Staroegyptský jazyk a literatura

KAPITOLY

(1). Staroegyptský jazyk

(2). Systém staroegyptského jazyka
(3). Literatura
(4). Hieroglyfy - písmo božích slov:

*rozluštění hieroglyfů
(5). Hieratické a démotické písmo

(6). Koptský jazyk a písmo

(7). Hieroglyfy - podrobněji a čtení

-STAROEGYPTSKÝ JAZYK-

PŮVOD JAZYKA: Egypt je geografickou spojnicí či křižovatkou asijských území semitské civilizace (na severu, severovýchodě a východě) a území afrických (na jihu a na západě). Egyptský jazyk se tak logicky STAL VÝSLEDKEM TĚCHTO DVOU OHNISEK a spadá do skupiny SEMITOHAMITSKÝCH JAZYKŮ.

Blíže však má egyptský jazyk k SEMITSKÝM JAZYKŮM: STEJNÁ GRAMATICKÁ STRUKTURA A ČASTO SPOLEČNÝ SLOVNÍK (VÍCE NEŽ TŘI STA KOŘENŮ SLOV). Semitskou rodinu tvoří šest skupin, jež mají úzké vztahy a jsou velice rozšířené a rozmanité. Nejstarší je skupina egyptská, jejíž jazyk přežívá dodnes v koptštině (jazyce egyptských křesťanů). Následujícími skupinami jsou asyrsko-babylonská, kanaánská (féničtina, hebrejština a moábština), aramejská (stará syrština), stará etiopština (moderní odvozeninou je zejména amharijština) a poslední je dnes velice rozšířená arabština.

Vztahy mezi africkými jazyky jsou nepříliš známé. Příbuznosti existují jen na úrovni slovníku (asi sto společných kořenů), jak pro skupinu libyjsko-berberskou, tak pro skupinu hamitskou (spojuje většinu jazyků Afriky). Ale podle četných lingvistických studií se dá soudit, že egyptský jazyk má africký základ (spíše libyjského původu), do nějž pronikaly a modifikovaly jej silné semitské vlivy -> SEMITIZOVANÝ AFRICKÝ JAZYK. Egyptský jazyk rozlišuje jazyk mluvený a psaný. PSANÝ POUŽÍVÁ POUZE SOUHLÁSKY, NENÍ VOKALIZOVANÝ.

VÝVOJ JAZYKA: Brzy se začal používat psaný jazyk a jeho první a nejznámější formou se stali HIEROGLYFY nazývané MEDU NETJER - ,,BOŽSKÁ SLOVA", jež se však stali vyhrazenou a privilegovanou částí jazyka, kterou VYTVOŘILA KASTA PÍSAŘŮ, SESTAVA DŮVĚRYHODNÝCH LIDÍ. ZNAKY PÍSMA BYLY ROZHODNĚ UŽITEČNÉ, ALE PŘEDEVŠÍM MOHLY OŽIVNOUT A PŘEDSTAVOVALY TEDY URČITÉ NEBEZPEČÍ. Jeho užívání tedy nebylo určeno všem. Zato jazyk mluvený, lidový, nemohl nikoho přímo ohrozit. Ovšem POSTUPNĚ SE MĚNIL a docházelo tak k rozporu mezi jazykem mluveným i psaným - TEN SE TEDY MUSEL PERIODICKY UPRAVOVAT, JAKOBY SKOKY, ABY DOHONIL SVÉ ZPOŽDĚNÍ. Nejde zde o plynulý vývoj, ale úmyslnou snahu o lingvistickou rovnováhu.

Postupný vývoj jazyka BYL POJÍMÁN Z HLEDISKA VĚTNÉ SKLADBY A SLOVNÍKU, ALE TAKÉ JAKO ZÁKLAD PÍSMA, jako jeho forma a texty, jejichž druhy se začaly různit. Můžeme tedy rozlišovat:

- STAROU EGYPTŠTINU, psaný jazyk, používaný v letech cca. 3 200 - 2 200 př. n. l.. Dokumenty z té doby jsou hlavně náboženské a pohřební texty.

- STŘEDNÍ EGYPTŠTINU ČI EGYPTŠTINU KLASICKOU. Používaná byla v dobách cca. 4. - 18. dynastie (asi po konec vlády Amenhotepa III.), to znamená v letech 2 200 - 1 370 př. n. l.. PRAVOPIS SE STÁVÁ DOKONALEJŠÍ, JISTĚJŠÍ, VĚTNÁ SKLADBA PŘESNĚJŠÍ A VYVÁŽENĚJŠÍ A SLOVNÍK SE ROZVÍJÍ. Papyrus je již běžně používaný, ovlivňuje formu psaného jazyka a používá se zejména pro administrativní účely.

Pro rychlejší a snadnější zapisování (na papyrus) se vyvíjí druhé snadnější kurzivní písmo HIERATICKÉ (je to výsledek rychlého psaní hieroglyfů). Naopak v nápisech tesaných do kamene se tvarují znaky do všech podrobností. Samostatné hieroglyfické písmo avšak stále převažuje.

- NOVO NEBO NEOEGYPTŠTINU. Používána byla cca. od 18. do 24. dynastie (1 370 - 710 př. n. l.). Větná skladba se mění a hieratické písmo zaujalo důležitější pozici.

- Čtvrté písmo je charakterizováno novým druhem kurzivy, ještě zkrácenější než hieratika a vážící se na poněkud odlišnou gramatiku. Rozšířil se i slovník. Písmo je nazýváno DÉMOTICKÉ. Stává se novým zcela běžným písmem a to až do konce římského období (cca 470 př. n. l.). Na kameni ovšem stále dominují hieroglyfy.

- Pátým a posledním vývojovým stupněm je KOPTŠTINA. Je to jazyk egyptských křesťanů, který je dosud používaný (v liturgii), jak jsem již zmínil. Málokdo mu ale rozumí. Pod vlivem řeckých administrativních textů přebral řecká slova. Koptština je tak zapisována zejména řeckými písmeny a sedmi vypůjčenými z egyptského jazyka. Slovník se většinou odvozuje z egyptštiny. Tento jazyk zaznamenává samohlásky, a tak díky těmto dvěma prvkům mohou lingvisté rekonstruovat výslovnost staré egyptštiny.

HIEROGLYFICKÉ PÍSMO JE NEJSTARŠÍM A TAKÉ NEJTRVALEJŠÍM SVĚDECTVÍM HISTORIE LIDSTVA. Toto písmo bylo známé a používané v nejen v údolí Nilu, ale také na velké části území Súdánu, v západních oázách, na Sinaji a v mnoha oblastech asijského Blízkého východu, Kréty a Egejského moře.

HIEROGLYFICKÉ PÍSMO: JE CHARAKTERIZOVÁNO JAKO NEJSTARŠÍ A NEJTRVALEJŠÍ SVĚDECTVÍ HISTORIE LIDSTVA. A co je zajímavé, že nebylo používáno pouze v údolí Nilu, ale také na velké oblasti dnešních Súdánů, v egyptských západních oázách, na Sinaji a v mnoha oblastech asijského Blízkého východu, Kréty a egejského moře. 
Samotné hieroglyfické písmo SESTÁVÁ ZE ZNAKŮ ZVUKŮ (fonogramů) A ZNAKŮ OBRAZŮ (ideogamů), KTERÉ SE SESKUPUJÍ V JEDEN CELEK A VYTVÁŘEJÍ SLOVA PODLE PŘESNÝCH PRAVIDEL. Jedná se takzvaný SÉMANTICKÝ SYSTÉM, JEŽ KROMĚ EGYPŤANŮ POUŽÍVALA VELKÁ ČÁST STAROVĚKÝCH NÁRODŮ. Je však velmi omezený.  

(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)

-SYSTÉM STAROEGYPTSKÉHO JAZYKA- 

Způsob psaní staroegyptského jazyka je mnohem přirozenější než psaní současných jazyků. Shrnout všechny možné zvuky a výslovnosti do jednoho grafického systému o přibližně dvaceti znacích je obrovský výkon, na jehož realizaci potřebovalo lidstvo několik tisíciletí. POJEM ABECEDY JE FENOMÉN, KTERÝ SE V HISTORII OBJEVIL VELMI POZDĚ.

V PRIMITIVNÍM STADIU JAZYKA JE ŘEČ NAHRAZENA OBRAZEM, PROTOŽE PŘI ABSENCI JAKÉHOKOLIV SYMBOLU JE TENDENCE VYJÁDŘIT REALITU JINAK NEŽ JEJÍM PŘÍMÝM ZNÁZORNĚNÍM ZBYTEČNÁ. Ve skupině staroegyptských ideogramů, nakreslených podle pevných principů grafického výrazu, tak nalezneme obraz úst, jejichž jméno se vyslovuje R, obraz tváře, který se čte HR (her/heru), obraz husy, který se čte SC (sců/sů), nebo obraz motyčky, jejíž jméno se četlo MR (mer/meri, také je významem slova milovaný).

JDE O MEZINÁRODNÍ SÉMANTICKÝ SYSTÉM, POUŽÍVANÝ I DALŠÍMI NÁRODY. Je zajímavý, ale příliš omezený. Jednoduchým obrázkem se nemohla vyjádřit mluvnická slova (číslovky, předložky, spojky...) ani rodinné pojmy (matka, manžel, dcera, sluha...) nebo například pojmy citové a abstraktní.

K ŘEŠENÍ TOHOTO PROBLÉMU SE POUŽÍVALY IDEOGRAMY UŽ NE POUZE PRO JEJICH OBRAZOVOU HODNOTU, ALE PRO ,,VÝSLOVNOST", NEBOLI ZVUK, KTERÝ VYJADŘOVALY. Fonogramy jsou voleny spolu s ideogramy, ale ani ty nejsou používány pro svou vizuální hodnotu, ale pro hodnotu fonetickou. Mluvnické nebo abstraktní slovo mohlo být vyjádřeno graficky obrazem bytosti nebo předmětu, který s tímto slovem neměl žádný vztah, ale který byl složen ze stejných fonémů.

Tak například předložka ,,k", označující směr k nějaké věci, se četla R a zapisovala se obrazem úst.

Předložka ,,na", která se vyslovovala HR (her/heru), se psala obrazem tváře.

Slovo ,,syn" se četlo SC (sců/sů) a zapisovalo se obrazem husy.

Sloveso ,,milovat" se vyslovovalo MR (mer/meri) a psalo se obrazem motyčky.

Primitivní ideogramy tak mohly být používány jako fonogramy. Staroegyptský jazyk má piktografické písmo, doplněné fonetickými prvky. Povšimneme si, jak budou do tohoto systému zavedeny podrobnější prvky.

Ve staroegyptském jazyce existovalo dvacet čtyři jednoduchých fonogramů, dvacet čtyři souhlásek:

Těchto dvacet čtyři jednoduchých souhlásek, čistých fonémů, bylo moderními egyptology utříděno v přesném pořádku, můžeme jej nazvat ,,alfabetický", jak je užíván v našich slovnících egyptského jazyka.

EGYPTSKÝ DUCH, MILUJÍCÍ JASNOST A VYVÁŽENOST, POTŘEBOVAL MÍT V TOMTO SYSTÉMU DŮLEŽITÁ A PŘESNĚJŠÍ PRAVIDLA KE ZPŮSOBU UŽÍVÁNÍ. Bylo nutné vyloučit každou dvojakost. Mohlo dojít ke dvěma případům obtížného nebo váhavého čtení, k nimž bylo zapotřebí dodat řešení. 

Případ první: předpokládejme, že je použit jen samotný ideogram. Každý ideogram znamená vždy bytost nebo předmět a egypťanovi okamžitě navozuje jednu (případně více) výslovností. To je obraz ,,mluvní". Tento obraz však může představovat potíže při čtení: tak například obraz kravského rohu, který oku okamžitě připomíná konkrétní realitu, má dva možné způsoby čtení: CB (ceb) nebo DB (deb). Pouhý obraz tedy správné čtení neumožňuje. V takovém případě se před něj postaví jeho fonetické komponenty, a to s pomocí fonémů, které jsme právě studovali.

Aby se tedy v těchto případech upřesnilo čtení (nikoli povaha předmětu), postaví se před ideogramy znaky zvuků, jež toto čtení tvoří.

Stejný postup je používán rovněž v případě, kdy konkrétní obraz připouští několik skutečností, několik prvků, které jsou s ním spojené a jež není možné jasně oddělit.

IDEOGRAM, OBRAZ, KTERÝ UŽ NAPOVÍDÁ, JE UPŘESNĚN (HIEROGLYFICKÝM ZÁPISEM), ABY SE MOHL SPRÁVNĚ PŘEČÍST.

Případ druhý (možné nejednoznačnosti): kdyby se psaly pouze fonogramy, jež tvoří slovo, jak by se pak rozlišily homofonní formy nebo přinejmenším takové, jež jsou tvořeny stejnými souhláskami (vzhledem k tomu, že psaný jazyk nezaznamenává samohlásky, spousta slov, jež odlišuje výslovnost, by nám připadala homofonní).
OBRAZY UMÍSTĚNÉ NA KONCI SLOVA PO FONÉMECH NEMAJÍ SAMY O SOBĚ VÝZNAM FONETICKÝ, ALE URČUJÍ, DETERMINUJÍ, PŘESNÝ VÝZNAM. PROTO SE JIM ŘÍKÁ DETERMINATIVY. 
Determinativ je znak (zvolený vždy v zobrazeném souboru ideogramů), jenž se připojuje k fonetickému pravopisu slova a označuje, do jaké kategorie bytostí, předmětů nebo dějů toto slovo patří. Determinativ má jinou roli a hodnotu než ideogram: nepopisuje doslovně dotyčný předmět, ale zařazuje jej do obecnější kategorie. Je nezbytný pro mnohé názvy dějů a pro všechna abstraktní slova. Nevyslovuje se, na rozdíl od ideogramu nemá žádnou určitou fonetickou hodnotu.
Formace je nakonec stejná, kombinuje znaky-zvuky a znaky-obrazy. Zatímco však čtení ideogramu je upřesňováno fonetickými znaky, umisťovanými na začátku, determinativ upřesňuje význam souboru zvuků, které mu předcházejí. 
Musel přijít geniální Champollion, aby pochopil tento systém, který je prostý a jasný, jakmile ovšem známe jeho princip. 
Fonetickou ,,část" slov mohou tvořit jednoduché, ,,jednoznakové" souhlásky, jako byly ty, které jsme právě studovali. Mohou ji ovšem tvořit také fonémy ,,dvouznakové", ,,trojznakové", nebo dokonce ,,čtyřznakové", z nichž má každý hodnotu dvou, tří nebo čtyř souhlásek.

Člověk, který studuje egyptský jazyk, dosáhne znalosti těchto znaků velmi brzy: obrazy oživlého světa, jež následují v textu jeden za druhým, upoutají stejně tak oko jako ducha a vzpomínka na ne je nesmazatelná.
SLOVA SE ŘADÍ DO VĚT, AVŠAK VE VĚTĚ NEJSOU MEZI NIMI PŘEDĚLY. ZNAKY JE NUTNÉ PSÁT DO USPOŘÁDANÝCH ČTVERCŮ, TO ZNAMENÁ, ŽE MUSÍ BÝT SEŘAZENY UVNITŘ POMYSLNÝCH ČTVERCŮ TAK, ABY NEVZNIKLA ŽÁDNÁ PRÁZDNÁ MÍSTA (která by ,,vadila oku") A ABY BYLY ŘÁDKY A OBJEMY DOKONALE VYVÁŽENÉ A ZNAKY HORIZONTÁLNÍ I ZNAKY VERTIKÁLNÍ TVOŘILY PRAVIDELNÉ ŘÁDKY. 
Staroegyptské písmo je přizpůsobivé a může být rozvrženo do svislých sloupců i do horizontálních řádků. Jeho směr může být zleva doprava nebo zprava doleva. Abychom poznali, o který směr jde, najdeme obraz živé bytosti. 
Pokud jde o slovosled, zde platí velmi přísná pravidla: je-li věta slovesná, její uspořádání je následující: sloveso + podmět + doplňující členy. Gramatika úzkostlivě dodržující pravidla je semitská, blízká současné gramatice arabské nebo hebrejské. Její četná a přísná pravidla nepřipouštějí žádné vyjímky. Studium egyptské gramatiky je skvělým cvičením ducha. 
Číst staroegyptský text je potěšením pro oko i pro myšlení. Staroegyptský jazyk se dá přiřadit k semitským jazykům, ale má také svou vlastní originalitu. Jejími nejvlastnějšími rysy jsou realismus, použitelnost, snaha o harmonii. Je to jazyk zapsaný prostřednictvím obrazů, jazyk zabývající se spíše vnějšími předměty než vnitřními subjektivními aspekty, fakty nebo ději, jazyk věnující pozornost spíše realitě života než filozofickému sebepozorování. 
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)

-LITERATURA-

Egyptskou literaturu TVOŘÍ NEJSTARŠÍ SOUBOR TEXTŮ NA SVĚTĚ, OVŠEM BYL ALE OBJEVENÝ NEJPOZDĚJI. To způsobila především NESCHOPNOST POROZUMĚT TOMUTO JAZYKU, o kterém všichni věděli, že musel být krásný. Tento problém byl přítomen neuvěřitelných osmnáct století. Zánik tohoto jazyka zapříčinila přítomnost koptského náboženství (křesťanství), které v Egyptě sílilo na počátku našeho letopočtu. Ze starého jazyka se vyvinula jeho poslední forma: koptský jazyk a nádherná egyptská písma přestala být požívána, TEDY BYLA ZAKÁZÁNA.

Egyptská literatura byla již od počátků egyptské historie výhradně ,,kamenná", avšak přibližně od 6. dynastie se egypťané naučili vyrábět papyrus, jeden ze symbolů Starověkého Egypta. Papyrus se stal pro písaře-spisovatele rozhodně přístupnější a lépe manipulovatelný, ale též méně trvanlivý.

Literatura se postupně začínala rozčleňovat na několik základních žánrů: TEXTY NÁBOŽENSKÉ (OBJEVILY SE JAKO PRVNÍ), DIDAKTICKÉ, HISTORICKÉ, AUTOBIOGRAFICKÉ NEBO ČISTĚ LITERÁRNÍ - POVÍDKY A DOBRODRUŽNÉ ROMÁNY. JSOU SVĚDECTVÍM NEJSTARŠÍ CIVILIZACE SVĚTA, PRVNÍHO ROZMACHU VĚDOMÍ A DUCHA LIDÍ.

EGYPTSKÝ JAZYK ,,PROMLOUVÁ" JAK K OKU, TAK K DUCHU JAZYKA ,,ZAČAROVANÉHO".

Stejně jako založení země, tak i první nápis v egyptském jazyce pochází přibližně z roku 3 200 př. n. l.. Je vytesán na NARMEROVĚ PALETĚ A POTVRZUJE TAK EXISTENCI LINGVISTICKÉHO SYSTÉMU. Jazyk byl, i když s nějakými proměnami, POUŽÍVÁN NEPŘETRŽITĚ TŘI TISÍCE LET, tedy po celou dobu historické éry.

Staroegyptská literatura se rozvětvila do široké škály poddruhů a některé příběhy spadajících do určitých druhů, které se dodnes dochovaly, jsou velmi zajímavé. VĚTŠINOU SESTÁVAJÍ Z LÁSKY, POEZIE A HLAVNĚ POUČENÍ. NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PŘÍNOSEMSTAROEGYPTSKÉ LITERATURY JE JEJÍ KNIŽNÍ PODOBA. ZA NEZNÁMĚJŠÍ PŘÍKLADY STAROEGYPTSKÉ PSANÉ LITERATURY LZE POVAŽOVAT PŘÍBĚH O SINUHETOVI, WESTCAR PAPYRUS, PAPYRUS EBERS A KNIHY MRTVÝCH.

Tyto jmenované příběhy nám sdělují, ŽE STAROEGYPTSKÁ LITERATURA BYLA PŘEVÁŽNĚ VZDĚLÁVACÍHO CHARAKTERU, AVŠAK SAMOZŘEJMĚ VZNIKLO A NÁM SE DOKONCE DOCHOVALO NĚKOLIK DĚL ZÁBAVNÉHO ČI ODDYCHOVÉHO CHARAKTERU - POVÍDKY (převážně mýtické), ROMÁNY (převážně dobrodružné), FOLKLORNÍ VYPRÁVĚNÍ A PŘÍBĚHY Z NICHŽ NEJZNÁMĚJŠÍ JSOU CIZOLOŽNÁ ŽENA, VESLAŘKA NA JEZEŘE A KOUZELNÍK DŽEDI.

KAŽDÝ ZE STVOŘENÝCH PŘÍBĚHŮ BYL SAMOZŘEJMĚ OVLIVNĚN ŘEKOU NIL, SLUNCEM A BOHY ČI NA NICH BYL ZALOŽEN CELÝ JEHO ZÁKLAD.

STAROEGYPTSKÁ LITERATURA SE ROZHODNĚ SKLÁDALA I Z NÁBOŽENSKÝCH TEXTŮ, JEŽ JSOU DOKONCE JEJÍM NEJSTARŠÍM PŘÍKLADEM A VE STARÉM EGYPTĚ TÍM NEJDŮLEŽITĚJŠÍM ŽÁNREM LITERATURY. Nejznámějšími z nich jsou Texty pyramid ze Staré říše, Texty rakví ze Střední říše a Knihy mrtvých z Nové říše.

Do staroegyptské literatury spadají i takzvané DIDAKTICKÉ TEXTY, JEŽ SESTÁVAJÍ Z POUČOVÁNÍ MOUDRÝCH ČI ŽIVOTEM ZKUŠENÝCH OSOB, NEJČASTĚJI OTCŮ A MATEK, KTEŘÍ PŘEDÁVALI SVÉ ZKUŠENOSTI SVÝM DĚTEM. Nejznámějšími sepsanými příběhy jsou IMHOTEPOVA MOUDROST A POUČENÍ VEZÍRA PTAHHOTEPA.

(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová a cs.wikipedia.org)

-HIEROGLYFY - PÍSMO BOŽÍCH SLOV-

I přesto, že se staroegyptským písemnictvím zabývají již generace vědců, ještě dnes není zcela možné jednoznačně vysvětlit nejstarší počátky písma starých egypťanů. JISTÉ VŠAK JE, ŽE HIEROGLYFICKÉ PÍSMO VZNIKLO BĚHEM DRUHÉ POLOVINY 4. TISÍCILETÍ PR. N. L. A ŽE JEHO VZNIK PŘEDSTAVUJE DŮLEŽITÝ MEZNÍK V DĚJINÁCH CELÉHO LIDSTVA. Nejstarší písemné záznamy, které egypťané psali ve 4 tisíciletí př. n. l. na rostlinné materiály - dřevo, listy a kůru - ovšem podlehly zkáze. Avšak dochovaly se vytlačené do hliněných uzávěrů nádob, vyryté do slonovinových a kostěných tabulek (štítků) a napsané na keramických nádobách v době okolo roku 3 300 př. n. l. Z doby poměrně těsně před sjednocením Egypta známe nápisy na kameni (palice vládce Štíra). Všechny tyto doklady prakticky bez pochybností vylučují i teorie, které spekulovaly s možností převzetí egyptského písma z Mezopotámie.

Na počátku vývoje písma v Egyptě bylo obrázkové písmo, kdy určitý obrázek znamenal přesně to, co představoval. Záhy však byl objeven princip rébusu, kdy obrázek určité věci znamenal ještě navíc nějakou příbuznou věc. A tak například malé kolečko znamenalo nejen ,,slunce", ale také ,,den, čas, světlo". K zásadní změně ovšem došlo, když se obrázek určité věci a věcí jí příbuzných, ale také k vyjádření věcí zcela odlišných, těžko znázornitelných, a to pouze na základě náhodné zvukové shody či podoby slov. Tak například číslovka ,,tisíc" se četla cha, podobně jako rostlina ,,lotos", a proto se obrázku lotosu začalo používat k vyjádření obou těchto tak odlišných pojmů. Tento princip se ukázal velice pružný a umožnil zaznamenávat stále se zvyšující počet nových pojmů i rozmanitých informací.

LZE ŘÍCI, ŽE EGYPTSKÉ PÍSMO TVOŘÍ SPOJENÍ VÝZNAMOVÝCH ZNAKŮ (IDEOGRAMŮ), ZVUKOVÝCH ZNAKŮ (FONOGRAMŮ) A URČUJÍCÍCH ZNAKŮ (DETERMINATIVŮ). Všechny je třeba přesně rozlišovat. Ideogramy znamenají předmět, který je skutečně znázorněn, i předměty, které s ním úzce souvisí. K ideogramům se často přidávaly fonogramy, které pouze naznačují zvukové znění slova a pomáhají určit přesný význam slova. Determinativy byly znaky, které se připisovaly za slovo, aby ho blíže určily. Determinativy se ovšem nečetly. V egyptském písmu se zaznamenávaly vždy pouze souhlásky, takže se psaly jen jakési ,,souhláskové kostry" slov. Samohlásky tudíž neznáme. Aby dnes egyptologové vůbec mohli nějak přečíst egyptská slova, pomáhají si tím, že mezi jednotlivé souhlásky vkládají samohlásku e.
Hieroglyfů bylo přibližně 750, přičemž počet značek byl v různých dobách jiný. Některé značky se přestaly používat, nové potom nastupovaly na jejich místo. Určité skupiny značek se však používaly průběžně po celá tisíciletí. Patří mezi ně fonogramy označující vždy jen jednu souhlásku, takže se někdy také označují jako ,,abecední znaky". Je jich celkem 24 (viz kapitola Systém staroegyptského jazyka).
V hieroglyfickém písmu právě tak jako ve výtvarném umění vůbec se egypťané snažili o co nejnázornější pohled na zobrazovanou postavu, zvíře nebo předmět. Proto například zvířata znázorňovali vždy v profilu. V případě lidské postavy zobrazovali hlavu zásadně v profilu. Jelikož obě bývají palcem ven, chodidla jsou potom obě levá nebo obě pravá.
Co se týče hieroglyfického písma, bylo určeno pro monumentální nápisy na stěnách chrámů a hrobek.
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)

*ROZLUŠTĚNÍ HIEROGLYFŮ:

Pokud jde o egyptský jazyk, ve skutečnosti nikdy neexistovalo žádné ,,tajemství", ale přetrvávající omyl, tradice vytvořená klasickými spisovateli a církevními otci, kteří byli velmi dlouho vzdáleni jakémukoli serióznímu studiu starého Egypta, byla jim vlastní tradice řízená obrazotvorností. Zásadním omylem byla snaha přeměnit na filozofické spekulace všechno, co bylo jen konkrétním projevem skutečností, a hlavně snaha dát hieroglyfickým znakům symbolickou hodnotu. To bude trvat déle než do středověku. Vrcholu bylo dosaženo v roce 1636 jezuitou Athanasem Kircherem, zabývajícím se studiem koptštiny, který jako první vytušil vztahy mezi koptštinou a egyptštinou.

Pak nastává doba, kdy do Egypta, země předpokládaných zázraků a záhad, přijíždějí cestovatelé. Začíná se vytvářet skutečná egyptománie. Všechno se změní díky expedici generála Bonaparta. V roce 1799 totiž francouzští vojáci pracovali na založení pevnosti poblíž Rossety (na západ od nilské delty) a jednoho dne vynesli na světlo bazaltový blok, na němž byl vytesán text trojím písmem: řeckým, démotickým a hieroglyfickým. Šlo o dekret vydaný roku 196 př. n. l. králem Ptolemaiem V. Epiphanem. Po porážce generála Menoua u pyramid kámen zabavili Angličané (nyní je uložen v Britském muzeu), ale v oběhu jsou jeho kopie. Díky tomuto kameni, na kterém je tentýž text napsaný trojím písmem, vysvitla naděje že za pomoci řečtiny bude možné porozumět egyptštině. Nastala nová bádání, ale marná snaha, protože všichni nadále vycházeli z mylného předpokladu: snažili se dát hieroglyfickým znakům symbolickou hodnotu. Začátkem 19. století se konečně objevuje Francouz původem z Lotu, jemuž se podaří starý egyptský jazyk pochopit a číst. Tento mladý univerzitní profesor z Grenoblu, Jean-Francois Champollion, zná řečtinu, koptštinu, arabštinu a hebrejštinu a jako první pochopí, že ty obrazy, jejichž význam byl až dosud nesrozumitelný, nejsou čisté symboly, ale představují znaky zvuků (fonogramy) a znaky obrazů (ideogramy). Ty se seskupují a vytvářejí slova podle přesných pravidel. S pomocí řeckého nápisu pak mohl přečíst první egyptské fonetické znaky. Dne 29. září 1822 čte v akademii svůj dopis panu Dcierovi, v němž předkládá své objevy a výsledek prvního dešifrování. v roce 1824 publikuje Nástin hieroglyfického systému, kde poprvé uveřejňuje egyptský lingvistický systém. Zrodila se egyptologie. 

(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)

-HIERATICKÉ A DÉMOTICKÉ PÍSMO-

Z egyptských hieroglyfů se vyvinulo několik různých písem. Jedno z nejdůležitějších, Řeky označované jako písmo ,,hieratické", se v Egyptě běžně používalo 2000 let.

Hieroglyfy, nejznámější a nejstarší typ staroegyptského písma, se hodily pro veliké nápisy, ale ne pro každodenní použití. Hieratické písmo, které se z nich vyvinulo, je písmem kurzivním. 

Hieratické znaky se objevily přibližně na konci Archaické doby jako zjednodušené hieroglyfické znaky. Původní hieroglyfy je možné i v hieratice identifikovat. Rozdíl mezi hieratickým písmem a hieroglyfy připomíná rozdíl mezi rukopisem a tištěnými velkými písmeny. Hieratické písmo zůstalo pro Egypťany písmem běžných záznamů až do 7. st. př. n. l., kdy je nahradilo písmo démotické. 

Hieratické písmo, podobně jako hieroglyfické, bylo do jisté míry písmem fonetickým, mnohé znaky v něm spíše představovaly zvuk než slovo nebo pojem. Vždy se jím psalo zprava doleva. Znaky se obvykle řadily do sloupců nebo se psaly ve vodorovných řádcích. 

Písaři si často vytvářeli vlastní styl psaní, v pozdějších obdobích vznikly dva nápadně odlišné typy hieratického písma. V literárních textech se znaky přesně zaznamenávaly a byly na pohled přitažlivější, zatímco hieratika v administrativních a hospodářských dokumentech a textech využívala kurzivnější a schematičtější znaky, protože těmi se psalo rychleji. Za Nové říše se znaky ještě více stáhly a zjednodušily a stávaly se ještě ,,vypilovanějšími".

Z hieratického vzniklo dalším zjednodušením písmo, jemuž Řekové říkali ,,démotické" a Egypťané seš šat (,,písmo určené pro dokumenty"). Ve 26. dynastii démotické písmo nahradilo hieratiku. Jen posvátné nebo zádušní texty se i nadále psaly ,,literárním" stylem. Hieratické písmo se k tomuto účelu používalo až do Ptolemaiovské doby. Řekové, neznali jeho z větší části světské historie, nazvali toto písmo ,,hieratickým" (kněžským), aby je odlišili od písma démotického.

VZNIK DÉMOTŠTINY: 

Kurzivní démotický styl psaní se vyvinul z hieratiky kolem roku 650 př. n. l. Tomuto písmu, jednoduššímu a přehlednějšímu ve srovnání s písmem hieratickým, se záhy dávala přednost po celém Egyptě. Používalo se nejen pro administrativní účely, ale též pro literární texty, vědecká pojednání, právní dokumenty a obchodní smlouvy. 

Démotické písmo nebylo jedinou novinkou, doprovázelo nový stupeň v dlouhém vývoji staroegyptského jazyka. Byl to jistý druh dialektu s vlastní gramatikou. Když se Egypťané ve 4. století našeho letopočtu vzdali svého systému založeného na hieroglyfech, šest znaků démotického písma doplnilo majuskule řecké abecedy a vytvořilo s nimi koptskou abecedu.

(Částečný zdroj: Ottova encyklopedie/Starověký Egypt)