-KAPITOLY-
-VZDĚLÁNÍ-
(1). Vzdělání
(2). Knihy naučení
(3). Moudrost Starověkého Egypta
(3). Moudrost Starověkého Egypta
(4). Matematika, číslovky a staroegyptské míry
(5). Astronomie, kalendář a měření času
(6). Historie
(7). Fyzika
(8). Měření času
(9). Staroegyptské lodě
(7). Fyzika
(8). Měření času
(9). Staroegyptské lodě
(10). Stavebnictví: stavba pyramidy
(11). Nilometr
(12). Výroba piva
(13). Lov
(14). Porážení zvířat
Vzdělání bylo možno ostatně jako dnes získat ve škole. Tyto instituce, jak jsem již zřejmě v některých kapitolách uvedl, spadaly pod chrámové okrsky a učitelé v nich byli BĚŽNÍ KNĚŽÍ.
Školu si mohli dovolit všechny sociální vrstvy, obzvláště ale samozřejmě ty vyšší (střední a vysoká). Docházely do nich zejména děti AMBICIOZNÍCH RODIČŮ A TO PŘEVÁŽNĚ CHLAPCI, OVŠEM NĚKDY I DĚVČATA. Školní docházka začínala zřejmě v letech, kdy se děti stávaly dospělými, TEDY ASI KOLEM DESÁTÉHO ROKU ŽIVOTA a trvala přinejmenším 2 - 5 let.
ŠKOLA ZARUČOVALA SLIBNOU KARIÉRU a to zejména ve vyšších sférách. Absolventi se stávali především úředníky a písaři, JEŽ BYLI DŮLEŽITÝMI PŘEDSTAVITELI HLADKÉHO CHODU STÁTNÍ ADMINISTRATIVY.
Děti se zde učily HLAVNĚ ČÍST A PSÁT, ale výjimkou nebyli zřejmě ani jazyky. Vyučovalo se formou diktátu. Děti potřebovaly pouze psací potřeby: OBDOBU PERA A INKOUSTU PLUS HRANIČKU BĚŽNÝCH OSTRAK - hladkých hliněných střepů nebo plochých kamenů, které se používaly jako břidlicové tabulky. Studenti, obzvláště ti začínající, NEPSALI NA PAPYRUS, BYL POMĚRNĚ DRAHÝ.
-KNIHY NAUČENÍ-
JEJICH OBSAHEM BYLY RADY DO ŽIVOTA, JEŽ V MLUVENÉ FORMĚ PŘEDÁVALI ZKUŠENÍ OTCOVÉ SVÝM SYNŮM A JAKO LITERÁRNÍ ÚTVAR BYLY NAVÍC VELMI OBLÍBENÉ A NEJEN TO, JE TO TAKÉ VŮBEC JEDEN Z NEJSTARŠÍCH ÚTVARŮ LITERATURY, neboť byl pěstován téměř celou staroegyptskou historii.
Tyto rady však často sledovaly spíše trvalý osobní úspěch než vysoký morální ideál.
Knihy byly sepisovány vzdělanými osobnostmi, Z NICHŽ NEJZNÁMĚJŠÍ JSOU IMHOTEP, KTERÝ NAPSAL ZŘEJMĚ PRVNÍ TAKOVOUTO KNIHY SVÉHO DRUHU, bohužel se nedochovala. Zato se dochovaly naštěstí jiné, ikdyž o něco mladší, ale přesto podrobné a uchvacující. Především to je kniha prince Hardžedefa ANEBO KNIHA OD SLAVNÉHO MUDRCE PTAHHOTEPA, jehož texty jsou nejrozsáhlejší a nejznámější. Toto dílo sepsané na papyru je považováno za ,,nejstarší knihu světa".
Jeho kniha představuje dokonalého egypťana, jež byl nadevše čestný, spravedlivý, odprostěný od lži, milý a slušně vystupující především pak ve vyšších patrech společnosti.
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)
-MOUDROST STAROVĚKÉHO EGYPTA-
Každý spis pojednávající o starověké moudrosti začíná obvykle v době, kdy tato vzácná vlastnost vtiskla zemi faraonů nezaměnitelnou pečeť.
Moudrost, nazývanou v egyptštině sebajet, předával otec synovi, učitel žákům. Brzy tak vznikl soubor pravidel, vštěpující mladým egypťanům zásady chování a discipliny, jejichž cílem bylo získání duševní a morální vyrovnanosti, nepostradatelné vlastnosti, která každého egypťana ,,vedla přímo k bohu". Ani na sklonku starodávné civilizace, rozkvétající po celá tisíciletí na březích Nilu, ji moudří mužové nepřestávali hlásat a řídit se jí.
MOUDROST STARÉ ŘÍŠE: Na počátku vlády 3. dynastie obdařili bohové moudrostí učeného Imhotepa, architekta krále Džosera. Žádný z jeho spisů se bohužel nedochoval. Je však známo, že ve stejném období vzniklo dílo neznámého vezíra, nazvané Kniha moudrých rad do života, určené pro výchovu vezírova syna Kagemniho.
Z dob vlády 4. dynastie pocházejí Naučení, připisovaná Chufuovu synovi Hardžedefovi. Nejslavnějším dílem Staré říše, datovaným do období vlády 5. dynastie, však zůstávají Ptahhotepova naučení, proslulý soubor pravidel chování ve veřejné i soukromé sféře a moudrých rad do života.
MOUDROST STŘEDNÍ ŘÍŠE: Z První přechodné doby, překlenovacího období mezi Starou a Střední říší, se nám zachovalo významné literární dílo, Naučení Cheteje III., faraona 10. dynastie, určené jeho synovi a nástupci, princi Merikareovi.
Chetejova Naučení se týkala všech sfér života egypťanů a sloužila rovněž k výchově mladých mužů, kteří měli v budoucnu zastávat důležité funkce v královské správě.
MOUDROST NOVÉ ŘÍŠE: Nová říše navázala na moudrost a učenost předchozích období. Nejvýznamnějšími díly této doby jsou především Naučení Aniho a Naučení Amenemopa, v nichž se opakují některé myšlenky z děl jejich předchůdců. Oba autoři kladou hlavní důraz na dodržování morálních zásad jako je ke starším, varují před pomlouváním nebo vyzývají k pravdomluvnosti.
NAUČENÍ POZDNÍ DOBY: Z Pozdní doby pocházejí moudré rady sepsané v démotickém písmu. Autoři nalézali inspiraci v moudrosti předků, kterou dále zdokonalovali. Nejznámější jsou Naučení kněze Anchšešonkiho, která se nám spolu s dalšími díly dochovala na papyru insinger.
S údivem zjišťujeme, že v žádné jiné zemi vrcholného starověku nevzniklo tolik spisů o moudrosti a že kromě Egypta neexistoval národ, který by věnoval tolik pozornosti posmrtnému životu. V průběhu jednotlivých etap své existence stvořili egypťané nauku, která dokonale vyhovovala jejich potřebám. Příkladem může být princ Hardžedef, údajně syn faraona Chufua, který ve svých naučeních udílí rady, jak dosáhnout blaženého života na onom světě. Nezbytnou podmínkou jsou důkladné přípravy. Nikdo by se neměl starat jen o to, aby v pohodlí a rozkoši trávil svůj pozemský život, který je pomíjivý, ale především si musí dát postavit a vyzdobit hrobku, posmrtné sídlo, v němž jeho duch bude moci věčně přebývat.
V naučeních pro Kagemniho je značná část textu věnována důležitým úvahám o správném vystupování při nejrůznějších příležitostech, od chování u stolu a pravidel stolování až po umění mlčet (ger), které si musel osvojit každý slušný člověk, respektující autoritu a společenský řád, aby se vyhnul zhoubné chvástavosti a prudkosti (šemem).
Za vlády 5. dynastie vznikl pozoruhodný soubor naučení vezíra Ptahhotepa, týkající se všech oblastí lidského chování. Podle autora musí člověk jednat tak, aby se za žádných okolností nezpronevěřil dobrým mravům. Ptahhotep radí, jak je třeba mluvit při různých příležitostech, na druhé straně zdůrazňuje umění mlčet a schopnost naslouchat. Každý je povinen po celý život dodržovat etiketu a řídit se pravidly maat, to znamená důvěřovat nadřízeným a poslouchat je. Na druhé straně však musí umět jednat i s níže postavenými, udílet příkazy a spravedlivě soudit.
Ptahhotep si všímá i soukromého života - vztahů mezi manželi, rodiči a dětmi a jednání s přáteli.
(Částečný zdroj: Nesmrtelný odkaz Starého Egypta/CH. D. Noblecourt)
-MATEMATIKA-
Egypťané byli pravděpodobně prvním národem, který se věnoval vědeckému výzkumu, avšak PROPOJENÝM S NÁBOŽENSTVÍM. Nejblíže se zde čisté vědě blížila matematika, v níž egypťané dá se říci vynikali, vždyť nebýt tak dokonalých matematických znalostí NEDOSÁHLI BY EGYPŤANÉ TAKOVÝCH SKVOSTNÝCH VÝSLEDKŮ NA POLI STAVITELSTVÍ, ASTRONOMIE A STÁTNÍ SPRÁVY -> KAŽDOROČNÍ MĚŘENÍ NILSKÝCH ZÁPLAV, VÝPOČTY VÝMĚRŮ POZEMKŮ A URČOVÁNÍ VÝŠE DANÍ. Díky poměrně dokonalým znalostem matematiky se jim podařilo rovněž SESTAVIT TÉMĚŘ DOKONALÝ KALENDÁŘ, jež se blížil k délce skutečného roku.
Nejlépe byla z egyptské matematiky ovládána GEOMETRIE, s níž dokázali vybudovat složité stavby a to zejména pyramidy. Velké znalosti z této sféry ovšem pocházejí z Řecka, ALE EGYPŤANÉ POLOŽILI JEJÍ ZÁKLADY. Věděli, že plochu pravoúhelníku lze zjistit vynásobením délky a šířky.
Stanoveny byly samozřejmě díky této vědě MĚŘÍCÍ JEDNOTKY nezbytné pro plynný chod státu a řízení stavebnictví (během historie se však měnili). Největší znalosti máme z doby Nové říše, odkud se nám dostávají téměř přesné. Od pradávna zavedené délkové ,,lokty" se v této době ROVNALY PŘIBLIŽNĚ DÉLCE MUŽSKÉHO PŘEDLOKTÍ (asi 52,4 cm). Měřící tyče sloužily jako ,,pravítko" a provaz s uzly nahrazoval dnešní pásmo.
Váha se v této době uváděla v jednotkách zvaných DEBEN (1 deben = 93,3 gramů) a během Střední říše a nemohu tvrdit, že i během Staré říše se váha uváděla v jednotkých zvaných ŠEN. Váha jednoho šenu byla naprosto odlišná oproti debenu. Deben představoval v praxi jisté množství mšdi, stříbra a zlata a užíval se k výpočtu ceny jiného zboží (například obilí) -> šeny a debeny sloužily rovněž spolu s potravinami a zbožím jako platidlo. TOTO UMOŽNILO VYTVOŘIT SYSTÉM CEN (popřípadě předběžných) JEŠTĚ PŘED ZAVEDENÍM PENĚZ.
S největší oblibou řešili egypťané matematické problémy, které ve školách každý budoucí úředník musel řešit, zejména pak SLOVNÍ ÚLOHY, ARITMETIKU ALGEBRU A ZLOMKY JEŽ EGYPŤANÉ ROVNĚŽ VYNALEZLI. Již zde ve školách egypťané narozdíl od řeků NEUVAŽOVALI O ČÍSLECH JAKO O ABSTRAKTNÍCH HODNOTÁCH. TO ZŘEJMĚ ZAVINILO JEJICH TĚŽKOPÁDNÝ SYSTÉM ZÁPISU ČÍSLIC -> EGYPTSKÉ HIEROGLYFICKÉ ČÍSLICE (například k zapsání roku 1965 bylo zapotřebí 21 číselných znaků).
EGYPTSKÉ HIEROGLYFICKÉ ČÍSLICE: Vyšší číslo se psalo vždy před to nižší a pokud se někde nacházelo více než jeden řádek čísel, musel čtenář začít nahoře.
1 - 9 se znázorňovalo jednotlivými souvislými čárkami,
10 se kreslí jako provaz na dobytek,
100 představuje stočený provaz,
1 000 se kreslí jako lotosová rostlina,
10 000 představuje prst,
100 000 má podobu pulce nebo žáby,
1 000 000 je postava boha s rukama zdviženýma nad hlavou.
Při chodu státu se ovšem ale POUŽÍVALY JEDNODUŠŠÍ HIERATICKÉ ČÍSLICE. Ty se zapisovaly o mnoho rychleji. Systém zahrnoval číslice 1 - 9, 10, 20, 30..., 90, 100, 200, 300 atd.
(Částečný zdroj: Oživlý Egypt/Mark Millmore)
-ASTRONOMIE, KALENDÁŘ A MĚŘENÍ ČASU-
Z důvodu těžko pochopitelné symboliky je pro nás staroegyptská astronomie poměrně nepochopitelná a do tohoto oboru nevnesla mnoho poznatků, samozřejmě kromě vynalezení kalendáře. JEDNO JE VŠAK NAPROSTO JASNÉ A TO ŽE EGYPŤANÉ POVAŽOVALI OBLOHU ZA DOMOV BOHŮ A TUDÍŽ VEŠKERÉ HVĚZDY A OBJEKTY NA OBLOZE (ve vesmíru) BYLY POVAŽOVÁNY ZA BOŽSKÁ ZJEVENÍ A VEŠKERÁ ZNALOST NEBESKÝCH DĚJŮ BYLA TEDY PŘEDÁVÁNA ZE ZASVĚCENÉHO KNĚZE (jen ti studovali především ze střech pylonů oblohu a hlavně tu noční) NA DALŠÍHO KNĚZE, KTERÉHO ZASVĚTIL DO TĚCHTO TAJŮ. Z POZOROVÁNÍ OBLOHY URČOVALI KNĚŽÍ TAKÉ MIMO JINÉ I TERMÍNY OSLAV A SVÁTKŮ, ALE I ČAS BYL URČOVÁN PODLE NEBESKÝCH TĚLES, PŘEDEVŠÍM HVĚZD A SOUHVĚZDÍ.
Astronomii, tedy spíše pohlížet na oblohu, se začali egypťané věnovat již v předdynastické době. JIŽ TEHDY BYLI POZOROVATELÉ OBLOHY NA VELMI VYSOKÉ ÚROVNI neboť kamenný kruh nalezený v Nabta Playa, sloužící nejspíše k ukazování letního slunovratu, byl umístěn téměř na obratníku Raka, avšak nemůžeme samozřejmě vyloučit také náhodu.
IHNED NA POČÁTKU ARCHAICKÉ DOBY VZNIKL, zřejmě v oblasti města Cínev, NEJSTARŠÍ EGYPTSKÝ KALENDÁŘ ZVANÝ LUNÁRNÍ (měsíční), avšak ten se brzy začal rozcházet se sluncem, a tak bylo nutné jej opravovat a to podle hvězdy Sírius, kterou egypťané začali pozorovat. Jestli byl východ Síria pozorován během posledních jedenácti dní lunárního kalendáře, přidali kněží další měsíc, to aby doslova seděl lunární kalendář, který se díky pozorování hvězdy Sírius stal KALENDÁŘEM HVĚZDY SÍRIUS, s kalendářem solárním.
Východ Síria znamenal obnovu kalendáře, TEDY NOVÝ ROK A EGYPŤANÉ TAK VĚDĚLI, ŽE SE BLÍŽÍ OBDOBÍ ZÁPLAV A ŽE NADCHÁZÍ LETNÍ SLUNOVRAT.
Již asi v 1. nebo 2. dynastii začali egypťané používat nový kalendář a to SLUNEČNÍ, který je nám velmi známý neboť SE DĚLIL NA DVANÁCT MĚSÍCŮ PO TŘICETI DNECH + PĚT DOPLŇKOVÝCH (epagomenálních) DNÍ, JEŽ BYLY RODNÝMI DNY PĚTI STAROEGYPTSKÝCH BOHŮ. Konečný výsledek byl 365 dní, avšak do konce roku chyběla ještě část dne, a tak se tento kalendář lehce rozcházel s ročními obdobími.
Během Archaické doby začali egypťané díky astronomii také používat a to ve stavebnictví obřad zvaný pedj šes, díky kterému a poloze hvězd byla vždy vytyčena linie orientující stavbu na světové strany. Bylo to vlastně vyměřování pomocí provazu.
Z období Staré říše především od postavení Gízských pyramid víme, ŽE TYTO STAVBY ALE I JEJICH VNITŘNÍ USPOŘÁDÁNÍ VČETNĚ ROZVRŽENÍ ŠACHET, KTERÉ SLOUŽILY DUŠI K OPUŠTĚNÍ PYRAMIDY, BYLY S CO NEJVĚTŠÍ PŘESNOSTÍ STAVĚNY PODLE POSTAVENÍ HVĚZD a to výhradně s pomocí obřadu pedj šes.
ZE STARÉ ŘÍŠE POCHÁZEJÍ TAKZVANÉ TEXTY PYRAMID, které nám již lépe dokládají jak egypťané studovali oblohu a jaké poznatky z ní dostali. Dokládají nám, ŽE STAŘÍ EGYPŤANÉ ROZLIŠOVALI SEVERNÍ (do které vstupovali zemřelí vládci) A JIŽNÍ OBLOHU, PO KTERÝCH PUTOVAL SLUNEČNÍ BŮH A JEHO SYN (zemřelí panovník), DÁLE TAKÉ TAK ROZLIŠOVALI I ZÁPADNÍ A VÝCHODNÍ HORIZONT.
Vypozorovali dokonce fakt, že slunce (sluneční bůh) jednou do roka překračuje z jihu na sever Mléčnou dráhu (,,vodní cestu") a po šesti měsících tuto cestu provozuje naopak.
Z poloviny Staré říše pochází také objev hvězd, jež určovaly plynutí nočního času a to dalo vzniknout 36 desetidenním týdnům - DEKANŮM (hvězdným hodinám), jež každý z nich byl spojen s určitou hvězdou, která byla pozorována vždy při východu slunce.
Důležité je také zmínit, ŽE BĚHEM STARÉ ŘÍŠE SE OBJEVILA PRVNÍ ZMÍNKA O SAH - SOUHVĚZDÍ ORION.
Střední říše již nabízí mnohem méně astronomických poznatků, avšak významným bylo to, ŽE SE ZAČALO ROZMÁHAT MALOVÁNÍ SYMBOLŮ NEBESKÝCH TĚLES NA STĚNÁCH HROBEK I CHRÁMŮ.
NOVÁ ŘÍŠE NÁM JIŽ TÉMĚŘ NIC NOVÉHO NENABÍZÍ. OPĚT ZEJMÉNA ORIENTACI STAVEB, PŘEDEVŠÍM CHRÁMŮ, PODLE HVĚZD ALE TAKÉ PODLE SLUNCE (například chrámový komplex Karnak či chrám v Abu simbel).
V TÉTO DOBĚ SE ZAČALI NEBESKÉ SYMBOLY TAKÉ ZTVÁRŇOVAT NA STROPECH CHRÁMŮ I NĚKTERÝCH HROBEK.
Nová říše nenabízí v astronomických poznatcích již mnoho objevů, ale spíše zdokonalování pozorování oblohy nebo změnu některých zjištěných sledování. Hvězdy a souhvězdí byly již sledovány PODLE JEJICH KULMINACE NA NOČNÍ OBLOZE A JIŽ NIKOLIV PŘI VÝCHODU.
(Částečný zdroj: myty.cz)
-HISTORIE-
Staří egypťané tento obor prakticky neznali a tudíž jej ani nevyučovali na svých školách. Veškeré historické události a dění bylo mezi běžným lidem PŘEDÁVÁNY ÚSTNĚ Z GENERACE NA GENERACI. Ty nejvýznamnější události však byly zaznamenávány i písemně A UKLÁDÁNY POSLÉZE V RŮZNÝCH SVATOSTÁNCÍCH A ARCHIVECH.
Lidé se tedy v nejistých dobách mohli k těmto záznamům obracet, NEBOŤ HISTORIE BYLA TVOŘENA PŘEDEVŠÍM SEZNAMEM SLAVNÝCH BITEV A OBZVLÁŠTĚ TOHO, JAK BYLY STRATEGICKY PLÁNOVÁNY.
Historické záznamy jsou samozřejmě zaznamenávány i v hieroglyfických textech a na nástěnných malbách. PRO NÁS JSOU TO TY NEJCENNĚJŠÍ ZDROJE INFORMACÍ, AVŠAK VE STAROVĚKÉM EGYPTĚ NEBYLY VYTVOŘENY JAKO HISTORICKÝ ZÁZNAM, ale nejčastěji měly hlásat prostě slávu určité události a tím, že byly napsány na chrámové stěny a stěny hrobek, JIM BYL VDECHNUT ASPEKT DUCHOVNÍ, COŽ BYL PŘEDNÍ ZÁMĚR.
-FYZIKA-
Staří egypťané nikdy neformulovali složité vědecké teorie, aby vysvětlili fyzický svět, ale jejich snaha najít řešení praktických problémů je dovedla k vyvinutí technik zdvihání a přenášení, které jsou základem moderní mechaniky.
Egypťané se zajímali matematiku, avšak jejich hlavní zaměření bylo praktické. Chápání geometrických těles a výpočty plochy vycházely z jejich stavitelských zkušeností. To bylo pro principy fyziky a mechaniky dokonce ještě významnější. Užitá forma věd, s malou nebo vůbec žádnou teoretickou podporou, byla součástí běžného života.
Základem všech starověkých technologií bylo pět jednoduchých nástrojů: kolo, šroub, klín, páka a nakloněná rovina. Kola s nápravami jsou pro písčitý a skalnatý terén nevhodná, proto je staří egypťané používali jen zřídka a těžká břemena vlekli na saních. Sanice a někdy válečky se po egyptském terénu pohybovaly mnohem snáz. Kola s nápravami byla součástí válečných vozů a vodním kolem neboli sákijí se čerpala voda na pole. Také šroub byl při zavlažování důležitý.
Základním principem páky - násobení síly působící na předmět tak, že dlouhé břevno spočívá na otočném čepu nebo opěrném bodě ležícím mimo jeho střed - se využíval k čerpání vody a k pohánění a řízení lodí. Byl také spolu s klínem důležitý v lomech při lámání a zpracování kamene a manévrování opracovaných bloků na místo.
Neexistuje doklad toho, že by se pákou zvedalo něco těžšího než voda. Klasickou kladku staří egypťané neznali, proto ke stavbě kamenných monumentů budovali nakloněné roviny. V chrámech v Karnaku a v Luxoru jsou zbytky ramp postavených ze sušených cihel. Stopy podobných ramp byly odkryty v okolí pyramid. Místo aby použili páku nebo zdvihadlo, vlekli egypťané kameny na místo po dlouhých nakloněných rovinách. Jedinou zbývající pochybností o užití ramp na stavbu pyramid je, zda byly postaveny kolmo ke stranám nebo pyramidy obtáčely.
Nejlépe dochovaný doklad staroegyptské stavební rampy se zdvihá za prvním pylonem v Karnaku. Rampa je celá postavena ze sušených cihel. Podobné rampy jako tato se budovaly při stavbě pyramid, pzlonů, obelisků a celých chrámů a osvědčily se jako svrchovaně praktické, třebaže toto řešení problému, jak zvedat velké kamenné bloky a další materiál na vršek velkých staveb, bylo velice náročné na pracovní sílu. Rampy byly ze sušených cihel z nilského bahna, které se vyráběly na místě v požadované velikosti a množství, a odstraňovaly se po dokončení celé stavby. Aby rampy držely krok se stavbou, přidávaly se na ně nové vrstvy cihel.
Tažná zvířata a nákladní vozy byly v písku nebo na holé skále, charakteristické pro Egypt, málo užitečné, a tak se těžké náklady přemistťovaly pomocí lidské síly. Např. bloky stavebního kamene vlekly na dřevěných saních z lomů na místo určení na stavbě skupiny mužů. Je to překvapivě efektivní, zejména pokud skupina spolupracuje. Aby sanice po zemi lépe klouzaly, udělaly se brázdy a muži, zvlášť zaměstnaní k tomuto účelu, je stále máčeli vodou, proto se v nich saně pohybovaly s minimálním třením.
Co se týče váhy, tak speciální adaptace principu páky, se široce užívaly od Staré říše. Při vykopávkách byla odkryta jejich zobrayení ve výzdobě hrobek, obvykle v kontextu s obředem vážení srdce. V běžném životě se na nich odvažovalo přesné množství vzácných materiálů - např. zlato předávané zlatníkům, aby mohlo být přetvořeno na šperky - nebo potraviny při obchodních transakcích.
(Částečný zdroj: Starověký Egypt/Ottova encyklopedie)
-MĚŘENÍ ČASU-
Ve starém Egyptě se měřil čas překvapivě prostými zařízeními. Vodní a sluneční hodiny naznačují, že určování denního a nočního času nebylo příliš přesné.
Rok starých Egypťanů měl 360 dní a byl rozdělen do 12 měsíců po 30 dnech, stejně jako do 36 týdnů po 10 dnech. Na konci roku zůstalo pět dní, které byly považovány za ležící ,,vně" roku a za dny narozenin Usira, Esety, Hora, Sutecha a Nebthety. Každý rok byl o čtvrtinu dne kratší než siderický rok, takže od římské doby se každý čtvrtý rok přidával den navíc kvůli kompenzaci.
Den a noc byly rozděleny do 12 ,,hodin", jejichž délka se měnila podle roční doby. Od Nové říše se denní hodiny měřily slunečními hodinami (setšat), jež měly dvě varianty: jedna byla založena na měření délky stínu a příslušná hodnota se hledala v odpovídající tabulce, druhá měřila postup stínu proti napsané stupnici.
Den a noc byly rozděleny do 12 ,,hodin", jejichž délka se měnila podle roční doby. Od Nové říše se denní hodiny měřily slunečními hodinami (setšat), jež měly dvě varianty: jedna byla založena na měření délky stínu a příslušná hodnota se hledala v odpovídající tabulce, druhá měřila postup stínu proti napsané stupnici.
Jednalo se často o kamennou/keramickou nádobu jež se směrem ke dnu zužuje, zde je malý otvor, často zdobený postavou Thovta. Uvnitř vodních hodin je vyznačeno 12 kruhů, z nichž každý představuje jednu hodinu. Vnější povrch byl často pokrytý obrazy božstev nebeských těles.
Sluneční/denní hodiny si můžeme představit na jednom příkladu ve tvaru pylonu, kde se čas odečítal podle 12 vyrytých segmentů. Přibližný čas dne udával stín malé tyče umístěné v otvoru uprostřed. Nelze říci, zda se podobná zařízení skutečně používala nebo zda sloužila jen jako modely či votivní dary.
(Částečný zdroj: Ottova encyklopedie/Starověký Egypt)
-STAROEGYPTSKÉ LODĚ-
Význam Nilu pro hospodářskou i duchovní prosperitu země byl obrovský. Lodě, od jednoduchých papyrových člunů až po velká dřevěná plavidla, se zde stavěly od předdynastické doby.
Vzhledem k zeměpisnému uspořádání Egypta s jeho úzkou stuhou úrodné půdy táhnoucí se podél Nilu byla lodní plavba od nejstarších dob nesmírně důležitým prostředkem přepravy, komunikace a obchodu. První čluny vyrobili Egypťané v neolitu a v hrobkách z tohoto období se objevily keramické modely plavidel. Nejstarší lodě byly malé veslice zhotovené ze svazků suchého papyru. Od roku 4000 př. n. l. do začátku Archaické doby v roce 3100 př. n. l. byly lodě oblíbeným výzdobným prvkem na keramice.
Nálezy z hrobek období Nakády II. dokládají, že tesaři byli již zběhlí v technikách, jež bylo možné použít při stavbě dřevěných lodí, ale první známé příklady nejsou starší než asi z roku 3000 př. n. l. - 20 dřevěných lodí dlouhých až 20 m bylo nedávno objeveno na královské nekropoli z Archaické doby v Abydu. Byly součástí zádušní výbavy krále, pravděpodobně proto, aby je mohl použít k plavbě po nebi ve společnosti slunečního boha.
Od té doby dřevěné lodě, jako výletní bárky, pohřební bárky, nákladní lodě a později námořní obchodní lodě, brázdily vody Nilu vedle křehkých veslic z papyru, materiálu pro rybáře a chudé. V období 3100 - 3000 př. n. l. převzali egyptští člunaři plachtu, jaká se používala v Mezopotámii od roku 3500 př. n. l. Obdélníková plachta někdy nahradila vesla, jindy je doplňovala.
V převažujícím větru od severu lodě při plavbě proti proudu vytahovaly plachtu, veslaři se používali na cestě po proudu.
Dřevěné lodě se stavěly v docích, nepostradatelném dřevozpracujícím podnikání, které s sebou neslo další povinnosti. Lodě se stavěly z místního fíkovníkového nebo akáciového dřeva či z dováženého cedrového dříví, jako byly jehličnany z Libanonu.
Pozůstatky skutečných lodí - jako je královská bárka z libanonského cedru, objevená v jámě v Chufuově pyramidovém komplexu, nebo lodě ze Střední říše, odkryté na nekropoli v Dahšúru, společně s modely ukládaných do hrobek, umožňují sledovat dějiny nilské plavby a zhodnotit poměrně pomalý vývoj technologie stavby lodí. Kajuty, baldachýny a další detaily lze vidět na všech typech modelů. Obraz doplňují reliéfy rozestavěných lodí, nástěnné malby říční dopravy a na stěnách chrámů znázornění bohů nebo spíše jejich soch, jak putují po vodě při svátečních procesích.
Základní materiál pro stavbu lodí hojně rostl všude podél nilských břehů a konstrukční postupy byly jednoduchost sama. Dokonce i nejchudší egypťan si mohl dopřát papyrový člun. Šlechta používala tato rychlá ovladatelná plavidla pro lov ptáků, ryb a hrochů v mělkých mokřadech delty, zatímco rolníci v nich viděli cestu, jak rybařit v Nilu nebo dopravit plodiny či dobytek na místní trh. Většina papyrových plavidel byly malé veslice pro jednu nebo dvě osoby, k pohánění a řízení sloužila bidla - jako u současných pramic - nebo vesla. Větší papyrové nákladní čluny, až 17 m dlouhé (další prodlužování, omezené materiálem, by učinilo člun nestabilní), se stavěly stejnou technikou jako veslice. Měly však dřevěnou prkennou palubu a dvě řady až šesti veslařů. Některé byly vybaveny obdélníkovou plachtou.
(Částečný zdroj: Ottova encyklopedie/Starověký Egypt)
-STAVEBNICTVÍ: STAVBA PYRAMIDY-
Na počátku Staré říše okolo roku 2700 př. n. l. vyvinuli Egypťané novou podobu královského hrobu - pyramidu - a králové byli v těchto velkolepých stavbách pohřbíváni po více než 1000 let.
První pyramidu postavili v Sakkáře faraon Džoser a jeho architekt Imhotep. Byla to také první stavba, která nebyla ze sušených cihel, ale z kamene. Zdá se, že Džoserova pyramida měla původně podobu mastaby, hrobky, jež se pro královské pohřby používala v Archaické době. Byla však postupně upravována a rozšiřována, až se z ní stala stavba ve tvaru pyramidy o šesti mohutných stupních, sahající do výšky 60 m. Stupně představují žebřík, zmiňovaný v textech pyramid, po němž by král mohl vystoupit na nebesa. Dva následující faraoni svou stupňovitou pyramidu nedokončili. Faraon Snofru tento typ památníku opustil a postavil první jehlovitou pyramidu.
Panovník vybíral místo pečlivě. Muselo být na západě jako zapadající slunce, blízko lomů a mít skalnaté podloží schopné unést ohromnou masu kamene. Navíc bylo třeba, aby bylo mimo dosah každoroční nilské záplavy. Práce mohly začít, až když architekt dokončil projekt a spočítal množství materiálu a mužů potřebných na stavbu. Terén se musel srovnat dříve, než astronomové přesně určili orientaci pyramidy ke světovým stranám.
Na protějším, východním, břehu Nilu se v lomech v Tuře lámal kvalitní vápenec na obložení pyramidy. Z jihu země z Asuánu, vzdáleného 900 km, přicházela tvrdá žula na sarkofágy, zátarasy vnitřních chodeb a pyramidion, malý kámen ve tvaru pyramidy, který se dával na vrchol dokončené stavby nebo obelisku. Na místo vše dopravovaly lodě.
K oddělení tvrdé žuly, zarazili kameníci měděná dláta v pravidelných rozestupech podél stran kamenného bloku, jenž se měl vylomit. Bušili do nich palicemi, a tak skálu uvolnili. Měkčí vápenec těžili prostým postupem: pracovali shora od povrchu skály a vykopali zářezy, aby uvolnili strany bloku. Pro oddělení spodní části používali dláta a palice. Nakonec pomocí úhelníku a olovnice zajistili, aby všechny strany kvádru byly dokonale rovné a hladké, a pomohli ho usadit na saně.
Kamenné bloky se nepřepravovaly na vozech, ale na dřevěných saních. Skupiny dělníků tahaly velmi těžké náklady, a třebaže staří Egypťané kolo znali, pro tyto účely se nehodilo. A co se týče pracovní síly, tu netvořili otroci, ale rekrutovala se z celé populace v postavení nižším než písař, včetně čeledínů.
Pyramida byla jen jednou částí králova hrobového komplexu. Byl tu také zádušní chrám, kde probíhaly rozličné obřady, a vzestupná cesta vedoucí z údolního chrámu, kde bylo faraonovo tělo přijato po jeho poslední cestě po Nilu.
Údolní chrám, který ležel blízko přístaviště, tvořil vstup do zádušního komplexu. Rachefův žulový údolní chrám, jeden z nejlépe dochovaných, měl dva vchody, jež pravděpodobně chránily dvojice sfing oddělených obelisky. Vestibul ústil do rozlehlého pilířového dvora ve tvaru T. Podél stěn stály faraonovy sochy. Podle některých egyptologů mohlo balzamování králova těla probíhat v údolním chrámu nebo ve zvláštní místnosti poblíž.
(Částečný zdroj: Ottova encyklopedie/Starověký Egypt)
-NILOMETR-
Nilská záplava udávala rytmus života Egypťanů. Egypťané vyvinuli nilometr, jednoduché, ale účinné měřící zařízení, aby co nejpřesněji odhadli její výšku. Nilometr se užíval ještě dlouho po konci faraonského období.
Egypt se svými nízkými srážkovými úhrny při zavlažování zemědělské půdy vždy závisel na Nilu. Před vybudováním asuánské Vysoké přehrady země prospívala nebo trpěla podle kolísání každoroční nilské záplavy, která mohla být někdy nedostatečná, jindy průměrná a někdy katastrofálně vysoká.
Staří Egypťané měřili každý rok výšku říční hladiny na počátku léta. Používali k tomu studny vykopané podél Nilu a spojené s ním tunely. Stavby, do nichž byly studny zabudovány, měly schodiště umožňující přístup k hladině ve studni, které fungovalo zároveň jako měřítko její výšky. Každý stupeň byl vysoký jeden loket (52,4 cm). Hladina a rychlost jejího vzestupu se denně kontrolovaly, aby se odhadla konečná výše záplavy.
Zprávu o výšce záplavy, kterou udávaly nilometry, zanesli úředníci do královské evidence. Zvláště vysoká nebo nízká hladina se zaznamenala přímo na stěny nilometru. Záznamy umožňovaly státní administrativě po léta záplavy sledovat a v případě potřeby přijmout preventivní opatření k zamezení hladu, který by jinak následoval po dlouhém období sucha nebo naopak katastrofické záplavě. Nilometry také dávaly úředníkům dobrou představu, kam až voda dostoupí a čí pole budou zaplavena. To jim umožňovalo odhadnout sklizeň a vypočítat základ příštích daní stejně jako zásoby obilí potřebné k naplnění sýpek.
Vzhledem k významné roli, již nilometry v hospodářství země hrály, se jejich údržba stala důležitou povinností státu a dalších institucí, které je vlastnily.
Chrámy jako Karnak byly často vybaveny nilometry. Ty plnily jak náboženské, tak praktické funkce. Byly symbolickou spojnicí mezi stavbou a pravodstvem, zosobněným bohem Nunem. V chrámech probíhaly obřady, které měly přivolat záplavu. Podzemními galeriemi a sítí tunelů bylo možné se dostat k místu měření a také provádět údržbu. Po každé záplavě se tunely musely očistit od bahna.
V letech 27 - 26 př. n. l. se řecký zeměpisec Strabón vydal na lodi proti proudu Nilu navštívit město Asuán. Zanechal popis nilometru, který zde objevil na nedalekém ostrově Elefantina. ,,Nilometr je dobře postaven na nilském břehu z opracovaných kamenů a je označen, aby ukazoval nejvyšší, průměrnou a nejnižší úroveň záplavy, protože voda ve studni stoupá a klesá s hladinou řeky." Archeologové si myslí, že nešlo o nilometr, který lze nyní v Elefantině navštívit, ale o nádrž, objevenou nedávno jihovýchodně od chrámu beraního boha Chnuma. Ten měl na ostrově hlavní kultovní středisko.
(Částečný zdroj: Ottova encyklopedie - Starověký Egypt)
-VÝROBA PIVA-
Výroba piva a příprava chleba byly ve staroegyptských domácnostech každodenní záležitostí. Při obou činnostech se používaly stejné přísady a obě vykonávaly ženy.
Pivo, Egypťany označované jako henket, bylo hlavní potravinou v každodenní stravě a zároveň obětinou v zádušním kultu, určenou pro zemřelého v posmrtrném životě. Většina našich poznatků o výrobě piva ve starém Egyptě vychází ze studia četných nástěnných maleb v hrobkách a modelů a sošek, zachycujících tento proces. Podle tradiční interpretace pramenů se z ječmenné nebo pšeničné moukypřipravily ,,pivní bochánky". Ty se mírně upekly dohněda na vnější straně, ale uvnitř zůstaly syrové. Nedopečené bochánky se rozdrobily do síta z papyru a přelily vodou. Výsledná směs, kaše, se přemístila do předehřátých nádob, v nichž začala kvasit, a posléze se přelila do velkých kádí. Někdy se přidávaly datle a kvasnice, které urychlovaly kvašení, a datle dodávaly další cukr pro vyšší obsah alkoholu.
Nové výzkumy však naznačují, že staří Egypťané, především v Nové říši, nepoužívali při výrobě piva jako výchozí surovinu chléb. Zbytky ve starých džbánech dokládají, že se sice používal ječmen a pšenice, ale mikroskopická analýza naznačuje, že jde o slad. Obilí se namočilo do vody a zahřálo, aby zrní naklíčilo, škrob v obilí se přeměnil na cukr a ten byl dále kvasnicemi proměněn na alkohol.
K zajištění obsahu cukru ve směsi tedy nebylo nutné přidávat datle a med. Ty se mohly jen na dochucení, spolu s dalšími opojnými bylinami, nebo k získání silných piv pro zvláštní příležitosti.
Běžné pivo kvasilo několik dní, čímž vznikla směs s poměrně nízkým obsahem alkoholu. Pivo se totiž vyrábělo spíš pro výživu než pro opojení. Výsledkem byla hustá tekutina připomínající polévku, kterou bylo před pitím potřeba přefiltrovat přes síto. Pivo prvotřídní kvality bylo patrně vyhrazeno pro náboženské svátky a spolu s vínem se konzumovalo ve velkém množství, což vedlo ke značné opilosti.
Ve většině staroegyptských domácností se pivo vyrábělo denně, přesto existovala velkovýroba ve sladovnách, určená k distribuci přídělů obyvatelům města, do hostinců či ,,pivnic", bohatým jednotlivcům a státním zaměstnancům. Každý sládek měl svou vlastní značku a nejlepší pivo bylo nejvyhledávanější.
Pivo bylo ve starověkém Egyptě každodenním nápojem a bylo rozšířené ve všech vrstvách. Uplatnilo se i při rituálech: Během svátků bohyně Tefnuty se například konzumovalo v obrovském množství, aby se navodil stav opojení.
Pivo se objevuje v mýtech o různých božstvech. V jednom z nich vyslal Re svou dceru Hathor zničit lidstvo. Potom se slitoval , ale Hathor odmítla zabíjení zastavit. Re ji odnaučil závislosti na lidské krvi pomocí jezera rudě zbarveného piva, které Hathor pila do úplného opojení láskou a sladkostí.
(Zdroj: Ottova encyklopedie/Starověký Egypt)