KAPITOLY
(1). Tělo mrtvého před cestou do posmrtného života:
*mumifikace
*pohřební rituály
(2). Sarkofágy, rakve a ostatní nezbytné vybavení hrobky:
(1). Tělo mrtvého před cestou do posmrtného života:
*mumifikace
*pohřební rituály
(2). Sarkofágy, rakve a ostatní nezbytné vybavení hrobky:
*kanopy
*pohřební masky
(3). Poslední soud
(4). Posmrtný život:
*život na onom světě
(5). Postoje k mrtvým a starost o kult mrtvého
(6). Potrava pro posmrtnou existenci
(7). Dopisy mrtvým
-TĚLO MRTVÉHO PŘED CESTOU DO POSMRTNÉHO ŽIVOTA-(3). Poslední soud
(4). Posmrtný život:
*život na onom světě
(5). Postoje k mrtvým a starost o kult mrtvého
(6). Potrava pro posmrtnou existenci
(7). Dopisy mrtvým
*MUMIFIKACE:
VÝVIN MUMIFIKACE: Neexistuje typičtější egyptský artefakt, než je mumie. Snad ještě pyramida. Oboje představuje základní prvky vybavení, které člověk potřebuje, aby dosáhl nesmrtelnosti. Avšak tyto typické egyptské znaky nevznikly ze dne na den.
Jak již víme, staří egypťané věřili, ŽE ŽIVOT ČLOVĚKA NEKONČÍ SMRTÍ, ALE NADÁLE POKRAČUJE NA ONOM SVĚTĚ. JEJICH SILNÁ VÍRA V POSMRTNÝ ŽIVOT VZNIKLA JIŽ V PŘEDDYNASTICKÉ DOBĚ. V 5. A 4. TISÍCILETÍ PŘ. N. L. BUDOVALI EGYPŤANÉ SVÉ HŘBITOVI NA OKRAJÍCH POUŠTĚ. Ovšem egypťané pohřbívali své příbuzné někdy i POD PODLAHY SVÝCH OBYDLÍ.
MRTVÝ BYLI V TÉTO DOBĚ POHŘBÍVÁNI BEZ RAKVÍ, POUZE OBALENI RÁKOSOVOU ROHOŽÍ, PLÁTNEM ČI KŮŽÍ. ULOŽENI BYLI DO SKRČENÉ POLOHY A NA BOK DO MĚLKÉHO HROBU V HORKÉM PÍSKU, který s pomocí suchého vzduchu tělo zakonzervovaly, ostatně jako s tělem pohřbené milodary (látky, figurky, amulety, květiny...).
Často se stávalo, že vysušené tělo bylo z mělkého hrobu vyhrabáno šakalem nebo hyenou. Pozůstalí tedy v takových případech mohli spatřit téměř neporušená těla svých předků. JEJICH VÍRA V POSMRTNÝ ŽIVOT SE DÁLE PROHLUBOVALA A VEDLA K PŘEDSTAVĚ O NEPORUŠENÉM TĚLE ZEMŘELÉHO JAKO PODMÍNCE K ZACHOVÁNÍ DALŠÍHO ŽIVOTA NA ONOM SVĚTĚ -> MUMIFIKACE.
Téměř všichni se schodují v názoru, že k nápadu balzamovat mrtvé PŘIVEDL EGYPŤANY POHLED NA NÁHODNĚ ZACHOVANÉ MUMIE PŘEDKŮ.
Pohřební kultura v Předdynastické a Archaické době BYLA POMĚRNĚ PROSTÁ A JEDNODUCHÁ. Snad až raketový vzestup dění kolem života po smrti ODSTARTOVAL AŽ POČÁTEK STARÉ ŘÍŠE. Avšak již v Archaické době kolem roku 3 000 př. n. l. SE OBJEVUJÍ PRVNÍ ZMÍNKY O MUMIFIKACI, kdy se egypťané snažili co nejlépe zachovat těla svých zemřelých. PRVNÍ MUMIFIKACE SPOČÍVALA POUZE V POUŽÍVÁNÍ SOLI A NÁSLEDNÉHO VYSUŠENÍ TĚLA.
Také hroby od konce Archaické doby získávali na větší dokonalosti. Aby byla těla mrtvých lépe chráněna, ZAČALI EGYPŤANÉ NAD HROBY VRŠIT PÍSEK, A TAK VYTVÁŘET MOHYLY, A TĚLA UKLÁDALI DO DŘEVĚNÝCH RAKVÍ.
SAMOTNÝ PROCES MUMIFIKACE: Po smrti, jež ve Starověkém Egyptě představovala bohyně Sachmet, ZAČALO PRO MRTVÉHO 70-TI DENNÍ OBDOBÍ, V NĚMŽ BYLA PROVEDENA MUMIFIKACE A POTŘEBNÉ OBŘADY, AVŠAK PŘEDTÍM DUCH ZEMŘELÉHO OPUSTIL VŽDY JEHO HMOTNOU SCHRÁNKU, ABY PO PROVEDENÍ SPRÁVNÉ MUMIFIKACE A TO PODOTÝKÁM, SE MOHL OPĚT V DEN POHŘBU NAVRÁTIT ZPĚT DO TĚLA. Mumifikace měla být provedena vždy, neboť kdyby se tak nestalo či bylo tělo zničeno, duch mrtvého by pak na věky bloudil a hledal ho.
Postupem času vznikaly samotné budovy - dílny či je můžeme nazvat márnicemi, kde kněží - MUMIFIKÁTOŘI prováděli tento složitý a tajný proces. Veškeré poznatky byly předávány z generace na generaci a byly údělem určitých rodů, avšak neznamenalo to pouze denní přítomnost mrtvých, ALE I VYSOKÝ TITUL, TUDÍŽ SI JICH EGYPTSKÁ SPOLEČNOST VÁŽILA.
Samotná mumifikace měla napodobit mumifikaci boha Usira, JENŽ BYL PO NÍ ZNOVU OŽIVEN A STAL SE VLÁDCEM PODSVĚTÍ A NEBYLA TEDY POUHÝM ZAKONZERVOVÁNÍM ZEMŘELÉHO TĚLA, AVŠAK NEZNÁME PŘECE JEN VŠECHNY DETAILY, NEBOŤ O NÍ EGYPTSKÉ PRAMENY MLČÍ. MŮŽEME O NÍ NĚCO POVĚDĚT DÍKY NÁSTĚNNÝM MALBÁM, NALEZENÝCH NÁSTROJŮ, MUMIFIKAČNÍCH DÍLEN A SAMOZŘEJMĚ DÍKY NALEZENÝM TĚLŮM. NICMÉNĚ NESMÍME OPOMENOUT ANI LÍČENÍ MLADŠÍCH ANTICKÝCH AUTORŮ.
Řecký historik Hérodotos, který navštívil Egypt okolo roku 450 př. n. l. NÁM ROZDĚLIL MUMIFIKACI NA TŘI ZÁKLADNÍ ZPŮSOBY MUMIFIKACE A TO PODLE CENY. NEJDRAŽŠÍ A SAMOZŘEJMĚ NEJDOKONALEJŠÍ PROCES ZAHRNOVAL VYJMUTÍ MOZKU NOSNÍ DUTINOU POMOCÍ KOVOVÉHO HÁČKU. Ojediněle, což je zajímavé, byl mozek vyjmut i očnicemi nebo uměle vytvořenými otvory v lebce. POTÉ MUMIFIKÁTOŘI UDĚLALI, COŽ JE DŮLEŽITÉ ZNÁT, ŘEZ NA LEVÉM BOKU POMOCÍ PAZOURKOVÉHO NOŽE A VYJMULY VEŠKERÉ ORGÁNY KROM LEDVIN A SRDCE, JEŽ BYLO POVAŽOVÁNO ZA CENTRUM VĚDĚNÍ, A TAK MUSELO BÝT PONECHÁNO V TĚLE. VYJMUTÉ ORGÁNY BYLY ZAKONZERVOVÁNY A ULOŽENY DO ČTYŘ KANOPICKÝCH NÁDOB (bližší info na výše uvedeném obrázku).
Prázdná břišní dutina byla posléze vyplněna zejména balíčky s natronem nebo slámou utvořeným otvorem, který byl poté zašit a přikryt kovovou či voskovou destičkou, avšak ještě před přiložením destičky následovalo vysušení těla pomocí natronu a omytí palmovým vínem, aby se z těla odstranily veškeré nečistoty. Mezi poslední kroky se řadilo obvázání celého těla lněnými obinadly potřených pryskyřicí. Po této zdlouhavé práci následovalo ozdobení těla šperky a různými ochrannými amulety, z nichž nejdůležitější byl srdeční skarab, jež měl na spodní straně vyrytou jednu kapitolu z knihy mrtvých a umístěn byl jak jinak, na srdci.
Druhý levnější způsob mumifikace se může zdát někomu nechutný, neboť spočíval V POUŽITÍ CEDROVÉHO OLEJE, KTERÝ SE ZANESL DO TĚLA PŘES ŘITNÍ OTVOR POMOCÍ ZVLÁŠTNÍCH STŘÍKAČEK, JEŽ SE NÁSLEDNĚ UZAVŘEL. POTÉ SE TĚLO VYSUŠOVALO NATRONEM A NAKONEC BYL ŘITNÍ OTVOR OPĚT OTEVŘEN A VEŠKERÝ OBSAH BŘIŠNÍ DUTINY, KTERÝ CEDROVÝ OLEJ ROZPUSTIL, BYL VYPUŠTĚN.
TŘETÍ A NEJLACINĚJŠÍ ZPŮSOB SPOČÍVAL POUZE V OMYTÍ TĚLA A LEHKÉM VYSUŠENÍ TĚLA POMOCÍ NATRONU.
(Částečný zdroj: Lid obou zemí/Barbara Mertz a Staří egypťané/Břetislav Vachala)
*POHŘEBNÍ RITUÁLY:
Pohřební rituály zřejmě započaly již během mumifikace, avšak o ty následné a nejdůležitější SE POSTARALA TRUCHLÍCÍ RODINA.
Podle pevně stanovených hierarchických pravidel byla rakev zesnulého nesena NA MÁRÁCH, jež nejblíže obklopovaly takzvané HLAVNÍ PLAČKY - MANŽELKA A DCERY, POPŘÍPADĚ MATKA ČI POUZE DCERY, KTERÉ SI RVALY VLASY I OBLEČENÍ, SYPALY SI PRACH NA HLAVU A HLASITĚ VZLYKALY, OSTATNĚ JAKO DALŠÍ ŽENY. Kolem těchto žen šel zástup kněžích, KTEŘÍ U VSTUPU DO HROBKY PROVEDLI DŮLEŽITÉ OBŘADY. Zbytek truchlících SE DRŽEL VZADU A I ONI (VČETNĚ MUŽŮ) VYJADŘOVALI SVŮJ ZÁRMUTEK DRAMATICKÝMI GESTY. Některé rodiny, ve kterých se nedostávalo žen či se chtěla rodina vytáhnout, NAJALA SI PROFESIONÁLNÍ PLAČKY, KTERÉ POHŘBU PŘIDALY NA PŘÍSLUŠNÉM PATOSU.
Zbylými truchlícími však zástup nekončil, ZA NIMI KRÁČELI SLUHOVÉ NESOUCÍ JÍDLO, NÁBYTEK, TRUHLICE S OBLEČENÍM A OSTATNÍ POTŘEBNÉ VĚCI, JEŽ MRTVÝ POTŘEBOVAL NA ONOM SVĚTĚ A JIMIŽ SE AŽ PO STROP VYPLŇOVALA HROBKA.
Co není až tak známo je, že za tímto dlouhým procesím BYLY TAŽENY JEŠTĚ SÁNĚ, NA NICHŽ SE NALÉZALA TAKZVANÁ KANOPSKÁ SKŘÍŇKA SE ČTVEŘICÍ NÁDOB OBSAHUJÍCÍCH VNITŘNOSTI ZEMŘELÉHO. BYLA TO V PODSTATĚ REKAPITULACE OSIRISOVY LEGENDY, V PRŮBĚHU NIŽ BYL NEBOŽTÍK S BOHEM ZTOTOŽNĚN.
Tuto přesnou rekapitulaci si samozřejmě mohli dovolit pouze bohaté rodiny.
V některých hrobkách bohatých rodin se vyskytují výjevy jež zobrazují ještě jednoho účastníka jejich pohřbů a do OSIRISOVKÉ LEGENDY ZJEVNĚ NEZAPADÁ A PRO EGYPTOLOGY ZŮSTÁVÁ ZÁHADOU. Jedná se o podivnou postavu ZVANOU TEKENU, JEŽ VYHLÍŽÍ JAKO ČLOVĚK ZABALENÝ DO LÁTKY NEBO KŮŽE, KTERÝ SEDÍ NEBO LEŽÍ VE SKRČENÉ POLOZE A PODLE NĚKTERÝCH EGYPTOLOGŮ TEKENU SPOČÍVÁ VE FETÁLNÍ POZICI A PŘEDSTAVUJE SYMBOLICKÉ ZROZENÍ ZESNULÉHO NA ONOM SVĚTĚ, AVŠAK JAKOU OPRAVDOVOU POZICI TATO OSOBA ZASTÁVÁ NIKDO PŘESNĚ NEVÍ.
Před vstupem do hrobky se průvod ještě o něco rozšířil, KDYŽ SE ZDE SETKAL S TANEČNÍKY MUU S RÁKOSOVÝMI KORUNAMI NA HLAVÁCH, KTEŘÍ PŘEDVEDLI ZŘEJMĚ DŮLEŽITÝ POSMRTNÝ TANEC, JEŽ BYL PLNÝ POSKOKŮ A LUSKÁNÍ PRSTŮ.
Nyní nadešla nejdůležitější část pohřbu, KDY BYL SARKOFÁG S MUMIÍ ZVEDNUTA Z NOSÍTEK A VE VZTYČENÉ POLOZE POSTAVENA PŘEDE DVEŘMI HROBKY ČI POSTAČILA PŘESNÁ KOPIE ZESNULÉHO V SOŠE. TÍMTO ZAPOČAL OBŘAD ZVANÝ OTEVÍRÁNÍ ÚST, KTERÝ SMĚL PROVÁDĚT POUZE KNĚZ ZVANÝ SEM NEBO SETEM, MUŽ S OHOLENOU HLAVOU A ZAHALENÝ V LEOPARDÍ KŮŽI. POMOCNÍ KNĚŽÍ SARKOFÁG NEJPRVE POSTŘÍKALI VODOU A PROVONĚLI KADIDLEM, POTÉ BYLA V HROBCE OBĚTOVÁNA RŮZNÁ ZVÍŘATA, PEČIVO, ZELENINA A DALŠÍ RŮZNÉ POKRMY A TEPRVE NYNÍ NADEŠLA TA OPRAVDU NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ČÁST OBŘADU - OTEVÍRÁNÍ ÚST. KNĚZ SETEM SE DOTÝKAL JEDNOTLIVÝCH ČÁSTÍ TĚLA A OBZVLÁŠTĚ OBLIČEJĚ, A TAK NAVRÁTIL ZESNULÉMU POHYB, CÍTĚNÍ, ČICH, ZRAK, SLUCH A HLAS A PŘIJÍMÁNÍ POTRAVY. OBŘAD BYL ZAVRŠEN DALŠÍM NAVONĚNÍM KADIDLEM.
Po všech těchto obřadech VZNIKLA NOVÁ DUŠE. Poté mohl být již sarkofág s mumií ZAPEČETĚN VE SVÉ HROBCE A POZŮSTALÍ DOUFALI, ŽE DUŠE BEZPEČNĚ DOPUTOVALA NA ZÁPADNÍ BŘEH A ŽE MÁ V HROBCE VŠE CO POTŘEBUJE.
V chudých rodinách se takovéto obřady nevyskytovaly, muselo postačit pouze několik zaklínadel, maximálně ještě od nějakého řadového kněze, avšak stejně jako bohatí i chudí OBĚTOVALI V HROBCE ČI DO HROBU PRO MRTVÉHO. Poté byl i s několika svými osobními věcmi a několika potřebnými věcmi POHŘBEN V MALÉM HROBĚ VĚTŠINOU NA OKRAJI POUŠTĚ NA ZÁPADNÍM BŘEHU NILU NA MĚSTSKÉM HŘBITOVĚ BĚŽNÝCH OBYVATEL.
(Částečný zdroj: Barbara Mertz/Lid obou zemí)
Z počátku asi v Předdynastické době sarkofágy ještě neexistovaly a rakve se podobaly obyčejným dřevěným bednám, jež byly rovněž malé, NEBOŤ TĚLO SE DO NICH UKLÁDALO VE SKRČENÉ POLOZE.
Stará říše nám od 3. dynastie již nabízí mohutné přesto však prosté kamenné sarkofágy. Rakve stále nebylo možné považovat za skvost, ale jsou již vyrobeny tak, aby do nich tělo mohlo být uloženo v natažené poloze.
Teprve konec Prvního přechodného období nám nabízí nové pojetí zdobení rakví. Výroba rakve byla v podstatě stále stejná. Opět byl v popředí tvar bedny. Díky velké škále zaklínadel na venkovní i vnitřní stěně rakve JSOU TYTO SOUBORY ZNÁMÉ JAKO TEXTY RAKVÍ. Byly odvozeny od staroříšských textů pyramid, ačkoliv některá zaklínadla byla vypuštěna a nahrazena novými.
Těla v této době byla do rakve ukládána V NATAŽENÉ POLOZE NA PRAVÝ BOK, A NA TÉ STRANĚ RAKVE KAM SMĚŘOVAL POHLED NEBOŽTÍKA, BYLY Z VENČÍ NAMALOVÁNY SYMBOLICKÉ OČI.
Velká změna co se týče rakví přišla ihned v Druhém přechodném období. Nyní nám již připomínají typický egyptský tvar rakve - TVAR LIDSKÉ POSTAVY. Forma rakve byla pro všechna pohlaví i postavení stejná. Připomínala zavinutou mumii s čelenkou neboli Osirise, s nímž se mrtvý ztotožnil, aby mohl být stejně jako on znovu vzkříšen. Tento nejstarší typ antropoidní rakve nazýváme Riši. Pozdějším typem byla rakev s pruhy nápisů a řadami miniaturních scén nebo postav bohů. Typ Riši byl však dále používám a dále se také vyvíjelo jeho rozvržení výzdoby. U krále Tutanchamona byly jeho tři rakve vložené do sebe pokryty plátkovým zlatem a šperky.
Sarkofág byl v Nové říši vyráběn především z křemence a žuly a byl pokryt grafickými vyobrazeními. Musel být často prostorný, aby přijal větší množství rakví. Je to jediná věc ve vykradených hrobkách co nebyla nikdy uloupena a to díky své váze.
To by bylo z fyzické ochrany těla a teď vám povím o dalším vybavení hrobky, jež sloužilo jinému účelu.
Prvním bodem důležitého vybavení hrobky SE STALY NÁPISY NA ZDECH, které se stávaly magickou náhražkou pro předměty potřebné na onom světě.
Dalším nutným vybavením BYLY KANOPY S VNITŘNOSTMI S VÍKEM V PODOBĚ ZESNULÉHO A POZDĚJI S VYOBRAENÍM ČTYŘ BOHŮ/OCHRÁNCŮ URČITÉHO ORGÁNU. V Pozdní době byly orgány po očištění a vysušení navraceny opět zpět do těla, ale od Staré říše se ukládaly do čtyř kanop, které se vkládaly do kanopské skříně nebo schrány.
A posledním nutným vybavením BYL NÁBYTEK, OŠACENÍ A PŘEDEVŠÍM PAK POTRAVINY A NĚKDY I FIGURKY ZVANÉ VEŠEBT, JEŽ BYLY ZMENŠENÝMI MODELY SLUŽEBNÍKŮ. Kromě toho také existovala magická formule, díky níž si mohl zesnulý vystavět na onom světe obydlí.
(Částečný zdroj: Barbara Mertz/Lid obou zemí)
-SARKOFÁGY, RAKVE A OSTATNÍ NEZBYTNÉ VYBAVENÍ HROBKY-
Stará říše nám od 3. dynastie již nabízí mohutné přesto však prosté kamenné sarkofágy. Rakve stále nebylo možné považovat za skvost, ale jsou již vyrobeny tak, aby do nich tělo mohlo být uloženo v natažené poloze.
Teprve konec Prvního přechodného období nám nabízí nové pojetí zdobení rakví. Výroba rakve byla v podstatě stále stejná. Opět byl v popředí tvar bedny. Díky velké škále zaklínadel na venkovní i vnitřní stěně rakve JSOU TYTO SOUBORY ZNÁMÉ JAKO TEXTY RAKVÍ. Byly odvozeny od staroříšských textů pyramid, ačkoliv některá zaklínadla byla vypuštěna a nahrazena novými.
Těla v této době byla do rakve ukládána V NATAŽENÉ POLOZE NA PRAVÝ BOK, A NA TÉ STRANĚ RAKVE KAM SMĚŘOVAL POHLED NEBOŽTÍKA, BYLY Z VENČÍ NAMALOVÁNY SYMBOLICKÉ OČI.
Velká změna co se týče rakví přišla ihned v Druhém přechodném období. Nyní nám již připomínají typický egyptský tvar rakve - TVAR LIDSKÉ POSTAVY. Forma rakve byla pro všechna pohlaví i postavení stejná. Připomínala zavinutou mumii s čelenkou neboli Osirise, s nímž se mrtvý ztotožnil, aby mohl být stejně jako on znovu vzkříšen. Tento nejstarší typ antropoidní rakve nazýváme Riši. Pozdějším typem byla rakev s pruhy nápisů a řadami miniaturních scén nebo postav bohů. Typ Riši byl však dále používám a dále se také vyvíjelo jeho rozvržení výzdoby. U krále Tutanchamona byly jeho tři rakve vložené do sebe pokryty plátkovým zlatem a šperky.
Sarkofág byl v Nové říši vyráběn především z křemence a žuly a byl pokryt grafickými vyobrazeními. Musel být často prostorný, aby přijal větší množství rakví. Je to jediná věc ve vykradených hrobkách co nebyla nikdy uloupena a to díky své váze.
To by bylo z fyzické ochrany těla a teď vám povím o dalším vybavení hrobky, jež sloužilo jinému účelu.
Prvním bodem důležitého vybavení hrobky SE STALY NÁPISY NA ZDECH, které se stávaly magickou náhražkou pro předměty potřebné na onom světě.
Dalším nutným vybavením BYLY KANOPY S VNITŘNOSTMI S VÍKEM V PODOBĚ ZESNULÉHO A POZDĚJI S VYOBRAENÍM ČTYŘ BOHŮ/OCHRÁNCŮ URČITÉHO ORGÁNU. V Pozdní době byly orgány po očištění a vysušení navraceny opět zpět do těla, ale od Staré říše se ukládaly do čtyř kanop, které se vkládaly do kanopské skříně nebo schrány.
A posledním nutným vybavením BYL NÁBYTEK, OŠACENÍ A PŘEDEVŠÍM PAK POTRAVINY A NĚKDY I FIGURKY ZVANÉ VEŠEBT, JEŽ BYLY ZMENŠENÝMI MODELY SLUŽEBNÍKŮ. Kromě toho také existovala magická formule, díky níž si mohl zesnulý vystavět na onom světe obydlí.
(Částečný zdroj: Barbara Mertz/Lid obou zemí)
-POSLEDNÍ SOUD-
Je věcí magickou, AVŠAK ODRÁŽÍ SE V NĚM PŘEDSTAVA KŘESŤANSKÉHO POJETÍ POSLEDNÍHO SOUDU: Kristus i Usir vystupují v roli přísného soudce. Těm požehnaným povolí vstoupit do ráje a těm zatraceným přisoudí věčná muka.
Je to jasný odraz toho, že staroegyptské náboženství velmi ovlivnilo křesťanskou kulturu. U STAROEGYPTSKÉHO POSLEDNÍHO SOUDU SOUDÍ MRTVÉHO TAKÉ POROTA ČTYŘICETI DVOU PŘÍSEDÍCÍCH BOHŮ.
Soud se odehrává v soudní síni ZVANÉ SÍŇ OBOU PRAVD, V JEJÍMŽ PROSTŘEDKU SE NACHÁZÍ VÁHA S DVĚMA MISKAMI SPRAVEDLNOSTI BOHYNĚ PRAVDY MA'AT, jež se u soudu nachází buď osobně nebo jí symbolizuje drobná figurka či pouhé pírko položené na jedné z misek vah, na druhé je položeno srdce souzeného. TO NESMÍ BÝT TĚŽŠÍ NEŽ PÍRKO, ZNAMENALO ŽE JE SOUZENÝ OBTĚŽKÁN HŘÍCHY A BUDE ODSOUZEN K TOMU, ŽE HO POHLTÍ POŽÍRAČKA DUŠÍ AMEMAIT A BUDE MU TAK ODEPŘEN VSTUP DO VĚČNÉHO RÁJE A NESMRTELNOST.
Souzený u váhy stojí před pánem podsvětí Usirem a jeho manželkou Eset, kteří jsou vrchními představenými síně. Veškerý soudní proces zapisuje vysoce postavený bůh thovt, božský písař.
Souzeného ve svátečních šatech mile přivádí do síně průvodce podsvětím, bůh Anubis.
SRDCE JE SOUZENO PROTO, ŽE PODLE STARÝCH EGYPŤANŮ BYLO SÍDLEM MYŠLENÍ, ZKUŠENOSTÍ I EMOCÍ, ALE PŘEDEVŠÍM V NĚM JSOU ULOŽENY VEŠKERÉ PROŽITKY A OBZVLÁŠTĚ ČINY!
První zmínky o posledním soudu pocházejí zjevně již z Předdynastické doby.
(Částečný zdroj: Barbara Mertz/Lid obou zemí)
-POSMRTNÝ ŽIVOT-(Částečný zdroj: Barbara Mertz/Lid obou zemí)
Teprve posmrtným životem začínal podle starých egypťanů ten pravý život. Svůj život mezi živými brali pouze jako takzvanou PŘECHODNOU FÁZI.
Život v zemi živých věnovali především PŘÍPRAVÁM NA SMRT A DALŠÍ ŽIVOT PO NÍ. Avšak ač se třeba zdá, že egypťané byli svým životem po smrti dá se říci doslova posedlí, není tomu až tak velká pravda.
SMRT OSTATNĚ JAKO DNES ZNAMENALA OBÁVANÝ A SMUTNÝ CÍL ŽIVOTA. A proto si egypťané během svého poněkud krátkého života mezi živými (průměrný věk dožití byl 35 let) UMĚLI UŽÍVAT ŽIVOTA TAK, JAKO ŽÁDNÝ JINÝ NÁROD TEHDEJŠÍHO SVĚTA.
VĚČNÝ ŽIVOT PO SKONU NEZAČÍNAL IHNED! ZESNULÉHO ČEKALA NÁROČNÁ A NEBEZPEČNÁ CESTA PODSVĚTÍM A NAKONEC JEHO NEJPŘÍSNĚJŠÍ, ALE ZÁROVEŇ POSLEDNÍ SOUD V SÍNI PRAVDY, KDE STANUL PŘED SAMOTNÝM VLÁDCEM PODSVĚTÍ A MRTVÝCH USIREM.
ZDE BYLO SRDCE ZEMŘELÉHO VÁŽENO NA VÁZE OPROTI PÍRKU PRAVDY BOHYNĚ MA'AT. BYLO-LI SRDCE ZEMŘELÉHO PLNÉ NEČESTNÝCH SKUTKŮ, PŘEVÁŽILO PÍRKO A ZEMŘELÍ BYL POSLÉZE ZABIT A SNĚDEN POŽÍRAČKOU DUŠÍ ZVANOU AMEMAIT. BYLO-LI SRDCE LEHČÍ NEŽ PÍRKO, MOHL MRTVÝ VSTOUPIT DO VĚČNÉHO RÁJE.
*ŽIVOT NA ONOM SVĚTĚ:
Kromě písemných pohřebních rituálů četných mytologických scén, vztahujících se k životu v zásvětí, jsou zejména od 18. dynastie na stěnách chodeb a zdech královských pohřebních komor v Údolí králů a na sarkofázích panovníků vytesány popisy pouti Slunce v podzemním zásvětí čistě mýtického světa.
MYTOLOGICKÉ SCÉNY JSOU TAKÉ V SOUKROMÝCH HROBKÁCH: tu nejstarší najdeme na některých sarkofázích z konce 11. dynastie, pocházejících z nekropole v El-Berše. ČETNÁ MYTICKÁ ZOBRAZENÍ JSOU ROVNĚŽ V HROBKÁCH THÉBSKÝCH NEKROPOLÍ: od té nejnavštěvovanější (život na polích na onom světě: zesnulý a jeho žena tlačí rádlo v imaginárním světě, inspirovaném egyptskou krajinou) až k těm nejsložitějším, na nichž vystupují bohové a duchové.
(Zdroj pro život na onom světě: Egypt/Claire Lalouettová)
-POSTOJE K MRTVÝM A STAROST O KULT MRTVÉHO-
Smrt je bohužel všudypřítomná, a tak si lidé dokonce již neandrtálci během historie vytvořili jisté představy o posmrtném životě na onom světě kam putují duše. Ten na sebe dodnes bere dvě podoby - nebe (ráj) a peklo. Avšak i kdyby se mrtví dostali do nebe (ráje), NIKDY SE NA SMRT ROZHODNĚ NETĚŠILI BA DOKONCE SE JÍ NĚKTEŘÍ BRÁNILI.
K těm, co již odešli buď do nebe či do pekla panovala/je stejná dvojznačnost: NA JEDNÉ STRANĚ POZŮSTALÝ PŘETÉKÁ ZÁRMUTKEM A LÁSKOU, NA STRANĚ DRUHÉ CHOVÁ K MRTVÉMU JISTÝ ODPOR, který samozřejmě nikdy nepřizná. Pozůstalí mívá zřejmě takovéto pocity ze strachu ze smrti, který se v této chvíli může velmi nahromadit.
DODNES MEZI LIDMI PANUJE VŮČI MRTVÝM RESPEKT ČI I STRACH vůči kterému například právě ve Starověkém Egyptě před cca. 10 000 lety bojovali lidé tím, že mrtvé ukládali do nepřirozené skrčené polohy s koleny přitaženými až k hrudi. Zřejmě proto, aby mrtvý nemohl vstát ze svého hrobu a neublížil živím.
POHŘBÍVÁNÍ MRTVÝCH POD ZEM PŮVODNĚ VZNIKLY MOŽNÁ KVŮLI STRACHU ZE SMRTI. To právě proto, aby mrtvý nemohl opustit svůj hrob.
NEJÚČINNĚJŠÍM ZPŮSOBEM PROTI MRTVÝM BYLO JEJICH USMÍŘENÍ, OBZVLÁŠTĚ VE STAROVĚKÉM EGYPTĚ. Egypťané si své mrtvé přímo rozmazlovali A TO V PODOBĚ POTRAVINOVÝCH OBĚTIN A SAMOZŘEJMĚ VYKONÁVALI DŮLEŽITÉ (SYMBOLICKÉ) RITUÁLY a doufali, že jim na oplátku zato oni kdykoliv pomohou, avšak pokavaď budou chtít.
(Částečný zdroj: Barbara Mertz/Lid obou zemí)
-POTRAVA PRO POSMRTNOU EXISTENCI-
Od závěru pravěku až do konečného zániku faraonské civilizace na sklonku Římské doby egypťané své zemřelé většinou zahrnovali obětinami ve formě potravin a nápojů, které měly zajistit jejich další život v posmrtné existenci.
Zádušní texty starých egypťanů přikládají zásadní význam výživě zemřelých. Dokládají, že ti, kdo se blížili ke konci svého života na zemi, měli hrůzu z druhé, definitivní a věčné smrti hladem nebo žízní v posmrtné existenci. Tento strach tvořil základ zádušních kultů ve Starověkém Egyptě i hluboce zakořeněné víry v přinášení obětin zemřelému. Druhý z uvedených zvyků pochází z Předdynastické doby, kdy byly spolu se zemřelými pohřbívány džbány se zrním, které je mělo udržet při životě na jejich cestě na onen svět.
Spolu s mumií byla do hrobky ukládána skutečná hostina - maso, zelenina, ovoce, chléb a džbány vína, vody a piva. Královské hrobky z doby Staré říše měly několik místností určených ke skladování potravin. Zemřelý zanechal pokyny pro svého nejstaršího syna - popřípadě najatého kněze, jenž měl být zodpovědný za jeho zádušní kult. Důležitou součást kultu tvořilo každodenní přinášení obětin do zádušní kaple. Ty poskytovaly obživu ka, duchovního dvojníka nebo ducha zemřelého, který z obětin vstřebával životní sílu.
Chléb byl základní potravinou egypťanů během jejich života, a sotva proto překvapí, že byl vnímán jako obětina jídla par excellence. V obětní formuli se objevuje na prvním místě: ,,Kéž král učiní oběť tisíců (bochníků) chleba." V tomto kontextu představují ,,tisíce" množství znamenající nekonečný počet. Téměř všechen chléb se připravoval z pšenice, přesto však byl k dostání v neuvěřitelné pestrosti tvarů a rozmanité byly i způsoby jeho přípravy. Z reliéfů a hieroglyfických znaků známe přes 30 různých tvarů chleba. V hrobkách byly objeveny i rozeznatelné bochníky skutečného chleba - upečené a dotvrda usušené, aby se nezkazily, které byly pohřbeny před zhruba třemi nebo čtyřmi tisíci let spolu se zesnulým.
Staří egypťané si během svého života pochutnávali na husách, kachnách, holoubatech nebo také perličkách. Obětní formule však spíš než jednotlivé druhy ptáků uvádějí ptactvo obecně. Již ve Staré říši zdobily stěny hrobek scény znázorňující lov ptáků v nilských mokřinách, při němž pomocníci používají sítě a urození loví ptactvo za pomocí vrhacích holí.
Pro úlitby vody, která se během obětního rituálu rozlévala na stůl, se používala speciální nádoba, tzv. váza hes. Ostatní tekutiny - víno, pivo a mléko - se obětovaly v nádobách, např. džbánech a amforách, a nerozlévaly se. Vázy hes, jež byly kultovními předměty bez jakéhokoli dalšího využití, byly často umně vypracované. V kultech bohů a při obětech krále se používaly nádoby ze zlata a stříbra.
Obětiny se nejdříve pokládaly před hrobku na rákosovou rohož. Později se nechávaly na obětním stole před ,,nepravými dveřmi", symbolickou branou mezi zapečetěnou pohřební komorou a zádušní kapli. Egypťané nebyli tak naivní, aby věřili, že jejich zádušní kult bude pokračovat navěky, a proto si chtěli zajistit, že budou zaopatřeni i dlouho poté, co jejich kult upadne v zapomnění. Uchýlili se k magii obrazu a slova. Zobrazení a seznamy potravin mohly udržovat ka stejně jako skutečná věc, neboť vše, co ka ve skutečnosti konzumovalo, byla podstata stravy.
Jedním z nejčastějších námětů nástěnných maleb a reliéfů v hrobkách je zemřelý, usazený u obětního stolu obloženého potravinami (zobrazenými typicky egyptským způsobem, jako by byly na stole nastojato) a obklopený často dlouhým a měnícím se seznamem obětin. Zemřelý vždy napřahuje pravou ruku k jídlu, čímž naznačuje svou touhu jíst. Tento motiv si udržel základní význam až do Ptolemaiovské doby, a je možné se s ním setkat dokonce i na stélách z doby vlády římských císařů.
Obětní stoly zobrazované v Nové říši jsou fakticky pohřbeny pod množstvím potravin těch nejrozmanitějších druhů, ale stále jsou zastoupeny tradiční položky jako noha hovězího a drůbež.
(Částečný zdroj: Starověký Egypt/Ottova encyklopedie)
Zádušní texty starých egypťanů přikládají zásadní význam výživě zemřelých. Dokládají, že ti, kdo se blížili ke konci svého života na zemi, měli hrůzu z druhé, definitivní a věčné smrti hladem nebo žízní v posmrtné existenci. Tento strach tvořil základ zádušních kultů ve Starověkém Egyptě i hluboce zakořeněné víry v přinášení obětin zemřelému. Druhý z uvedených zvyků pochází z Předdynastické doby, kdy byly spolu se zemřelými pohřbívány džbány se zrním, které je mělo udržet při životě na jejich cestě na onen svět.
Spolu s mumií byla do hrobky ukládána skutečná hostina - maso, zelenina, ovoce, chléb a džbány vína, vody a piva. Královské hrobky z doby Staré říše měly několik místností určených ke skladování potravin. Zemřelý zanechal pokyny pro svého nejstaršího syna - popřípadě najatého kněze, jenž měl být zodpovědný za jeho zádušní kult. Důležitou součást kultu tvořilo každodenní přinášení obětin do zádušní kaple. Ty poskytovaly obživu ka, duchovního dvojníka nebo ducha zemřelého, který z obětin vstřebával životní sílu.
Staří egypťané si během svého života pochutnávali na husách, kachnách, holoubatech nebo také perličkách. Obětní formule však spíš než jednotlivé druhy ptáků uvádějí ptactvo obecně. Již ve Staré říši zdobily stěny hrobek scény znázorňující lov ptáků v nilských mokřinách, při němž pomocníci používají sítě a urození loví ptactvo za pomocí vrhacích holí.
Pro úlitby vody, která se během obětního rituálu rozlévala na stůl, se používala speciální nádoba, tzv. váza hes. Ostatní tekutiny - víno, pivo a mléko - se obětovaly v nádobách, např. džbánech a amforách, a nerozlévaly se. Vázy hes, jež byly kultovními předměty bez jakéhokoli dalšího využití, byly často umně vypracované. V kultech bohů a při obětech krále se používaly nádoby ze zlata a stříbra.
Obětiny se nejdříve pokládaly před hrobku na rákosovou rohož. Později se nechávaly na obětním stole před ,,nepravými dveřmi", symbolickou branou mezi zapečetěnou pohřební komorou a zádušní kapli. Egypťané nebyli tak naivní, aby věřili, že jejich zádušní kult bude pokračovat navěky, a proto si chtěli zajistit, že budou zaopatřeni i dlouho poté, co jejich kult upadne v zapomnění. Uchýlili se k magii obrazu a slova. Zobrazení a seznamy potravin mohly udržovat ka stejně jako skutečná věc, neboť vše, co ka ve skutečnosti konzumovalo, byla podstata stravy.
Jedním z nejčastějších námětů nástěnných maleb a reliéfů v hrobkách je zemřelý, usazený u obětního stolu obloženého potravinami (zobrazenými typicky egyptským způsobem, jako by byly na stole nastojato) a obklopený často dlouhým a měnícím se seznamem obětin. Zemřelý vždy napřahuje pravou ruku k jídlu, čímž naznačuje svou touhu jíst. Tento motiv si udržel základní význam až do Ptolemaiovské doby, a je možné se s ním setkat dokonce i na stélách z doby vlády římských císařů.
Obětní stoly zobrazované v Nové říši jsou fakticky pohřbeny pod množstvím potravin těch nejrozmanitějších druhů, ale stále jsou zastoupeny tradiční položky jako noha hovězího a drůbež.
(Částečný zdroj: Starověký Egypt/Ottova encyklopedie)
-DOPISY MRTVÝM-
MRTVÝ MOHL ŽIVÉ OVLIVŇOVAT Z ONOHO SVĚTA V DOBRÉM I ZLÉM SMYSLU, a to podle toho, jak je postaráno o jeho pohřební kult pozůstalými nebo kněžími. Pozůstalí si často chodili k mrtvým pro rady týkajících se jejich rozhodnutí nebo života, a tak aby obdrželi dobré odpovědi nebo aby vůbec obdrželi nějaké odpovědi, tak se snažili mrtvého denně zásobovat obětinami, aby byl na onom světě spokojen a nemusel se obávat hladovění a nedostatku.
Dopisy nebyly však směřovány do daleké minulosti ba naopak, například děti psaly svým rodičům, vdova svému muži či bratr své sestře A OBSAH DOPISŮ NEBYL VŽDY NAPLNĚN ŽÁDOSTÍ ČI PROSBOU, ČASTO SE POZŮSTALÍ TÁZALI NA OSOBNÍ ŽIVOT A JAK SE MRTVÉMU DAŘÍ.
Dopisy často obsahují příjemcovo a pisatelovo jméno, pozdravení a někdy i jistý vydíravý podtext (jedná-li se o prosebný dopis), který uvádí, že je zemřelý závislý na jeho dobrodiní a na přinášených obětinách. Teprve potom následuje samotný text a ve vlastním zájmu zemřelého je aby jej přečetl.
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)