudší muži i ženy začali ke konci 18. dynastie nosit jednodušší variantu účesu uvedeného v předchozím odstavci. MUŽI JEJ NOSILI JAKO DLOUHÝ NEBO KRÁTKÝ TYP, KTERÝ SESTÁVAL Z TUHÝCH KUDRLINEK NEBO ROVNÝCH DLOUHÝCH KADEŘŮ, JEŽ POKRÝVALY HLAVU JAKO ČAPKU. ŽENY NOSILY OBVYKLE DLOUHÝ TYP.

Ženy rády doplňovaly svůj účes o další doplňky jako BYLY SPONY, NEBO STUŽKY ČI OBLÍBENÉ KVĚTINOVÉ VĚNCE.

Většina účesů již od dob Staré říše SESTÁVALA Z PARUK, které se vyráběly z lidských vlasů.

Co se týče vousů, TY EGYPTŠTÍ MUŽI MOC NEPĚSTOVALI. CHODILI DOHLADKA OHOLENÍ, což platilo od rolníka až po krále. Ten však nosil dlouhou tuhou obřadnou bradku, ta byla ale umělá.

(Částečný zdroj: starovekyegypt.net a Lid obou zemí/Barbara Mertz)

-KOSMETIKA A PARFÉMY-

Pro starověké egypťany nepředstavovaly kosmetické přípravky a parfémy pouze prostředky ke zkrášlení těla - byly spojovány i s bohy a znovuzrozením v posmrtném životě.
Parfémy se ve starém Egyptě používaly již od nejstarších dob. Parfémované oleje a masti byly nejběžnější, ale uplatnění měly i esence extrahované stlačováním květin, například lilií. Parfémy se původně připravovaly pro náboženské obřady za použití širokého spektra aromatických rostlin. Zpravidla se zhotovovaly v chrámech, jež měly své vlastní specializované ,,laboratoře" na výrobu různých druhů kadidla a vonných past. Mnohé z receptů se dochovaly, a přestože některé z ingrediencí už neznáme, je zřejmé, že egypťané měli rádi sladké, kořeněné parfémy, které naplňovaly vzduch opojnou vůní.
Kyfi, nejproslulejší egyptský parfém, se denně pálil v chrámech jako kadidlo. Mezi surovinami na jeho výrobu byly pryskyřice - kadidlo, myrha, lentišková pryskyřice a pryskyřice z borovic, bylinky a koření - skořice, kardamom, šafrán, jalovec, máta a nard podobný pačuli. Dále rozinky a med. Pálení a obětování kadidla bylo prostředkem komunikace s bohy a existuje mnoho zobrazení zachycujících panovníka při obětování vonných látek.
Pro egypťany byl parfém darem bohů, používali jej při chrámových obřadech i pro osobní kouzlo. Svými vazbami na sexualitu a znovuzrození byl obzvlášť důležitý v posmrtném životě. V pohřební výbavě se proto setkáváme s četnými nádobkami na masti a lahvičkami na parfémy. 

Za Nové říše se parfémy začaly používat v kosmetických přípravcích ke zkrášlení vlastního těla a zároveň při náboženských obřadech. V zemi, kde slunce nesmírně pálilo, chránily vonné oleje a masti pokožku. Nicméně exotické voňavky, jež se nově zařadily mezi dovážené přepychové zboží, aromatické zelené galbanum z Persie nebo jako růže vonící velbloudí tráva z Libye, si kromě bohatých mohl dovolit málokdo. 
Kosmetika byla běžná již v Předdynastické době. Z této doby pochází velké množství kosmetických lžiček a palet na líčidla. Ve Starém Egyptě se pozornost věnovala především očím, jež se obtahovaly zeleným nebo černým barvivem ke zdůraznění velikosti a tvaru. Až do poloviny Staré říše se používala pasta z rozdrceného zelenavého malachitu smíchaného s vodou, později ji nahradil kohl, oční barvivo získávané z galenitu, pocházejícího z horských oblastí Sinaje. Kohl měl též význam jako léčivý prostředek při ochraně očí před infekcemi způsobenými slunečním světlem, prachem nebo hmyzem. 
Mnohé kosmetické nádobky měly tvar lidských postav nebo zvířat jako například fajánsová nádobka na mast z 18. dynastie znázorňující trpasličího boha Bese, který byl spjat se ženami, porodem a sexualitou. Poskytuje proto vhodný tvar pro svůj obsah, kterým byl prostředek pro krásu, sloužící ke zlepšení vzhledu nebo zvýšení sexuální přitažlivosti. 
V kosmetice byly rovněž důležité palety, jež se používaly k drcení malachitu, galenitu nebo dalších pigmentů, z nichž se vyráběla zelená nebo černá oční líčidla. Palety se používaly od Předdynastické doby, kdy získaly i obřadní či magické vlastnosti. Mnohé byly nalezeny v pohřební výbavě na pohřebištích z doby kolem roku 4 000 př. n. l. 
(Částečný zdroj: Starověký Egypt/Ottova encyklopedie)

-HYGIENA A PÉČE O TĚLO-

S únavným horkem v Egyptě souvisely hygienické problémy. Lidé vynakládali značné úsilí, aby ze svého těla a svého života odstranili nečistotu. Obvyklá každodenní praxe spočívala v očištění pokožky a vypláchnutí úst, úpravě vlasů a vyčištění nehtů na rukou a na nohou.
V rozvalinách paláce Ramesse III. v Medinat Habu, ve vilách elity v Amarně, a dokonce i v příbytcích středních společenských vrstev - představených dělníků, státních úředníků a střední vrstvy kněží - archeologové objevili koupelny (nebo přesněji řečeno umývárny) se zdmi  z neepálených cihel chráněnými před vodou bloky vápence. Egypťané se nekoupali v lázni. Místo toho si hlavu a tělo polévali vodou ze džbánu s výlevkou nebo je s větší pravděpodobností polévali sluhové. Někdy vodu, kterou nikdy neohřívali, prolévali proděravělou nádobou, jež byla jakýmsi primitivním předchůdcem sprchy. Mírný sklon podlahy umožňoval odtok špinavé vody. Typ domů s koupelnami mohl mít stranou též malou místnůstku sloužící jako toaleta, v níž bylo na několika nepálených cihlách umístěno vápencové nebo dřevěné sedátko s provrtaným otvorem a pod ním hliněný hrnec z poloviny naplněný pískem.
Domy nižších tříd naopak sociální zařízení zcela postrádaly. Pro existenci veřejných lázní v dynastických dobách neexistuje žádný doklad. To znamená, že se nejširší vrstvy nemyly.  Již samo množství dochovaných toaletních předmětů potvrzuje význam, jaký egypťané přikládali čistotě a úpravě, ale činili tak venku. Buď se vykoupali v Nilu nebo si nečistotu odstraňovali vodou nalévanou na obličej, ruce a tělo z malé misky.
V některých hrobkách byla nalezena rozdělená, obdélná umývadla z hlíny. Mají dovnitř se svažující stěny a ve střední části příčku, jež umývadlo dělí na dvě části a jež je vymodelována do tvaru chodidla. Mohla se používat k rituálnímu očišťování nebo natírání chodidel před vstupem do posvátného prostoru. Noha položená na opěrku se mohla polévat vodou nebo olejem. Ve Starém Egyptě byla nohám věnována pozornost i mimo rituál. Pedikéři a manikéři jsou zachyceni v hrobce vysoce postaveného hodnostáře ze Staré říše Ptahhotepa.

Příjemná vůně byla stejně důležitá jako čistota. Vonné oleje byly oblíbeným dárkem, pastilky vyráběné z myrhy, bobulek jalovce, medu, kadidla a dalších ingrediencí osvěžovaly dech. Kosmetické přípravky se užívaly zpravidla po vykoupání. Všechny krášlily vzhled, některé měly i praktické využití. Díky líčidlu na oči se oči zdály být větší, líčidlo však zároveň působilo jako přírodní dezinfekce odvracející infekce a poskytovalo ochranu před oslněním a prudkým žárem egyptského slunce. Pigmenty získávané ze zelenavého malachitu a používané ve Staré říši později nahradilo černé oční líčidlo, kohl, jehož základem byl galenit.
Dokonalé nanesení líčidel se neobešlo bez zrcadel. Odrazovým povrchem byl vždy disk z vysoce leštěného kovu - mědi, bronzu nebo stříbra. Rukojeti mohly být prosté, ale většinou byly zdobené. Obvykle byly vyřezány nebo vytvarovány do podoby papyrové rostliny, zuřivého ochranného boha Bese nebo nahé mladé ženy.
Co se týče odpadu z domácností, egypťané s ním nakládali do značné míry jako my v současnosti: buď ho zahrabali na smetišti nebo ho hromadili na skládkách. Část odpadu skončila v řece a kanálech. Skládky mohly být docela rozsáhlé - smetiště s odpadky z královského paláce Achnatona měla rozlohu přibližně 200 x 120 metrů - a pro archeology jsou skutečnou pokladnicí. Odpadní příkop vyhloubený v blízkosti vesnice Dér el-Medína vydal doslova tisíce ostrak, umožňujících významným způsobem nahlédnout do každodenního života dělníků, kteří zde žili.
Jako vše, co starým egypťanům připadlo užitečné během života, byly toaletní potřeby a kosmetické přípravky považovány za stejně nepostradatelné i pro zemřelé, a proto tvořily důležitou součást pohřební výbavy bohatých lidí. Malé nádobky ze dřeva nebo proutěné zboží sloužily k uskladnění toaletních prostředků denní potřeby, přičemž většina hrobek obsahovala nádobky na kohl z různých druhů kamene, skla a fajánse a spolu s nimi hřebeny, jehlice, měděné a bronzové pinzety, břitvy, nože a malé brousky. Předměty na kosmetiku bývaly stejně jako amulety ve tvaru skaraba, jenž sloužil k ochraně zdraví v tomto životě a zaručoval znovuzrození v životě dalším.
(Částečný zdroj: Starověký Egypt/Ottova encyklopedie)

-PANÍ DOMU-

Pozoruhodným rysem staroegyptské společnosti bylo v podstatě rovnoprávné společenské postavení ženy a muže. Neobyčejně příznivé postavení ženy - které se ostatně nedá srovnat s jejím postavením například v pozdějším antickém či islámském světě - přitom trvalo během celého několikatisíciletého vývoje staroegyptské civilizace. Jedno zásadní omezení rovnoprávnosti ženy a muže ve starém Egyptě však přece jenom existovalo. Rovnoprávnost byla totiž vždy v rámci příslušnosti k určité společenské třídě. Jinými slovy, žena byla rovnocennou partnerkou muže, pokud byli oba postaveni ve společnosti stejně.
Egyptskému panovníkovi byla zcela rovnocenná královna. Byla manželkou ,,boha žijícího na zemi", stala se matkou následníka trůnu, měla velice vážené postavení u dvora a mohla hrát aktivní úlohu ve státních záležitostech. Je rovněž známo, že žena-královna se několikrát v dějinách Egypta stala přímo vládnoucím faraonem.
Významné postavení u královského dvora měly také manželky vysokých hodnostářů a úředníků. Bylo tomu již v období Staré říše, jak dokazují výstavné hrobky některých žen, nápisy a ženské tituly. V královském paláci i ženy vykonávaly funkce například ,,představené místnosti s mastmi a líčidly", ,,správkyně jídelny", ,,představené místnosti s parukami" nebo ,,představené lékařek". Vznešené ženy právě tak často zastávaly kněžské úřady.
Méně pramenů - aspoň ze starších období egyptských dějin - nám podává svědectví o příslušnicích nižších vrstev. Setkáváme se v nich se ženami, které mají na starosti nejčastěji přípravu potravin (chleba a piva) a zhotovování oděvů (zejména předení a tkaní lnu) nebo které vykonávají zemědělské práce.
V dřívější době se někdy mluvilo o nižším nebo dokonce podřadném postavení ženy ve starém Egyptě z důvodů existence ,,harémů". Příčinou ovšem bylo naprosté nepochopení tohoto zařízení. Od nejstarších dob existoval v Egyptě královský ,,harém", který byl součástí panovníkova paláce a který představoval samostatnou hospodářskou i správní jednotku. Egyptský výraz pro ,,harém" označuje členky domácnosti panovníka, které se věnovaly různým řemeslným pracím (zvláště předení a tkaní látek a výrobě paruk), hudbě, zpěvu a tanci. Mít vlastní ,,harém" bylo původně výhradním právem krále. Teprve později to také patřilo ke společenským povinnostem nejvyšších hodnostářů země. Egyptský ,,harém" nebyl v žádném případě nějakým ,,skrytým" či ,,nepřístupným" místem a neměl nic společného s pozdějším arabským nebo tureckým harémem.

V dochovaných egyptských právních textech žena vždy vystupuje jako zcela plnoprávná osoba. Tak například žena může vlastnit nemovitý majetek a rozhodovat o něm, může uzavírat jakékoli smlouvy, učinit závěť, vznést žalobu u soudu nebo adoptovat určitou osobu. Naopak neznáme žádný doklad, že by ženě nějakým způsobem byla popřena její práva. V rámci příslušnosti k určité třídě měla žena vždy stejné právní postavení jako muž.
Sledujeme-li výzdobu egyptských hrobek, okamžitě nás upoutá skutečnost, že se nevyskytuje žádný náznak společenského dělítka mezi mužem a ženou, a také to, jak až nápadně se zdůrazňují rodinná pouta. Rodina se projevuje vždy jako jeden celek. Žena je pohřbena v mužově hrobce a po smrti ji očekává další život právě po boku manžela. Všude je znázorněna se svým mužem a doprovází ho při každé činnosti. Doprovod manželky a dětí na všech scénách měl za cíl vyjádřit myšlenku o pokračování a věčném trvání rodinných vztahů i na onom světě.
Egypťané měli výrazný smysl pro rodinu. Rovnoprávné, ba výlučné hledisko dalšího vývoje postavení ženy v rodině bylo dáno především naplněním jejího důležitého poslání - mateřstvím a péčí o děti. Kromě toho žena vedla domácnost, a proto také byla přiléhavě označována jako ,,paní domu". Právě nejužší rodina byla ve starém Egyptě základní společenskou jednotkou. Muž měl pouze jednu ženu.
Bohužel není známo, jakým způsobem se v Egyptě uzavíral sňatek. Teprve na základě pozdních dokladů je předpokládáno, že po svatbě byla sepsána nějaká smlouva, v níž se sňatek zaznamenal a kde se hovořilo o majetku. Není známo ani, zda si muž mohl vzít bez obtíží jakoukoli dívku nebo zda mu byla nevěsta vybrána třeba rodiči. Není známo rovněž nic o případných překážkách manželství. Podle dochovaných textů se zdá, že předpokladem manželství asi byla pohlavní dospělost u dívky a dosažení samostatného postavení u muže.
V manželství byla žena vysoce ctěna. Byla milována svým mužem a nikdy pro něho nebyla pouze věcí, předmětem obchodu či násilí. Samozřejmě ne vždy byly vztahy mezi manžely tak idylické. Někdy dokonce nesoulad přerostl do rozluky manželů.
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)

-DOMÁCÍ MAZLÍČCI-

Každý asi ví, že ve Starověkém Egyptě BYLA NEJOBLÍBENĚJŠÍM MAZLÍČKEM KOČKA, přesněji kočka domácí. Staroegyptsky byla nazývána miu (tamiu), JEŽ PRAVDĚPODOBNĚ POCHÁZÍ PRÁVĚ Z EGYPTA a je potomkem divoké africké kočky, která má typickou barvu písku a příslušné pruhy.

Díky pozorování přírody si egypťané záhy všimli, jak je tato šelmička užitečná, především v sýpkách, kde je uskladněno obilí, se vyskytují hlodavci... . Posléze si tuto pomocnici oblíbili všechny egyptské domácnosti a v nich se kočky postupně usazovaly, i když stále zůstávaly volně žijícími zvířaty, a díky postarání se o ní započaly svůj poklidný způsob života.

KOČKA SI VELMI BRZY VYDOBYLA POPULÁRNÍ MÍSTO V EGYPTSKÉM PANTEONU. STALA SE PŘÍZNAČNĚ BOHYNÍ A OCHRÁNKYNÍ DOMÁCNOSTÍ A JEJICH OBYVATEL A NAZÝVALA SE BASTET. Ovšem není to znak pocty, jelikož s bohy byla spojována i jiná zvířata, avšak bohyně kočky byla nejpopulárnější. JELIKOŽ SE KOČKA STALA POZEMSKÝM PŘEDSTAVITELEM BOHYNĚ, NESMĚLO SE NA NÍ VZTÁHNOUT RUKU! Takovýto člověk se dopustil vážného přestupku.

KULT TÉTO BOHYNĚ, VELECHRÁM A JEJÍ KNĚŽSTVO SÍDLILO V BUBASTIDĚ, COŽ JE MĚSTO VE STŘEDNÍ DELTĚ, TEDY V DOLNÍM EGYPTĚ.

KOČKY SE STALY PRO TEHDEJŠÍ UMĚLCE PŘÍMO UCHVACUJÍCÍ, PROTOŽE JE TO PŘECE POSVÁTNÉ ZVÍŘE, A TAK JEJÍCH VYOBRAZENÍ JE BEZPOČET. KOČKY MĚLI OSTATNĚ ZE VŠECH DOMÁCÍCH ZVÍŘAT NEJVĚTŠÍ NÁROK NA ŘÁDNÉ POHŘEBNÍ RITUÁLY. Bylo nalezeno velké množství mumifikovaných koček v malých sarkofázích v hrobkách svého majitele.

Kočky se mimo jiné STALY PŘEDMĚTEM LITERÁRNÍCH DĚL, v některých vystupují s lidskými vlastnostmi a ve zdobených řízách.

K domestikaci psa jako samotného již v Egyptě nedošlo, avšak BYLO ZDE OCHOČENO PÁR DRUHŮ ostatně jako tomu bylo na různých místech světa. Z egyptských reliéfů víme, ŽE V EGYPTĚ ŽILO HNED NĚKOLIK DRUHŮ, AVŠAK NE VŠICHNI ZŘEJMĚ PŘÍMO Z EGYPTA POCHÁZELY.

Psi se staly rovněž oblíbenými mazlíčky jako tomu bylo u koček, avšak do božského panteonu zařazeni nebyly, tudíž NEBYLY POSVÁTNÝMI ZVÍŘATY. Ovšem vztáhnout ruku ve zlém úmyslu i na toto zvíře bylo stejně trestné jako u koček.

Za své služby a věrnost člověku si také VYDOBYLY ŘÁDNÝ NÁROK NA POHŘEBNÍ SLUŽBY A POSMRTNÝ ŽIVOT, AVŠAK NEJVÍCE SE JIM TÉTO POCTY DOSTÁVALO V BOHATÝCH RODINÁCH. I psi se však ve velké míře volně potulovaly, v této době to u těchto druhů zvířat bylo běžné.

Hojně byly chování lovečtí psi, jež se v Africe chovají dodnes - Saluky a Perští chrti, další rasou byl Krátkosrstý teriér a druh podobný Jezevčíkovi a ještě několik dalších druhů. Více by jsme jich určitě znali, kdyby si je tehdejší umělci více oblíbili, jenže nepatřily prostě mezi posvátná zvířata ostatně jako OPIČKY, jež byli dalšími oblíbenými mazlíčky, JELIKOŽ SLOUŽILY NEJEN PRO ZÁBAVU, ALE BYLY CVIČENY I PRO PRÁCI. Vyslat totiž do korun datlovníku či jiného ovocného stromu cvičené opičky bylo lepší než neobratného člověka.

Převážně ale sloužily ke kratochvílím hlavně bohatých občanů, protože opiček BYLO V EGYPTĚ MÁLO a staly se tak drahým zbožím, obzvláště od dob Nové říše, kdy již byly i dováženy.

Rovněž byly chováni i PAVIÁNI, kteří však nebyly cvičeni a lidé se k nim chovali s úctou, a to proto že byly posvátnými zvířaty, jež před Novou říší mohli být také k vidění, avšak zřídka. PAVIÁN BYL SPOLU S IBISEM POZEMSKÝM PŘEDSTAVITELEM  BOHA THOVTA.

I když se asi nedají považovat přímo za domácí mazlíčky, chovaná byla i drůbež, zejména pak HUSY.

-DOMY A BYDLENÍ-

VLASTNIT DŮM, PLNOHODNOTNÝ A SPOŘÁDANÝ ŽIVOT BYLO SNEM KAŽDÉHO EGYPŤANA. Avšak dojít k tomuto vysněnému cíli představovalo vydat potřebné fyzické úsilí, a to obzvláště u muže. Hlavním důvodem k výstavbě nového domu BYLO UZAVŘENÍ MANŽELSKÉHO SVAZKU, DO KTERÉHO MĚL MUŽ VSTUPOVAT FINANČNĚ ZAJIŠTĚN, aby byl schopen nový (rodinný) dům zajistit. I žena však vstupovala do manželství s určitým majetkem a s ním pomáhala finančně podporovat manžela. Na ní ovšem záviselo především ZAŘÍZENÍ DOMÁCNOSTI, ale třeba i výběr vhodného místa pro výstavbu domu či rozvržení domu.

Stát dával chudým manželům ve výběru místa pro výstavbu domu v podstatě volnou ruku ovšem nesměli opomínat důležitou vyhlášku - NESTAVĚT BUDOVU V ÚRODNÝCH A VZÁCNÝCH OBLASTECH, na kterých je možno pěstovat plodiny, tj. nestavět tam kam se běžně dostává či rozlévá nilská voda - v nízko položených oblastech (souběžných s vodní hladinou). Bohatší občané potřebovali už mnohá stavební povolení od místních úřadů, jelikož jejich domy měli být vždy poměrně rozsáhlé.

ZÁKLADEM PRO VÝSTAVBU DOMU BYLA NILSKÁ MAZANINA, ZE KTERÉ SE VYRÁBĚLY NEPÁLENÉ CIHLY SUŠENÉ NA PŘÍMÉM ŽHNOUCÍM EGYPTSKÉM SLUNCI, dále bylo zapotřebí PŘIMĚŘENĚ DŘEVA, ze kterého byly vyráběny NOSNÉ TRÁMY, také RÁKOS SLOUŽÍCÍ JAKO OBLOŽENÍ INTERIÉRU ANEBO JAKO STŘEŠNÍ KRYTINA, dále VÁPNO A BARVY NA OMÍTKU a popřípadě KÁMEN (pískovec či žula, které byly nejběžnějším kamenným materiálem), ZE KTERÉHO SE VYRÁBĚLA DLAŽBA a u bohatších domácností bylo samozřejmě zapotřebí architekta.

Domy všech společenských vrstev byly navrhovány tak, ABY V NICH ZŮSTÁVALO CHLADNO i za horkých dní - obvodové zdi domů byly široké i 1 metr, DOMOVNÍ OKNA BYLA MALÁ A UMISŤOVÁNA PŘÍMO POD STROPEM. To aby se do domu nedostal prach či zatoulané zvíře anebo zmiňované teplo. DO VCHODU BYLY ČASTO UMISŤOVÁNY DŘEVĚNÉ DVEŘE ZEVNITŘ ZAJIŠŤOVANÉ ZÁVOROU, které se daly otevřít i zvenčí, a to pomocí provazu. Někdy ovšem vchod tvořilo POUZE ZAVĚŠENÉ PLÁTNO. Dále k ochlazovaní vzduchu posloužily také mokré rohože pokládané na podlahu.

Po nalezení vhodného místa pro výstavbu byla VYMEZENA (označena kolíky), VYČIŠTĚNA A UDUSÁNA (v nejlevnějším případě) PLOCHA PRO ZASTAVĚNÍ. Základy domu, které jsou dnes běžné ve Starém Egyptě u těchto typů staveb nejspíše neexistovaly (to co nalézají archeologové, a to co často vidíme v dokumentech na nalezištích jsou pouze zbytky obvodových zdí). Dům byl vystavěn rovnou na připravené ploše. Stavba z výše uvedených materiálů a bez základů postupovala poměrně rychle. Například stavba chudého domu mohla být hotova i do jednoho až dvou měsíců.

Po dostavění byl dům vybaven především potřebnými dveřmi či zavěšeným plátnem a samozřejmě nábytkem, KTERÝM VŠAK EGYPŤANÉ SVÉ DOMY NIJAK VYSLOVENĚ NEPŘEPLŇOVALI. Spíše se snažili své domy zevnitř i zvenčí vyzdobit - stěny byly obloženy rákosím anebo nabíleny a ozdobeny pestrými barvami. Místnosti se rozhodně ve velké míře vyplňovaly květinami a levným nebo dražším dekorativním zbožím (vázy, sošky, ozdobné látky...).

Nakupovali se především tyto kusy nábytku - stoly, židle, stoličky, poličky, truhly sloužící na úschovu oblečení či policové skříně (velké šatní skříně ve Starém Egyptě neexistovali), postele, stolky, pohovky, lavice, velké nebo malé stojící svícny či lampičky a umyvadla, popřípadě ještě takzvané záchodové mísy, které byly však výsadou bohatších. Jako součást vybavení sloužily ve všech typech domů také NÍZKÉ ZÍDKY SPOJENÉ S HLAVNÍ OBVODOVOU ZDÍ. Ty posloužili na mnoho způsobů a ušetřily peníze za nákup některého nábytku obzvláště v chudých rodinách. Sloužily jako lavice na sezení, postele či jako pracovní pulty anebo kuchyňské linky, které jako samotný kus nábytku neexistovaly. V domech se nacházeli ve velké míře VÝKLENKY VE ZDECH kam se ukládalo nádobí, textil či jiné zboží. Nábytek byl vyráběn z rákosu (buď papyrového nebo normálního), levnějšího dřeva (akácie, palmy...) a dražšího dřeva (cedr, eben, myrhové dřevo...). Chudší občané nakupovali samozřejmě nábytek vyrobený z prvních dvou uvedených materiálů.

Po úplném dokončení se domy také někdy pronajímaly.

*DOMY NÍZKÉ SOCIÁLNÍ VRSTVY:

Domy této sociální vrstvy tvořili velkou součást každého staroegyptského města. Jejich rozloha nebyla však nijak velká. Domy se skládaly pouze z JEDNÉ AŽ ČTYŘ MÍSTNOSTÍ (výjimečně více), ale zato je OBÝVALA VELKÁ ČÁST RODINY. A nejenom rodina někdy také, ikdyž byli staří egypťané velmi hygienickým národem i domácí zvířata anebo bylo zvířectvu vymezeno malé zázemí na dvorku. U chudých občanů to bylo zcela běžné. Místnosti, které chudé rodiny obývali byly poměrně těsné (3x3 - 4x4 metru) proto převážně v chudších rodinách byly domy nábytkem vybavovány méně.

Možná se vám může zdát, že tyto domy působily odpudivým dojmem, že to byla pouze navršená hromada hlíny, to však není pravda. Domy této sociální vrstvy nepůsobily dokonale ani majestátně, pravda, ale zato měli své osobité kouzlo. Byly to MALEBNÉ, ÚTULNÉ A DŮMYSLNÉ DOMKY a pro své obyvatele byly takřka vše.

STAVBA BYLA JEDNODUCHÁ, RYCHLÁ A NE TAK NÁKLADNÁ A PŘESTO BYLA IMPOZANTNÍ A PRO SVÉ MAJITELE DOKONALÁ. Domy se nacházeli v chudších, ale malebných čtvrtích, kde jsou pro novou výstavbu těsné prostory, jelikož DOMY ZDE STÁLY DOSLOVA JEDEN NA DRUHÉM. Přesto s domky vyrůstali předzahrádky nebo dvorky s širokou škálou květin a stromků, dále šňůr na prádlo, úložných prostorů a laviček či jiných prostorů na sezení.

V těchto hustě obydlených čtvrtích byl každý dům spojen s uličkou jež navazovala na hlavní ulici. Uličky měli často nad sebou rákosové stříšky zabudované na sobě protilehlých střechách domů a měli za úkol chránit před přímým sluncem a prachem či pískem. Procházení se staroegyptskými městskými uličkami by se tedy mohlo zdát útulné (Některé uličky byly poměrně opravdu těsné a ke všemu ještě přeplněné a to jak lidmi, domácími i farmářskými zvířaty, tak i krámky či stromy a rostlinami. Život v malých uličkách byl mnohem hektičtější než na hlavních ulicích či náměstích.).

Ikdyž velkou část staroegyptského obyvatelstva tvořila nízká sociální vrstva, stavění nových domů bylo pro ně poměrně běžné. Ještě více než stavění nových se ale s domy OBCHODOVALO, a to nejčastěji s budoucími rodinami kam s nimi odcházeli i někteří blízcí rodinní příslušníci (nejčastěji to byli jejich rodiče), kteří svůj starý dům prodali novým majitelům a ti jej pak ve stáří znovu mohli prodat dalším novým majitelům. Takto se zřejmě snažili rodiče novomanželů zajistit nějaké finance do budoucna a novomanželé je pak nechávali žít v jejich domě. To byl zřejmě hlavní důvod proč byly chudé domácnosti tak přeplněné.

Ke stavbě domu BYLO SAMOZŘEJMĚ ROVNĚŽ ZAPOTŘEBÍ FINANČNÍCH ZDROJŮ, za které byl nakoupen materiál na stavbu, výbava domu a v malé míře případně odkoupení pozemku. S výstavbou a výbavou novomanželského domu POMÁHALY I CELÉ RODINY OBOU MANŽELŮ, jelikož chudí si zřídkakdy mohli dovolit najmout stavební dělníky.

Jak dům rostl byl postupně vybavován, také spolu s ním vznikalo případné okolí domu (venkovní zázemí). Tento typ domu byl obvykle natřen pro staroegyptské chudší domy typickou barvou - V RŮZNÝCH ODSTÍNECH HNĚDÉ. Běžně byly na dům namalovány různé barevné motivy v prostoru mezi okny a kolem obvodu oken samotných i dveří. UVNITŘ BYL DŮM POUZE OMÍTNUT NA BÍLO ANEBO BYLY STĚNY OBLOŽENY ROHOŽEMI ČI POKRYTY ZÁVĚSY Z BAREVNÉHO PLÁTNA.Prostor místností byl ve velké míře vyplněn PESTRÝMI KVĚTINAMI, VÁZAMI, SOŠKAMI atd. a poté NĚJAKÝM NÁBYTKEM.

Podlahy se skládaly pouze Z UDUSANÉ HLÍNY (v nejlevnějším případě) ANEBO BYLY POLOŽENY BĚŽNÉ ROHOŽE A LEVNÉ KOBERCE. Stropy tvořili vždy dřevěné trámy ZABUDOVANÉ V TĚSNÉ BLÍZKOSTI VEDLE SEBE A NA SOBĚ PROTILEHLÝCH OBVODOVÝCH ZDECH. Tyto trámy byly ROVNĚŽ PODLAHOU DRUHÉHO POSCHODÍ ČI SLOUŽILY JIŽ JAKO STŘEŠNÍ KRYTINA dále pokrytá udusanou hlínou či naskládaným rákosím.

Ve velké míře byly staroegyptské domy nejchudších občanů tvořeny POUZE PŘÍZEMÍM. Střechy byly plochého typu. Kolem obvodu střechy se nacházela NÍZKÁ OBVODNÍ ZÍDKA zajišťující bezpečnost proti pádu, JELIKOŽ ZA HORKÝCH NOCÍ LIDÉ PŘESPÁVALI NA STŘEŠE, JESTLI TOMU BYLA PŘIZPŮSOBENA. Také toto místo sloužilo nadále jako společenské zázemí, kde se lidé bavili s přáteli anebo zde pracovali. Stín zde případně zajišťovala rákosová střížka podložená dřevěnou konstrukcí. V podstatě něco jako altánek pod kterým se většinou nacházel stůl se židlemi či postele. Někdy se zde ovšem místo střechy nacházelo další patro, ve kterém se nejčastěji nacházela ložnice popřípadě s přiměřeně velkou terasou.

Ve všech těchto domech se nalézala KUCHYNĚ (tato místnost měla často rákosovou střechu/strop, aby lehce odcházely všechny pachy), SPOLEČENSKÁ (DENNÍ) MÍSTNOST, která sloužila často i jako LOŽNICE A SOCIÁLNÍ MÍSTNOST, která byla tvořena maximálně z laciného umyvadla (v podstatě dřevěný lavor položený na podstavci či dřevěné konstrukci), do kterého se voda přinášela ve džbánech a vyprazdňovala vylitím.

Kuchyně se skládala především z MLÝNSKÉHO KAMENE PRO MLETÍ OBILÍ ANEBO MALÉ PECE ČI OHNIŠTĚ nad kterým byl zavěšen kastrol anebo pro lepší pohodlí posloužili tři ploché kameny - dva sloužící jako nohy a na nich byl položen třetí jako deska pod kterou byl zapalován oheň (viz níže obrázek kuchyně). Až se deska rozžhavila byl na ni položen hliněný či měděný kastrol anebo pokrm samotný (většinou maso). Jedno z posledních vybavení byla pracovní deska (linka) - nízká zídka spojená s hlavní obvodovou zdí, která však nemusela v každé kuchyni být. Dále zde bylo zapotřebí úložných prostorů (výklenky ve zdi, rákosové koše, a popřípadě ještě policové skříňky či poličky). Kuchyně se nacházela většinou v oddělené místnosti popřípadě spolu s ,,koupelnou" anebo se kuchyně nacházela mimo dům a to vzadu za domem na dvorku.

Hlavní společenská místnost se nalézala vždy v přízemí a byla NEJVĚTŠÍ MÍSTNOSTÍ V DOMĚ A NĚKDY TAKÉ JEDINOU. Jak již bylo řečeno nesloužila pouze jako ,,obývák", ale také jako ložnice. Místnost obsahovala asi nejvíce nejcennějšího domácího majetku. Zahrnovala především velký společenský (jídelní) stůl s židlemi, dále lavice či levnější typy pohovek anebo opět nízké zídky spojené s hlavní obvodovou zdí pokryté rohožemi a sloužícími jako postele či pohovky a jako poslední kus nábytku zde sloužily úložné truhly, policové skříňky, poličky a stoličky. Byla to místnost, KDE RODINA TRÁVILA NEJVÍCE VOLNÉHO ČASU. Proto tato místnost také byla nejvíce vyzdobena všemožnými pestrostmi, aby se zde rodina cítila co nejlépe.

Jestli v domě měla být zřízena ložnice, tak se nacházela většinou ve druhém poschodí. Nebyla to nijak velká místnost, vždyť její prostor měly zabírat jen postele, které vypadaly jako vyplněné krmítko, a to slámou (viz vedle obrázek postele). Dále ložnici tvořil stolek se šminkami a úložné truhly, popřípadě ještě poličky. Co se týče přikrývek, egypťané je používali málo. Většinou v zimním období, kdy teploty na Sahaře, a tak i v údolí Nilu mohli klesnout až k bodu mrazu.

Když měl majitel nějaké finance navíc ZŘÍDIL V DOMĚ I SKLEP kam byly ukládány především potraviny a vyprodukované zboží určené k prodeji, jestli byla rodina obchodně zaměřená.

V každém domě se NESMĚLO OPOMENOUT VYBUDOVÁNÍ SVATOSTÁNKU. Každá rodina měla svého vybraného domácího ochranného boha.

*DOMY STŘEDNÍ SOCIÁLNÍ VRSTVY:

Domy, které spadají do této skupiny ve velké míře patřili OBCHODNÍKŮM, kteří se díky obchodům dostali z chudého dna až sem. Jejich patrové a hubené domy byly samozřejmou součástí každého města, předměstí i vesnice. Téměř stejný počet domů a snad vyšší  tvořily DOMY ŘEMESLNÍKŮ, KTEŘÍ BYLI STÁTNÍMI ZAMĚSTNANCI a na výstavbu domu a vybudování obchodu měli PRVOŘADÉ PRÁVO. Jejich domy byly poměrně ještě větší než domy obchodníků. Mohli mít DVĚ AŽ PĚT PATER a tvořili spolu s domy chudých pravý obraz staroegyptských měst.

Opomeneme-li vojáky, kteří do této skupiny také spadali a žili v kasárnách nejčastěji o jedné místnosti, se nejčastěji domy střední sociální vrstvy skládali minimálně ZE ČTYŘ AŽ ŠESTI MÍSTNOSTÍ. Dům obývala jedna rodina, která byla podobně rozsáhlá jako v chudých domácnostech, ale na rozdíl od chudších domů měli tyto více prostorů (4x4 - 5x5 metru) a jestli s rodinou žil nějaký dobytek, tak měl pro sebe vymezenou místnost (sklep) anebo malý dvorek.

Ve velké míře byly vždy budovány Z NEPÁLENÝCH CIHEL, což byl samozřejmě základní materiál. Na výstavbu tohoto typu domu bylo však zapotřebí již velké množství cihel, ale také jiného stavebního materiálu a to hlavně dřevo (tvrdší palmové jako podpěrné trámy).Výstavba tohoto domu byla nejenom fyzicky náročnější, ale také delší a dražší.

Řemeslnické a obchodní rodiny se obyčejně shlukovali do skupin a také tak vytvářeli městské čtvrtě, ovšem obchodníka a řemeslníka jste by jste většinou potkali i v bohaté zástavbě. Nové domy vyrůstaly v hustě zastavěných oblastech, kde pro obchodní úspěchy BYLY NEJLEPŠÍ PŘEDPOKLADY ALE I VYSOKÁ KONKURENCE. Základní prioritou bylo vybudovat obchod a pak samotný dům.

Rodiny z středních vrstev si do svého nového obydlí pořizovali více vybavení, avšak vyzdobovány byly stejně pestře jako domy chudších obyvatel. Obvykle byl z venčí natřen hnědou ale i bílou barvou. Vnitřní prostory byly často obkládány rohožemi či barevně vymalovány - často bílou barvou. Podlahy se skládaly z kamenného, dřevěného anebo rákosového obložení či byla přikryta koberci, ovšem nejčastěji byla podlaha tvořena pouze udusanou hlínou a to především v přízemí. Stropy byly budovány stejně jako u předešlé vrstvy. Do obvodových zdí byly vestavěny tvrdé dřevěné kůly těsně na sebe přiléhající.

Nad nejvyšším patrem byla vybudována letní terasa obestavěna nízkou obvodovou zídkou proti pádu, na které se za teplých nocí přespávalo anebo sloužila jako další společenské zázemí, jak již víme.

Hlavní společenské místnosti, tedy ,,obýváky" byly samozřejmou součástí každého domu a vybavené byly především nejzákladnějším nábytkem (pohovkami a to jak levnějšími tak i dražšími, policovými skříněmi, výklenky ve zdech sloužící na uložení předmětů, policemi a společenskými stoly se židlemi či stoličkami, dále se zde nacházeli samozřejmě květiny i sošky).

Byla to místnost, kde majitelé přijímali veškeré hosty a posléze se bavili či řešili obchodní anebo úřední záležitosti. Obývák se nacházel vetšinou V PRVNÍM POSCHODÍ, jelikož v přízemí a popřípadě ve sklepě se nacházel obchod, koupelna a kuchyně. V prvním patře se také mohla nacházet oddělená místnost nazývaná kancelář.

Samozřejmostí byla také kuchyň, která se nacházela často v přízemí v oddělené místnosti za obchodem vedle skladu či až na dvorku zastřešeném rákosím, avšak vyjímkou nebyla kuchyně vedle hlavní společenské místnosti. Zahrnovala samozřejmě ohniště, pec či tři ploché kameny na vaření a smažení jako v předešlé společenské vrstvě, popřípadě pracovní pult a jídelní stůl se židlemi, poličky či výklenky ve zdech anebo policové skříňky. Ke kuchyni často přiléhala TAKÉ SPÍŠ, která se většinou nacházela ve sklepě, kde je chladněji.

Ve druhém poschodí se nacházeli ložnice a to většinou dvě. Jedna byla vybavena manželskou postelí (většinou dvě postele spojené v jednu), druhá již obyčejnými, toaletním stolkem, malými skříňkami či policovými skříněmi, poličkami a výklenky ve zdech.

Vícepatrové domy byly samozřejmě rozvrženy jinak.

Koupelny se většinou nalézali stejně jako kuchyň a obchod v přízemí a to vzadu za obchodem v místnosti vedle kuchyně anebo v patře s ložnicemi. Koupelna byla budována se ,,sprchovým koutem" , jehož podlaha se mírně svažovala k odpadovému kanálku, který vedl často do zahrady. Na stejný kanál se mohla napojovat i toaleta, která se splachovala kbelíkem s vodu, avšak toaleta se spíše doslova vynášela a její obsah se používal jako nejlevnější hnojivo. V mírně chudších obchodních a řemeslnických rodinách bylo v koupelně vybudováno pouze umyvadlo se zrcadlem, které se ale nemuselo vyskytovat vždy, jelikož bylo poměrně drahé. Obyvatelé chudšího domu chodili vykonat svou potřebu do blízké přírody nebo do zahrádky. Dalším nezbytným vybavením byly toaletní stolky, výklenky nebo poličky.

V bohatších obchodních rodinách by jsme potkali i soukromého služebníka, který se neřadil mezi denní zaměstnance.

STŘEDNÍ VYŠŠÍ SOCIÁLNÍ VRSTVA: Ke vzniku této vrstvy nikdy oficiálně nedošlo, ale písaři byli bohatší než střední vrstva, avšak chudší než ta nejbohatší. Na jejich poput se postupně zařadili mezi bohatší občany - vyšší platy, a tak se jejich domy vymykali podobě typických středně sociálních domů. Byly větší spíše do stran a na výšku lehce menší oproti řemeslnickým a obchodnickým domům. Záleželo samozřejmě na stáří, zkušenostech a následného platu písařů.

Domy byly maximálně DVOUPATROVÉ a téměř každý vlastnil větší zahradu a tak jejich majitelé zřejmě odváděli poplatek z pozemku.

Ve velké míře si majitelé platili minimálně jednoho služebníka.

Často byly (zvenčí) omítnuty bíle, aby se tak dalo najevo, ÝE JEJICH DŮM SPADÁ DO BOHATŠÍ SKUPINY. Zevnitř byly vymalovány a obkládány ostatně jako v ostatních domácnostech a podlahu tvořily výhradně dlaždice, parkety či koberce. Nábytek spadal většinou do luxusnější kolekce. Měl nádherné barevné motivy či byl prošívaný a to obzvláště v obýváku, kde bylo nábytku nejvíce a místnost byla velmi vyzdobena.

Koupelny obsahovaly již výhradně ,,sprchové kouty" a toalety.

Toaletní stolky v ložnici vlastnili o dost větší množství šminků, voňavek, hřebenů, spon atd, než u předešlých sociálních skupin.

Samozřejmostí v celé střední sociální vrstvě a jejich domech byl domácí svatostánek vybraného anebo místního boha, kterému bylo obětováno v podobě potravin.

*DOMY VYSOKÉ SOCIÁLNÍ VRSTVY:

Tato obydlí byla pýchou všech staroegyptských měst. Dominovala obzvláště MĚSTSKÝM PŘEDMĚSTÍM PŘEDEVŠÍM BLÍŽE POUŠTI, kde jejich rozloha již nebyla důležitá pokavaď i zde nebyly úrodné oblasti díky zavodňovacím kanálům. Ostatně jako všechny společenské vrstvy, tak i tato se SHLUKOVALA DO ČTVRTÍ. Jejich domy dosahovaly rozlohy i jednoho kilometru čtverečného a místnosti až 12x12 ale i 3x3 metru.

Náležely výhradně bohatým ŠLECHTICŮM, VYSOKÝM ÚŘEDNÍKŮM A NOMARCHŮM, jejichž domy dosahovaly rozlohy a přepychu nejvyššího.

Výškou nijak nevynikaly jako domy střední sociální vrstvy, ZATO VŠAK ROZLOHOU, jak jsem již uvedl. Místností zde bylo průměrně dvacet, z nichž každá byla vyzdobena krásnými barvami, nástěnnými malbami či byly stěny ozdobeny dlaždicemi, mozaikou anebo rákosím. Z venčí byl dům nabílen a díky své rozloze zářil do dáli. Venkovní stěny byly samozřejmě doplněny barevnými motivy. Celá stavba byla vystavěna opět z nepálených cihel a určitého množství kamenných surovin.

Obydlí se skládalo průměrně z přízemí a jednoho poschodí, jež mělo rozsáhlou terasu, na kterou se vcházelo z hlavní ložnice či dalšího hlavního sálu. Byla kryta rákosovou střechou a sloužila samozřejmě jako místo nejčastějšího soukromého odpočinku manželského páru a maximálně jejich dětí, avšak podle libosti zde mohli uspořádat slavnost.

DŮM PŘIPOMÍNAL MALOU VESNICI ANEBO LÉPE ŘEČENO AREÁL, JEŽ BYL PLNĚ SOBĚSTAČNÝ. V areálu kolem domu se rozkládaly STÁJE, PRÁDELNA, VELKÁ KUCHYNĚ, SKLADY, SÝPKY A VINNÉ SKLEPY. Aby tato oddělení plně fungovala, zaměstnávala bohatá rodina určitý počet služebníků. Ti měli možnost ŽÍT A SPÁT VE VYMEZENÝCH BYTECH PRO SLUŽEBNICTVO.

Všechny bohaté domy byly svým uspořádáním velmi podobné, zřejmě i zde převládala přísná hierarchie. Obvodové zdi celého areálu byly stavěny v obdélníkovém tvaru a prostředku areálu dominoval teprve samotný dům. Ten byl poměrně vzdálen od obvodových zdí a jeho samotná rozloha nebyla dechberoucí, avšak bylo to pomyslné SRDCE CELÉHO AREÁLU.

V jedné ze stran obvodové zdi, kde byl vybudován hlavní vchod, přesněji vrátnice, se nacházela zahrada, jež se odtud rozkládala až maximálně do poloviny celého objektu. Bylo to nejopečovávanější a nejstřeženější místo mimo dům, jelikož jsem nejčastěji a v podstatě pouze jsem docházela rodina. Do zahrady byly rovněž směrovány všechny terasy a balkony. DOMINOVAL ZDE NEMALÝ BAZÉN ČI NÁDRŽ A RODINNÁ SVATYNĚ, vše obklopené širokou škálou stromů, keřů a květin. Méně estetičtější průmyslová část byla uvnitř areálu oddělena obvodovými zdmi (celou představu o venkovním i vnitřním uspořádání si můžete udělat pomocí obrázku výše).

Do této druhé části domu, která byla mnohdy větší než zahrada se vně mimo areál vcházelo poblíž hlavního vchodu. Byl to vchod pro služebnictvo, který byl druhým a posledním v celém areálu. Tato druhá venkovní část areálu se rozkládala od služebního vchodu přes OBILNICE, KUCHYŇ, STÁJE, SKLADY, BYTY PRO SLUŽEBNICTVO A VÝBĚH AŽ PO STUDNU na druhé straně domu.

Samotný dům nabízel útulné zázemí a to hlavně pro hosty - roztomilé soukromé ložnice i s vlastní koupelnou. UPROSTŘED DOMU SE NALÉZAL VELKÝ A HLAVNÍ SPOLEČENSKÝ SÁL S VYSOKÝM STROPEM PODEPŘENÝM MINIMÁLNĚ ČTYŘMI NÁDHERNÝMI SLOUPY. Na něj přímo přiléhal DÁMSKÝ SÁL a za ním HLAVNÍ LOŽNICE S KOUPELNOU. Na druhé straně za hlavním společenským sálem se nacházela PRACOVNA A PŘÍPADNÁ JÍDELNA.

V patře se nalézala GALERIE ČI DRUHÝ SPOLEČENSKÝ SÁL, další HLAVNÍ LOŽNICE NEBO JÍDELNA. Zde se nalézala i ROZSÁHLÁ VENKOVNÍ TERASA s výhledem přímo do zahrady.

Místnosti byly vybaveny jen těmi NEJLUXUSNĚJŠÍMI KOUSKY NÁBYTKU: především pohovkami, křesly, postelemi, skřínkami, taburety, poličkami, stoly velkými i malými atd., avšak místnosti nebyly nijak přeplněny, tak to bylo egyptským zvykem.

Podlahy většinou pokrývaly drahé koberce či rákosové rohože a dlaždice nebo mozaika. Stropy byly samozřejmě z tvrdých palmových trámů na nichž byl v patře položen nějaký typ podlahy.

*KRÁLOVSKÝ PALÁC:

TATO BUDOVA MUSELA NADEVŠE ODPOVÍDAT PŘÍBYTKU POZEMSKÉHO BOHA - faraona, KDE MĚL VŠE PO RUCE A TO PŘEDEVŠÍM STÁTNÍ ADMINISTRATIVU.

Paláce plnily především SYMBOLICKÉ ČI RITUÁLNÍ FUNKCE. V době Nové říše byly paláce spojovány nadále s POHŘEBNÍMI ČILI ZÁDUŠNÍMI CHRÁMY (např. Medinat Habu). 
Paláce se nacházely jak v centrech měst, tak i na jejich okrajích. Některé typy královských paláců připomínali malé město (např. palác Amenhotepa III. v Malkatě), jež sestávaly z více oddělených královských rezidencí, chrámu a někdy i samotných domů (ministertev). Byly naprosto soběstačné i v zásobování a pracovní síle, když tedy v sobě zahrnovaly i malou dělnickořemeslnickou vesnici.

Většina panovníků však měla minimálně dva paláce. První byl spojený s ADMINISTRATIVOU, KDE SE SOUSTŘEDIL VEŠKERÝ CHOD CELÉHO STÁTU. Zde se kolem panovníka točila veškerá politika. Druhý palác byl výslovně ODPOČINKOVÝ. Nalézal se na venkově, přesněji osamostatněn v blízkosti Nilu uprostřed pobřežních ,,pralesů" či se nalézal v blízkosti hlavního města.

Rozlohou a počtem místností odpovídaly luxusním domům vysoké sociální vrstvy, avšak VÝŠKOU, ROZVRŽENÍM A VYZÝVAVOSTÍ byly charakteristické pouze paláce. Dokonce i paláce však BYLY BUDOVÁNY Z NEPÁLENÝCH CIHEL, DŘEVA A MALÉHO MNOŽSTVÍ KAMENNÝCH SUROVIN, a tak se nedochoval ani jeden, kromě několika málo jejich zbytků, obzvláště základů, jež nám ale URČUJÍ PŮDORYS PALÁCE.

Největší místností v paláci BYL SAMOZŘEJMĚ TRŮNNÍ ČI AUDIENČNÍ SÁL, KDE FARAON VYKONÁVAL SVŮJ ÚŘAD, do kterého vedla od palácového vchodu hlavní chodba či se jsem vstupovalo přes nádvoří. Před trůnním sálem se obvykle vyskytoval PŘIJÍMACÍ SÁL, jež byl rovněž rozlehlý a barevně a monumentálně pestrý - OBLOŽENÍ Z BAREVNÝCH DLAŽDIC A MALEB NAPODOBUJÍCÍCH PŘÍRODU.

V BLÍZKOSTI TRŮNNÍHO SÁLU SE NALÉZALI FARAONOVI KOMNATY, HLAVNÍ SPOLEČENSKÝ SÁL, DÁMSKÝ SÁL, OSTATNÍ PALÁCOVÉ KOMNATY A JEJICH KOUPELNY A ZAHRADA. Druhá část paláce byla VÝHRADNĚ SLUŽEBNÍ A ADMINISTRATIVNÍ. Nalézala se zde KUCHYNĚ, SKLADY, UBYTOVACÍ PROSTORY PRO SLUŽEBNICTVO A KANCELÁŘE. V případě jestli byl palác více rozsáhlý, tak obklopovaly tuto hlavní budovu další kanceláře, domy, ostatní královské rezidence a malá vesnice a hlavně chrám. Jinak se malý chrám NACHÁZEL PŘÍMO V AREÁLU PALÁCE.