Starověký Egypt z geografického pohledu

KAPITOLY

(1). Živočišstvo a rostlinstvo

(2). Dolní Egypt - severní Egypt - delta

(3). Horní Egypt - jižní Egypt
(4). Nůbie
(5). Sinaj
(6). Poušť a oázy
(7). Zlato ve Starověkém Egyptě
(8). Nil a ryby ve staroegyptském Nilu
(9). Lev, symbol faraonů
(10). Kobylky, součást Egypta
(11). Posvátná žába
(12). Ptáci na obloze
(13). Zvířata v Nilu, bažinách a okolí
(14). Pouštní šelmy a masožravá zvířata
(15). Plodná zvířata ve stádech

-ŽIVOČIŠSTVO A ROSTLINSTVO-

BYLO PŘEDNÍM PŘEDSTAVITELEM EGYPTSKÉHO MYŠLENÍ A CITLIVOSTI = KULTURY. Vše od a až do z pocházelo z přírody. LIDÉ CHOVALI K PŘÍRODĚ A VŠEMU ŽIVÉMU V NÍ OHROMNOU ÚCTU.

ROSTLINSTVO: I přes všudypřítomnou rozsáhlou poušť a velmi teplé podnebí, přežívala v Egyptě, a to jen díky Nilu rozličná flóra. ZELEŇ, TEDY JEJÍ ÚZKÝ PRUH PODÉL NILU BYLA VELMI PESTRÁ. 

Typickým obrazem staroegyptské krajiny byly DATLOVNÍKY A PALMY OLEJNÉ pod nimiž se choulily roztomilé vesničky. 
Nejvěhlasnějším typickým znakem krajiny, jež byl k vidění v každém nilském zákoutí byl však PAPYRUS, až dvoumetrová hustá rostlina, jež nelze přehlédnout.

Nebyl pouze předním materiálem k výrobě slavného papyru na nějž se psalo, ALE PŘEDNĚ TAKÉ OVLIVNIL KULTURU. Papyrus však měl i spoustu dalších využití. Používal se V LÉKAŘSTVÍ, TAKÉ K JÍDLU A PŘEDEVŠÍM SLOUŽIL K VÝROBĚ KAŽDODENNÍCH PŘEDMĚTŮ: SANDÁLŮ, KOŠÍKŮ, ROHOŽÍ A SILNÝCH PROVAZŮ A V POSLEDNÍ ŘADĚ K VÝROBĚ LEHKÝCH LODĚK, JEŽ SE STALY TYPICKÝM OBRAZEM NA HLADINĚ NILU.

Starý Egypt byl doslova přesycen datlovými, olejovými a především BĚŽNÝMI PALMAMI, jež byly v této době mnohonásobně běžnější než dnes. Ostatně tak i AKÁCIE, ty byly předními zdroji dřeva v Egyptě, avšak její dřevo se používalo maximálně k výrobě levnějšího nábytku a dveří.

Pod vysokými palmami se choulily buď běžné keříky anebo velmi významné MYRHOVÉ STROMKY, jež byly hlavní složkou do staroegyptských parfémů. Nadále to byly KVĚTINY, které nádherně zpestřovali egyptskou krajinu. A v neposlední řadě to byla rostlina zvaná HENA. Ta se používala jako hlavní přísada na výrobu líčidel. Typickým obrazem krajiny se stala také spousta ovocných stromů, tím nejznámějším byl granátovník. 
PĚSTOVANÝMI ZELENINOVÝMI PLODY BYLY CIBULE, ČESNEK, ŘEDKVE, HLÁVKOVÝ SALÁT, TUŘÍN, TYKVE, OKURKY, MRKVE, ZELÍ A PÓREK. Z LUŠTĚNIN TO BYL HRÁŠEK, FAZOLE, CIZRNA A ČOČKA. Z KOŘENÍ PŘEDEVŠÍM ROZMARÝN, PETRŽEL, KORIANDR, KMÍN, KOPR, MÁK A SKOŘICE A ZÁSTUPCEM PĚSTOVANÉHO OVOCE SE STALY FÍKY.

ROVNĚŽ DŮLEŽITOU PLODINOU ROSTOUCÍ U BŘEHŮ NILU BYL LEN. Především byl prostředkem k výrobě veškeré látky. Jeho sklizeň mohla narozdíl od obilí probíhat celoročně. Za zmínku rovněž stojí travina zvaná halfa, jež divoce rostla podél celé řeky Nilu a byla vhodná k výrobě pevných lan. 

ŽIVOČICHOVÉ: I říše zvířat měla zde v Egyptě několik svých zástupců, obzvláště z říše ptáků: KŘEPELKY, VRABCI, HOLUBI, ČEJKY, LEDŇÁČCI, PLAMEŇÁCI I IBISI, jež hojně hnízdily v rozvitých korunách papyrů.

Egypťané byli jeden z prvních národů, jež domestikoval několik druhů zvířat zejména pak vepře. TEN SE STAL RODINNÝM ZVÍŘETEM A NEBYLO VHODNÉ JEJ JÍST, dále to byl SKOT, který byl považován za posvátné ztělesnění bohyně Hathor a samozřejmě také psy.

Život v přírodě byl nejvíce pociťovaný či slyšitelný v noci, kdy utichl lidský ruch a počali se tak ozývat veškeré zvířecí hlasy včetně těch nebezpečných. V této době byly totiž celkem běžné hyeny i lvy.

Avšak přítomnost postupně se zvětšující pouště i lidské populace ZAPŘÍČINILY POSTUPNÝ PŘESUN NĚKTERÝCH DRUHŮ ZVĚŘE MIMO EGYPT (lvy, hyeny, sloni a žirafy) DÁLE NA JIH.

Spoustu druhů však domestikovat nelze a NĚKTERÉ Z NICH SE STALY NAVÍC PRO LID POSVÁTNÝMI, tedy božskými ztělesněními. Především HROCH (hroší bohyně Tueret) a KROKODÝL (krokodýlí bůh Sobek), kteří jsou v Egyptě běžní dodnes.

V nilských vodách se mimo krokodýlů a hrochů vyskytovalo také ohromné množství ryb, ty byly oblíbenou pochutinou i těch nejběžnějších občanů, ale pozor, některé druhy byly opět považovány za POSVÁTNÉ.

Hojně se v Egyptě vyskytovaly a v malé míře stále vyskytují ANTILOPY A GAZELY. Ty se staly oblíbenou pochutinou ulovenou výhradně bohatšími občany.

-DOLNÍ EGYPT - SEVERNÍ EGYPT - DELTA-

Od počátků klimatických změn v Sahaře, kdy začalo docházet k migraci obyvatelstva se delta Nilu pomalu stávala nejvíce osídlenou částí Egypta. Vždyť se zde Nil větví do ramen (v pozdním starověku asi do sedmi ramen, dnes pouze do dvou) do takzvané delty neboli ústí A VYTVÁŘÍ TAK JEŠTĚ ÚRODNĚJŠÍ PŮDU NEŽ NIL SAMOTNÝ V HORNÍM EGYPTĚ. Rozloha Dolního Egypta, delty, není ovšem nijak velká, ve starověku cca. 30 000 km²/260 x 180 km a dnes 22 000 km²/240 x 160 km. Proto se Dolní Egypt stal nejhustěji osídlenou oblastí Starověkého Egypta.

Dolní Egypt se nachází v blízkosti Středozemního moře, a tak je zdejší klima mírnější. TEPLOTY JSOU ZDE MÉNĚ EXTRÉMNÍ A SRÁŽKY LEHCE HOJNĚJŠÍ. V zimním období teploty dokonce často nepřekračovali ve starověku a stále nepřekračují 20 či i pouhých 15 °C. V letním období se teploty pohybují kolem tropických 30 °C až 35 °C. Teploty v zimních nocích zde klesají až k bodu mrazu, v létě nejsou někdy o moc vyšší (kolem 8 až 18 °C), avšak obyvatelé zde během léta zažijí samozřejmě i několik tropických nocí, kdy teploty klesají pouze k 20 °C. Průměrný roční úhrn srážek zde dosahuje maximálně 200 mm (nejvyšší úhrn srážek v Egyptě), ve starověku byl pravděpodobně vyšší.

Dolní Egypt byl ve starověku nazýván TA-MEHU, COŽ ZNAMENÁ ,,ZEMĚ PAPYRU". Tato část království byla rozdělena asi do dvaceti nomů každý s vlastním jménem a ostatními titulaturami.

Vzhledem k tomu, že Dolní Egypt byl poměrně nehostinnou oblastí (v podstatě to byl jeden velký prales a bažina) MUSELA DELTA PODSTOUPIT NĚKOLIK ORGANIZAČNÍCH ZMĚN. Byly vytvořeny vhodné stavební plochy, pastviny, vytyčována pole a budována vodní díla. Avšak značná část zdejší přírody zůstala zachována.

Na samém vzniku dolnoegyptského království BYLO VYBUDOVÁNO JEHO HLAVNÍ MĚSTO V NĚMŽ SE ROVNĚŽ USÍDLILO OCHRANNÉ BOŽSTVO DOLNÍHO EGYPTA - VADŽET. Město bylo nazváno Peruadžet (řecky Búto). To původně tvořila dvě dvojměstí zvaná Pe a Dep. Název znamená ,,dům Vadžety". Dnes se na tomto místě nachází archeologická lokalita Tell el-Faraín („Pahorek faraonů“).

Možná jste si mysleli, že hlavním městem Dolního Egypta byl Mennefer. Ano sice bylo největším městem Dolního Egypta, OVŠEM BYLO VŠAK VYBUDOVÁNO MNOHEM POZDĚJI A TO ZA ÚČELEM VZNIKU HLAVNÍHO MĚSTA CELÉ NOVĚ VZNIKLÉ ŘÍŠE - KRÁLOVSTVÍ HORNÍHO A DOLNÍHO EGYPTA.

Od vzniku Peruadžetu a organizace správného chodu dolnoegyptského království SE STALY ZNAKEM PANOVNÍKA DOLNÍHO EGYPTA ČERVENÁ KORUNA A NA NÍ VPŘEDU VZTYČENÁ KOBRA - VADŽET. DŮLEŽITÝMI ZNAKY DOLNÍHO EGYPTA BYLY PAPYRUS A VČELA.

Vznik dolnoegyptského království není nijak přesně datován. Je však známo, ŽE POTŘEBA SPOLUPRÁCE PŘI KAŽDOROČNÍ SNAZE CO NEJLÉPE VYUŽÍT NILSKÉ ZÁPLAVY PRO ZÚRODNĚNÍ A ZAVLAŽOVÁNÍ POLÍ, VEDLA KE VZNIKU KMENOVÝCH SVAZŮ, z nichž později vzniklo i samotné horno a dolnoegyptské království.

(Částečný zdroj: cs.wikipedia.org a en.wikipedia.org)

-HORNÍ EGYPT - JIŽNÍ EGYPT-

OBLAST HORNÍHO EGYPTA TÉŽ NAZÝVANÉHO JAKO BÍLÁ ZEMĚ, JEŽ SE ROZKLÁDÁ OD JIŽ ZANIKLÉHO MENNEFERU (poblíž dnešní Káhiry) PO OBLAST PRVNÍHO NILSKÉHO KATARAKTU, JE CHARAKTERISTICKÁ SVÝM VELMI SUCHÝM A TEPLÝM PODNEBÍM, které započalo na konci pravěku a zapříčinilo rychlé ustupování hustého tropického porostu, a to do takové míry, že se v Horním Egyptě na konec nevyskytuje takřka žádný porost. Ten se v některých místech rozkládá dokonce pouze několik metrů od nilského břehu. TO JE PŘEDNÍM DŮVODEM, PROČ SE V HORNÍM EGYPTĚ PŘED ZALOŽENÍM ŘÍŠE USADILO MALÉ MNOŽSTVÍ KOČOVNÍKŮ A V PRŮBĚHU CELÉ HISTORIE STARÉHO EGYPTA ZDE ŽILO MÉNĚ OBYVATEL NEŽ V DOLNÍM EGYPTĚ.

Horní Egypt se však mohl srovnávat díky dlouhému a úrodnému údolí Nilu s rozsáhlými záplavovými oblastmi Dolnímu Egyptu, a tak se jeho hospodářství zaměřilo spíše na zemědělské plodiny. Avšak přesto, že zdejší obyvatelé byli spíše rolníci a samotný počet obyvatel zde byl nízký, DOKÁZAL HORNÍ EGYPT KOLEM ROKU 3 200 PŘ. N. L. PŘIPOJIT POMOCÍ VOJENSKÉ SÍLY DOLNÍ KRÁLOVSTVÍ KE SVÉMU A ZALOŽIT TAK POZDĚJI MOCNOU ŘÍŠI. PRÁVĚ ZDE V HORNÍM EGYPTĚ RŮZNÉ KOČOVNÉ KMENY ZAKLÁDALI NEJSTARŠÍ MĚSTA A POLOŽILI PRVNÍ PRVKY KULTURY A HOSPODÁŘSTVÍ, A TAK LZE HORNÍ EGYPT POVAŽOVAT ZA ROZVINUTĚJŠÍ.

Tak jako v Dolním Egyptě byly některé oblasti odlesněny a zkoordinovány široké oblasti zátok a bažin, aby se zvětšily plochy pro pěstování plodin, byly naopak v Horním Egyptě VYTYČOVÁNY VE VELKÉM MNOŽSTVÍ ZAVLAŽOVACÍ KANÁLY A TO I DALEKO OD NILU AŽ DO POUŠTNÍCH OBLASTÍ, aby byly oživeny.

Z důvodu všudypřítomné pouště jsou zde teplotní výkyvy někdy extrémní. Během léta teploty dosahovaly a dosahují až 40 °C, výjimečně až 50 °C. V noci naopak klesají k 20, 12 dokonce až k 7 °C a ojediněle až k 0 °C. V zimě je zde pobyt poměrně o dost snesitelnější, denní teploty dosahují průměrně 20 až 25 °C a v noci často klesají až k bodu mrazu. Průměrný roční úhrn srážek zde dosahuje k pouhým 80 mm, někdy hluboko podprůměrně a v některých rocích zde nespadne ani kapka a vyjímkou nemusí být někdy ani Dolní Egypt.

TOTO HORNOEGYPTSKÉ KRÁLOVSTVÍ BYLO VE FARAONSKÝCH DOBÁCH ZNÁMO POD OZNAČENÍM TA-ŠEMAU, COŽ ZNAMENÁ ,,ZEMĚ RÁKOSU". JEHO SYMBOLY BYLY LOTOS, OSTŘICE A BOHYNĚ NECHBET, KTERÁ BYLA SOUČÁSTÍ TAKZVANÉHO URAEUSU NA SPOJENÉ KORUNĚ HORNÍHO A DOLNÍHO EGYPTA. 

JEDNO Z NEJSTARŠÍCH MĚST, KTERÉ BYLO ZALOŽENO ZŘEJMĚ V PŘEDDYNASTICKÉ DOBĚ, ZVANÉ NECHEN, JE DNES POVAŽOVÁNO ZA HLAVNÍ MĚSTO HORNÍHO EGYPTA. BYL ZDE STVOŘEN, V PŘEDDYNASTICKÉ DOBĚ PO HORNÍM EGYPTĚ ROZŠÍŘENÝ KULT, KULT BOHA NECHENEJE, KTERÝ BYL VE STARÉ ŘÍŠI ZTOTOŽNĚN S HOREM. JEHO CHRÁM BYL VYSTAVĚN V ČÁSTI MĚSTA PO NĚM POJMENOVANÉ. V TÉ DRUHÉ SÍDLILA VE SVÉM VELKÉM SVATOSTÁNKU SUPÍ BOHYNĚ NECHBET.

(Částečný zdroj: cs.wikipedia.org a en.wikipedia.org)

-NŮBIE-

Nejvýznamnější egyptská provincie PLNÁ ZLATÝCH DOLŮ se rozkládala již od starověku od oblasti prvního nilského kataraktu.

Dnes se Nůbie dělí ostatně jako Egypt v podstatě ještě dnes na Dolní a Horní, JENŽ TA DOLNÍ IHNED ZA EGYPTSKÝMI HRANICEMI NÁLEŽELA STARÉMU EGYPTU JIŽ OD ARCHAICKÉ DOBY. HORNÍ NŮBIE BYLA ZNÁMA JAKO KRÁLOVSTVÍ KUŠ. 

Zde v těžce přístupné hornaté a naprosto odlišné a nehostinné Dolní Nůbii staří egypťané velmi brzy také zřídili soustavu pevností, aby cenný zlatý náklad i obchodní cesty z jihu byly co nejlépe střeženy neboť Dolní Nůbii obývaly divoké kmeny.

DOLNÍ NŮBIE MIMO JINÉ POSKYTOVALA I VÝZNAMNOU ČÁST VOJENSKÝCH A POLICEJNÍCH SIL, Z NICHŽ TI NEJLEPŠÍ SE HONOSILI TITULEM MEDŽAJ, což byla i jedna z oblastí Dolní Nůbie. DALŠÍ BYLY NAZVÁNY VAVAT, IRCET A SALU.

Celá Dolní Nůbie se však nikdy nezdála klidnou. JIŽ ZA PRVNÍHO PŘECHODNÉHO OBDOBÍ MÍSTNÍ OBYVATELÉ POVSTALI PROTI SLABÉMU STAROEGYPTSKÉMU STÁTU, AVŠAK TI NEJZNÁMĚJŠÍ VÝBOJE ZNÁME ZE STŘEDNÍ ŘÍŠE. Egypťané se nikdy nehodlali vzdát ,,svého" zlata, a tak proti nůbijcům nepolevili, avšak nůbijci nebyli považováni nikdy za méně cenné.

ZA STŘEDNÍ ŘÍŠE BYLY DÁLE ROZŠIŘOVÁNY JIŽNÍ HRANICE I SÍŤ PEVNOSTÍ. OTEVŘENY BYLY ROVNĚŽ NOVÉ OBCHODNÍ CESTY. Mohlo tak být dováženo již dovážené zboží ještě ve větším množství. Bylo jím zbožňované tvrdé ebenové dřevo, slonovina, dobytek, guma, kůže šelem, kadidlo, atd.

(Částečný zdroj: starovekyegypt.net)

-SINAJ-

Pro staré egypťany se tato oblast stala nesmírně zajímavou, neboť tato pustá a převážně tmavě hornatá krajina dá se říci PŘEKYPOVALA VÝZNAČNÝMI NEROSTNÝMI SUROVINAMI, a tak si ji egypťané jednoduše PŘIŘADILI KE SVÉ ŘÍŠI a udržet si ji nebylo nikdy zvlášť obtížné, neboť oblast obývali pokojní beduíné, které si egypťané přímo na místě najímali na práci v dolech. Každé skupině dělníku velel egyptský předák a až na malé vyjímky panovala mezi egypťany a beduíny vzájemná sympatie, přátelství i důvěra. To dovolilo egypťanům vystavět si zde dokonce i vlastní svatostánek - Hathořin chrám.

Oblast především nabízela LOŽISKA MĚDI, TYRKYSŮ (staroegyptsky mafkat) i SMARAGDŮ. Měď byla využívána v každodenním životě, avšak oblíbeným se stala těžba tyrkysů i smaragdů, ze kterých se vyráběly nádherné a samozřejmě drahé šperky. Převažovala však těžba tyrkysů a ta nejvýznamnější byla vykonávána po dlouhá čtyři tisíciletí v dolech Serábít el-Chádim a ve Wádí Maghára.

Na Sinaj putovali egypťané (tedy alespoň od dob Střední říše) přes Rudé moře a díky putování k rudému moři navíc objevili i ložiska zlata (samozřejmě stále ještě na svém území) a vzácný křemencový kámen zvaný grauwack (na stezce Wádí Hammámát). Po přistání s loďmi u Sinajských břehů pokračovali vždy stejnou již dávno vyznačenou stezkou do středu mohutného skalního masívu směrem k dolům. 

(Částečný zdroj: Nesmrtelný odkaz Starého Egypta/Ch. D. Noblecourt)

-POUŠŤ A OÁZY-

Dnes je Egypt tvořen asi z 90 % povrchem pouště i ve starověku to bylo podobné, avšak procentuální podíl pouště byl ale menší, na vrcholu egyptské říše, tedy někdy uprostřed Nové říše, byl Egypt tvořen takovými necelými 80 %. Na počátku egyptské civilizace to mohlo být možná pouze 60 %. 

JE ZŘEJMÉ, ŽE ÚBYTEK ZELENÉHO POROSTU ZAPŘÍČINILA ZMĚNA KLIMATU, NEBYL TO ANI TAK ROZDÍL V TEPLOTÁCH, ALE PŘEDEVŠÍM ÚBYTEK VLÁHY. I přesto, že měl pouštní povrch na počátku civilizace 60ti procentní podíl, byla poušť ohromná a označovala přirozené a velmi efektivní státní hranice, neboť se nikdo neodvážil putovat po vyprahlém písku. Dnes se tyto pouště nazývají západní či Libyjská poušť a na druhé straně Nilu nalezneme poušť zvanou Arabská.

Západní pouštní hranice byla tvořena až v jakémsi egyptském pásu oáz, neboť i ty byly ve starověku obydleny a spadaly přímo pod egyptskou říši. Proslavenějšími se stali v řeckořímské době. BYL ZDE KORUNOVÁN ALEXANDR VELIKÝ A V ŘÍMSKÉ DOBĚ SE ZDE USADILO MNOHO ŘÍMSKÝCH RODIN A DODNES SE ZDE DOCHOVALO MNOHO JEJICH HROBEK. Během staroegyptské historie zdejší oázy sloužily jako sídlo pro egyptské vyhnance.

Tyto oázy jsou závislé pouze na systému podzemních vod, kterých ale ubývá a oázy se od starověku již značně zmenšily. Jedinou oázou zásobovanou vodami Nilu prostřednictvím nilského ramene Bahr Jusuf je oáza Fajjům, jež je hojně obydlená a k obilovinám využívána již od starověku.

Největší a nejznámější ostatní oázy o kterých je řeč se nazývají (od severu k jihu) Oáza Siwa, Oáza Bahariya, Oáza Farafra, Oáza Dakhla a Oáza Kharga.

-ZLATO VE STAROVĚKÉM EGYPTĚ-

Zlato svým způsobem charakterizovalo Egypt i chamtivost jeho panovníků. Egypt byl plný zlata, A TO ZEJMÉNA VE VÝCHODNÍ POUŠTI A NA JIHU V NŮBII. Dnes na hranici se Súdánem. Zlaté doly se ve starověku táhli až k Izraeli. Zlato pomohlo z Egypta udělat opravdovou velmoc, rovněž bylo zásadním bodem ke korupci a chamtivosti obzvláště již bohatých občanů. 

Zdejší vlády se snažili co nejvíce zlata získat a zpracovat do jej dechberoucích uměleckých děl či s ním co nejvíce obchodovat. STAROVĚKÝ EGYPT LZE POVAŽOVAT ZA ,,NEJZLATĚJŠÍ STAROVĚKOU ŘÍŠI". EGYPT MILOVAL ZLATO A TATO ŘÍŠE DISPONOVALA ZLATÝM BOHATSTVÍM JAKO ŽÁDNÁ JINÁ TEHDY. 

Za Nové říše byl Egypt velmi obtěžován za účelem získání alespoň nějakého zlatého bohatství cizinci. Například Amenhotep III. dostával množství zpráv od vládců na okraji své říše, kteří ho kvůli zlatu obtěžovali. Jeden mittanský král mu očividně navrhl, že by mohl něco ušetřit, protože zlato v Egyptě je stejně běžné jako písek v ulicích. 

Během miliard let, kdy se země utvářela, tektonické aktivity na okraji Egypta vytvořili zlaté švy, které eroze postupem času vynesla směrem k povrchu. Dle odhadů se v Egyptě vytěžilo několik milionů kilogramů zlata, které by dnes mělo zajisté hodnotu několik miliard dolarů. 

Jak jsem již zmínil, Egypt miloval zlato a pro egypťany byl nesmírně důležitým materiálem. Samozřejmě zlato má velkou estetickou hodnotu, ALE PŘEDEVŠÍM MĚLO SYMBOLICKOU HODNOTU, JELIKOŽ JE SPOJOVÁNO S BARVOU KŮŽE BOHŮ A PŘEDSTAVOVALO SLUNCE, JEŽ NÁDHERNĚ ZLATĚ KAŽDÝ DEN ZÁŘILO. 

Kout zlato je poměrně lehké, neboť je to celkem měkký kov, a tak se formovalo do různých děl a například i do nádherných pohřebních masek. Tím se dostáváme ke slavnému Tutanchamonovi jehož jméno se stalo synonymem pro zlato. Když byla jeho hrobka v roce 1 922 otevřena celý svět tehdy zalapal po dechu, neboť to co skrývala bylo opravdu úžasné. Na pět tisíc předmětů objevených v hrobce o váze i několik desítek kilogramů bylo převážně ze zlata nebo alespoň pozlaceno. Ve skutečnosti je tento poklad s odhadovanou hodnotou na 600 milionů dolarů pouze pomyslnou špičkou zlatého bohatství Starověkého Egypta. 

(Částečný zdroj: dokument Hříšní lidé Starého Egypta 1. část)

-NIL A RYBY VE STAROEGYPTSKÉM NILU-

Nil se každoročně vyléval z břehů v důsledku velkého množství vody, přetékajícího z velkých rovníkových jezer a etiopských řek, které se nejprve slévaly v korytě Bílého Nilu. Mohutný vodní proud s sebou odnášel rostliny a stromy (odtud zelenobílé zbarvení vodní hladiny), často vyrvané ze země i s kořeny. O něco dále se voda zbarvila do ruda železitými částečkami úrodné hlíny splavované řekou Atbarou, etiopským přítokem Nilu, a svou barvu si podržela až ke druhému kataraktu, bráně Nůbie.

MÍSTNÍ OBYVATELÉ VĚŘILI, ŽE JE ZBARVENA KRVÍ BOHYNĚ (BOŽSKÉ MATKY), PŘIVÁDĚJÍCÍ KAŽDOROČNĚ NA SVĚT KRÁLOVSKÉ DÍTĚ - SLUNCE, KTERÉ PO CELÝ DALŠÍ ROK BUDE VLÁDNOUT EGYPTU.

Pokud jde o oblast symboliky, často se člověku stává, že se zasní a nechává se unášet vlastní fantazií. Občas však dojde k tomu, že fikce splyne s realitou...

K nejznámějším rybám, které se ve starém Egyptě proháněly pod hladinou Nilu, PATŘÍ PŘEDEVŠÍM MALÁ NILSKÁ ŠTIKA, která se však podle pověsti neblaze proslavila tím, že spolkla pohlavní úd umučeného boha Osirida, zavražděného bratrem Séthem, který Osiridovo tělo rozsekal na kousky a vhodil do Nilu.

DALŠÍ DVA OBYVATELÉ NILU - TLAMOUN NILSKÝ (Tilapia Nilotica) A NILSKÝ OKOUN (Latex Niloticus) - VYNIKALI NEOBYČEJNĚ CHUTNÝM MASEM, PŘESTO VŠAK NEPATŘILI K OBLÍBENÝM POKRMŮM VŠECH STAROVĚKÝCH EGYPŤANŮ. Obyvatelé krajů, kde byly tyto ryby uctívány, je pokládali za tabu a nápisy požívání jejich masa přísně zakazovaly.

Zákaz konzumace se týkal především nevelké nilské Pražmy s narůžovělými ploutvemi, Tlamouna Nilského, starými egypťany nazývaného Inet. 

(Částečný zdroj: Nesmrtelný odkaz starého Egypta/CH. D. Noblecourt)

-LEV, SYMBOL FARAONŮ-

Ve vrcholném prehistorickém období se egypťané každodenního setkání se lvem ve svém okolí nemuseli obávat. O vlastnostech a způsobu života této šelmy měli přesto dostatek informací, a proto na břidlicových tabulkách zobrazovali lva jako vítěze nad lidským nepřítelem, připraveného protivníka roztrhat a pozřít nebo jako symbol vítězství nad nepřátelskou pevností.

S obrazem šelmy divokého vzhledu a nezkrotné povahy, avšak majestátního zjevu je úzce spjata představa lva jako krále zvířat a neohroženého vůdce. Jde však o lva, kterého člověk dokázal zkrotit a dát do služeb své slávy a svého postavení. Nespoutanou sílu mohutné šelmy tedy obrátil správným směrem. Lev je nejlépe prozkoumaným tvorem z říše zvířat, a přestože se v souvislosti s ním a jeho návyky objevuje dodnes několik nejasností, proti ztotožnění egyptského panovníka s chrabrým lvem nikdo nic nenamítá.

Své tělo propůjčil lev i sfinze zobrazované často s lidskou hlavou, ale také s hlavou sokola nebo berana, podle božské formy, jíž byla zasvěcena.

Lví hlavy se brzy začali používat k dekorativním účelům, kupříkladu k výzdobě pohřebního nábytku, především křesel, určených pro pohodlí nebožtíků na onom světě. Obvykle zdobily obě postranice křesla zesnulého, které se podobalo zářícímu slunci. Typickým příkladem je skvostný zlatý trůn mladičkého faraona Tutanchamona, uložený v Káhirském muzeu. Z doby dávno před Tutanchamonovou vládou pochází socha mocného panovníka Staré říše Rachefa na trůně, sice ne tak přepychovém jako v Tutanchamonově případě, zato rovněž zdobeném dvěma lvími hlavami s ochrannou funkcí.

Později se s tímtéž zvykem setkáváme nejen u římanů, ale také u středověkých vládců. Svědčí o tom iluminace, zobrazující křesťanské panovníky na vladařském stolci, tvarem sice připomínajícím jednoduchou skládací stoličku, zato vždy chráněném lvími hlavami. Po dobytí Egypta římany se lev stal nenahraditelným strážcem chrámových i palácových bran v celé římské říši. Lví hlava chránila rovněž domovní vchody, zakončovala chrliče, v chrámech zdobila závory a zámky vrat. Ze lvích tlam tryskala a dodnes tryská voda ve fontánách, jindy je šelma zobrazena, jak v čelistech svírá různá zvířata.
Nutno dodat, že ještě předtím, než si král lva ochočil, aby se stal jeho ochráncem, byla tato šelma pokládána za symbol svrchovaného nebezpečí a vražedné zuřivosti. Musela být zneškodněna, a proto se na lva často pořádaly lovecké výpravy. S popisem a s vyobrazením královského lovu na nebezpečnou šelmu se lze setkat na mnoha nápisech nebo reliéfech. V této souvislosti se nelze nezmínit o vzácné ozdobné dýce, jedinečné historické památce, která byla součástí zádušní výbavy královny Ahhotep.
Královna Ahhotep, jedna z nejstatečnějších královských žen z počátku Nové říše, usilovně podporovala osvobozenecký boj svého manžela a synů, jejichž cílem bylo vyhnat z Egypta hyksóské uchvatitele. Král-osvoboditel Ahmose proto na znamení uznání matčiny statečnosti přidal k ostatním předmětům královniny pohřební výbavy významná vojenská vyznamenání - tři zlaté mouchy za statečnost a dýku, jejíž čepel byla ozdobena vyrytými scénami, znázorňujícími prazvláštní boj. Vpravo na čepeli zobrazený lev pronásleduje býka, který zoufale prchá ke čtyřem obrovským sedícím kobylkám, zachovávajícím bohorovný klid.

(Částečný zdroj: Nesmrtelný odkaz starého Egypta/CH. D. Noblecourt)

-KOBYLKY, SOUČÁST EGYPTA-

První část výjevu je snadno pochopitelná. Lev, zosobňující krále, pronásleduje v nelítostné štvanici divokého býka, kterého v zoufalém úprku zastavují čtyři neskutečně velké, boubelaté kobylky, vyzařující klid a odhodlanost. Diváka napadne, že snad jde o humornou scénku. Tato hypotéza je však neudržitelná, vezmeme-li v úvahu dobu, kdy byl předmět vyroben, osudové zkoušky, jimiž tehdy Egypt procházel, i to, že dýka byla královým darem milované matce. Abychom správně pochopili symboliku zobrazovaného výjevu, musíme se podrobněji zmínit o významu, jaký Starověký Egypt kobylkám připisoval. 

Především nutno důrazně upozornit, že na rozdíl od vžité představy staří egypťané kobylky nikdy nepokládali za škodlivý hmyz, ať už je zobrazovali ve volné přírodě nebo jako symboly představ, které si o nich vytvořili.

V textech, jejichž úlohou bylo zahánět zlé síly, se pouze jedenkrát objevuje zmínka o kobylkách schopných zničit veškerou úrodu, a představujících tudíž nebezpečí. Avšak roli jedné ze ,,sedmi ran egyptských" přiřkla kobylkám až pozdní fantazie autorů bible.

Příslovečným se naopak staly zkázonosné nálety sarančat v Mezopotámii a v černé Africe, výstižně vylíčené v orientálních  pramenech, především palestinských a asyrských. S řáděním sarančat se ostatně můžeme s většími či menšími přestávkami setkat na zmíněných územích dodnes. Staroegyptské texty se však o této metle lidstva vůbec nezmiňují.

Ve Starém Egyptě symbolizovaly kobylky především velké množství, přirovnávané k nepřehledným šikům vojáků, připravených vrhnout se na nepřítele ,,jako hejna kobylek". Kobylky, hmyz z čeledi rovnokřídlých, byly dokonce občas zobrazovány s duší zemřelého u vah, na nichž se před podzemním tribunálem vážily jeho skutky. V podobě kobylky vystupoval na nebe také zesnulý vládce Egypta!

Výmluvným svědectvím jsou obrázky kobylek na nejrůznějších předmětech denní potřeby - nádobkách na kosmetiku, hřebenech, drobných amuletech chránících svého majitele před nebezpečím a kelímcích na vonné masti. V říši na Nilu měla kobylka ozdobnou a ochrannou funkci, a proto se s ní setkáváme i na nástropních malbách v zádušních svatyních.

Vraťme se však znovu ke kobylkám na čepeli dýky královny Ahhotep. Podle názoru vědců symbolizují nepřehledné šiky vojáků, nebojácných ochránců svého panovníka, šířících kolem sebe děs a hrůzu. Při pohledu na ně nelze nevzpomenout na mladého, udatného egyptského vládce, který se neváhal postavit do čela osvobozovacího boje, v jehož závěru Egypt zbavil nenáviděných hyksóských okupantů. Prchající vetřelce pronásledoval až za egyptské hranice a své úsilí korunaoval dobytím pevnosti Šaruhénu, hlavní opěrné bašty Hyksósů v jižní Palestině nedaleko Gazy. Obléhání města trvalo tři roky. Scéna zobrazená na dýce má tedy svůj reálný základ.

(Částečný zdroj: Nesmrtelný odkaz starého Egypta/CH. D. Noblecourt)

-POSVÁTNÁ ŽÁBA-

Od počátků egyptské říše byla žába velmi běžnou dekorativní ozdobou a rituálním předmětem. Tyto rituální předměty byly svým tvarem předchůdkyněmi olejových lamp, neboť svým tvarem, i když ve tvaru žáby, ji připomínaly. Obsah nádobky, většinou malých rozměrů, sloužil zprvu k rituálním účelům (souvisel pravděpodobně se znovuzrozením).
Ve Staré říši jsou žáby vyobrazovány na stěnách hrobek v bujných močálech ve kterých pán hrobky právě loví.
S ŽABÍ HLAVOU BYLA V EGYPTĚ ZOBRAZOVÁNA BOHYNĚ HEKET - OCHRÁNKYNĚ RODÍCÍCH ŽEN. Tento její aspekt a vůbec věhlas žáby je zdůrazňován opět zejména od dob Nové říše na výjevech zdobících zdi některých chrámů. TYTO VÝJEVY LÍČÍ ZEJMÉNA PRŮBĚH POSVÁTNÉHO SŇATKU, TO ZNAMENÁ SPOJENÍ BOHA SE SMRTELNOU ŽENOU, PŘEVÁŽNĚ KRÁLOVNOU, A NÁSLEDNÉ ZROZENÍ JEJICH POTOMKA.
Tato bohyně ,,asistovala" i u porodů některých faraonů. Je to tak známo u Hatšepsut a Amenhotepa III.

Žába byla rovněž součástí zádušního kultu velmožů i prostých lidí, ABY JIM PO SMRTI ZAJISTILA ZNOVUZROZENÍ. Zdobila rituální předměty k tomuto účelu, zejména pak pohárek ve tvaru obráceného T, jímž se prováděla úlitba na počest zesnulého. Tvarem znázorňovaly část říčního kanálu, vedoucího k přístavišť na hlavním toku,  A SVÉMU MAJITELI ZARUČOVALY PO DLOUHÉ POUTI TEMNOTAMI PODSVĚTÍ ŠŤASTNÉ DOPLUTÍ.
Aby byl magický účinek tekutiny během úlitby znásoben, bylo hrdlo poháru ozdobeno vystupující miniaturou žáby.
ŽÁBA SE STALA NEDÍLNOU SOUČÁSTÍ VÝZDOBY VŠUDE TAM, KDE BYLO JEJÍHO PŘISPĚNÍ ZAPOTŘEBÍ K ÚSPĚŠNÉMU ZNOVUZROZENÍ.
(Částečný zdroj: Nesmrtelný odkaz Starého Egypta/Ch. D. Noblecourt)

-PTÁCI NA OBLOZE-

Neustálá přítomnost sokola stěhovavého na egyptské obloze se velmi brzy vtiskla do myšlení lidí. Nazýval se Hor, obecné pojmenování druhu značící ,,vzdálený", což je narážka na jeho nebeské panství. Kulty Hora jsou rozličné a početné, různí se rovněž názvy sokolů.

Nejčastěji uchovaný obraz je sokol vznášející se nad zemí s rozepjatými křídly. Živá vnímavost egypťanů postupně spojila oblohu a ptáka a učinila ji jeho přirozeným prostředím. Hor, nebeský bůh, jehož důležitým kultovním místem bylo Edfú (egyptsky Behedet), metropole 2. hornoegyptského nomu, se stává ztělesněním vysokého světa. Stejně rozmáchlým gestem zajišťuje zemřelý král své spojení s nebesy tím, že nabude podoby sokola. 

Tento obraz se dále rozvíjel, stal se mytickým: oběma očima posvátné bytosti bylo přirozeně slunce a luna - někdy též ranní slunce a večerní slunce. 

Ale pro egyptskou víru, která stále hledala nové významy, úplnější zpodobnění, bezprostředněji vnímané nebo propracovanější, se božský pták vtělil též do hvězdy-stvořitelky života - slunce. V Edfú se rovněž velmi záhy uctíval obraz slunce se dvěma rozepjatými křídly, grafický výsledek této víry, víry velmi trvalé a rozšířené, protože obraz opeřené hvězdy nalezneme v každé epoše nad dvěřmi chrámů nebo v horní části reliéfů jako základní ochranitelský obraz. 

Jiní sokoli, kteří měli pravděpodobně původně sluneční význam, ho byli zbaveni legendami nebo historií. Nejslavnější z nich, Hor, syn Usirův, byl původně uctíván v Chemmisu (v 19.  nomu Dolního Egypta). blízkost Buta, metropole nomu a jednoho z prvních míst Usirova kultu, vynesla tomuto Horovi vřazení do Usirovské legendy jako bůh-syn podle již zmíněného způsobu seskupování. Svou roli ve vytváření posvátných mýtů hrají i geografické ,,náhody".

I vítězný faraon mohl přivést ke slávě boha, uctívaného ve městě jeho původu. To byl případ Amona kolem roku 2 000 př. n. l. Stejně tak je tomu v letech okolo 3 200 př. n. l. u Hora, uctívaného v Hierakonpoli (hlavním městě 12. hornoegyptského nomu), městě sjednotitele a zakladatele prvního egyptského království Narmera. Napříště už bude po celou egyptskou historii Hor z Hierakonpole hlavním patronem království. První jméno faraonské titulatury, jméno Horovo, bylo po celou epochu počínaje Narmerem vepsáno pomocí významové grafické kompozice: na fasádě paláce z celkového pohledu, ,,obsahujícího" monarchovo jméno, je sokol, symbol ochránce královského obyvatele. Tento sokol svírá roztaženými spáry jednu ze zdí panovníkova domu. Stéla krále Džeta (1. dynastie), uchovávaná v pařížském Louvru, zobrazuje na neobyčejně harmonickém reliéfu představu, již egypťané nazývají serech, ,,co dává na vědomost", ,,co oznamuje" - skutečná známka krále.
Obrazy a víry se šířily, přizpůsobovaly se a mísily: byla to představivost bez hranic, vycházející z jednotlivých odpozorovaných skutečností.
Jiný známý obyvatel egyptského nebe byl sup. Tenké nohy s mocnými pařáty, holý uhnutý krk, agresivní pohled, dlouhý zahnutý zobák. Ještě i nyní je večer postrachem plochých teras káhirských domů. V El Kabu se uctívala bílá supice, bohyně Nechbet, jež byla velmi brzy považována za ochranitelku Horního Egypta, zajišťující zároveň ochranu panovníkovu, což pravděpodobně ovlivnila blízkost Hierakonpole, města, odkud pocházel Narmer. Nechbet může být zobrazována jako supice nebo jako žena se supí hlavou. Její těsný svazek s králostvím podtrhují četná svědectví: Nechbet a její družka nižšího řádu Vedžo v Dolním Egyptě jsou ,,dvě paní", jejichž dvojí přítomnost tají druhé z titulárních jmen faraona. To je rovněž důvod, proč je obraz supa původně koncipován jako zvláštní diadém pro královnu: hlava ptáka spočívá na královnině čele (zahnutý zobák jakoby hrozil případnému útočníkovi), zatímco široce roztažená křídla zakrývají královninu hlavu.
V Išeru, vesnici jižně od Karnaku, je už od 12. dynastie velmi rozšířen kult bohyně-supice Mut (jejíž jméno znamená matka). Blízkost Karnaku, posvátného území boha Amona, vysloužila bohyni Mut postavení manželky velkého boha, a to v zájmu vytváření božských rodin. Mut mívá zvířecí podobu, je zobrazována jako žena, jejíž hlava je supí. Hlavní bohyně jako Nechbet byla postupně přiřazována do Amonova bojového cyklu (od 18. dynastie). Proto byla později zpodobňována jako lvice nebo jako žena s hlavou lvice.
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)

-ZVÍŘATA V NILU, BAŽINÁCH A OKOLÍ-

Životní prostor v Egyptě byl pro člověka dosti problematický: říční břehy, jejich rákosové křoviny, papyrová houští, bažiny jež hostily zvířenu často značně nebezpečnou, jejíž agresivitu bylo nutné zkrotit. K tomu musela nápomoci náboženská magie.
Krokodýl, číhající v travinách bažin nebo plovoucí těsně pod hladinou, bylo nebezpečné zvíře, děsivé monstrum, které se Egypťané snažili usmířit kultovními rituály a zvláštními magickými formulemi. Živil se rybami, ale jeho tlama s ostrými zuby popadla všechno, co bylo v jejím dosahu: rybáře, pradlenu, pastevce. Jméno krokodýlího boha - Sobek - znamená možná trpělivý či obezřetný. Naráží zřejmě na jeho schopnost dlouho čekat před smrtícím útokem.
Odedávna se lidé chtěli spojit se zvířetem, jehož síla - pokud by ji ovládli - by byla jistou zárukou úspěchu. Uctívali tedy hroší samici, bohyni Tueris, z níž zbožnost - samozřejmě lidová - učinila nestejnorodé stvoření, spojující fyzické vlastnosti několika živočichů, aby tyto prvky účinněji zjistily ochranu. Tueris je tradičně zobrazována, jak stojí na zadních nohou. Tueris je tradičně zobrazována, jak stojí na zadních nohou, její hroší tělo je vybaveno krokodýlím ocasem, lvími tlapami a lidskýma rukama. Tento hrozivý obraz, vždycky schopný ve svém kamenném, dřevěném nebo hliněném těle ožít, měl zahánět zlé duchy a škodlivé síly. Její postava - dnes bychom řekli,, zastrašující" - je často vytesána na magické kůly, amulety, a dokonce i na čela postelí. Její velkou moc hlásají četné sochy a reliéfy v chrámech.
V hustém ,,lese" stínícím břehy řeky dále létalo, vznášelo se, pískalo, zpívalo, kdákalo a kejhalo velké množství ptáků nejrůznějších druhů. Rostlinný á živočišný svět se tu prostupovaly v kypícím životním koloběhu.
Ibis, stojící na dlouhých tenkých nohou v nilské bažině nebo hnízdící ve vysokých rozvitých korunách papyrů, pták s bílým tělem, hlavou, krkem a ocasem černým, byl známou součástí egyptské krajiny. Egypťané si ho povšimli už velmi dávno, protože zabíjel hady, jimiž se to na březích a v blízkém okolí jen hemžilo. Pro svou blahodárnou přítomnost byl proto Thovt odedávna považován za boha řádu, míry a přesné rovnováhy a protože ničil hady, zaháněl tak škodlivá stvoření, zejména nepřátele Usirovy, proto je vzýván v textech rakví.

V bahnité jílovité nebo písčité půdě, sahající až do vody,  žili rovněž plazi a hmyz. Hadí mytologie je rozličné, stejně jako jsou rozličné druhý hadů: neútočné užovky, jedovaté zmije, zejména malá zmije růžkatá, která se náhle vynoří že země á jejíž uštknutí je smrtelné, dále pyšné a nebezpečné kobry, jež se při podráždění vztyčí, jejich hrdla se nafouknou a z tlamy vyskočí nebezpečný jazyk. Egypťané tato nebezpečí dobře znali.
Prvním krokem člověka je zbavit účinnosti zlé zvířecí síly. K tomu existoval celý arzenál kouzelných zaříkávadel. Jestliže si však člověk dokázal rituálním kultem tyto síly usmířit, mohly se pro něj stát vzácným nástrojem obrany, spojencem proti případným nepřátelům: tak například bohyně-kobra Vedžo je považována za patronku Dolního Egypta. Objevuje se, jak jsme to viděli, v královské titulatuře už od Narmera, konkrétně ve jméně ,,Dvou paní".
Lidová zbožnost někdy uctívala některé hadí bohyně ochranující určitá místa. Tak v Thébské oblasti ve skalách nad vesnicí Dér El Medina pěstovali řemeslníci kult božské kobry Mert-Seger (,,Ta, která miluje ticho), patronky velké sousední nekropole. Venkované uctívali Renenutet, jinou posvátnou kobru, ,,paní sýpek", ,,vládkyni sklizně", která bděla nad růstem obilí a dalších plodin a zaháněla zlá působení.
Ve světě sousedí dobro se zlem, neblahé prvky počátečního chaosu byly sice určeny konci světa, ale v okamžiku stvoření přetrvávají jako skrytá hrozba. Egyptské myšlení však nikdy není jednotné ani jednostranné. Když proto bude zapotřebí symbolizovat zlé síly, ,,použije se" zcela přirozeně obraz jedovatého hada. Jedna víra nevylučuje druhou, mýtická ,,obrazárna" je různorodá a bez základní jednotky, protože představuje rozličné sny lidí, rozdílnou projekci jejich ducha při hledání symbolů.
Dalším zvířetem, navzdory svému malému vzrůstu nebezpečným, je škorpion, strašlivý pavoukovec s jedovatým ocasem, jehož štípnutí je často smrtelné. V dnešní době se škorpion ukrývá pod každým kamenem, každou skálou, ve starých městských čtvrtích, hemží se v místech archeologických vykopávek a v poušti. Ve starém Egyptě žíly spousty škorpionů na březích řeky, ve stepích, ve skalách a v pustých oblastech. Neútočí, ale sekne ocasem každého, kdo ho obtěžuje. Na ochranu před jeho jedem existovalo mnoho zaříkávadel. Dokonce se uctívala bohyně-škorpion Selkis, zobrazována jako škorpion s ženskou hlavou nebo častěji jako žena nesoucí na hlavě obraz škorpiona. Přisuzovala se jí ochranná pohřební role. Místo jejího původního kultu není známé.
(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová) 

-POUŠTNÍ ŠELMY A MASOŽRAVÁ ZVÍŘATA-

Dlouhé údolí Nilu obklopují na východě a západě pouště s rozlehlými oblastmi zářivých písků. Pro starověkého Egypťana představoval okraj pouště vstup do světa, který už nebyl Egyptem, ale vnějším prostorem, nedozírnou pustou krajinou, vstupní branou do vzdálených končin. Poušť obývala početná fauna, často nebezpečná: gazely, antilopy, buvolci, daňci, hyeny, šakali, lvi, konaly se tu velké lovy. 

Ještě i dnes se kolem vesnic potulují šakali, hledající potravu. Ve starém Egyptě neexistovali skuteční šakali ve smyslu moderní zoologie, ale velcí divocí psi, podobní spíše vlkům. Byli černí, měli charakteristické vztyčené uši, dlouhý ostrý nos, zašpičatělý čenich a huňatý ocas. Tento šakal jako již spousta zvířat v této zemi byl zbožštěn a jeho základní a nejrozšířenější význam byl pohřební. Tito velcí divocí psi totiž večer chodili po okolí nekropolí nedaleko vesnic a budili dojem, že vyšli z říše mrtvých. Kromě toho jejich černá barva připomínala barvu asfaltu, sloužícího při balzamování: nebyla to barva smutku, ale měla naopak hodnotu znovuzrození. Nejznámější z bohů-šakalů je Anubis. Ten je zobrazován buď jako černý pes ležící na břichu, ostražitý a ochranitelský, nebo jako člověk s hlavou šakala. 

Lvi byli pyšnou kořistí velkých královských lovů. Živili se pouštními živočichy a nikdy neútočili na člověka, když však nadešel večer, opatrně se přiblížili k obydleným územím, aby se napili vody z vádí napojených na Nil. Mezi bohy byla povýšena lvice. Nepochybně byla útočnější než lev, na lov vycházela ona, aby opatřila potravu mladým. V zájmu získání jejího spojenectví ji lidé obdařili kultem bohyně: Sachmet (mocná) byla uctívána zejména v oblasti Memfidy, kde byla považována za manželku boha Ptaha v rámci rodinné triády. Často je směšována s Bastet, bohyní kočkou, uctívanou hlavně v Bubastidě. Zdá se, že obě bohyně tvořily jedinou božskou bytost, jejíž přívětivou podobou byla Bastet a tou nebezpečnou Sachmet.

(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)

-PLODNÁ ZVÍŘATA VE STÁDECH-

Hovězí a skopový dobytek představoval pýchu egyptského chovu. Hrál důležitou roli v hospodářství země. Nejenže poskytoval potravu, představoval však rovněž vzácnou pomoc při zemědělských pracích. Dvojice volků nebo krav tahala rádla obrábějící půdu, kopyta ovcí ušlapávala do země zrní zasévaná v říjnu a drtila je na mlatech na jaře. Pastevce, rolníky a zvířata spojovala důvěrná známost a spoluúčast při každodenní činnosti. V tomto případě to nebyl strach, ale vděčnost, jež spojovala v náboženském kultu lidi a tato užitečná zvířata. 

Plodivá schopnost beranů a býků, plodnost krav, jež byly podmínkou růstu stád, byla rovněž předmětem uctívání, protože symbolizovala neustále se obnovující život. Tato zvířata náležela tedy k věčnosti a ztělesňovala tuto základní božskou vlastnost. 

Kdokoliv navštívil Egypt, poznal dlouhé cesty vedoucí ke vstupu na svatá místa. Zejména v Karnaku před Amonovým chrámem je tato posvátná cesta vroubena po obou stranách dvěma řadami soch sedících beranů, kteří se od 18. dynastie stali posvátnými zvířaty boha Amona, dynastického boha, jenž byl až dosud zobrazován převážně v lidské podobě. Ať už jako beran, nebo člověk s beraní hlavou, nabývá teď Amon vzhled mocného zvířete, symbolizujícího plodivou sílu. 

Pánem hovězích stád byl býk, mocný a statný živočich, plodící život, symbol existence, která se prodlužuje a obnovuje. V egyptské ideologii byl tedy býk brzy připodobňován ke slunci, rovněž stvořiteli života, jehož cyklus se neustále opakuje. Tato hvězda byla nazvána ,,zlatý býk", ochránce a svou zářivou přítomností dárce života vesmíru. Slunce bylo samozřejmě denně viditelné, ale snaha proniknout posvátností všechny prvky stvořeného světa způsobila, že k němu připojili mocného býka ploditele, a sice jako jeho odraz na zemi. Toto přiřazení je v egyptském myšlení tak zásadní, že většina bohů majících podobu býka nese na hlavě obraz slunce. 

,,Nejslavnějším" z posvátných býků byl Apis, ,,živoucí obraz Ptaha", uctívaný v Memfidě od 1. dynastie. Je dokonce možné, že tento kult byl ještě starší. Býk Apis, zjevení Ptaha na zemi, byl přirozeně rovněž připodobňován k Reovi: mezi rohy posvátného zvířete spočívá sluneční kotouč, často ozdoben ureem. Když se rozvinul Usirův kult, byl k němu Apis připojen. Oba se stali symboly znovuzrození, jeden věčného života rostlin, druhý života tvorstva, jež se reprodukuje díky sexuální síle. Usire-Apis byl považován za pohřebního boha, zaručujícího svým způsobem nesmrtelnost nebožtíků. Apisův kult se slavil velkými ceremoniály, známými hlavně od 18. dynastie a později z vyprávění Herodota a dalších klasiků. 

Mytologie krávy, zvířete významného svou plodností, je velmi důležitá a rozličná.

Už v prehistorickém období byla kráva dávána do vztahu s nebesy a s nimi zaměňována. Toto zvíře a nebeské prostředí byly totiž rovněž ve starověkém egyptském myšlení prameny života - jeden umožňoval množení stáda, druhý poskytoval světlo nezbytné k životu lidí. Kolem roku 4300 př. n. l. byla nalezena paleta, na níž byl reliéf zobrazující hlavu krávy s širokými rohy ve tvaru lyry, obklopené hvězdami. Je to symbol Hathor, jejíž jméno má hluboký smysl: ,,ona je Hat-Hor", ,,Horův hrad", to znamená sídlo slunce v tradiční podobě sokola. Obloha a slunce jsou v očích lidí nerozlučně spojeny, Hor a Hathor budou často spojováni v náboženské představě a vytvoří harmonický a blahodárný obraz vesmíru.

Na základě této koncepce rozvinuli teologové vizi světa: nad zemí stojí na svých čtyřech nohou tělo krávy, představující oblohu, její břicho bylo poseté hvězdami, tlama obrácena k západu. V této roli bohyně nebes může Hathor nabýt také podobu ženy: potom je to žena klenoucí se nad zemí, na jednom konci této klenby jsou nohy, na druhé ruce sahající až k zemi (na západě). Její tělo je poseto hvězdami. Tento obraz se stal tak populárním, že i jiná božstva zaujala postoj božské krávy Hathor nebo ženy: tak zejména Nut, bohyně nejvyšších prostor, a o něco později Eset, příkladná matka. 

Jak jsme však viděli, i slunce může v mytických představách, neustále hledajících symbolické obrazy, být zaměňováno s býkem. Jiné spojení vzniklo velmi dávno mezi krávou-oblohou a býkem-sluncem, a znamenalo tak zrod jednoduchého systému usilujícího o vysvětlení pohybu slunce okolo země: na úsvitu se slunce, mladé ,,zlaté tele", rodí z pohlaví nebeské krávy. Postupem času roste, v poledne dosáhne dospělosti býka, oplodní svou matku (která se tak stane zároveň jeho manželkou), za soumraku pak tato matka pohltí v tlamě hvězdu, jež zmizí očím živých, noc je doba nové březosti Hathor, jež ráno porodí na východě další zlaté tele. Slunce je tedy definováno jako ,,býk své matky" - symbol trvalé existence, neodvratitelného obnovování života. Otec a syn splývají v nitru matky v tvůrčí trojici světla, absolutní božskou jednotku. Tento mýtus měl tak velký úspěch, že ,,býk své matky" - v egyptštině Kamutef - se stal od 19. dynastie samostatným božstvem, v němž uctívali sílu a věčný cyklus života. 

(Částečný zdroj: Egypt/Claire Lalouettová)