Staroegyptské zdravotnictví

KAPITOLY

(1). Zdravotnictví
(2). Léky:
*chirurgie
(3). Lékaři:
*vážnost egyptských lékařů v cizině
(4). Zubní péče
(5). Zdravotnická zařízení
(6). Doplňující informace

-ZDRAVOTNICTVÍ-

Sláva o moci staroegyptského lékařství se dostala stejně daleko za hranice jako sláva staroegyptské armády. Lékařství bylo založeno na MAGII, VĚDĚ (i když ji egypťané přesto jako takovou neznali) A NÁBOŽENSTVÍ. Tato složitá kombinace se nikde tak neužívala jako právě v Egyptě. ZRANĚNÉMU BYLA NEJPRVE POSKYTNUTA POMOC V PODOBĚ KOUZELNÝCH ZAŘÍKÁVÁNÍ A TEPRVE PAK PŘIŠLO NA ŘADU FYZICKÉ LÉČENÍ. Samotná lékařská doporučení v sobě snoubí jak spirituální tak ryze praktické prvky.

Existovala velká spousta lékařských specialistů, kteří se starali například o zuby, bolesti hlavy, bolesti břicha anebo také na levou a pravou ruku či nohu anebo levé a pravé oko či ucho. Škála těchto lékařů tedy byla velmi široká a zmiňuje se o ní také Hérodotos.

Staroegyptské lékařství se dostalo na vysokou úroveň mnohem dříve než věhlas staroegyptské říše, a to již na počátku Staré říše. Od této doby byli budovány lékařské domy neboli nemocnice, aby měli lékaři své kanceláře a místo k vykonávání lékařské pomoci. Tyto budovy podléhaly městským chrámům anebo se v nich přímo nacházely. Nemocnice tedy byly státními institucemi a její zaměstnanci - KNĚŽÍ, dostávali mzdu od státu. Lékařská péče v těchto budovách byla POSKYTOVÁNA ZCELA ZDARMA a všechny výdaje s ní spojené byly hrazeny státem. Jednalo se o první vyspělou civilizaci, která měla takto řízené a dokonalé zdravotnictví. 

Existovali ovšem i lékaři vzešlí z prostého lidu, kteří poskytovali své služby mimo nemocnice, tedy mimo chrámy a někdy i bez nároku na honorář. Své služby poskytovali jak chudým tak bohatým občanům. 

Mezi nejčastější choroby, které v této budově léčili patřili zejména zlomeniny končetin, otevřené rány, záněty očí, zažívací potíže, oční výtok, revmatismus (nemoci pohybových aparátů), nachlazení, parazité, ale také psychické problémy a noční můry, které byly převážně léčeny magickou formou.

I přes tak vyspělé zdravotnictví měli ale přesto egypťané malé znalosti k léčení zubních problémů, avšak některé zákroky byly opravdu na dobré úrovni a byly prováděny při přítomnosti omamných látek, které byly pacientovy podány. Egypťané neznali cukr, a tak netrpěli zubním kazem, zato měli ale jiné potíže se kterými si zdravotnictví těžko poradilo, jelikož nejčastějším problémem bylo obrušování zubní skloviny, které způsoboval písek a drobné kamínky nacházející se v pečivu, jelikož zrní bylo mleto na mlýnském kameni. Dále byly tímto také způsobeny záněty dásní a obnažování zubní dřeně, a tak bylo léčení velmi složité anebo i žádné.

Díky nálezu dvanácti lékařských papyrů známe několik užitečných informací. Především víme jak egypťané chirurgicky léčili rány a zlomeniny. Na jednom z papyrů dokonce máme informace o veterinární medicíně a gynekologii. Papyry se často zmiňují o různých léčebných přípravcích, ale jen povrchně. Medikamenty se užívaly vnitřně a přidávaly se do různých tekutin, například vody, mléka, medu, vína a piva. Další léčiva se podávala zevně. Většinou se mísila s tukem a aplikovala ve formě masti.

Některé přísady pocházely ze zvířat a dají se lehko identifikovat - krev, tuk, kosti, orgány různých savců a plazů a hmyz. Z těl vybraných drobných tvorů se vyráběly nechutné maceráty. Například některé dětské choroby měla vyléčit stažená myš spolknutá vcelku.

Vědci by očekávali, že egypťané by o svém zdravotnictví zanechali spoustu svědectví, přesto bylo zatím objeveno pouze dvanáct lékařských papyrů, které ale nepodávají mnoho informací.

Avšak lékařských papyrů s informacemi muselo být mnohem více, jelikož budoucí lékaři právě přímo z nich studovali a možná je ještě ve stáří rozšířili či přepsali.

Rostlinné produkty byly často vybírány z důvodů magie, stejně jako například ve středověkém léčitelství. A tak mělo červené ovoce pacientovi vrátit zdravou barvu a list ve tvaru postiženého orgánu měl napravit jeho nedostatečnost. Tyto léky však většinou nebyly vůbec účinné. Snad pouze natron pomáhal vysušit zanícenou ránu. Nejčastěji však používali na otevřené rány med, který byl nejúspěšnější.

Staří egypťané běžně prováděli často úspěšné chirurgické zákroky, a to i operaci lebky, která se jak bylo zjištěno také zdařila a tento operovaný člověk žil po zákroku ještě dva roky.

Snad nejdůležitější co by měl každý znát je to, co si staří egypťané mysleli o srdci a cévách. Cévy vedou do rozličných částí těla - do oka, řitního otvoru, paží a tak dál. Nicméně se zdá, že jimi kromě krve mohly proudit i jiné tekutiny. Bylo všeobecně známo, že krev někdy vytéká i z nosu, například v důsledku tvrdého úderu do hlavy. Z tohoto důvodu musí cévy vedoucí do nosu přivádět krev. Avšak z nosu také vytéká rýma. Z této skutečnosti egypťané vyvodili, že zmíněný hlen přivádějí dvě cévy odněkud z těla. Dále jimi proudila moč, semeno a voda.

Cévy byly spojeny se srdcem, ale nedá se říct, že by v něm egypťané rozpoznali pumpu rozvádějící krev po těle. Srdce bylo považováno za životodárný orgán, možná nejživotodárnější ze všech. Z některých nemedicínských textů vyplývá, že se srdce nepovažovalo jen za nositele emocí, ale spojovalo se i s funkcemi, které podle našich dnešních vědomostí ŘÍDILI MOZEK.
(Částečný zdroj: Lid obou zemí/Barbara Mertz)

-LÉKY-

Pod pojmem léky (egyptsky pecheret) se v Egyptě rozuměly veškeré přípravky, které zhotovovali a používali lékaři, ať už šlo o jakékoli produkty a součásti živých bytostí (například vejce, tuk, med, zuby, kosti, různá zvířata, atd.), rostliny, nerosty nebo i chléb, pivo a víno. Jistě přitom trvalo dlouho dobu, než bylo zkusmo zjištěno působení třeba léčivých rostlin, a tak nalezen účinný lék. Ze starého Egypta známe přibližně přibližně 900 lékařských předpisů na různá onemocnění. POKUD JDE O EGYPTSKÉ LÉKAŘSKÉ NÁSTROJE, ZACHOVALY SE VRTÁČKY, NOŽE, KLEŠTĚ, ŽELÍZKA NA VYPALOVÁNÍ A PINZETY. Z chrámu v Kóm Ombo dokonce známe podrobně znázornění skříňky se staroegyptskými chirurgickými nástroji. Starověcí lékaři jistě používali i další nástroje, jež se ovšem nedochovaly, anebo se je (to se týká především starších soukromých sbírek) nepodařilo ještě určit. Některé tak mohou být uloženy ve sbírkách egyptských starožitností, aniž by byl dosud zjištěn jejich pravý účel a skrývají se třeba pod názvem ,,kultovní předmět".
VELICE ZÁHY SE V EGYPTSKÝCH TEXTECH OBJEVUJÍ ÚVAHY O ÚČELU URČITÝCH ORGÁNU V LIDSKÉM TĚLE. TO PLATÍ ZVLÁŠTĚ O SRDCI, KTERÉ BYLO POVAŽOVÁNO ZA ,,SÍDLO ŽIVOTA" - ZA ORGÁN VNÍMÁNÍ A MYŠLENÍ. Egypťané se domnívali, že cévy spojují srdce se všemi orgány, že jimi proudí veškeré tekutiny (včetně krve), rozvádějí do celého těla vzduch a odvádějí výkaly. Proto také byla mnohá onemocnění přisuzována právě cévním poruchám. Egypťané kupodivu často chápali lidské tělo pouze jako jednotlivé, izolované orgány, aniž by ho považovali za jeden vzájemně propojený celek - organismus. Za zmínku stojí, že egypťané vytvořili dosti přesné anatomické názvosloví.
MNOHÉ POZNATKY, K NIMŽ SE DOPRACOVALO STAROEGYPTSKÉ STAROEGYPTSKÉ VĚDECKÉ LÉKAŘSTVÍ, BYLY CENNÉ A OVLIVNILY LÉKAŘSTVÍ ŘECKÉ A PROSTŘEDNICTVÍM ARABSKÉHO LÉKAŘSTVÍ SE DOSTALY I DO STŘEDOVĚKÉ EVROPY.
Praktická potřeba si ve starém Egyptě také vyžádala léčení nemocných domácích zvířat. Z doby kolem roku 1 850 př. n. l. se zachovala část papyru, v němž se pojednává právě o léčení nemocných ryb, hus, psů a hovězího dobytka. Jde tak o nejstarší známý doklad zvěrolékařství v Egyptě.
Některé starodávné ,,všeléky" i návody na jejich používání se dochovaly až do současnosti a pronikly i do těch nejzapadlejších oblastí dnešního světa. Mnoho lidí kupříkladu dodnes věří, že mateřské mléko ženy, která právě porodila chlapce, je znamenitým lékem na oční záněty nebo silnou rýmu. Známe také tvar nádobek, v nichž se toto mléko ve starém Egyptě uchovávalo - můžeme je spatřit v egyptských sbírkách některých muzeí. Mateřské mléko se sbíralo do malých antropomorfních nádobek z pálené hlíny s korálově červenou polevou, představujících na bobku sedící ženu, chovající v náručí nahého novorozeného chlapce. Používání tohoto ,,všeléku" se brzy rozšířilo i v křesťansky hluboce založené Champagni a objevuje se ve věštbě, uřčené matce svatého Remigia, remešského biskupa: Až šťastná matka porodí syna, vyléčí její mléko slepce!"
UMĚNÍ PEČOVAT O LIDSKÉ TĚLO A LÉČIT JEHO NEDUHY PATŘÍ K NEJVÝRAZNĚJŠÍM RYSŮM EGYPTSKÉ CIVILIZACE, JEJÍ VZDĚLANOSTI I RODÍCÍHO SE HUMANISMU, KTERÝ SE ROZŠÍŘIL V CELÉ SFÉŘE PŮSOBNOSTI EGYPTSKÝCH FARAONŮ.
*CHIRURGIE: 

Začneme nejdříve u toho, že staří egypťané neprováděli nebožtíkům pitvy, zato chirurgie se ve Starém Egyptě objevovala. Avšak vzhledem k nízké úrovni znalostí neprováděli egypťané mnoho chirurgických zákroků uvnitř těla. Léčili ale povrchová zranění, vymknutí, zlomeniny, prováděli také trepanace či otevírali místa, kde se objevil hnis. U jedné mumie starší ženy byla nalezena používaná náhrada amputovaného palce u nohy.
Krvácení se zastavovalo kauterizací - přiložením rozžhaveného kovu či dřeva. V mnoha případech byly před operací rozžhaveny i chirurgické nástroje. Tímto postupem egyptští lékaři nevědomky ničili choroboplodné látky. Obinadla a tampóny na zastavení menšího krvácení a obvázání ran se vyráběly ze lnu.
U zlomenin je dokázáno používání dlah, a to buď ze dřeva či z vrstev plátna chráněného sádrou nebo lepidlem. Na rány nejdříve přikládali lékaři maso z čerstvě zabitého zvířete, po uplynutí jednoho dne ho odstranili a začali ránu čistit směsí oleje a medu. Trepanací většinou lékaři řešili zlomeninu lební klenby.
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala a Nesmrtelný odkaz Starého Egypta/Ch. D. Noblecourt)

-LÉKAŘI-

Začít tuto kapitolu bude nejvhodnější ve 3. dynastii u slavného héliopolského velekněze, vrchního kněze předčitatele, sochaře, stavitele, mudrce a především lékaře Imhotepa, JENŽ BYL JEDNOU Z VŮBEC NEJVĚTŠÍCH OSOBNOSTÍ EGYPTSKÉHO STAROVĚKU. IMHOTEP BYL NEJEN AUTOREM PRVÍ KNIHY MOUDRÝCH RAD DO ŽIVOTA, JEŽ SE BOHUŽEL NEDOCHOVALA. V POZDĚJŠÍCH DOBÁCH BYL POVAŽOVÁN ZA PATRONA PÍSAŘŮ A LÉKAŘŮ. BYL ZBOŽŠTĚN A STAL SE UZDRAVUJÍCÍM BOHEM, JEHOŽ V PTOLEMAIOVSKÉ DOBĚ ZTOTOŽNILI S ŘECKÝM BOHEM LÉKAŘSTVÍ ASKLÉPIEM. Za zmínku stojí, že egyptologové již řadu let marně pátrají v Sakkáře po Imhotepově hrobce.

LÉKAŘSTVÍ BYLO VE STARÉM EGYPTĚ VŽDY DVOJÍHO DRUHU: JEDNAK VĚDECKÉ A JEDNAK NEVĚDECKÉ. PŘEDSTAVITELI VĚDECKÉHO LÉKAŘSTVÍ, JEŽ SE SOUSTŘEĎOVALO ZVLÁŠTĚ NA RANHOJIČSTVÍ, BYLI LÉKAŘI ZVANÍ SEVENU, které známe v hojném počtu ze všech období egyptských dějin. Doloženi jsou nejen ,,všeobecní" lékaři a LÉKAŘKY, ale také specialisté, JAKO NAPŘÍKLAD OČNÍ, ZUBNÍ ČI ŽENŠTÍ LÉKAŘI. Mezi lékaři existovalo určité pořadí podle hodnosti. Zvláštní lékařský sbor se staral o panovníka a členy jeho rodiny. Přístup k ,,žijícímu bohu na zemi" a péči o jeho zdraví mohl přirozeně mít na starosti pouze vybraný ,,lékař královského paláce" nebo ,,lékař krále". Egyptští lékaři byli vskutku věhlasní a byly vyhledáváni v cizích zemích, kam je nejednou poslal přímo panovník.

EGYPŤANÉ STUDOVALI TENTO OBOR ZEJMÉNA VE ZVLÁŠTNÍCH LÉKAŘSKÝCH ŠKOLÁCH PŘI TAKZVANÝCH DOMECH ŽIVOTA. Byla to zařízení, v nichž učenci a písaři tvořili, opisovali a opatrovali vědecká a náboženská díla, jež byla považována za tajná. Dům života byl zpravidla přičleněn k chrámu a pravidelně se v něm prováděl zvláštní obřad, jenž měl umožnit zachování života. Podle egypťanů tedy šlo o skutečný ,,dům života", v němž vznikala a byla uschována vrcholná díla lidského ducha, která měla spolu se zmíněným obřadem sloužit k zachování života na zemi.

O EGYPTSKÉM VĚDECKÉM LÉKAŘSTVÍ SE DOVÍDÁME Z LÉKAŘSKÝCH PAPYRŮ. Lékařské spisy jistě existovaly již za Staré říše, ale bohužel se nedochovaly. 
EGYPŤANÉ SE DOMNÍVALI, ŽE NEMOC VĚTŠINOU ZPŮSOBÍ BOHYNĚ SACHMET, ZLÝ DUCH, NĚJAKÝ MSTIVÝ ZEMŘELÝ ANEBO LIDSKÁ KOUZLA. Kromě těchto ,,příčin" si ovšem byli vědomi zcela přirozených a očividných jevů, například běžných úrazů, poranění v boji, zanesení prachu a nečistoty do očí nebo zažívacích obtíží po přejedení. Když egypťané nebyli schopni poznat příčinu nemoci, uchylovali se zcela běžně k čarovným zaříkávadlům. V TAKOVÝCH PŘÍPADECH MLUVÍME O NEVĚDECKÉM LÉKAŘSTVÍ. Jistě si domyslíme, jaký účinek asi mohlo mít ,,vskutku pravdivé a nesčetněkrát osvědčené říkadlo před užitím léku na kterýkoli úd nemocného člověka".
Nevíme do jaké míry bylo známo, že už na počátku 19. dynastie dokázali egyptští sevenu v egyptských Thébách léčit i pracovní úrazy. Nesporné důkazy, že tomu tak skutečně bylo, přinášejí malby v zádušních svatyních, znázorňující léčebné postupy lékařů napravujících úrazy řemeslníků a dělníků, zraněných při práci na stavbách hrobek v nekropoli. Už tehdy uměli tito lékaři, dalo by se říci specialisté, vyléčit vymknuté nebo zlomené ruce a nohy, zranění způsobená pádem, poranění oka i řezné rány vyvolávající silné krvácení
(Částečný zdroj: Staří egypťané/Břetislav Vachala)

-ZUBNÍ PÉČE-

Tato záležitost si zde zaslouží vlastní sekci, neboť se zubní péče ve Starověkém Egyptě vymykala běžnému vyspělému zdravotnictví. I přes úspěchy staroegyptských lékařů zůstala tato oblast zdravotnictví poměrně zaostalá. 

Téměř celá tehdejší populace trpěla nějakými neduhy spojených s ústní dutinou včetně panovníků. Některé osoby měli i opravdu velké bolesti. NEJČASTĚJŠÍM PROBLÉMEM BYLA OBROUŠENÁ ZUBNÍ SKLOVINA Z DŮVODU KAŽDODENNÍ KONZUMACE OBLÍBENÉHO NÁRODNÍHO POKRMU, CHLEBA. DO NĚJ SE PŘI JEHO VÝROBĚ DOSTÁVALI KAMENNÉ MINIATURNÍ ÚŠTĚPKY Z PRACOVNÍHO PROSTORU PRO VÝROBU A ZEJMÉNA PAK VŠUDYPŘÍTOMNÝ PÍSEK, JEŽ ZUBY OBRUŠOVALY.

Co je ale zajímavé, je to, že staří egypťané netrpěli zubními kazy (alespoň tedy ve většině případů), neboť neznali cukr a žádné produkty z něj. Cukr byl tehdy nahrazován především medem. 

Ovšem dalším častým problémem byly bolestivé abscesy zubů, které při navštívení lékařského střediska bylo nutné rozříznout a odstranit bolestivý hnis. Existuje skvěle dochovaný lékařský zákrok, který zachránil dva spodní řezáky při nutném odstranění velkého abscesu pod nimi, jež byl vyříznut. Zuby byly vyjmuty a zpětně zavedeny na své místo prostřednictvím zlatého drátu jimiž jsou přivázány ke zbylým na svém místě držícím zubům (viz obrázek). Zbylými běžnými problémy byly křivé zuby, vypadávající zuby a ulomené zuby.

Hlavním problémem byly zmíněné nečistoty v potravě a minimální starost o ústní hygienu ze strany svých majitelů i lékařů. Někteří lidé doslova museli skučet bolestí, a to lze vyčíst z velké řádky dochovaných mumií na nichž není z průběhu celé historické éry téměř žádná stomatologická péče. Různé papyry navíc ani neobsahují žádné informace či opravdu velmi minimální o způsobu opatrování zubů ve Starověkém Egyptě. Lze tak tvrdit, že staří egypťané na tomto poli učinili opravdu málo poznatků. 

Avšak bylo zjištěno, že již staří egypťané znali zubní pastu. Její vznik byl zapříčiněn, když lékaři a mágové hledali látky, které když se nalepí či namažou na zuby zapříčiní jejich ochranu, nebo lépe přímo uzdravení. Z těchto látek posléze začali připravovat prášky či zmíněné pasty. Tyto zubní pasty vyráběli z popela z kopyt a vaječných skořápek smíchaných s myrhou a pemzou. Později přidávali i prášek ze sušených živočichů a travin.

EGYPŤANÉ SE DOMNÍVALI, ŽE NEMOC, A TO NEJENOM V ÚSTNÍ DUTINĚ, VĚTŠINOU ZPŮSOBÍ BOHYNĚ SACHMET, ZLÝ DUCH, NĚJAKÝ MSTIVÝ ZEMŘELÝ ANEBO LIDSKÁ KOUZLA.

Léčba ústní dutiny se prováděla dále pomocí různých kloktadel či inhalací a vykuřováním. Důležitým léčebným postupem však byla zaklínadla k zahnání bolestivého neduhu a následné ulevě od bolesti.

-ZDRAVOTNICKÁ ZAŘÍZENÍ-

Byla zpravidla spravována božími služebníky, neboli kněžími, kterým se dostalo tajů ohledně lidského těla. Z toho vyplývá, že zdravotnická zařízení tím pádem spadala pod oblastní svatostánky či se v nich přímo nalézaly. 

Samotné lékařské budovy se dali nazvat dle dnešního účelu, a to nemocnice ve starověku nazývané Domy života. Kněží zde pečovali o zdraví obyvatelstva a často v areálu nemocnice či chrámového okrsku ve kterém se budova nalézala i žili, neboť zdraví bylo součástí jejich života. To se zde snažili poskytovat bez jakéhokoli poplatku. Životní standart jim zajišťoval stát. 

Nemocnice se skládali ostatně jako dnes z ordinačních sálů, kam docházeli obyvatelé na běžné kontroly či na těžší zákroky, které byly vždy nejdříve doprovázeny náboženskými zaříkávadly určené k brzkému uzdravení osoby. Po stranách budovy se nalézali pokoje pro pacienty, jimž zde byla určena hospitalizace na lůžku. O tyto osoby se starali kněží-lékaři ve dne i v noci (samozřejmě se zde střídali na směnách) a jejich pomocníci (služebné/ní a budoucí lékaři). Hospitalizace byla vždy krajním řešením a léčení bylo prováděno prostřednictvím náboženských zaříkávadel a podávání příslušných medikamentů. I v tomto ohledu byli staří egypťané velmi moderní.

Další běžnou budovou, která v krajních mezích byla schopná poskytnout ošetření vážného poranění, byla lékárna. Ty mohly být rovněž součástí svatostánků, součástí nemocnic či to byly samostatné budovy vedené opět státními zaměstnanci kněžími-lékaři či soukromými mágy. Léky zde byly vydávány dle optání pacienta. Ten zdravotníkovi popsal své potíže a ten mu vydal vhodný medikament (bylinné léky či roztoky, obklady, amulety nebo jim v utrpení ulehčovali pomocí kouzel a poté doporučili ve vážnějších stavech navštívit nemocnici). Rovněž vhodné léky doporučil i lékař přímo v nemocnici prostřednictvím receptu pro lékárníka. 

Běžné léky (na různé bolesti, rýmu a kašel, popáleniny a odřeniny atd.) byly pravděpodobně k dostání zadarmo stejně jako poskytnutí zdravotní péče v nemocnici. Méně dostupné léky či léky nákladné na výrobu neboli prestižní byly zřejmě k dostání již za nějaký poplatek pravděpodobně i vysoký v některých případech. Léky se dali směnit tehdejší běžnou měnou nejčastěji zrním (které pacient obdržel jako výplatu) či chlebem z něj upečeným. 

Posledním ne až tak lékařským zařízením byly márnice či márnice jež byly součástí svatostánku. Zde rovněž pracovali kněží, avšak zaučení zejména do tajů smrti a kouzel. 

-DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE-

Díky pohřebním praktikám měli egypťané velmi dobré povědomí o lidské anatomii. Egyptští lékaři si byli vědomi systému oběhu krve, i když si mysleli, že nervy a šlachy jsou výrůstky ze srdce. Věděli, že mozek kontroluje činnosti těla, a léčili otevíráním lebek a prováděním mozkové chirurgie už kolem roku 3 000 př. n. l. Doktoři si vyslechli pacientovy stížnosti, prozkoumali tělní tekutiny a vykonali další diagnostické metody, které znají i dnešní lékaři. Zranění a cizopasné choroby byly celkem jasné, infekční nemoci však byly považovány za záhadné a vina za nemoc se kladla na magické síly, jež musely být odhaleny a zničeny ještě před tím, než bylo možno přistoupit k jakékoli tělesné léčbě. Výrazně se na těchto snahách podílelo nošení amuletů. Celkově bylo však egyptské lékařství podstatně praktičtější než u všech primitivních kultur. Průměrná předpokládaná délka života se pohybovala okolo 35 let a u aristokracie kolem 50 let.

Spousta dochovaných papyrů nám poskytuje pohled na stovky různých staroegyptských chirurgických procedur, ošetření kůže, prostředků na podporu zažívání, léků na bolesti hlavy, gynekologických postupů (včetně antikoncepce a metod rození) a kouzel sloužících k předcházení zlých vlivů.Egyptské vědomosti o lékařství byly dostatečně pokročilé na to, že si někteří lingvisté myslí, že slovo ,,chemie" bylo odvozeno od slova ,,kemet", starodávného názvu pro Egypt.

Používaly se léčivé rostliny jako například myrha, koriandr, fenykl, tymián, hena, kmín, jalovec, aloe, vrbové listí, lněné semínko nebo ricinový olej. Cibule a česnek byly považovány za zdravé potraviny a jedly se ve velkém. Opium, konopí, kadidlo a dovážený hašiš se používaly k tišení bolesti.

Všichni lékaři (zvaní sunu) byli jmenováni vládou a organizováni úřadem vedeným dozorcem lékařů. Doktoři byli učeni v Domech života, což byly lékařské knihovny připojené k chrámům. Lékaři se řídili zákony etiky a právo na zdraví měli všichni občané. Existovaly i pracovní neschopenky a nemocní pracovníci mohli tak žádat o plat. Pracovní den byl rozdělen na čtyři ranní a čtyři odpolední hodiny, mezi kterými byly přestávky na jídlo a zdřímnutí, které zabraňovaly úžehu.